10 největších paradoxů v životě

„Co je podle Vás nejdůležitější v životě?“ zeptala se mě jedna novinářka.

„Uvědomit si, že život je škola a posilovna. V každém okamžiku nám dává ne to, co chceme, ale to, co potřebujeme,“ odpověděl jsem. „Dá-li nám nejprve člověka, který si nás neváží, o to víc si potom ceníme dalšího člověka, který si nás vážit bude. Nezažít dno, nepochopili bychom, jakou cenu mají momenty štěstí.“

„Zvláštní paradox,“ zamyslela se.

Přitom, jak už víte z mého živého vysílání o rozporech mezi rozumem a srdcem, život je plný takových paradoxů. Tam, kde se nám zdá, že oslabujeme, ve skutečnosti posilujeme. Čím déle zvedáme činku, čím víc ji proklínáme, protože nám připadá, že se stává stále těžší, ale tím víc nám pomáhá takové čince čelit a vzpírat se.

Větší těžkost života obvykle není to, co chceme, ale co potřebujeme. Síla, kterou bychom si všichni přáli mít, se totiž nerodí ve snadných chvílích. Snadné chvíle nás naopak činí spíš změkčilými. Člověk potřebuje těžké časy, aby objevil sílu, poznal sebe i své okolí.

Ve vánočním SNÁŘI, určeném pod stromeček všem Vašim blízkým lidem, zmiňuji mnoho takových paradoxů, o nichž si všichni zpočátku myslíme, že vstoupily do našeho života, aby nás zničily. Ale ony nás zvednou. Já to pochopil už jako dítě při jednom z paradoxních zážitků. Byla zima, mrzlo, a já běžel po kluzkém chodníku jako splašený. Podjely mi nohy. Těsně předtím, než temeno mé hlavy břinklo o kamennou dlažbu, mě odkudsi zachytila cizí ruka. Jak jsem následně užasle zjistil, patřila pozornému muži na invalidním vozíku. Nad jeho postřehem žasli všichni ti, kteří na pád dítěte nestihli vůbec reagovat. On to vysvětlil slovy: „Chlapečku, přesně takhle jsem uklouzl ve Tvém věku. Mícha. Od té doby sedím na křesle. Ať Tě ale ani nenapadne litovat mě. Nebýt té mé události, tento reflex nemám a mohlo se to stát Tobě.“

Když jsem tvořil vánoční SNÁŘ, měl jsem před očima všechny ty tisíce lidí, které jsem za svou kariéru přesvědčoval o tom, co nakonec sami poznali – že když má život moc vzít Vám to, o čem jsme si mysleli, že to nemůžete nikdy ztratit, musí mít současně moc dát Vám to, o čem si nyní myslíte, že to nemůžete nikdy získat. Kdykoli společně řešíme Vaše případy, upozorňuji Vás na proces učení životem – jak Vás učí pokoře, když se Vám daří, a trpělivosti, když se Vám nedaří. Jak Vás učí hledat světlé maličkosti ve chvíli, kdy vidíte jen tmu. Díky tomu postupně poznáváte, že všechno, i to nejtěžší v životě, může mít svůj smysl, že i vztahy, které jsou toxické, něco člověka učí – například to, co už nikdy nechce zažít.

Jak víte, nakonec i z vánočního SNÁŘE, rád s paradoxy při své práci pracuji. Vnímám totiž život jako minci, která má dvě strany, „dobrou“ a „špatnou“. A když v negativním rozpoložení vnímáme jen „špatnou“ stránku, neznamená to ještě, že neexistuje žádná „dobrá“. Někdy stačí tu minci – událost nebo okolnost, která nám vešla do života – trochu pootočit nebo úplně obrátit pod jiným úhlem pohledu. Protože všechno, co v životě zažíváme, má OBĚ strany. Všechno. Nakonec i o tom je vánoční SNÁŘ.

A ukázky takových paradoxů? Mohu jich nabídnout deset:

1. paradox: Nejlépe se postarat o druhé vyžaduje nejdříve se postarat o sebe

Slyšívali jsme to už z amplionů v letadle: „Nejdříve kyslíkovou masku nasazujte sobě, než ji začnete nasazovat dítěti.“ Chceme-li být užiteční druhým, musíme být nejdříve v pořádku my.

Nikdo z nás není schopen dát druhým to, co sám nemá. Nedokážeme dát lásku, když jsme prázdní a nemáme rádi ani sebe. Nedokážeme dát úsměv, když nemáme sami sílu stáhnout lícní sval. Aby měli energii lidé kolem nás, musíme ji mít v první řadě my. Mysleme na to.

Když Martina Svadbíková, majitelka několika e-shopů, začínala podnikat na mateřské při třech dětech, nastávaly u ní chvíle takzvaného dna. „Manžel byl v nemocnici, já ho jezdila navštěvovat, starala se o tři děti, řešila podnikání. Nejmladší syn plakal celé noci, já byla nevyspalá, na pokraji zhroucení. Potřebovala jsem energii. Tehdy jsem se odhodlala k jednomu z nejlepších rozhodnutí. Zavolala jsem babičku, strčila jí děti, pronajala si pokoj v protějším hotýlku, vyspala se tam, dodělala veškerou práci, uklidnila se, nabila se a vrátila se k dětem silná a šťastná. Všechno jsme pak zvládli,“ vzpomíná. „Jen kamarádky se lekly, že se rozvádíme, když jsem ‚odešla z domu‘. Přitom mi pak přiznaly, že po takové chvilce pro sebe také touží – ne aby byly horší matky, ale naopak lepší.“

2. paradox: Zranit člověka, na kterém Ti záleží, znamená v první řadě zranit sebe

Představte si hráče, který si dá vlastní gól a má radost, že vyhrál. Blázen? Co je potom člověk, který zraňuje někoho blízkého, na němž mu ve skutečnosti záleží a kterého dokonce miluje? Proč lžeme, zrazujeme, podvádíme své blízké, když je tím od sebe odháníme, a tím přicházíme o nejdůležitější lidi svého života?

Povězte mi: Co jsme sami sobě udělali tak zlého, že sami sobě tolik ubližujeme?

3. paradox: Hodnotu toho, co máme, si nejlépe uvědomíme, když o to přijdeme

Mezi mými osmi knihami je jedna o karmě ve vztazích: Jmenuje se Cítit rozumem, myslet srdcem. Vysvětluje, proč se nám dějí konkrétní situace ve vztahu, proč potkáváme určité typy partnerů i co nás takové vztahy mají naučit. Ukazuji v ní mimo jiné moc daru rozlišení.

Tento karmický instrument dokáže školit lidi, kteří si neváží toho, co mají, a to natolik, že o to klidně přijdou. A následně se zhrozí a žádají o návrat do vztahu. Uvědomili si totiž, co měli i jak to bylo nenahraditelné. Mnozí si však neuvědomují, co mají, dokud to mají. Musejí o to přijít. Pak se jim najednou vyjasní.

Je to jako se zdravím. Kdekdo si neváží zdraví, dokud je pro něj samozřejmé. Jakmile onemocní, najednou přeskupí priority a uzdravení dá na první místo. Stará se o své zdraví. Má-li to štěstí, že se uzdraví, ještě krátce si tuto zkušenost pamatuje. A pak znovu poleví. Jako ten, kdo nás uprosí k návratu do vztahu s tím, že se polepší. Ale polepšení mu vydrží krátce. Protože si znovu myslí, že co nabyl zpět, už ztratit nemůže. Mýlí se.

Často se mě lidé ptají: Jak to, že jsem si chybu uvědomil až teď, když už nejsme spolu? Anebo naopak: Proč mě musel partner nejdříve zranit, aby si uvědomil, že to dělat nesmí? Proč si mě nevážil celou dobu, kdy se mnou byl, a teď je najednou samé sliby, doprošování, dárky?

Je to jako se vším – nejen se zdravím, ale i s penězi nebo jakoukoli jinou hodnotou, na kterou si zvykneme a stane se pro nás tak běžná, že si ani nedokážeme představit, jaký je život bez ní. A tak si jí přestáváme vážit. A nevyhnutelně o ni přicházíme. Musíme. Protože dokud ji máme, ani si ji nevšimneme. Zevšední nám. Abychom si skutečnou hodnotu znovu uvědomili, až když nás život o to připraví. A to se opakuje tak dlouho, než to pochopíme. Pak se naučíme vnímat hodnotu toho, co máme, ještě když to máme, ne až když o to přijdeme.

4. paradox: Slovo, které vymažeme, zůstane

Mnoho lidí jaksi přehlíží rozdíl mezi světem virtuálním a skutečným.

V dnešní internetové době panuje všeobecná iluze, že když smažu svůj komentář, kterým jsem ublížil, moje slova se vytratí a nebudou dál existovat. Že když je tak snadné na sociální síti smazat přítele, je to tak i v životě. Pak jsou zděšeni, že není.

Zlé slovo je jako nůž, který vrazíme druhému do žeber. I když se následně omluvíme a nůž vytáhneme, rána nezmizí. Bolest může zůstat celý život.

Internetová doba nás mate, že je snadné ukončit i začít vztah. Stačí někoho vyřadit nebo zapojit do chatu, dát si VIP profil na seznamku. Jenže to nestačí. V reálném světě je nutné den co den usilovat o to, co nám za to stojí, a mít odpovědnost za svá slova a činy.

Jen proto, že na internetu lidé žádnou odpovědnost „mít nemusejí“, neznamená to, že v reálném životě se jejím následkům vyhnou.

5. paradox: Všechno důležité, co kdy ztratíme, zachováme v sobě

Přijdeme-li o člověka, vztah nebo i zvíře, pak pouze v jedné realitě, v té fyzické. V té druhé, emocionální/duševní, s námi zůstává.

Ba dokonce partner nebo dítě, o které tragicky přijdeme, je s námi od té chvíle v naší hlavě nebo srdci mnohem více, téměř v každé myšlence nebo vzpomínce. A to proto, že všechno, co je pro nás opravdu důležité, nikdy neodejde. Co jsme jednou milovali, zůstává s námi přes práh smrti. (Více v mé knize JáMy spřízněných duší.)

Zejména spřízněné duše neodcházejí a vztahy s nimi neumírají. Čím dál (fyzicky) od sebe jsme, tím silnějšími a živějšími se naopak stávají. Čím méně vídáme toho, koho milujeme, tím více o něm přemýšlíme. Je pořád s námi. Je to věčné spojení. Hlavně když jde o spřízněnou duši, soulmate.

Když mi lidé vyprávějí o svém trápení v takovém vztahu, kde jejich spřízněná duše například poodešla do jiného „vztahu“, snažím se je uklidnit, protože všechno má svůj dobrý smysl. A některé vztahy potřebují prověřit, respektive posílit tím, že projdou zkouškou pevnosti. A tak těmto lidem pokládám jednoduchou hádanku:

  • Víte, proč se ten, kdo Vás opravdu miluje, nikdy nevrátí?
  • Protože ten, kdo Vás opravdu miluje, ve skutečnosti neodchází. (Naopak, má Vás v mysli a srdci víc než dřív; nedejte se mást pouze tím, že ho nevidíte. Právě proto, že on nevidí Vás, je jako na trní a všechno dobře dopadne – více v JáMách spřízněných duší.)

6. paradox: Čím větší bolest, tím větší růst

Život má mnoho důležitých nástrojů, aby nás posunul vpřed. Alespoň dva vyberu namátkou: dno a bolest.

Dno je místo, kde je nesnesitelně. Je to místo, kam spadne člověk, který nekoná, čeká, trpí. A je to místo, které ho už donutí jednat – protože nečinnost už není možná. Je to instinkt, který se zapíná nám všem, když nám někdo podrží hlavu pod vodou. Prostě začneme bojovat.

Život je neustálá změna a na dně je možná jediná snesitelná změna – odrazit se od něj, najít konstruktivní způsob. Je to okamžik, kdy si uvědomíme síly, které jsme v sobě vždycky měli, jen jsme je nepoužívali. Nevěděli jsme, že je vůbec máme.

Bolest je návazný nástroj. Pomáhá nám – po odrazu ze dna – nikdy nezapomenout na to, co nás na dno dostalo. Čím větší byla bolest, tím víc jsme následně ponaučení a tím spíš už stejný zážitek nechceme opakovat.

7. paradox: Čím více toužíme po tom, aby nás druzí ocenili, tím více se v jejich očích znehodnocujeme

Kdo měl z matematiky dobrou známku, ten ví, že snižováním čísla nelze zvyšovat jeho hodnotu. Život je odrazem matematiky.

Kdykoli se ponižujeme, ztrácíme hodnotu. Abychom získali hodnotu, musíme se přestat ponižovat. Lidé, kteří se vzepřeli a postavili na své vlastní nohy, náhle u druhého získali respekt. Lidé, kteří dávají najevo, jak jsou na druhých závislí, se sami snižují do role oběti. Kdo se příliš obětuje, je bohužel dříve nebo později obětován.

8. paradox: Chceme-li překonat strach, musíme udělat právě to, čeho se bojíme

Nepamatuji děsivější pocit, než když jsem stál na hraně výsadkového prostoru vrtulníku a měl skočit dolů do prostoru s nadějí, že se otevře padák.

A nepamatuji lepší pocit, než když jsem ten krok vpřed udělal.

Jakmile uděláme to, čeho se bojíme, strach nad námi ztratí moc. Toto jednoduché poznání mě naučilo opouštět vztahy, ve kterých jsem se cítil zle, růst a podnikat. Můj strach je můj přítel. Říká mi, kde mám dosavadní limit a co stojí za to překonat.

9. paradox: Více litujeme toho, oč jsme se nepokusili, než toho, oč se pokusíme a co nevyjde

Z mé autobiografie DESET dobře víte, že když jsem v satanské datum 6. 6. 1996 stál nad nehybným tělem své umírající mladé mámy a do pískání zdravotnických přístrojů jsem přijímal informaci ošetřujícího lékaře, že už ji nikdy neuslyším mluvit, smát se ani plakat, uvědomil jsem si, co je nejdražší hodnotou v životě – čas. Ten den jsem změnil všechno, co se dalo.

Především jsem se přestal bát života a sám sebe. Přestal jsem řešit druhé, od čeho mě odrazují, v čem se mi posmívají, jakému mému snu nevěří. Od toho dne jsem si splnil všechny sny, jaké jsem kdy měl. Protože už jsem věděl, že teď mám čas, ale zítra ho mít nemusím.

Absolutně nelituji chyb. Jsem za ně vděčný. Urychlují mou cestu ke snům. Vím, že se den za dnem blížím k tomu poslednímu. Vím, že z tohoto života nevyváznu živý. Ale do té doby chci žít, ne přežívat. A jediné, co nechci, je na smrtelné posteli litovat toho, co jsem mohl udělat a neudělal.

V hlavě mám jednu z nejsilnějších vět Jana Wericha: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože jednou, až budeš chtít, už nebudeš moct.“

10. paradox: Ledabyle zabalené dárky bývají ty nejhezčí

Život je náramná hra. Neustále nás cvičí, že v nejobyčejnějších okamžicích je největší krása. V tom, co ve shonu běžného dne přehlížíme a co nám pak tolik chybí, když o to přijdeme.

Od 6. 6. 1996 každou sekundu vnímám jako truhlu. I když nemá zlaté kování, vím, že je v ní ukrytý poklad. Mým úkolem je pouze najít způsob, jak tu truhlu otevřít a ten poklad objevit.

Nalézám ho v každém člověku, každém úsměvu, každém podání ruky, které si vymiňuji se všemi čtenáři, s nimiž se potkávám – i kdyby jich v sále bylo, tak jako při autorském čtení, i několik set.

Vím, že co člověk, to příběh. A to obava, že když nedostáváme to, co chceme, tak si to nezasloužíme.

Nespílejme za to životu. On ví, co dělá. On ví, co potřebujeme.

A když nedostáváme to, co chceme, možná to není proto, že si to nezasloužíme, ale že si zasloužíme mnohem víc.

Však to poznáme. Z odstupu a nadhledu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]