Dvojitá zrada. Musí to být mizera a mrcha?

Když jsem nastoupil studium práv, úplně první rada, kterou jsme všichni dostali, zněla: „Než někoho odsoudíte, snažte se mu porozumět.“ Když totiž člověku nejprve porozumíte, už ho potom tak snadno neodsuzujete. Zatímco když ho nejprve odsoudíte, potom mu už tak snadno neporozumíte.

Proto také všechny moje knihy (ve zvýhodněném souborném balíčku zde), které vysvětlují chování lidí ve vztazích i o samotě, nabádají nejprve porozumět, pokusit se najít společnou cestu, a až teprve vztah odepsat, opustit. Nicméně tento můj postoj – nejprve přemýšlet o chybách, které mohly vzniknout, a až když nejdou odstranit, protože jeden z páru o to nemá zájem, vztah vzdát – vychází z mého dětství. Já jsem totiž vyrůstal ještě v době, kdy se rozbité věci nejprve opravovaly a teprve když je spravit nešlo, vyhazovaly. Dnes mají sníženou hodnotu věci a bohužel i lidé. Rozhodující je čas – spěchat za výsledkem, dosáhnout ho co nejrychleji, pokud možno bez práce, bez řešení problémů. Jenže to není možné. Když totiž neřešíme problémy, které nás potkávají, neseme si je životem v sobě a ony se pak opakují i v našich dalších vztazích. Ale o tom je například Cítit rozumem, myslet srdcem, moje kniha o karmě ve vztazích, která vysvětluje, proč nás některé události ve vztazích potkaly a co nás mají naučit.

Jako třeba „dvojitá zrada“ – vztah našeho partnera s naším nejlepším přítelem. Je na místě okamžitá nálepka?

S rychlým úsudkem – mrcha! – přišel také Aleš. Stačí však vnést do příběhu více barev a ne jen černou či bílou a vše může vyznít jinak. Ostatně, představme si nejprve Alešovu otázku: „Petře, měli jsme s přítelkyní pětiletý vztah, než do něj vstoupil můj nejlepší kamarád. Přítelkyně nakonec odešla k němu. Když jsem se zeptal na důvod, prý jí dává to, co já ne. Ptal jsem se tedy, co to je. Mluvila o naprostých prkotinách – o větší pozornosti, víkendových výletech, společném čase, naplánovaných dovolených. Současně mi ale napsala, že jí chybím. Odepsal jsem jí, že mně mrcha nechybí. Napsala, že jí ubližuji. To mě vytočilo. Tohle si dovolí napsat ten, kdo ublížil mně? Jak je vůbec může napadnout se vrátit? Copak pro Vás, Petře, by mrchou nebyla?“

  • Každý den zodpovídám Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (můžete si ho pustit přímo, přehrávač je na této stránce; nebo v podcastových aplikacích, do kterých se prokliknete výše).
  • Pokud raději čtete, než posloucháte, využijte mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2. Obsahují přepisy mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Knihy můžete mít samostatně, anebo ve zvýhodněné sadě zde.

Proč lidé odcházejí

Netuším, jak konkrétně jiný člověk definuje pojem „mrcha“, to je kdo je vlastně „mrcha“ pro něj. Nicméně pokud mrcha má být vědomě ubližující nebo falešný člověk, pak žena popsaná v Alešově dotazu pro mě zřetelnou mrchou není. A vysvětlím proč.

Každý odchod má nějaký důvod. Statisticky nejčastěji lidé odcházejí ze vztahu přesvědčení, že si svým odchodem POLEPŠÍ, a to tím spíše odcházejí-li k jiné osobě. A nyní bychom si potřebovali zodpovědět otázku, proč právě takový pocit mohla mít Alešova partnerka.

Troufám si tvrdit, že Aleš to sám vysvětlil. Nikoli tím, že tlumočil její slova o chybějící větší pozornosti, víkendových výletech, společném čase a naplánovaných dovolených. Ale především tím, že toto všechno označil za PRKOTINY.

V pořádku, pro něj to možná prkotiny skutečně jsou. Ale pro ni to prkotiny být nemusejí. A právě proto mohla odejít. Nejen OD muže, který její důležité potřeby označí za prkotiny, ale současně K muži, který její hodnoty považuje za podobně důležité jako ona. Dvě mouchy jednou ranou.

Jenže je tu jedno zásadní úskalí. Říká se mu srdce anebo láska.

Proč se lidé chtějí vrátit

To, že si s někým hodnotově rozumíte, například ve společných zájmech, ještě automaticky neznamená, že jste nebo budete dobří partneři. Znamená to jen tolik, že jste nebo budete dobří přátelé. Že sdílíte určité hodnoty, že vám spolu je dobře, že spolu rádi trávíte čas, protože vás něco spojuje, ale to všechno ještě nemusí znamenat, že tam je láska. Nemusí tam být. Jenom společné zájmy k tomu stačit nemusí.

A právě tak se nám může rekonstruovat možný obrázek CELÉHO příběhu:

  1. Žena miluje muže, prožije s ním pět let možná štěstí, možná čekání na pozdější štěstí, možná počátečního štěstí a potom stereotypu, nudy, snahy o ústupky a věčné uspokojování potřeb toho druhého, spojené s doufáním, že jednou dojde i na moje potřeby. Ale nedojde.
  2. V tom momentu si žena uvědomí, že není jen milující partnerka, ale taky docela obyčejný člověk, který potřebuje být i osobně šťastný. Přičemž štěstí člověku dodá hlavně uspokojování VLASTNÍCH potřeb, nejen ustavičné uspokojování potřeb toho druhého. I kdyby tou základní potřebou bylo svěřit se blízké osobě o tom, po čem toužím, v partnerovi bych takovou vrbu neměl.
  3. Jestliže po pěti letech marného čekání vím, že mi vlastní partner neposkytuje například dost pozornosti a já ji potřebuji, přirozeně se svěřím někomu v „druhé řadě“ – bývá to můj, nebo náš společný přítel. Přítel je totiž ten, kdo se nám principiálně snaží dodat to, co nám momentálně schází nebo co nám neposkytuje partnerský vztah: Jste-li žena, na kterou partner například nemá čas a Vám společné chvíle schází, přirozeně hledáte a nacházíte JINOU spřízněnou duši ve své kamarádce, v příbuzném, v kolegovi, zkrátka v komkoli, kdo Vám ten čas věnuje. Tím se naplňuje mé upozornění z knihy 250 zákonů lásky: Jestliže si dlouhodobě neděláte čas na člověka, který ho potřebuje, jednoho dne ho naučíte žít bez Vás, respektive s někým, kdo si na něj ten čas udělá.

Zrovna to se mohlo stát tady. A právě proto pro mě daná žena nemusí být „mrchou“, ale prostě jen člověkem, který potřeboval, aby si ho někdo všímal, aby se někdo zajímal i o jeho priority, aby je vnímal jako důležité – a ne jako prkotiny.

„Mrcha“ nebývá osoba milující, spíše chladně vypočítavá. V tomto případě ale žena vůbec nemusela odejít ze vztahu proto, že by vlastního muže nemilovala. Naopak ho může MILOVAT POŘÁD, ba dokonce pořád si přát, aby on byl tím, koho ona by tolik uvítala – aby v něčem byl takovým jako jeho nejlepší kamarád, tedy aby mu kamarád svým chováním UKÁZAL, co konkrétního jí chybí ke štěstí a kde konkrétně jsou jeho vlastní rezervy.

V psychologii se tomu říká zrcadlení. Jinak řečeno: Ta žena může chtít, aby kamarád byl jejímu milovanému muži zrcadlem, ve kterém uvidí a pochopí, co by sám měl zlepšit. Jenže k tomu je často zapotřebí jediné: Aby toho muže pohled do zrcadla bolel. Aby ho trápilo, o co přišel. Protože pak si položí otázku PROČ a CO MOHU UDĚLAT PRO TO, ABY SE VRÁTILA. Pokud odpověď v zrcadle uvidí, může být pro něj snadné to napodobit.

Pomoci udělat šťastným

Druzí lidé mívají v našem životě ohromnou moc. Dokážou nás ovlivnit v negativním smyslu, že si na některé kroky, po nichž toužíme, netroufneme. Anebo nás ovlivní v pozitivním smyslu, kdy nám pomohou – svou podporou, povzbuzováním, motivováním nebo dokonce osobní účastí – naše sny uskutečnit.

K tomu ale tito druzí lidé potřebují mít důvod. V Alešově případě potřebují CHTÍT vidět svou partnerku šťastnou. Nejen znát cestu.

Jestliže totiž Alešvětší pozornost, víkendové výlety, společně trávený čas či dovolené považuje za prkotiny, pak tím zřetelně říká: Pro mě tohle není důležité nebo přirozené. Nespatřuji v tom nic, co by mě těšilo. Co potom, kdyby mu jeho žena chtěla pomoci otevřít srdce?

Existují psychologové, kteří by té ženě poradili se smířit s faktem, že oni dva prostě nejsou a „nikdy nebudou“ kompatibilní. Že ona i Aleš považují za důležité a přirozené něco odlišného. Ale já, pokud vidím bolest ženy, která se nechce Aleše zříct, anebo Alešovu bolest, který by chtěl přeprat svou přirozenost, hledám pro oba cestu. A vím, že existuje. Jak vypadá?

Alešovi bych doporučil zaměřit se víc na OBSAH než formu. Jestliže ho tedy prudí konkrétně to, co jeho partnerku baví a naplňuje, ale současně ho trápí, když právě vinou této neuspokojené hodnoty o svou partnerku přichází a nechce to, stačí si nechat projít hlavou tuto malou změnu:

Aleši, představte si, že tím, co se „obětujete“ se svou partnerkou dělat, jí pomůžete ke štěstí.

Že Vaše oběť bude znamenat její lepší emoce, díky Vám.

A že i Vy sám pak budete mít lepší emoce, díky tomu, že ona je šťastná.

Jestliže ona vroucně miluje například procházky po horách, pak s ní jděte na hory ne kvůli těm horám, které možná vnitřně nenávidíte, ale KVŮLI TOMU, ŽE ONA BUDE ŠŤASTNÁ. Nesoustřeďte se na hory, ale na ni, její výraz a šťastné srdce. To Vás učiní také šťastným – ano, na horách. Čekal byste to někdy?

Jakmile se ponoříte do OBSAHU, ne formy, přestane být forma důležitá. To znamená: Bude Vám jedno, kde konkrétně jste a co konkrétně děláte, hlavně když výsledkem bude štěstí Vašeho milovaného protějšku.

Mimochodem, protože vztahy jsou založené na zrcadlení, tak i Váš protějšek, bude-li Vaší pomocí naplněný, bude pak vnitřně svolnější stejně oplatit Vám – také s Vámi dělat to, co Vás baví a jeho možná nudí. „Obětuje“ se proto, že budete šťastní, on bude díky tomu také šťastný a následkem toho Vy budete též vnitřně svolnější mu příště oplatit stejně.

Dávání vytváří uzavřený kruh své „oběti“ a cizí „oběti“, ale jeho podstatou na obou stranách je CHTÍT VIDĚT TOHO DRUHÉHO ŠŤASTNÝM. A uvědomit si, že když toho docílíme, tak ve správném vztahu neztratíme, jenom získáme. Otázkou pro Aleše je: Dokáže být i on tím správným partnerem?

Pamatujte si, prosím:

  1. Láska je o uspokojování potřeb druhého člověka.
  2. Je-li láska obousměrná, znamená z druhé strany také přirozené uspokojování našich potřeb. Podotýkám však: musí být obousměrná.
  3. Tam, kde funguje jenom jedním směrem, je pouze otázkou času, kdy se taková láska z jedné strany vyčerpá. A kdy ten, kdo se vyčerpal, odejde za někým, kdo jeho potřeby konečně naplní.

Soubor všech mých knih můžete získat pouze zde. Pokud zamýšlíte tento ucelený dárek jiné osobě pod stromeček, dovolte mi, prosím, vepsat jí do každé z knih moje vlastní vlastnoruční věnování. K tomu však potřebuji znát křestní jméno obdarovaného (uveďte do poznámky v objednávce). Bude mít skutečně OSOBNÍ dar!

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart