Tvoje hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět

Nezáleží na tom, KDO si Tě přestal vážit. Jestli rodič, dítě, partner, kamarád, kolega nebo víceméně neznámý člověk.

Záleží na tom, že Tě to trápí. A že máš dojem, že chyba je na Tvé straně – že zřejmě neděláš dost na to, aby si Tě všiml. Že jsi patrně nedostatečným člověkem, v něčem horším než jiní.

Zadrž, prosím. Povím Ti k tomu pár slov. Připravil jsem k tomu i speciální přednášku Jak mít zdravé vztahy – u příležitosti jediného letošního setkání s vámi, čtenáři (viz Večerní program), kde budete mít prostor se mnou osobně probrat své těžkosti.

Protože vstupenek je málo a případů zbytečného snižování sebevědomí hodně, píšu dnes hlavně pro ty, kteří dávají do vztahu maximum a nestačí to. Jako by druzí to maximum neviděli, nebo časem vidět přestali…

Jak je to možné?

Když Tě druhý přestane vidět

Bolí, když si Tě druhý neváží. Ale ještě víc bolí, když víš, že si Tě někdy vážil a najednou přestal. Zatímco v prvním případě (nikdy si Tě nevážil) se musíš jen smířit s tím, že ten, koho miluješ nebo na kom Ti jinak záleží, je “slepý”, neboť kolem je mnoho těch, kteří si Tě dávno váží, ve druhém případě (vážil si Tě, ale přestal) ztrácíš ne milovaného člověka, ale sebe. Propadáš totiž do skepse, že jsi něco musel pokazit – když si Tě dřív vážil a teď už neváží. Trápí Tě otázky: Co dělám špatně? Co mám dělat lépe? Čeho mám udělat víc?

A časem, když už jsi na maximu dávání, se dostáváš do slepé uličky otázkami: Vždyť už neumím dávat víc. Takže mé maximum není dostatečné? Mé maximum znamená dávat pořád málo? Jak mohu dávat ještě víc než nejvíc? Proč mi druhý pořád neopětuje to, co mu dávám já? Proč si mě konečně neváží? hořekuješ, přitom Ti nedochází základní věc.

Jak je možné, že se trápíš Ty, a ne druhý? Jak je možné, že když dáváš maximum, on Ti nevrací ani minimum? Proč vůbec očekáváš, že si Tě začne vážit? Proč raději nepřemýšlíš o tom, jak je možné, že si ani Tvého maxima neváží? Proč někdo odejde, ačkoli se snažíš komunikovat, důvěřovat, obětovat se? A proč takový protějšek umíněně chceš zpátky?

Místo toho se ptáš: Proč mi neřekne, kde je má chyba? Za jakou mou nedostatečnost mě deptá? Prostě: Co já dělám špatně?

Ve své poslední knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, proč se lidé takto ponižují. Proč se vinni cítí zrovna ti, kteří pro vztah dělají maximum. Je to totiž jedno z největších utrpení, jaké člověk může ve vztahu zažít: Žadonit bez vyslechnutí. Ptát se bez odpovědí. Milovat bez opětování. Škemrat až za mez vlastní sebeúcty, a být dál ignorován. Být ochoten dát maximum, a stejně cítit, že to nestačí. A to všechno dělají jen proto, že uvěřili iluzi, že nedělají dost. Ano, ti, kteří prokazatelně a objektivně dělají až příliš. Ale oni sami to už také nevidí.

Černá díra

Černá díra je zvláštní objekt ve vesmíru. Je natolik hmotný a jeho gravitační pole v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že vůbec nic včetně světla nemůže tuto oblast opustit – ta černá díra všechno pozře. V psychologii se takto říká lidem, kteří ze sebe nedokážou dostat jedinou naději, jedinou dobrou emoci, jedinou dobrou myšlenku. Proto jsem napsal na konec roku vánoční SNÁŘ. Každý totiž občas máme rozpoložení černé díry. A v tomto vypjatém roce obzvlášť.

Taková černá díra ztrácí sama sebe. Čím méně si jí někdo váží, tím víc se ponižuje. Myslí si totiž, že svým ponižováním získá vyšší hodnotu. Je to ale matematický nesmysl. Jsme-li číslo, které se poníží, nezíská hodnotu vyšší, ale ještě nižší. Proto sebeponižování vede k umenšování respektu a úcty druhých, ale také ke snižování seberespektu a sebeúcty.

Je to nebezpečný jev tím spíš, že je nesmyslný a nepravdivý. Naše hodnota totiž neklesá s něčí neschopností ji vidět. Nevidí-li naši hodnotu jeden konkrétní člověk, ještě to neznamená, že ji nevidí nikdo. Mimochodem, naši hodnotu si může dodatečně znovu uvědomit i ten člověk, který ji dnes nevidí (nebo dočasně přestal vidět), stačí pochopit ta doporučení, která za chvíli uvedu.

Myšlenky, které musíš opustit

Ve své autobiografii DESET uvádím i vlastní bolestné životní příběhy, kdy jsem se ocitl na dně a změnil se v černou díru. Jsem za tyto zkušenosti vděčný, protože mě naučily zejména to, co mám přestat dělat:

  1. To, co si o nás myslí druzí, není zdaleka tak důležité jako to, co si o sobě myslíme my sami. Jak totiž za chvíli uvidíte, neschopnost druhých osob vidět naši hodnotu je proměnlivá a nelze se tedy podle ní řídit. Proto: PŘESTAŇ podle reakcí druhých vypočítávat svou hodnotu.
  2. Už ze školy jsme naučení, že jak nás oznámkuje učitel, takoví jsme. Protože vtloukání této lži trvalo celou školní docházku, máme v sobě hluboký návyk, že druzí mají ohledně nás vždy pravdu a znají nás lépe, než se známe my sami. Nesmysl. Druzí mohou hodnotit možná jeden střípek naší osobnosti, a to ještě hodně vzdáleně, protože nejsou v naší kůži, nevědí, s čím se pereme, kolikrát jsme byli dole a jak těžké bylo z toho dna povstat. Proto také české školství jako jedno z posledních setrvává u známkování objektivní znalosti dítěte, aniž by vůbec zohlednilo snahu prát se se svými nedostatky a slabinami. Pokud dítě bez konkrétního talentu nedosáhne na stejnou známku jako dítě s talentem, je vnímáno jako horší. Přitom pro život mnohem důležitější než konkrétní dovednost je schopnost překonávat se, bojovat se životem a nepřízní osudu, obecně snažit se. Ve vyspělých školstvích je známka za snahu vždy podstatnější než známka za konkrétní výkon (lepší výsledek ve skoku do výšky), protože takový úspěch může být dán i biologickým zvýhodněním dítěte (jeho vyšší postavou). Proto: PŘESTAŇ přijímat známky zvenčí. PŘESTAŇ věřit, že kdokoli jiný má právo Tě soudit než Ty.
  3. Pokud někomu dáváš maximum a jemu to nestačí, dáváš to pouze nesprávné osobě. To je vše. Ta osoba není připravena Tvé maximum vidět. Neznamená to, že když Tvou hodnotu nevidí, že žádnou nemáš. Že jsi nula. Proto: PŘESTAŇ sám sebe podceňovat. Rozhlédni se po okolí. Můžeš najít hned teď někoho, kdo Tvé maximum vidí, kdo ho ocení, kdo si Tě dokáže vážit.

Syndrom neviditelného člověka

Zůstaneš-li při výše uvedených lžích, zažiješ syndrom neviditelného člověka. Budeš si myslet, že jsi nic, jen proto, že se k Tobě někdo chová jako k ničemu.

Psychologie však ví, z čeho “neviditelnost” člověka ve vztahu vzniká – ze zvyku. Pokud pro nás někdo soustavně a nepřetržitě dělá jednu hodnotnou věc, my si na toto dávání prostě zvykneme. Stane se tím, co každý zvyk: samozřejmostí, čímsi běžným, všedním, stereotypním a nudným. Budeme-li každý den automaticky připravovat partnerovi jídlo, zvykne si na to. Časem přestane vidět, co pro něj děláme, možná přestane vidět i nás…

Každý člověk je takto nastaven už z “továrny”. Přestává si vážit toho, co se dlouhodobě opakuje. I zdraví. Je-li dlouho zdravý, přestává si to uvědomovat. Je schopen cítit se v životě dokonce nešťastný. Má roupy, někdy i pohrdá svým zdravím. Je přece “samozřejmé”. A proto musí přijít změna. Nemoc. Člověk si ihned uvědomí, že nějaké zdraví měl – a ani si ho nevážil. Jakmile přijde nemoc, ihned si zdraví zpětně váží a usiluje o jeho navrácení.

Totéž se děje v lásce, ve vztahu k práci, penězům, jakémukoli střípku štěstí. Co pro nás někdy mělo hodnotu a my o to přijdeme, toho si opět začínáme vážit. Jinak řečeno: Lidé nevidí hodnotu toho, co mají, dokud to mají. Začnou ji vidět až poté, co to ztratí.

Dar rozlišení

V knize o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem píšu, že člověk musí někdy ztratit to, čeho si neváží, aby si uvědomil, jakou hodnotu vlastně mělo to, čím byl do té doby obklopen. V psychologii se tomuto jevu říká dar rozlišení. Tento princip zároveň vysvětluje, proč žijeme v “párovém” světě – proč je dobro i zlo, proč je horko i chlad, proč je radost i žal. Jedno totiž doplňuje druhé. Abychom vůbec ocenili světlo, musí být občas v životě i tma. Jinak se nám světlo přejí.

Na daru rozlišení stojí psychologická podstata mnoha televizních reality show, včetně například Wife Swap/Výměna manželek. Stačí na pár dní rozdělit toxický pár, kde si jeden druhého přestal vážit, a vystavit ho rozdílné zkušenosti s opačným typem protějšku, a tato změna záhy vede k “prozření” a docenění partnera – k “vidění” toho, co přitom ti lidé měli na očích celou dobu. Jsou jen pár dní od sebe, a stane se “zázrak”.

Proto také z mých knih znáte příklady otevření očí “osleplému” partnerovi. Jako tehdy…

Byl to případ ženy, která večer co večer pro svou rodinu připravovala večeři. Na začátku padaly komplimenty, pak ustaly. Muž i děti, pokud se ozvali, jedině nespokojeně. Něco jim nechutnalo, nebylo dost teplé nebo studené. Žena se domnívala, že asi hůř vaří. Snažila se tedy víc, ale nepomáhalo to. Dokonce si rodina přestala té ženy vážit úplně.

Muž proseděl celé večery u televize, děti u tabletu. Když zvolala “Večeře, dobrou chuť!”, s nevolí se odvalili od předmětu svého zájmu a beze slov pozřeli to, čemu věnovala celý čas. Neřekli ani děkuji. “Co mám udělat, aby si mě zase vážili jako na začátku, před deseti lety?” ptala se mě zoufalá.

Bylo to jednoduché – zvolit dar rozlišení. “Udělejte jim výrazně jinou večeři než kdykoli předtím,” doporučil jsem. “Máte brambory? Výborně! Oloupejte je a naservírujte rodině ty slupky. JENOM TY SLUPKY na talíři!”

Nevěřila mi. Ale poslechla.

“Večeře, dobrou chuť!” zvolala jako každý večer. Nic netušící muž i děti ospale zamířili ke stolu.

Tam vytřeštili oči. “Zbláznila ses?” láteřil muž. “Fuj, tohle jíst nebudeme. Proč nemáme něco dobrého jako vždycky?” zděsily se děti.

Žena se usmála. “Jsem ráda, že jste si konečně všimli, že jste za celých deset let ani jednou neměli slupky od brambor.”

Načež vytáhla z trouby pečenou kachnu se zelím a bramborovými knedlíky. Rodina se posadila ke stolu a – poděkovala. Poprvé po deseti letech.

Opravdu pro druhého nemáš hodnotu?

Někteří lidé si přestanou uvědomovat, co pro ně děláme, pokud to pro ně samozřejmě děláme pořád. Aby si to znovu uvědomili, musíme to pro ně přestat dělat.

Je to emočně náročný test. Možná zjistíme, že druhému ani nechybíme. Taková pravda není příjemná. Ale je nutná. Pokud totiž od někoho odejdeme a následně poznáme, že naše nepřítomnost pro něj není důležitá, pak pro něj patrně ani naše přítomnost nebude mít valný smysl. On nás zkrátka (už) nepotřebuje. Ale to je užitečná informace. Neměli bychom se dlouhodobě vázat na lidi, kteří nás nepotřebují, ale naopak na ty, kteří nás potřebují. Pro které my i to, co děláme, má hodnotu a dělá je to šťastnějšími.

Potýkáte se s velkými problémy ve vztahovém životě? Ztratili jste jistotu, ke které jste se upínali? Bojíte se, že budoucnost nepřinese změnu k lepšímu? Využijte některou z mých knih podle konkrétního úskalí, kterým procházíte.

Pokud knihu zamýšlíte jako dárek jiné osobě, postupujte, prosím takto: 1. Zde vyberte knihu. 2. Do poznámky zákazníka vepište křestní jméno obdarovaného. 3. Na zvolenou adresu Vám dorazí kniha, opatřená již mým osobním vlastnoručním věnováním obdarovanému. Kéž udělá radost a pomůže.

Chcete svůj problém probrat osobně? Využijte jediné setkání 16. listopadu v Praze. Vstupenky zakoupíte zde (večera se týkají vstupenky VEČERNÍ PROGRAM).

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart