Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas

Byl jsem zrovna v Barceloně a v chrámu Sagrada Familia probíhala mše.

V tom se můj mobil (bože, ta ostuda) rozezněl pod kopulí jako pod zesilovačem. Filtrem volání, který jsem měl nastaven, prošel hovor připuštěný jako urgentní. Hovor od mého kamaráda. Co potřeboval?

Spěšně a s omluvou jsem vyběhl z baziliky, až pod Gaudího sochu hranatého Krista. A už jsem poslouchal Michalův nářek…

„Odešla! A to jsem jí dával všechno!“ lamentoval do telefonu. „Co vlastně ženské chtějí?“ štkal bezmocně.

Nebyl to tak odlišný příběh od těch, kterým naslouchám denně. Ostatně, i nedělní živé vysílání bylo o tom – Co dělat, když milujeme člověka, který odchází? V Michalově řeči mě však jedno slovo zaujalo. VŠECHNO. „Mohl bys mi říct, co VŠECHNO jsi jí dával?“ zeptal jsem se.

Rozpočítal se. „Dřel jsem, vydělával. Zařídil jsem dům, koupil auta, měla hospodyni, uklízečku i chůvu pro dítě, které tolik chtěla. Dal jsem jí prostě VŠECHNO. A nestačilo to…“ zlobil se.

„Pardon,“ přerušil jsem ho, „to, co jsi vyjmenoval, bylo VŠECHNO, co jsi jí dával?“

Na druhém konci aparátu zavládlo ticho. Pak se podivil: „A co by ženská chtěla VÍC?“

Mluvil, jako by věřil, že ženám skutečně stačí JENOM dům, dítě, peníze.

Jenže, kamaráde, ženy jsou mnohem náročnější.

Chtějí nejen dům, ale DOMOV.

Chtějí nejen dítě, ale RODINU.

Chtějí nejen peníze, ale ZÁZEMÍ.

Chtějí nejen hmotu, ale i nehmotu.

„Co tedy ženy chtějí? Půjde to, Petře, ještě opravit?“ naléhal. Přitom úplně zbytečně. Důvody nejzbytečnějších rozpadů vztahů jsem popsal v knize 250 zákonů lásky. I v ní jsem zmiňoval všechny ty maličkosti, u kterých začínají a končí nedorozumění.

Ano, jde o maličkosti. O mála. Ale pro člověka znamenají v důležité chvíli úplně všechno.

Zajisti to „málo“

Potřebujeme ovšem pochopit, že muži a ženy jsou v mnohém rozdílní. Například muž je racionálněji založená bytost, zatímco žena emocionálněji založená bytost. Muž se proto, i za pomoci racionálních smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat) více orientuje ve světě, který je vidět, dokáže z ničeho vytvořit něco, jeho prostředím je hmota. Žena se naopak za pomoci intuice více orientuje ve světě, který je cítit, a je pro muže nesmírně důležitá, protože mu umožňuje dopřát mu energii nehmotnou, zatímco muž dokáže oplácet vytvářenou energií hmotnou.

Ano, muž a žena se doplňují, potřebují a inspirují. Rozum nenávidí bolest, proto muž fascinovaně hledí, jak statečně i dobrovolně se žena vydává vstříc bolesti na porodním sále, ba dokonce jak dokáže věřit, že za bolestí bude štěstí. Muži jsou pak schopni podobných hrdinství, odvah a sebeobětování pro rodinu – sami pak prožívají iracionální momenty, nad kterými zůstává rozum stát – kdy dokážou „nerozumně“ riskovat svůj život pro druhé, nebýt jen sobečtí, nežít jen pro sebe, mít přesah přes rozum až do srdce, a platí to i naopak u žen.

Muž i žena tedy mají odlišné úděly, ale společně se vždy setkávají u jedné potřeby – každým svým dílem přispět ke štěstí vlastnímu i druhých. Proto také William Golding, nositel Nobelovy ceny za literaturu, řekl: „Ženy jsou bláznivé, když se snaží vyrovnat mužům. Jsou mnohem lepší a vždycky byly. Cokoli ženě dáš, to udělá lepším. Dáš-li jí spermii, ona Ti dá dítě. Dáš-li jí dům, ona Ti dá domov. Dáš-li jí potraviny, ona Ti udělá jídlo. Dáš-li jí úsměv, oni Ti dá své srdce. Cokoli jí dáš, to ona znásobí a rozšíří… Takže pokud se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kopu hnoje.“

Nelze mužům vyčítat, že jsou racionálně, hmotně založeni. Otevřou-li však vedle rozumu i srdce, pochopí, že hmota není jediná smysluplná hodnota na tomto světě. Právě ženy a jejich emocionální energie tomuto pochopení pomáhá. Že peníze nejsou všechno. Že je-li dítě nemocné, peníze možná pomohou, ale na všechno nestačí. Že nelze od malého maroda prchnout a zanechat ho v obložení peněz, je nutné mu věnovat čas, lásku, péči, tak jako v jakékoli fázi výchovy.

Muži a ženy mají jedno společné. Chtějí být šťastní. Jenže štěstí je emoce, rozpoložení duše. Hmota může být impulzem, ale ne podstatou. A můj kamarád to pochopil záhy – když se najednou ocitl ve svém okázalém domě s garáží plnou aut sám. Tak jako dříve ona.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se ho.

„Cítím se tady hrozně,“ popisoval stav své duše. Jak je to možné, když byl obklopen vším bohatstvím a měl konto plné peněz? Co mu tedy scházelo, když měl to VŠECHNO, co kdy dal své ženě? Nebo snad to údajné VŠECHNO, kamaráde, nestačilo?

„Chybí mi tu – člověk,“ hlesl nakonec. Bingo!

Zeptal jsem se ho: „Jaké oči má, Michale, Tvoje malá dcera?“

Nevěděl.

Nemohl znát barvu jejích očí, protože z domova odcházel, když ještě měla oči zavřené a spala, a domů přicházel, když už oči měla zavřené a spala. Vlastně ani nevěděl, jaká slůvka už řekla, jaké pokroky udělala a zda vůbec ta dcerka ví, co je to táta.

A přitom on dělal VŠECHNO, jak byl vychován. Věřil, že své rodině dává VŠECHNO. Bože, jak teď najednou cítil ten omyl. Jak najednou chápal, jak chudí jsou lidé, kteří mají jenom peníze…

… a ne blízkého člověka. Pak se najednou čas strašně vleče. Čas se obrátí proti těm lidem samotným. Učí je totiž, že jedině prostřednictvím času můžeme naplnit člověka. Čas není málo. Věnovat čas znamená dávat člověku to nejdražší, co v životě máme. Kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. Peněz v životě můžeme mít zítra zase víc. Ale času v životě budeme mít zítra už méně.

Proto ve své knize 250 zákonů lásky ukazuji „maličkosti“, na kterých stojí dlouhodobý vztah. A mezi ně přirozeně patří i pět potřeb, které ženy mají a které bez společného času nelze naplnit:

1. málo, které ženy potřebují: Být spokojené

Není spokojenosti bez lásky. A není lásky bez spokojenosti. (Už jsme zase u té párovosti, vzpomínáte?)

Láska a spokojenost tvoří spojené nádoby. Máme-li sebe nebo někoho rádi, snáze překonáváme překážky. Máme pro co/koho žít, proč vstát po ráně a za čím jít.

Láska je ovšem jako zahrada. Musí se ošetřovat a její plody rozdávat, nenechat spadat. Jinak zahrada hnije. Láska, kterou nepěstujeme, se nevrací a stává se pískem v motoru – zadře nás, zastaví všechny mocné procesy v našem životě.

Jsme-li sami, platí, že kolik lásky máme pro sebe, tolik jí dostáváme zpět. Jsme-li však ve vztahu, platí, že kolik lásky dáme druhému a ona se nevrátí, tolikrát si ublížíme.

Ženy potřebují být spokojené. Nejsou-li spokojené ve vztahu, najdou si buď jiný vztah, kde se jim nějaká láska vrátí, nebo jsou raději samy, protože pro sebe si dostatek lásky vždycky časem zase umějí vyrobit.

Ženy jsou rozené zahradnice a hospodářky. Umějí pěstovat lásku. Jsou i trpělivé. Ale jednou ji přestanou dávat tam, kde se jim to pocitově nevyplatí.

2. málo, které ženy potřebují: Věřit

Shrnu to pod jeden pojem, ačkoli bych mohl napsat: věřit a důvěřovat.

Věřit je ženská nezbytnost. Aby ženy mohly fungovat ve vztahu, potřebují věřit, že vztah má budoucnost. Jejich čas běží jinak než mužský. V jejich světě funguje jiná setrvačnost. Chyba může znamenat devítiměsíční následek s ovlivněním celého života – zatímco muž už dítě hodil přes palubu.

Čím silněji žena věří, tím lépe překonává všechny problémy. Čím méně věří, tím spíše jako parkurový kůň zaváhá před překážkou.

I víra tvoří spojenou nádobu – s důvěrou. Žena potřebuje cítit k muži důvěru. Důvěřovat znamená dát druhému příležitost, aby mě zranil, a současně doufat, že to neudělá.

Opakuji: Ženám běží čas jinak než mužům. A zrada je i jinak bolí.

Proto ženy tolik potřebují mluvit. Tolik potřebují rozhánět domněnky, které je zdravotně ničí. Tolik potřebují partnera nejen do postele, ale hlavně ke stolu.

Protože správnému partnerovi důvěřují. Správnému partnerovi se svěřují. Se správným partnerem se hádají. Z toho vyplývá:

3. málo, které ženy potřebují: Mít s kým sdílet

Prohýbá-li se žena pod nákupními taškami, galantní muž přispěchá a pomůže jí. Ví totiž, jak je to pro samotnou ženu těžké.

Přitom svět není jen hmotný. Stejně ženy potřebují pomoci se zátěží, která není vidět. Je v hlavě, v duši, v srdci. V těchto případech žena galantního muže potřebuje snad i víc.

Mužům často nejde přes rty slovo „přítelkyně“. „Moje holka“, „žena“, „stará“ – to jim jde lépe.

Ženy jsou ale pyšné, když mohou říct: „To je můj přítel.“ Přátelství je totiž pro ženu symbolem sdílení. Symbolem důvěry a vnitřní spokojenosti. Pěstování přátelství je jednou ze základních potřeb ženského bytí.

Ženy jsou natolik moudré, že vědí, jak důležité je sdílení. Máte-li s kým sdílet starosti, stávají se menšími. Máte-li s kým sdílet radosti, mnohonásobně rostou. I proto ženy více než muži umějí dávat i přijímat. Naslouchat i radit. Chválit, nehanět. Protože si ženy uvědomují, jak je pro ně důležitý – přítel.

Pro ženy není obtížné si představit přítele, který není partnerem. Stačí jim někdo naladěný na stejnou vlnu, stejné tempo, stejné vnímání světa. Někdo, s kým se smějí až k pláči. Někdo, komu mohou říct to, co skutečně chtějí, o čem sní. Někdo, kdo si jich váží natolik, že s nimi také sdílí.

4. málo, které ženy potřebují: Mít pro co/koho žít

Muži, zamysleli jste se někdy opravdu nad tím, pro co žijete? Dovedete pojmenovat to, pro co byste se vzdali kariéry? Existuje vůbec něco takového, co byste přivedli na svět, čemu byste se obětovali a ono by to přesáhlo Váš život?

Ženy vědí, jak důležité jsou peníze, ale málokdy v zaměstnání vidí jen je. Nesnášejí pocity marnění času, neužitečnosti a neprospěšnosti. Mnoho žen hledá v pracovním procesu víc – hlubší smysl, pocit vlastního uplatnění, osobní růst. Nejen polstrované křeslo a dojem momentální důležitosti.

Ženy se nestydí říct nahlas, že peníze mají rády, že je potřebují a chtějí si je dopřávat. Ale jen peníze jim prostě nestačí. Potřebují i pozitivní zpětnou vazbu – pochvalu, motivaci, vedení. A neplatí to jen o práci. Ženy potřebují cítit smysl ve všem, co dělají. I třeba v posteli.

„Jsi úžasná, skvělá, nenahraditelná…“ – to pro ně nejsou jen slova, ale čistá energie.

I proto ženy naplňují děti. Protože děti jim dávají bezpodmínečnou lásku. V jediném objetí řeknou vše, co ženy potřebují, i beze slov. Děti mámy milují. Děti mámy neodsuzují ani nehodnotí. V dětech se zrcadlí ženské touhy. Děti jsou pro ně absolutní a přímá láska.

Muž má pro ženu smysl tam, kde dodává to, co děti dát nemohou. Ženy chtějí muže silné, statečné a spolehlivé. Muže věřící ve své vlastní schopnosti. Muže, kteří nemají potřebu něco dětinsky dokazovat sobě nebo svému okolí, protože tuhle potřebu mají jen slabí. Muže, který je tak silný, že ke slibům dodá i skutky. Který jen nestaví vzdušné zámky, ale i jedná. Který si pořád na něco nestěžuje, ale který je schopen problémy řešit.

S takovým mužem se ženy přestávají bát budoucnosti. S takovým mužem odcházejí jejich obavy o existenci (svoji i dětí). Slabí muži si myslí, že je to v penězích. Ne, je to v jistotě. Je to v muži, který umí nalézat řešení a skloubit své myšlenky, slova a činy v jednu konstrukci, která drží.

Takového hledají, protože takovému důvěřují.

Takový je schopen uznat i kvality druhého a respektovat ho, protože v tom nevidí své ohrožení.

5. málo, které ženy potřebují: Čas i pro sebe

Čas je nejdražší komodita, kterou v životě máme. Nelze ji koupit ani zcizit v supermarketu; nikdy nebude ve slevové akci.

Důležitý čas je pro ženy dvojí. Čas s partnerem a čas bez partnera. Oba tyto časy ženy naplňují, pokud jsou ve správné rovnováze.

Ženy jsou šťastné, když se jim partner soustředěně a plně věnuje. Když odloží notebook, ztiší mobil. Když tichým aktem naznačí, jak je pro něj žena důležitá. Ani nemusí mluvit. Stačí obejmout a skutečně (byť chvíli) s druhým BÝT.

Stejně tak jsou ženy ale šťastné, když mohou prožít druhou polovinu naplnění: užít si čas jen pro sebe. Nejen když samy pečou cukroví či nakupují dárky, ale když mohou jakkoli vypnout. Říká se tomu „duševní hygiena“. Je to specifický mezičas a meziprostor, v němž jen nechávají volně proudit své vědomí, oddávají se snění nebo myslí na to příjemné, co je v životě čeká.

Jsou to opět spojené nádoby. Bez času s partnerem nechutná čas bez partnera. A naopak – i samota se jednou přejí.

Kde je vůle, tam je i cesta

Těch „mál“ je samozřejmě víc. Svá mála mají samozřejmě i muži. Věnoval jsem jim knihu Dvanáct srdcí. I muži totiž chtějí, ba potřebují být šťastní.

A ženy by jim měly chtít rozumět (viz 5 nejdůležitějších vět, které muži ve vztahu potřebují slyšet). Jde přece i o jejich štěstí. O naše SPOLEČNÉ štěstí.

Příběh mého kamaráda skončil přesně tak, jak si oba zasloužili. Našli k sobě cestu zpátky. Ale to jen proto, že ona dostala příležitost jemu sdělit, co všechno ve vztahu potřebuje. A také se ho zeptat, co ve vztahu potřebuje on. K tomu se však vůbec MUSELI SEJÍT. A na to POTŘEBOVALI ČAS. Ne peníze. Prostě jen zájem o sebe, jeden ze základních projevů lásky.

Peníze jsou jistě důležité. Bez nich člověku chybí hodně. Ale bez porozumění, lásky a respektu mu ve vztahu chybí úplně všechno.

  • Knihy 250 zákonů lásky a Dvanáct srdcí, tak jako mé další knihy pro řešení konkrétních vztahových situací, najdete zde.
  • Darujete-li je někomu pod stromeček, uveďte do poznámky v objednávce křestní jméno obdarovaného a vepíšu Vám hned na první stránku vlastnoruční věnování této pro Vás důležité bytosti – ať má SKUTEČNĚ OSOBNÍ dárek!

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart