Jak začít ve vztahu správně naslouchat

Sotva se roztrhla nebeská duchna a začal padat sníh, to slovo jsme zaslechli z rádia: Komunikace není průjezdná. Z místa A do místa B se nedostanete!

Komunikace. Podmínka sbližování lidí. Bez funkční komunikace se nelze posouvat z bodu A do bodu B, nelze člověka X přiblížit člověku Y, nelze zjistit, co protějšku vadí, schází, po čem touží, co pro něj můžeme udělat nebo co může on udělat pro nás. Bez funkční komunikace se cesta mezi lidmi zablokuje. A právě do těchto situací jsem napsal knihu Spolu.

Ukazuje, jak překonat momenty zlomené důvěry, znovuotevřené minulosti, rozdílných názorů na výchovu, plány, hodnoty. Je „pluhem“, který se snaží znovu zprůjezdnit komunikaci mezi lidmi, kteří spolu už zapomněli správně mluvit. Správně, to je důležité. Ne ledajak. Uvedu alespoň jeden problém – naslouchání.

Proč mě nevnímáš?

Už ve svém článku Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne jsem zdůrazňoval, že komunikace není jen o mluvení. Nezáleží jen na tom, co vysíláme, ale také zda vůbec někdo naše slova přijímá. Je prokázáno, že každý třetí člověk ve vypjatých situacích ve vztahu jen mluví a neposlouchá. A když zrovna zmlkne (protože se třeba potřebuje nadechnout a druhý mu skočí do řeči), v mysli jen vychytává přestávku (až se druhý nadechne), aby mohl dál prosazovat svůj argument. Neřeší obsah řeči druhého.

Psychologie tomu říká „argumentační válka“. Jenže ve válce proti sobě nestojí partneři, ale soupeři. Dvě individuality, kterým už zdaleka nejde o společný cíl, o jasnější nebo pevnější vztah. Je taková i Vaše „komunikace“? Stává se Vám, že mluvíte a protějšek Vás ignoruje? Připomínáte dvě rozhádané děti, které se uzavřely před druhým? Pak si pamatujte, že když si dvě děcka hrají každé na vlastním písečku, nikdy nepostaví společný hrad – tak jako dva izolovaní dospělí nikdy nevybudují společný vztah.

V knize Spolu ukazuji cestu všem partnerům, kteří chtějí společně pokračovat, jen se tak nějak zaházeli sněhem a nevědí, co s ním. Co obvykle lidem v takové situaci doporučuji?

1. Nebuď pro smích, horší než děti

Na úvod něco ke smíchu. Nebo k pláči. To záleží na úhlu pohledu.

Komunikovat, jednat tak, aby nám druzí porozuměli a my jim, je jedna z prvních dovedností, kterou se v životě učíme. Už jako kojenci chápeme, že bez správné komunikace nepřežijeme. Že potřebujeme dát mámě správně najevo, že máme hlad, že nám je zima, že jsme počuraní nebo jinak nekomfortní, že potřebujeme spát. Komunikace je sice cesta k druhým, ale napomáhá k naplnění a uspokojení vlastních potřeb. Proto je správná komunikace to první, co se v dětství učíme, a paradoxně to první, co se v dospělosti odnaučujeme.

Nuže, už se smějete? Nebo pláčete? Když totiž spolu nekomunikujeme, nejsme jako děti. Jsme horší než děti.

Jako bychom v ten moment neměli jednak rozum, jednak srdce, ale dokonce ani oči. Kdo má oči, ten přece vidí, že člověk má jedna ústa a dvě uši. To proto, že nesmíme zapomenout, že je třeba mluvit, ale ještě víc naslouchat.

Bohužel, mnoho lidí chápe vztahovou komunikaci jako mluvení o druhém než s druhým. A to i proto, že často svá trápení nemají komu říct. Ten, kdo by je měl slyšet, nenaslouchá. A tak se k tomuto bodu posuneme.

2. Sebemotivuj se k naslouchání

Už jako kojenci křičíme, kdykoli něco potřebujeme. Časem ale objevujeme důležitost i mlčení, respektive vlastního naslouchání. A právem. Nenasloucháme-li, o hodně přicházíme. Vlastním mluvením se totiž nic nového nedozvídáme. Naslouchat znamená dozvědět se víc!

Ale pozor: Správné naslouchání není pasivní, ale aktivní činnost. Tomu, kdo k nám promlouvá, emocionálně pomáhá naše správné naslouchání. Více se otevírá, má větší důvěru sdílet, vnímat naši podporu a emocionální bezpečí. A nám, pokud správně nasloucháme, to pomáhá nejen porozumět druhému, ale také si jeho slova lépe zapamatovat.

Naše důvody k naslouchání by tedy měly být tři:

  1. Díky naslouchání budeme vědět, kdy a na co reagovat.
  2. Díky naslouchání se dozvíme něco nového.
  3. Díky naslouchání druhému porozumíme.

Proč ale zdůrazňuji, že nejde o pasivní příjem slov? Pochopíme to už na úskalí prvního jmenovaného důvodu: Díky naslouchání budeme vědět, kdy a na co reagovat.

Pouhým reagováním, založeném na našem vlastním řečnění a snaze se hlavně prosadit, přesvědčit a ovládnout vztah, totiž vyjadřujeme pouze sami sebe a nezjišťujeme nic užitečného od partnera – například nedozvídáme se, čeho se bojí, co potřebuje ve vztahu zlepšit, proč by od nás mohl chtít odejít.

V důsledku toho lidé motivovaní pouze prvním uvedeným důvodem si standardně pamatují jen asi 25 až 50 % obsahu toho, co od partnera slyší. Přičemž toto číslo se ještě mění v závislosti na únavě a soustředění konkrétního posluchače. Jen si to zkusme: Až budeme promlouvat ke kolegům, příbuzným či dětem, smiřme se s tím, že vnímají nejvýš polovinu toho, co se jim snažíme říct. Frustrující, že?

Neradi mluvíte do zdi? Věřte, že i ostatní lidé. Proto druhý a třetí důvod už zahrnují komplexnější naslouchání: Posluchač směřuje svou pozornost nejen ke slovům, ale k celému projevu. 

Lidé totiž nemluví jen ústy. Větší část jejich vyjádření probíhá na mimoslovní (neverbální) úrovni. Je skryta v gestech, signálech a energiích člověka. Proto naslouchat není snadné a zpočátku může být náročné upravit své návyky podle následujících pěti pilířů:

Vypusť z hlavy všechno, co Tě může rušit

První podmínkou pro to, abychom slyšeli více než jen 50 % toho, co nám partner říká, je omezit vnímání všeho ostatního. Soustředit se pouze na partnera.

Znamená to ale víc než jen ztišit televizi, zastavit počítačovou hru či ztlumit vyzvánění mobilu… Dokonce i víc než přestat lelkovat pozorováním okolního dění nebo přemítáním, jaká písnička to vlastně teď hraje v rádiu. Co „víc“ mám ještě na mysli?

Hlavně to znamená při naslouchání nebýt rušen sám sebou. Nechápat čas, kdy partner mluví, jen jako šanci zformulovat si zatím v hlavě svůj protinázor nebo otázku, kterou mu vystřelíme do tváře, hned jak se nadechne a odmlčí. I svou mysl namiřme k němu.

Pamatujme si, že nejde o žádný duel. V partnerském, rodinném, přátelském či pracovním vztahu nejsou dva protihráči, ale spoluhráči. Neusilujeme o to jen prosadit svou pravdu, ale posunout celý vztah od problému k vyřešení. Nikdo nedokáže vyřešit problém, když se na něj nesoustředí. A soustředit se na druhého znamená sledovat POUZE JEHO.

Cítíš-li únavu, pěstuj svou pozornost

Někteří workoholici svolí k diskusi s partnerem až poté, kdy mají dokončenou „všechnu práci“. Zdánlivě je to rozumný požadavek, zdá se totiž, že jedině tak se budou moci na protějšek plně soustředit. Ale v uvozovkách „všechnu práci“ neuvádím náhodou. Někdo totiž jen dokončí stanovenou porci práce, ale dál mu to v hlavě hučí jako v úle, těká v mysli po dalších možných úkolech nebo je již zcela vyčerpaný, ačkoli právě nyní by se měl začít plně soustředit. Ve skutečnosti může být unavený, podrážděný, negativní.

Pokud je pro nás partner/vztah skutečně až druhou a slabší hodnotou v našem žebříčku, naučme se toto: Jakmile ucítíme, že při komunikaci začínáme ztrácet pozornost, a pro partnera je přesto ta chvíle důležitá, snažme se v duchu opakovat slova přesně tak, jak je partner vyslovuje. Jako bychom byli jeho ozvěnou. Proč?

Vryjeme si jeho slova do paměti. A navíc, máme-li cokoli opakovat, musíme to v první řadě bedlivě sledovat. Pozornost se tím vždy osvěží.

Průběžně ujišťuj, že nejsi zdí, od které se partnerovy míčky odrážejí

Aby partner měl i v průběhu komunikace odvahu říci nám bez obalu vše, co možná nosí na srdci už dlouho, musíme mu pravidelně dávat najevo, že posloucháme, co říká. Tomu nejvíce napomáhá toto:

  1. Dívejme se přímo na partnera. Nechme stranou všechno, co nás rozptyluje – i kdyby kolem zrovna prošel velký dekolt (pro muže) nebo velký biceps (pro ženy). Vyhněme se všem ostatním konverzacím okolo. Nikdy si během řeči druhého nepřipravujme svou odpověď. Pokud s uvedeným máme problém, pomáhá „poslouchat“ partnerovu řeč těla.
  2. Sami používejme mimiku a jednoduchá gesta. Usmějme se, když je to vhodné. Ujišťujme se, že naše držení těla je stále otevřené a vstřícné. Podporujme druhého minikomentáříčky typu chápu, jasně, mmm.
  3. Dávejme partnerovi zpětnou vazbu, že jsme na jedné vlně. Naší úlohou je jednak správně porozumět tomu, co říká, a jednak ho motivovat k tomu, aby řekl ještě více – co možná nejvíce. Aby se vypovídal. Vhodné je začít svou reakcí na to, co bylo partnerem právě řečeno, odrazit od toho případnou otázkou. Například: Teď jsi řekl, že… Nebo model otázky: A co přesně máš na mysli tím, když říkáš, že…?

Pokud v Tobě zapalují saze, rychle se zeptej

Vyhýbejme se reakčnímu naslouchání – snaze okamžitě soudit to, co nám prochází hlavou. Ne, buďme jen němými svědky.

Kdykoli se přistihneme, že se v nás snad zapalují kamínka a reálně hrozí, že zareagujeme emotivně, s nádechem k odpovědi se snažme:

  • raději nekonstatovat
  • raději požádat o více informací

Ve zdravém vztahu platí, že jakmile nás napadne útočný vykřičník, volme raději laskavý otazník. S vykřičníky, jež jsou vysoce nakažlivé a zápalné, bychom se mohli prokřičet k tomu nejplamennějšímu projevu života, kterého bychom už za minutu litovali – jakmile by vyšlo najevo, že jsme partnerovi vlastně jen špatně rozuměli.

Raději se tedy ještě jednou zeptejme způsobem:

Teď tomu možná nerozumím správně… Toto mám sklon vzít si osobně… Prosím, co máš na mysli, když říkáš, že…? Nebo: Mohu to parafrázovat? Takhle to myslíš?

Nikdy druhého nepřerušuj, dokud má potřebu mluvit

Pokud si zakážeme vytvářet jakékoli odpovědi v mezidobí, kdy partner mluví, pak se nedopustíme ani jeho přerušování.

Skákání do řeči je ztráta času. Jednak frustruje partnera, který si v té chvíli připadá jen do počtu, a jednak to snižuje naši šanci celistvě pochopit to, co nám chtěl říct.

Ve vlastním zájmu umožněme partnerovi, ať nejprve vyjasní všechny souvislosti, než položíme otázku nebo zareagujeme. Jen hloupý kritik hodnotí celý obraz v mezistavu, kdy na něm malíř teprve pracuje.

Pokud nám nepřerušování dělá problém, nechme si projít hlavou jednoduchou pravdu: Je lepší mlčet a předčasně vypadat jako hlupák, než předčasně promluvit a rozptýlit všechny pochybnosti.

Pamatujte si, prosím:

Aby komunikace byla skutečně funkční a nikoli ztrátou času pro nás nebo pro druhého, držme se pěti jednoduchých vodítek:

  1. Nezapomínejme, že nasloucháme především proto, že se můžeme něco užitečného dozvědět. Vlastním řečněním se nic nového nedozvíme, jen zopakujeme to, co už víme. A napadáním a urážením druhého nic nezískáme, spíše ztratíme.
  2. Buďme ve svých odpovědích maximálně upřímní a otevření, avšak bez toho, abychom druhého sráželi. Jen tak se komunikace smysluplně posune. Znamená to volit slovní formulace s úctou k druhému člověku. Zacházejme s ním vždy tak, jak bychom chtěli, aby zacházel on s námi.
  3. Neustále mějme na paměti, že to, co nám partner říká, a to, jak to chápeme, může být odlišné. Proto se dříve ptejme, než začneme druhého odsuzovat – jinak se sami ztrapníme.
  4. S partnerem jsme vždy na jedné lodi, jednom dvojkole. Ve vztahu nikdy neexistuje jeden vítěz a jeden poražený. Jedině dva vítězové, nebo dva poražení.
  5. Správné naslouchání nás učiní lepším komunikátorem a v práci může prospět naší produktivitě. Dlouhodobě zdravé vztahy nepadají z nebe, musejí se budovat.

Má Váš vztah větší problémy a nevíte proč? Využijte knihu 250 zákonů lásky.

Patří mezi tyto fatální problémy nekomunikace, nedůvěra, neschopnost odpustit, nekompatibilita, diametrálně odlišné představy o výchově, hodnotách, směrování vztahu? A přesto chcete na vztahu dál spolu pracovat? Využijte knihu Spolu a odblokujte vzájemné brzdy.

Chybí-li jednomu z vás v této náročné době více energie, radosti, sebevědomí, a proto kontaminujete vztah, využijte zvýhodněnou Trilogii lásky, tedy včetně knihy Čtyři prány štěstí.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart