Co dělat, když milujeme toho, kdo odešel a nehodlá se vrátit

Je to jako vězení. Zoufale sedíme u mříží, lomcujeme s nimi a nikdo nepřichází.

Přitom ty mříže jsou odemčené. Můžeme kdykoli odejít. Ale my dál sedíme uvnitř a voláme o pomoc.

Tak bizarně to vypadá zvenčí. Smát se tomu ale může jen ten, kdo to nikdy nezažil. Ten to nepochopí. Důležité však je, abychom v té chvíli pochopili především sami sebe. O čem to mluvím?

O momentu, kdy se ocitneme opuštěni a nedokážeme se přes to přenést. Nechceme to přijmout. Popíráme to. Vyzbrojujeme se nadějí, že „se to určitě změní“, že „si nás partner začne vážit“, že „se vrátí“, že „nás jistě miluje“, že „ta mračna přejdou, jako zatím pokaždé“… Jenže s každým dalším dnem naše energie klesá. Protože to, v co doufáme, se opět nestalo. Pořád jsme sami.

Už ve svém minulém živém vysílání o zvládání odcházení jsem objasňoval problematiku takzvané kognitivní disonance, která nás uvrhává do stále většího neštěstí a zoufalství. Existuje mnoho odstínů takových situací, které popisuji také v knize JáMy spřízněných duší; jeden z nich mi svěřila Miluška: „Petře, nechce se mi žít. Manžel po dvaceti letech vztahu ze dne na den odešel za jinou ženou. Scházeli se, aniž bych to věděla, dlouhé roky. Po jeho odchodu jsem prožívala emocionální peklo, pak jsem potkala Vás. S pomocí Vašich knih přišla pozvolná změna. Začala jsem se znovu stavět na nohy, nabírat zpátky dobrou energii, třeba z hrdosti na sebe, že to vůbec zvládnu, dokonce jsem začala být i šťastná, když jsem si na Vaše doporučení našla nové přátele… Ale po večerech je mi pořád ještě teskno. Zdá se, že moje srdce se nepoučilo, dál svého muže miluji a chci ho zpět. Co mám, Petře, dělat, já husa hloupá?“

  • Každý den zodpovídám Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přímý přehrávač na této stránce, poslouchat můžete i přes podcastové aplikace třeba v autě nebo při čekání na spoj – viz proklik do aplikací výše).
  • Pokud raději čtete, než posloucháte, využít můžete knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.

1. Nikdy se nepoškozuj, nemáš proč

Co mám, Petře, dělat, já husa hloupá? Tak se ptá Miluška a já mám první jednoduché doporučení: Předně, přestat sebe urážet.

Vy totiž nemáte proč. Za co se urážíte? Za to, že DOKÁŽETE MILOVAT? Jen proto, že MILUJETE ČLOVĚKA, KTERÝ ODEŠEL?

Odpovězte mi, prosím, Vy Miluško i všichni ostatní, kteří máte podobné mentální zkratky: Co si myslíte o svém srdci? Co od něj očekáváte? Že HNED přestane milovat toho, kdo odešel? Bože, jaké to o něm máte mínění?

Takhle to totiž nefunguje. Láska, které je schopno srdce, je BEZPODMÍNEČNÁ. U oltáře se to vyjadřuje slovy: V dobrém i zlém. Zkrátka, srdce SCHOPNÉ SKUTEČNÉ LÁSKY miluje člověka BEZ OHLEDU NA OKOLNOSTI. Ano, třeba i bez ohledu na to, že nás podvádí, že nám lže, ba dokonce i když vedle nás není nebo když zemřel, srdce pořád dokáže milovat.

Říká Vám rozum, že takové srdce je bláhové? Ne, takové srdce je prostě MILUJÍCÍ a z hlediska lásky naprosto SPOLEHLIVÉ. Srdce nepřestává milovat jen proto, že člověk odejde, protože on se může vrátit. Srdce přestává milovat pouze tehdy, když v něm začne být víc bolesti než lásky – když až přílišná bolest utlačí, ba zadusí lásku.

Souvisí to s pudem sebezáchovy člověka. I když se rozhodneme umřít tím, že vědomě přestaneme dýchat a zadržíme „navždy“ svůj dech, přesně v moment, kdy „je toho dost“, sami od sebe nabereme znovu dech, protože člověk byl zrozen k životu, ne k umírání.

V případě příliš bolestné lásky ta bolest jednoho dne aktivuje rozum. A rozum se v té chvíli zeptá: Proč vlastně, srdce, bolíš? A protože srdce neumí mluvit, rozum si na to musí přijít sám. Často mu to trvá hodně dlouho, ale on na to přijde. A v den, kdy na to přijde, zničehonic pochopí, že srdce bolí tehdy, když JDEME ŠPATNÝM SMĚREM. Když ničíme sami sebe.

2. Uvědom si, co/koho vlastně chceš

Z hlediska rozumu je to paradox: Sám sebe ničí ten, kdo je (často jako jediný v daném vztahu) schopen SKUTEČNĚ MILOVAT. Ten, kdo se obvykle ničeho špatného nedopustil, kdo pro druhého dělal maximum, kdo je ochoten sám sebe měnit a neustále přizpůsobovat, kdo se byl schopen trvale prosit a ponižovat, kdo zjistil, že ANI TO NESTAČILO.

Ano, ten, kdo pro vztah udělal všechno, si sám připadá nedostatečný. Tomuto paradoxu by se rozum vnějšího pozorovatele zasmál. Ale když jsme uvnitř, nic k smíchu není. Je to k pláči. A proto taky srdce pláče. Nad námi samotnými a způsobem, jak si SAMI SEBE NEVÁŽÍME. Objasním to.

Srdce bolí především tehdy, když za nejdůležitějšího člověka svého života a jediného možného pro naši budoucnost považujeme zrovna toho, kdo nás ledabyle opustil, kdo nás zřejmě nemiluje, pro koho zjevně nic neznamenáme. To srdce bolí PROTO, ABY PROBUDILO rozum. Vždycky, když je bolesti příliš, začneme myslet. Začneme jednat. Začneme hledat cesty, jak z bolesti ven.

A rozum, až se probudí (i v tom si často dává na čas), zvolá (podle následujících slov poznáte procitnutý rozum): Proboha, co to vlastně vyvádím? CO VLASTNĚ CHCI? KOHO VLASTNĚ CHCI? Proč pořád myslím na člověka, který mě nemiluje? Proč zrovna takového chci zpátky? Proč si ustavičně myslím, že on je ten jediný, koho dokážu milovat, respektive že on je ten jediný, kdo mě dokáže milovat? Co je to za pitomost? Jestliže dokážu milovat člověka, který ode mě lehkovážně odešel, pak LOGICKY o kolik víc asi budu jednou milovat člověka, který ode mě NEODEJDE?

Potažmo: Ano, TOHLE chci: ČLOVĚKA, KTERÝ NEODEJDE. Jenže to LOGICKY zjevně není ten, kdo odešel. Ten, kdo neodejde, v mé blízkosti nyní není. To LOGICKY znamená, že teprve musí přijít. A aby mohl přijít, tak se mu LOGICKY musím otevřít. Musím dát nějak najevo, že ho vedle sebe chci. Že je tady, v mém srdci, už volno.

Ale hlavně: Že tam NENÍ VOLNO PRO KAŽDÉHO. Především tam už nesmí být volno pro toho, kdo lehkovážně odejde. Musí tam být místo jenom pro toho, kdo mě bude SKUTEČNĚ MILOVAT, nejen já jeho.

Takový podobný vnitřní RACIONÁLNÍ rozhovor musí proběhnout, aby nastal moment, kdy si uvědomíte, že osobu, kterou jste dosud měli vedle sebe a která tak lehkovážně odešla, NECHCETE, NEPOTŘEBUJETE a NEZASLOUŽÍTE SI.

A stejně tak: Ona nechce, nepotřebuje a nezaslouží si Vás.

Vy si zasloužíte jednoduše někoho jiného, řekněme lepšího – ve smyslu, že k Vám bude lépe pasovat. A to je celé.

3. Uvědom si, co/koho si vlastně zasloužíš

S lidmi, kteří nečetli mou knihu JáMy spřízněných duší a ocitnou se v tom uvedeném mentálním vězení, načež mě kontaktují se žádostí o pomoc, je největší problém v tom, že ve skutečnosti nevědí, co chtějí a potřebují. Když se jich zeptám „Co chcete? Co potřebujete?“, odpoví emocionálně: „Chci a potřebuji toho, kdo odešel.“ Požádám je, aby tuto svou odpověď opakovali. Ještě jednou, desetkrát, stokrát, tisíckrát, než si uvědomí, jakou hloupost řekli. Oni totiž ve skutečnosti NECHTĚJÍ a NEPOTŘEBUJÍ někoho, kdo od nich odejde. Chtějí a potřebují PŘESNÝ OPAK.

A s tím souvisí třetí důležité slovo: Co/koho si ZASLOUŽÍME.

Jestliže jsme schopni SKUTEČNÉ LÁSKY (děkujme za to srdci), pak co/koho si skutečně zasloužíme? LOGICKY si zasloužíme totéž – skutečnou lásku a skutečně milující protějšek.

Proč ho vedle sebe ještě nemáme? Inu, protože jsme se ještě takovému protějšku neotevřeli. My naopak pořád voláme zpátky toho, kdo nám to, co chceme a potřebujeme, neposkytl. Tak čemu se divíme?

A tak si musíme uvědomit, že pokud ve svém životě pořád ještě nemáme to, o čem si myslíme, že si to zasloužíme, neznamená to, že si to nezasloužíme, ale že si zasloužíme možná MNOHEM VÍC. Jinak řečeno: Pokud ve svém životě už nemáme člověka, kterého my sice milujeme, ale on nás ne, neznamená to, že bychom pro něj nebyli dost dobří, možná jsme pro něj až příliš dobří a sami si zasloužíme prostě někoho lepšího.

A proto se k nám nevrací. A je to dobře.

Proto se po našem boku uvolnilo místo. A je to dobře.

Všechno spěje k tomu, co si zasloužíme. K tomu, abychom po svém boku měli člověka, kterého VE SKUTEČNOSTI CHCEME I POTŘEBUJEME.

Pamatujte si, prosím:

  1. Pokládejte si průběžně jednoduchou otázku: Koho si zasloužím? Pokud víte, že si zasloužíte někoho, kdo Vás bude milovat, pak je NESMYSLNÉ ohlížet se za lidmi, kteří Vás nikdy nemilovali nebo Vás milovat přestali. Takové lidi nechcete, nepotřebujete ani si je nezasloužíte. Stejně jako oni Vás.
  2. Zcela chápu, že nejtěžší je to po dlouhodobých vztazích, které vinou odchodu nemilujícího partnera zkrachovaly. V takových vztazích jsme si vlivem dlouhodobého času ZVYKLI na to, že je vedle nás tento konkrétní člověk, ten jeden jediný pro celý náš život, ten jediný možný, kterého už navždy milujeme a on nás. Taková byla iluze, která se ale zhroutila. My sice jeho milujeme dál – v tom je naše srdce spolehlivé –, ale s jeho odchodem v nás LOGICKY vzniká pocit, že ten jeden jediný člověk, ten jediný možný pro celý náš život je pryč, ten jeden jediný, který nás kdy měl a mohl milovat. LOGICKY rozum dochází ke zkratkovitému závěru, že bez člověka, se kterým jsme jako s jediným měli být šťastní, budeme nyní nešťastní. Respektive že šťastní budeme moci být jedině tehdy, když se vrátí. Ale přitom si stačí uvědomit, že tohle je jenom bublina, stejná jako pocit uvězněnosti za mřížemi, které ve skutečnosti jsou otevřené.
  3. Skutečnost je totiž taková, že on není ten jediný. On byl možná tím jediným v naší minulosti. Jenže to pouze znamená, že on je naše minulost. Ano, tam mu patří to výsadní postavení. Ale dál už ne. Proto SE STEJNĚ MILUJÍCÍM SRDCEM vykročme vpřed. Ne do minulosti, ale do budoucnosti. Tam se totiž nachází ten člověk, kterého ve skutečnosti chceme, potřebujeme i si zasloužíme. Nezapomínejme: Jsme-li schopni milovat bezpodmínečně, tedy i tehdy, když nás protějšek bohapustě opustí, zasloužíme si zkrátka víc. Mnohem víc. A právě proto se tyto věci dějí.

Nechápete, proč se Vám v životě dějí konkrétní situace? Čemu Vás mají naučit? V čem Vás mají poučit? Porozumějte své karmě pomocí knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, která objasňuje karmu ve vztazích.

Ztratili jste osobu, kterou jste považovali za spřízněnou duši, a nedokážete bolest překonat? Pochopte právě tento Váš vztah a jeho poselství, respektive možný další vývoj, pomocí knihy JáMy spřízněných duší, která ukazuje, jak SKUTEČNOU spřízněnou duši poznat, získat, neztratit, a pokud ji ztratíme, jak ji přitáhnout zpátky.

Obě knihy ve zvýhodněném vánočním balíčku najdete zde. Zajímají Vás řešení jiných vztahových problémů, a tedy další knihy a vánoční balíčky? Vyberte si prokliknutím zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart