Proč ženy chrání krále a obětují pěšáky aneb 7 paradoxů lásky

„Není to paradox?“ posteskl si kamarád, když večer na své horské chatě zatápěl v krbu. „Mám srdce na dlani, a přece nemohu potkat ženu, která by mě milovala.“

Usmál jsem se: Proč nemohu potkat pořádného chlapa? Existují ještě vůbec? Pokud ano, proč právě mně se vyhýbají? Otázka, kterou slýchám zase od žen.

Jak je možné, že ti dva se nemohou potkat? Proč pořád není ten „správný čas“? Je možné, že oba dělají nějakou chybu?

V knize JáMy spřízněných duší jsem popisoval nejčastější z důvodů. Jak někteří lidé hledají ne člověka, ale dokonalost; jak si někteří představují vztah jako růžovou zahradu, kde nebude žádný problém; jak někteří nepočítají s okoukáním se, přejedením se, stereotypem a utíkají za někým dalším, kdo se jim ještě neomrzel; jak… ale o tom je kniha.

Rád vztah přirovnávám do značné míry k šachům. Z pohledu muže jsem o tom psal již v článku Proč král potřebuje dámu a kdy ho vyřadí i obyčejný pěšák. Zdůraznil jsem, že pokud chce muž královnu, musí se chovat jako král, a platí to i naopak. Co všechno to obnáší? Proč někteří lidé, kteří se pro druhé příliš obětují, jsou nakonec sami obětováni? O tom jsme si povídali už ve včerejším živém vysílání o bouřkových mracích a osobních mezích.

Dnes uvedu ještě další souvislosti. I na příkladu šachů.

Co je nejparadoxnější na lásce

Nemám rád, když lidé říkají, že láska bolí nebo láska mě zklamala. Protože láska nebolí ani nezklame. Co bolí, je jednání člověka. Stejně tak co zklame, jen člověk. Konkrétní jeden člověk. Láska není určena k vytváření bolesti, naopak k jejímu utišení.

A to je první obecný problém: Lidé se příliš dlouho soustředí na ty, kteří jim dávají bolest, ne lásku. Soudí je podle sebe. Vědí-li, že sami by milujícího člověka neodmítali, respektive že sami by se ve vztahu s milujícím člověkem změnili a začali si ho vážit, neznamená to, že tak učiní i ten druhý. Každý člověk je jiný a ten druhý může mít prostě jiné srdce. A tak láska je ne jen o srdci, ale také o rozumu. Potřebujeme nejen milovat, ale také odlišit, kdo miluje nás a kdo na nás jen parazituje.

A když jsme u toho odlišení, zodpovězme si hlavní otázku:

Co odlišuje muže a ženu

Podle tradice Bůh vytvořil Evu z Adamova žebra. Legenda praví, že tak činil proto, aby byla silná a co nejblíže srdci a paži. Silná proto, aby přestála bolesti, které ji v životě čekají. Co nejblíže srdci proto, aby se řídila převážně city, svou intuicí (pouze rozumem by do bolestí, které v ženském životě čekají, nešla; rozum by ji zastavil), a co nejblíže paži proto, aby dokázala obejmout vše, co se zrodí z její bolesti.

A protože Bůh vytvářel párový nebo také zrcadlový svět, bytost z Adamova žebra měla rovněž v Adamovi vyvolávat potřebu ji obejmout a podpořit (blízko paže) a také snažit se jí porozumět, vcítit se do ní (blízko srdce). Tolik tradice.

Žena se tak stala více emocionálně založenou bytostí, zatímco muž spíše racionálně založenou bytostí. Tím se doplňují. Rozum je stvořen pro vymýšlení co nejsnazších cest v problémech, kdežto srdce je schopné jít středem bolesti. Jako žena před porodem. Nekličkuje. Nespekuluje. Vnitřně „ví“, že musí. Pro mužský rozum nepředstavitelné. Rozum bolest nenávidí, vyhýbá se jí, jak může.

Není to ovšem tak, že by žena byla pouze emocionální a muž pouze racionální. Každý jsme jiný a jinak „namíchaný“. I žena je schopna chladu a bezcitnosti. I muž je schopen nerozumu z lásky, například hrdinství, kdy riskuje svůj vlastní život pro život někoho jiného. To není rozum, to je srdce. Tak jako u ženy, když odchází na porodní sál.

Co odlišuje Muže a muže (Chlapy a Chlapečky)

V knize JáMy spřízněných duší používám termíny Chlapi a Chlapečci, potažmo Ženy a Žíněnky. Psal jsem o tom také v článku 5 znaků, které odlišují Chlapy a Chlapečky.

Než muž dospěje z Chlapečka v Chlapa (není to o věku, ale o zralosti), potřebuje překonat mnoho překážek a všechny jsou v něm. Tou největší je vlastní ego.

Rozum je přirozeně nastaven tak, aby se vyhnul bolesti, tedy aby srdci, které jde přímo středem bolesti, pomohl ve vytrvalosti, naději, motivaci – aby kdykoli člověka napadne skončit, připomněl si, proč začal. Rozum má obrovskou představivost a umí si představit cokoli – bohužel nejen v dobrém, ale i ve zlém. Tak se děje, že rozum se někdy obrací proti srdci a člověk hledá spíše výmluvy, proč něco neudělat, než důvody, proč to udělat. Ale to už je jiný příběh.

Ego je výchozí nastavení člověka. Rodí se tak už děti. Ego = Já. Novorozené děti absolutně nerespektují své okolí. Já, já, já, jenom já. Já mám hlad. Já jsem se počural, přebal mě. Já se cítím nepohodlně. Křik, kdykoli. Ať jsou rodiče unavení, ať je půlnoc a sousedi spí. Dítě je absolutní egoista. Nicméně pochopitelně, je to součást jeho pudu sebezáchovy.

Někteří lidé však dětmi zůstávají. Nestojí o nepohodlí, problémy, rádi z vlastních chyb viní druhé. Nepomohou, když to pro ně není výhodné, okolí je nezajímá, pokud z něj nemají nějaký prospěch, včetně prospěchu emocionálního – ublížit, srazit, vymluvit se na jiného člověka; to sobcům jde.

Egoisté (Chlapečci) nejsou týmovými hráči ne proto, že by nechtěli, ale nechápou, k čemu je vztah dobrý. Nechápou, že by ve vztahu mohli být silnější, a ještě jim nedocházejí základní pravdy. Jednu vyjádřil William Golding, britský spisovatel a laureát Nobelovy ceny za literaturu: „Myslím si, že bláznivé jsou ty ženy, které se snaží vyrovnat mužům. Ženy jsou totiž mnohem lepší a vždy byly: Cokoliv ženě dáš, to vždycky udělá lepším. Dáš-li jí spermii, ona ti dá dítě. Dáš-li jí dům, dá ti domov. Dáš-li jí potraviny, udělá ti jídlo. Dáš-li jí úsměv, dá ti své srdce. Cokoliv jí dáš, to znásobí a rozšíří. Takže pokud se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kupu hnoje.“

Chlapečci tohle nechápou a nesnesou poslouchat. Podobně jako Oscara Wildea, který se vyjádřil, že kdyby poslání rodit bylo svěřeno mužům, lidstvo vymře. Přitom Wildeova slova podpořila i věda. Muž není schopen vydržet simulovat porodní kontrakci déle než v průměru sedm sekund. Důvod? Jeho rozum. Ví-li, že může říct „Dost, mě to bolí, jdu domů“, udělá to. Ženské srdce nikdy ne.

Rozum vyčítá srdci, proč jde cestou náročnou, krutou, bolestivou. Rozum takovou cestou jít nechce. Srdce ale ví, že touto cestou jít potřebuje. Vedení srdcem je vždy správné, v souladu se životem a přírodou, jen rozumu trvá delší dobu to pochopit. Proto jsou ženy vybaveny obrovskou silou, zatímco muži si svou sílu teprve musejí vypracovat – rozum jim často brání svými výmluvami, ať jakékoli posilování odloží „na zítra“.

Žena silná být musí. Jedna porodní kontrakce má ekvivalent sta zlomených kostí najednou. Pro mužský rozum nepochopitelná muka. Mnozí muži nezvládnou porod ani jako diváci. Někteří z nich teprve tam dospějí a jsou schopni začít svou ženu SKUTEČNĚ MILOVAT. Pochopí, co v ní opravdu mají. Jaký vzor je to pro ně samotné. A že měl Golding pravdu.

Chlapečci rádi vykládají, jak jsou ženy hloupé a slabé. Nevědí, co říkají. Nemohou to vědět, protože nikdy adekvátní překážku jako žena nepřekonali. Kdyby ji překonali, věděli by, co za sebepřekonáním je. I proč stojí za to budovat vztah právě se ženou. A to je také důvod, proč ženy od Chlapečků odcházejí. Raději jsou samy, než aby neměly sobě rovného – skutečného Chlapa, který je také ochoten jít přes bolest a například problémy ve vztahu řešit, ne od nich utíkat.

Ženy vědí, že pouze takový muž, Chlap, král dokáže jednat se svou ženou jako s královnou, chápe, že srdce je vždy před rozumem, že rozum až časem pochopí cestu srdce a že co bolí, to ještě nemusí být špatné, naopak to může vést k něčemu nádhernému – jako k narození dítěte. Nebo k narození lepšího vztahu. Takového muže ženy hledají.

Sedm paradoxů šachů

„Takže myslíš, že mé čekání má smysl, i když bolí?“ řekl můj kamarád u krbu.

„Bolest má smysl, ale jen když přinese něco lepšího. Ta bolest, kdy čekáš na něco, co se stát nemůže, se stává spíše utrpením,“ odpověděl jsem. „Ale v Tvém případě je jen otázka času, než potkáš správný protějšek. Dokonce, paradoxně, čím déle to bude trvat, tím víc si následného vztahu budeš vážit. Jen musíš víc věřit srdci, ne jen rozumu, který Ti určitě neustále napovídá: To nevyjde, nestojím za to, vzdám to.“

A dodal jsem: „Uvědom si, kolik žen má špatnou zkušenost s Chlapečky. Kolik z nich přestává věřit ve vztahy. Kolik z nich pochybuje, že existuješ. Kolik z nich potřebuje nejprve překonat sebe, svou rezignaci. Ale i u nich funguje paradox: Čím méně věří v to, že existuješ, tím více pak budou nadšené a šťastné, že jsi.“

Paradoxy.V knize JáMy spřízněných duší na nich ilustruji, jak se zbytečně míjíme se svými soulmate, synchronními protějšky. Jak je nevidíme. Jak je ztrácíme z dohledu. Jak si myslíme, že neexistují. Jak jen přehrabujeme kamení, a přitom přehlížíme diamanty. Jak se soustředíme na nesprávné typy. Mnohé ženy jen řeší pěšáky, Chlapečky se zbytnělým egem, a jejich pohledu unikají králové, Chlapi s vyspělým rozumem i srdcem. Ale vše je, jak má být. Tím víc si pak ženy takových králů váží, až na ně – ke svému údivu – narazí.

Chce to však porozumět paradoxům těchto šachů zvaných láska. Uvedu jich jen sedm. Snad budou srozumitelné:

1. paradox lásky: Čím více miluješ, tím více můžeš být zraněn

Opakem lásky není nenávist, protože i ta je emocí. Lásku zabíjí lhostejnost, apatie. To je bezemočnost, bezcitnost, skutečný opak emočnosti, lásky.

Lhostejnost je racionální rozhodnutí, které říká: Druhý je pro mě NIC, už mi na něm nezáleží, nevzbuzuje ve mně žádnou emoci. Lhostejnost je smrt lásky.

Milujícího člověka nic nezraní víc. Chceš-li tedy milujícího člověka nejvíce zranit, vezmi místo srdce rozum do hrsti a odejdi zdánlivě bez důvodu. Neřekni své proč.

Čím víc totiž člověk miluje, tím zranitelnější je. Čím víc věří, tím víc může být zklamán. Pak si iracionálně myslí, že chyba je v lásce, v důvěře. Ne, láska ani důvěra nikdy samy o sobě nezklamou. Zklame vždy jen člověk, lhostejný k lásce a důvěře.

2. paradox lásky: Čím víc Tě někdo zranil, tím víc toužíš po lásce

„Chci ho zpátky!“ říkají lidé o člověku, který je lhostejně opustil. Není to výkřik rozumu, ale srdce. Rozum by nikdy nechtěl zpátky člověka, který ublížil. Proč to tedy chce srdce?

Srdce volá po lásce, když jí má nedostatek. Nevolá nutně po návratu člověka, který lásku nedával. Volá po příchodu (třeba i jiného) člověka, který lásku dávat bude.

Když se kolenem praštím o hranu stolu, zakleju a uzavřu se do sebe. Přestanu na chvíli chodit, vznikne otok a potom se rána začne hojit. Stejné je to v lásce. Když se zklameme, dojde k takzvanému zapouzdření srdce. Klejeme, jak jsme hloupí, nešikovní, ale zvenčí už riziko přestane hrozit. V naší vnitřní samotě se začneme uzdravovat, pokud budeme mít dostatek lásky pro sebe. Bolavému kolenu dostatek lásky dodává už to, když nohu nenamáháme. Při bolavém srdci pomáhá, když se přestaneme hnát za další bolestí. Protože:

3. paradox lásky: Čím víc děláš pro člověka, který si Tě neváží, tím menší hodnotu pro něj máš

Srdce nemá rozum. Proto si „myslí“, že ponižováním roste hodnota. Ne, ponižováním klesá hodnota.

Čím víc žijeme život druhých, tím víc ztrácíme život vlastní. Čím víc se snažíme, abychom měli hodnotu pro druhé, tím méně ji ve výsledku můžeme mít i pro sebe.

U špatných vztahů (s pěšáky, kterých je na šachovnici vždycky víc) platí, že čím víc toho pro ně děláme, tím méně to oceňují. Nejsou hloupí, naopak, jsou chytří, až mazaní. Čím víc toho totiž pro ně děláme, tím spíše je to pro ně samozřejmé, automatické, všední.

Obrovským paradoxem je, že aby si pěšáci uvědomili, co pro ně děláme, musíme najít odvahu přestat to pro ně dělat. Pak pochopí, co měli a co najednou nemají. Někdy je to dlouhá cesta, než k tomu dokráčejí (přes celou šachovnici), ale stojí to za to, protože na konci šachovnice se změní ve vyšší figurku. Ne vychytralejší, ale naopak citlivější.

Právě na tom, jak si lidé váží toho, co pro ně děláme, vidíme, jestli nás vnímají rozumem, nebo srdcem. Rozum umí využívat, zato srdce dokáže být vděčné.

4. paradox lásky: Když ubližuješ milujícímu člověku, ubližuješ ze všeho nejvíc sobě.

Láska je vrcholný cit, stav bytí, který se naplňuje prostřednictvím nehmotných hodnot – hlavně času a energie. Ačkoli peníze jsou hmatatelnější, skutečné srdce neoslovují. Láska potřebuje společně trávený čas, společně věnovanou energii.

Srdce a rozum se střetávají tam, kde dochází na souboj potřeby a chtíče. Srdce znamená potřebovat, rozum znamená chtít. Ego, nezralá forma rozumu, vždycky upřednostní kvantitu, zatímco srdce kvalitu.

Když žena stojí před porodní bolestí, není to něco, co by chtěla, ale je to něco, o čem ví, že je potřeba. Ublížit člověku chladným rozumem je strašně snadné. Někdy k tomu stačí zlé slovo, zlý čin. Jenže ztratit milujícího člověka znamená ublížit ne jemu, ale sobě. On nic neztrácí – přijde jen o člověka schopného ublížit, a to je naopak jeho zisk. Zatímco my přijdeme o člověka schopného milovat, a to je ztráta mnohdy nenahraditelná.

Ego říká . Láska říká My. To je rozdíl mezi chtíčem a potřebou. Mnoho těch, kteří se rozhodli jen egem, v sobě po velké ztrátě probudí potřebu. Projdou velkou bolestí přiznání chyby (pro ego opravdu něco velmi bolestného) a změní se v lepšího člověka. V takového, který netouží prosadit jen své , ale pochopí, že silnější jsme vždycky My.

Proto si pamatujme, že když nevěnujeme milujícímu člověku svůj čas nebo energii, učíme ho žít bez nás. Jeho to bude bolet, nepochybně. Ale přes tu bolest dojde k lepšímu životu. A to už bez nás.

5. paradox lásky: Postarat se dobře o druhé znamená postarat se nejdříve o sebe.

Bolavé srdce, zraněné rozchodem, nás obvykle nechce vpustit do dalšího vztahu. Nejsme schopni nové lásky. Bolavé srdce vyžaduje čas, aby se zapouzdřené pomalu uzdravilo.

Je to potřebné právě i pro další vztah. Aby dobře fungoval, musíme mít uzavřenou minulost (jak toho docílit, o tom jsou mé knihy). Kdo se tlačí rychle do nového vztahu, činí tak egem, ne srdcem. CHCE nezůstávat sám, CHCE to natřít předchozímu partnerovi, CHCE ukázat, že není žádná chudinka. Ale likviduje tím čisté city člověka, který mu otevře srdce – který ho potřebuje.

Chceme-li mít silný vztah, musíme být jeho silným článkem. Vztah je jako řetěz. Praská tam, kde nevydrží nejslabší článek. Pokud máme srdce v minulosti, dejme mu čas, aby se vyprostilo. Nevrhejme se honem do budoucnosti. Jinak se budeme chovat jako bez srdce.

6. paradox lásky: Postarat se dobře o sebe znamená postarat se dobře o druhé.

I nešťastnému člověku dá pozitivní energii to, když pomůže druhému. Když se sám stane pro blízkého (kamaráda, kolegu, rodiče, dítě) ramenem, na které lze složit utrápenou hlavu, uchem, způsobilým vyslechnout, a srdcem, schopným porozumět.

A platí to i ve vztahu. Nejlepší energie se vytváří pomocí. Vzniká totiž dvojnásobek původního množství vložené energie. Dám-li lásku člověku, vrátí se mi nádherný pocit, že je druhému najednou lépe, a pak ještě jedna energetická odměna, že jsem toho příčinou.

Proto, pokud nám schází láska, nerezignujme na ni. Dávejme ji. Ale správným lidem. Ona se nám totiž vrátí. I s úroky.

7. paradox lásky: Když překonáš to, co se Tě pokoušelo oslabit, zesílíš.

Rozum se rád vyhýbá bolesti. Proto se racionálně rozhodující člověk nevrhá do ničeho riskantního, nového, nepohodlného. Ví, že by to mohlo bolet.

Naopak člověk jdoucí za dobrou emocí ví, že musí překonat práh komfortu. Musí jít za horizont, za limit. Rozum vytváří strach, ale srdcem lze rozum, ego i strach porazit.

Ta cesta možná bolí, ale také posiluje. Ať jsme sami, nebo ve vztahu.

Král s královnou vědí, že problémy přicházejí do jejich vztahu proto, aby jej posílily. Aby se, byť i každý den, on i ona přesvědčovali, že mají v druhém oporu. Ne pěšáka, který hru opustí vždycky jako první.

Pěšáků je na šachovnici osmkrát víc než králů. Stejné je to v životě.

Naopak král je vzácný, bez něj jako by nic nemělo smysl – bez něj hra nezačne, bez něj hra končí.

Každá královna ví, jakou má král hodnotu. Je ochotna se pro něj obětovat.

A správný král dobře ví, jakou hodnotu má královna. Že bez ní sice může existovat, ale velmi zranitelný. A že sám žádnou hru vítězně neuhraje.

Ano, pěšák musí ujít dlouhou cestu šachovnicí, aby se mohl proměnit ve vyšší figurku. Aby opustil své ego. Aby nabyl rozum, a k tomu cit. Pak se může proměnit i v královně rovnou figurku. Ale ne dřív.

Musí projít údolím pokory, soucitu, trpělivosti. Musí se naučit opravdové lásce, která nikdy nevychází z rozumu, natož z ega. Musí zjistit, že v šachách, tak jako v životě, nestačí jen JÁ, důležité je MY.

  • Nemůžete potkat svou spřízněnou duši? Máte za sebou další vztahové zklamání? Přestáváte věřit? Využijte mou knihu JáMy spřízněných duší, ať pochopíte, kde děláte chybu, pokud vůbec nějakou děláte.
  • Nedaří se Vám uzavřít minulost po bolestném vztahu? Opakují se ve Vašem životě pořád stejné typy partnerů, i když to nechcete? Ztrácíte sebevědomí svou dlouhodobou samotou? Využijte mé knihy. Vyberte si tu, která nejvíce řeší Vaši současnou situaci. Výběr je zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart