Proč pořád míjím spřízněnou duši? 7 možných chyb

„Opravdu máš všechno vyřešené? Nechci zažít Tvůj návrat do předchozího vztahu!“ 

Protějšek přikyvoval. Bum! Důvod rozchodu: Neuzavřená minulost (viz 5 varovných znamení, že dělám převozníka).

„Chci upřímný vztah. Nezačínej si se mnou, pokud mi chceš lhát! Poznám to. Zbytečně mě zraníš!“ 

Samozřejmě to slíbil. Prásk! Důvod rozchodu: Faleš, zrada, nevěra (viz 7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě)

Kolik podobných příběhů mám uvést? Už teď vím, že další takové mi budete svěřovat při velkém setkání 16. listopadu v Praze (vstupenky Večerní program). Že co příběh, to zase důkaz, že v dnešní době není snadné potkat kompatibilního partnera, který od začátku rozumí tomu, co chceme, a souzní s tím.

Proč se tak často stane, že si lidé zbytečně kradou čas? Proč si hned na začátku lžou? Proč jdou do vztahů nepřipravení, nezralí, doufají, že jim vztah dodá to, co ve skutečnosti nemají? Kdo otevřel mou knihu JáMy spřízněných duší, ví, jak s každým takovým nárazem a zklamáním poklesá buď sebevědomí člověka, nebo jeho ochota vůbec dávat šanci nějakým dalším vztahům.

Neznamená to však jen to, že chyba je vždy na druhé straně. Někdy si problém přivoláváme sami. A to zejména tím, když nevíme, co ještě můžeme, a co už nemůžeme ovlivnit. Kdy například věříme, že toho, kdo nám na začátku úplně nevyhovuje, ještě časem změníme. Nebo že když jsme se odpojili od minulosti, neznamená to, že na nás už nebude dorážet (ex-partner), že nám nebude chtít zničit nový vztah, že nebude chtít odradit a znechutit náš nový protějšek. Nebo že nám automaticky bude přát každý člověk v okolí.

Je toho mnoho, co můžeme navnímat jako svou chybu. Ale to nevadí. Alespoň se toho můžeme vyvarovat. Toto je sedm statisticky nejčastějších úskalí, kterými si v nových vztazích ztěžujeme život. Naleznete tam tu svou?

1. možná chyba: Nutíme se do vztahu s nekompatibilním protějškem.

Kdo četl mé základní vztahové knihy 250 zákonů lásky a Spolu, ví, že všechno začíná a končí kompatibilitou, tedy mírou souznění.

Neexistuje žádný univerzální vzorec pro správný vztah. Žádná správná míra vzájemné komunikace, četnosti sexu nebo koníčku, který by oba měli sdílet. Ne! Klapat to může dvěma introvertům stejně jako dvěma extrovertům, podobně jako kombinaci introverta s extrovertem. Kompatibilita je zkrátka o tom, zda si dva lidé vyhovují, a je jedno, jak jsou nastaveni. Důležité je, zda se spolu cítí šťastní.

Jedné ženě vyhovuje vztah se ženatým mužem, jiné nemusí. Jednomu muži vyhovuje víc agresivní, italský vztah, jiný může vyhledávat spíše pasivnější partnerku. Každý jsme jiný a důležité je, aby nám vyhovovalo to, jaký je protějšek a jaký vztah spolu máme.

Nemá smysl se nutit do vztahu, který by podle řečí vyhovoval našim rodičům, přátelům či komukoli jinému. Oni by našeho partnera možná milovali a potřebovali, ale my to tak cítit nemusíme. Oni se možná s jeho charakterem, nastavením, koníčky potkávají, ale my ne.

Proto pokud máme ve vztahu špatné pocity, pokud nám nevyhovuje, mysleme předně na své štěstí a nespekulujme, co o našem odchodu řekne okolí, které nežije v naší kůži. Je lepší být sám než s někým nesprávným. Sami jsme jen jeden krok od správného vztahu, zatímco v nesprávném vztahu potřebujeme udělat minimálně o jeden krok navíc – úplně z tohoto nekompatibilního vztahu vystoupit. Dejme na svůj instinkt i na svůj rozum.

2. možná chyba: Snažíme se o silný vztah se slabým partnerem.

Pozor, řeč není ani o fyzické ani o duševní síle. Fyzickou sílu může člověk znovu nabýt a na sílení duševním se jeho partner může dokonce podílet. Jinými slovy: Pokud potkáme zlomeného člověka, kterému pomůžeme na nohy, náš vzájemný vztah to jen upevní.

Když tedy hovořím o síle nebo slabosti partnera, mám tím na mysli zralost. Schopnost uvědomovat si, co v druhém člověku mám a proč ho potřebuji. Z této zralosti vyplývá poznání, že druhého nemohu například ničit, ponižovat, srážet, protože tím devastuji i náš vzájemný vztah. Každý most potřebuje dva pevné břehy, a jestliže oslabím protější břeh, pak vlastně zaviním zřícení mostu. Tohle ale slabochům nevysvětlíte.

Z mé knihy o vztahovém vyzrávání Dvanáct srdcí víte, že vztah připomíná řetěz. Je jen tak pevný jako nejslabší z jeho článků. Každý řetěz praská v místě, kde povolí nejslabší článek. Aby tedy vztah vydržel, musejí ho tvořit silné články. Nemůžeme zpevnit vztah se slabochem (10 znamení slabocha), sobcem (5 znaků sobce), manipulátorem (Jak naložit s citovými upíry), alkoholikem (Jak chápat alkoholika) nebo tyranem (7 fází domácího násilí). V takovém vztahu se naopak propadneme do nejhorší samoty, které se říká osamělost a znamená, že se cítíme sami vedle někoho druhého.

3. možná chyba: Spoléháme na krátkodobé běžce

Principiálně vzato: Slabý je ten, kdo nemá dostatečnou sílu. Možná se ptáte: Sílu na co? Povím Vám to:

Slabý dokáže jen brát. Nemá totiž sílu dávat.

Slabý dokáže jen ponižovat. Nemá totiž sílu partnera zvedat.

Slabý dokáže jen ubližovat. Nemá totiž sílu dlouhodobě podporovat, tedy milovat.

Už tušíte, o čem je slabost, ba nezralost?

Dlouhodobý vztah vyžaduje sílu a výdrž. Není totiž o tom, kolik lásky dáme na začátku, ale kolik jí budeme dávat až do konce. Slabí lidé nejsou vytrvalci.

Přitom být silný není něco, co bychom si mohli při narození vybrat. Být silný je to, k čemu jsme byli životem donuceni, když zůstat slabý pro nás už přestala být varianta.

Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší: Slabý je ten, kdo není zvyklý o něco usilovat. Kdo je pohodlný, líný nebo prostě vypočítavý. Chce mít snadný život, nestojí o nic náročného – o přiznávání chyb, řešení problémů, překonávání překážek. Není běžcem na dlouhé tratě.

A s tím souvisí i toto:

4. možná chyba: Budujeme s někým, kdo nezakusil.

Lidé, kteří nikdy nebyli okolnostmi zatlačeni, nepoznali sílu, kterou se mohou vzepřít. Lidé, kteří měli odmalička umetenou cestičku, nevědí, jak důležité je naučit se cestu hledat. Lidé, kteří nikdy neuznali svou chybu, nevědí, jak očistné je napravit ji. Lidé, kteří nikdy nezakusili pořádné prohry, nevědí, proč usilovat o výhru. Lidé, kteří nikdy nemilovali špatné partnery, si neumějí vážit dobrých. Lidé, kteří nikdy nepoznali neštěstí, nemohou pochopit, jak vypadá štěstí.

Pozná-li člověk cokoli z výše uvedeného, objeví, že nelze napravit minulost. Je to bolestná „zakušenost„. Pozor, to není překlep. Ne zkušenost – ta je od slova zkusit. „Zakušenost“ je od slova zakusit.

Aby někdo ocenil „obyčejný“ vzduch, potřebuje ZAKUSIT, co je to být chvíli bez vzduchu. Aby někdo ocenil „obyčejnou“ lásku, pochopení, naslouchání, budování, potřebuje ZAKUSIT přesný opak. Všichni bychom alespoň jednou v životě měli milovat člověka, který nám lásku nevrací. Jen tak si později budeme vážit toho, kdo nám lásku „obyčejně“ vrací.

5. možná chyba: Marníme čas s někým, kdo si myslí, že dlouhodobý vztah padá z nebe.

Lidem, kteří preferují úspěšné protějšky, se poněkud zkratkovitě říká zlatokopky nebo zlatokopové. Pokud jsem je touto větou správně definoval, pak v tom případě já jsem zlatokop. Chci totiž do vztahu také úspěšného člověka. Musíme se však sladit v tomto všeobecném termínu.

Pro mě je úspěšným ten, kdo překonává sám sebe – své slabosti, svou pohodlnost, své chyby, svá selhání, svou malost, své strachy, své vnitřní bariéry. Je to ten, kdo řeší své problémy, byť to není zrovna snadné.

Proč takového člověka chci? Protože on už ví, že život funguje jako supermarket. Vybrat si můžete, cokoli chcete. Ale u kasy to musíte zaplatit.

Všechno, co stojí za to, není zadarmo. Žádný úspěch nepadá z nebe. Každý růst a posun vyžaduje čas a úsilí. A hlavně vyžaduje nějakou osobní oběť. Odměna přichází vždy až po vložené investici. Aby vztah mohl vydržet, je nutné propálit mnoho energie na nalezení způsobů, jak druhému porozumět, přiblížit se mu, pochopit ho, spolupracovat s ním.

Žádný úspěšný člověk nespadl z nebe. Úspěšnými se lidé nerodí, ale stávají. K tomu ale musejí projít těžkostmi, smutky, nevírami, pády, zklamáními, prostě peklem znamená vnitřně sílit.

Každý silný běžec na startu závodu ví, že ho čeká práce. Ale jen tak může dosáhnout cíle a odměny. Slaboch zaklekne do startovních bloků buď s iluzí, že mu vítězný věnec padne kolem krku sám od sebe, že ani nebude muset běžet, nebo naopak s vědomím, že stejně neuspěje, a tak bude okolním běžcům jen okopávat kotníky. Ani jeden není typ do páru.

6. možná chyba: Chceme stavět nový dům s někým, kdo nosí jen staré cihly.

Někdo se snaží o nový vztah, aniž má uzavřenou minulost. Jiný z nepročištěné minulosti přitáhne spoustu vnitřní špíny, slabosti, problémů, které si nevyřešil. Další si myslí, že opakováním stejných činů dosáhne jiných výsledků – že když nepřizná chyby, které učinil v předchozím vztahu, bude ten příští vztah lepší.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem ukazuje, co se vztahy dělá nedořešená minulost. Je to kniha o karmě ve vztazích, tedy o osudu, jaká si sami vytváříme. A co s námi samotnými pak dělá vztah s lidmi, kteří nejsou dostateční ochotní přiznávat a odstraňovat své chyby, řešit své problémy, být k druhému maximálně upřímní, dělat si čas na komunikaci. Pro tyto nebo i jiné důvody shořely už jejich předchozí vztahy. Jejich metodika je taková, že na začátku vztahu to svedou na své ex-partnery, věří, že tím vyvázli ze všech těžkostí, ale hlavní problém nosí v sobě.

Proces uzavření minulosti je nezbytný. Člověk potřebuje čas, aby si analyzoval, zda/kde udělal chybu. Jen tak ji příště nebude opakovat. Tato sebeinventura chvíli trvá. Člověka však pročistí. (samotné problematice sebepročištění po neúspěšné minulosti věnuji knihy 100 nejkratších cest k Tobě a Protože)

Život má jeden základní zákon: Kdo se z historie dostatečně neponaučí, je nucen si ji prožít znovu. Sebereflexe, schopnost dát špatné pocity do souvislosti s vlastní chybou, a tudíž s jejím neopakováním, je základem rozvoje člověka. Stejné činy vedou ke stejným výsledkům. A chceme-li něco ve svém životě změnit, musíme předně změnit sami sebe.

7. možná chyba: Věříme, že budeme výjimeční pro někoho, kdo s námi zachází jako s kdekým.

Jedna z nejzbytečnějších i nejčastějších chyb je soudit druhé podle sebe. Očekávat, že když je něco normální pro nás, bude to normální i pro druhého. Předpokládat, že když my do vztahu vložíme všechno, učiní tak i druhý. Takto vztahy nefungují. Lidé jsou totiž různí. Někteří, když se pro ně obětujeme, nás nechají obětovat se, a nakonec nás ještě obětují.

Nepodléhejme předčasné skepsi, když s námi někdo zachází jako s hadrem. Všichni máme svou hodnotu a unikátnost. To, že ji někdo nevidí, neznamená, že neexistuje. A také to nemusí znamenat, že je to pouze naše chyba, když ji přehlíží.

Ve skutečnosti jen velmi málo ovlivníme to, jak se k nám druzí lidé chovají. A je to dobře. Alespoň zřetelně poznáme, co pro ně opravdu znamenáme. Jsme jako loď, která nemůže změnit směr, odkud fouká vítr. To ale není nutné. Pořád můžeme přenastavit plachty.

Proto si pamatujte:

  1. To, jak se k nám lidé chovají, je jejich rozhodnutí. Respektujme ho. Buďme rádi, že nemarníme čas, pokud nás druzí rychle odmítnou, zraní, zradí či jakkoli jinak ukážou, že pro ně nejsme ti správní. Nezdržujme je ani sebe. Nezaměřujme se na ty, pro které nejsme dost dobří. Zaměřujme se na ty, pro které dost dobří budeme.
  2. Nepochybujme, že existují. Všechno má svůj správný čas. I těhotenství. I zrání vína. I cesta člověka. Na toho správného se vyplatí počkat. 
  3. Jen považme: jak silný by mohl být náš vztah, kde se oba budeme vzájemně podporovat, čeho můžeme dosáhnout po boku někoho, kdo chápe, že základním projevem lásky není měnit člověka v jinou osobu, ale přijímat ho, jaký je, a současně ho podporovat, aby se stával nejlepší verzí sebe sama, potažmo jak šťastní můžeme být s někým, kdo chce, ať máme vrásky od smíchu, ne od bolesti; kdo říká, jak je pyšný, že nás má; kdo naše společné štěstí staví stejně vysoko jako to své; kdo používá superlativy, když přátelům popisuje náš vztah; kdo říká , a ne jestli při plánování společné budoucnosti; kdo je schopen stavět dům i z kamenů, které nám ostatní závistivě házejí do cesty…

Vím, že takoví lidé existují. Potkáváte je i Vy. Jen mají hlavu stále skloněnou k zemi. Nevěří si. Není divu – po tolika špatných zkušenostech.

Proto dělám tuto práci. Abych zvedl hlavu těm lidem, kteří mohou ihned zjistit, kolik diamantů kolem nich už je, zatímco oni ustavičně přehrabují jen kamení.

  • Pokud se chcete osobně potkat a popovídat si o tom, co Vás trápí, přijďte 16. listopadu v Praze na Večerní program.
  • Pokud chcete kteroukoli z mých knih věnovat pod stromeček jako dárek člověku, na kterém Vám záleží, uveďte do poznámky v objednávce jeho křestní jméno. Rád tam vepíšu vlastnoruční věnování. Košík si sestavíte zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart