Proč neklesat na duchu, pokud nám zatím schází správný partner

Předně, musím přiznat, že vždycky váhám: Zda povzbudit, nebo naopak naději v člověku nerozpalovat, když je dosud v procesu hledání správného partnera.

Proč o tom váhám? Protože všechno má svůj smysl. I přestat věřit v to, že se spřízněná duše objeví. O to víc je totiž pak překvapen a šťasten ten, kdo už ani s láskou nepočítal – a najednou ji v plné palbě pozná.

Víra je u lidí mnohdy spojena s očekáváním, a to nebývá dobře. Jestliže očekávají, že by dnes už mohli svou lásku potkat, tím víc jsou pak večer zklamáni, když ještě ten den nepřišel. A tím víc se pak hroutí, převracejí myšlení do negativního a hledají na sobě chyby: Jsem už asi starý, jsem už asi nezajímavá a jiné plky.

Přitom to, že každý máme někde svůj protějšek, a proč o tom nemusíme pochybovat, vysvětluji v knize JáMy spřízněných duší. Nakonec, ještě nikdy nevznikl zámek, ke kterému by současně nebyl klíč. A i proces čekání má svou hodnotu. Tím víc si pak skutečného partnera vážíme. Anebo naopak on nás.

A proto jeden z nejčastějších dotazů, které mi chodí od nedočkavců, zní: „Petře, můj problém je jednoduchý: Potřebuji v životě oporu. A můj dotaz je stejně jednoduchý: Jak mám věřit, že se jí dočkám?“

Pozitivní pohled

Předně, nemám rád negativní pohled a rozpoložení. Negativní postoj totiž nedokáže vytvořit dobrý život. Proto se vždy snažím přítomnost vysvětlit na příkladu mince. Tvrdím, že všechno, co se nám děje, má dvě strany. Jako mince. Stranu dobrou a stranu špatnou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme jen špatnou stránku toho, co se nám děje, neznamená to, že na tom, co prožíváme, nemůže být i něco dobrého. Někdy stačí jen podívat se na tu událost, situaci, zkrátka minci z trochu jiného pohledu. Ukážu jak.

To, že nějaký člověk nemá oporu a potřebuje ji, je dobrá zpráva pro všechny ostatní, kteří sami chtějí být něčí oporou a takovou osobu zatím nemají. Sice žijeme v době singles (proč, to vysvětluji takév knize JáMy spřízněných duší) a v době zrychlené, informace k nám přicházejí rychleji, respektive všechno se zrychlilo, ale podstata lidského štěstí se nezměnila – dnes je kontrastnější než kdy dřív; spočívá právě ve zpomalení a ve schopnosti užívat si maličkosti. Tak jako dřív. Přičemž tou „maličkostí“ může být druhé srdce, porozumění, vyslechnutí, podpora, sdílení, soucítění, povzbuzení, prostě láska.

A ještě jedno se nezměnilo: My lidé pořád žijeme v párovém světě. Levá noha potřebuje pravou, jinak nikam nedojdeme; po jedné daleko nedoskáčeme. Noha současně potřebuje ruku, aby, když se noha zraní, ruka přispěchala na pomoc. A podobné je to s lidmi. Sami dokážeme hodně, ale s někým dokážeme ještě víc. Se správným partnerem jsme silnější. Protože nám může přispěchat na pomoc ve slabých chvílích (jako ta ruka), třeba když zakopneme (jako ta noha).

Proto je přirozeností člověka být součástí většího celku. A proto se o samotě nebo dokonce v osamělosti necítí tak dobře.

Ale pozor! Neznamená to, že by člověk sám znamenal nic. Ne, sám může znamenat všechno pro někoho jiného. A někdo jiný zase pro nás. Ale já ani ten můj protějšek nesmíme rezignovat. Já na jeho existenci a on na mou. Nesmí si začít myslet, že neexistuji. Tak jako já si nesmím začít myslet, že můj partner neexistuje.

Jen proto, že ho momentálně nevidím, neznamená, že někde není. Jako ta dobrá strana mince, kterou mám ale v negativním rozpoložení obrácenou k sobě tou špatnou stranou.

Svět kontrastů a změn

Naprosto věřím v jedno. A píšu to i ve vánočním Speciálu, který má v letošním vydání název SNÁŘ:

Ano, pokud má život moc vzít nám něco, o čem jsme si mysleli, že to nikdy neztratíme, musí mít také moc nahradit to něčím, o čem jsme si mysleli, že to nikdy nezískáme. A tehdy, až to získáme, můžeme pochopit, proč to nevyšlo s něčím předchozím. Protože bychom jinak lepšího partnera nepotkali.

Vknize JáMy spřízněných duší vysvětluji, že období, kdy nemáme kompatibilní vztah, je paradoxně stejně důležité jako to období, kdy už ten vztah máme. Protože správný vztah bychom nikdy dost neocenili, kdybychom předtím neměli buď nesprávný, nebo žádný vztah. Právě samota, potažmo osamělost uvnitř špatného vztahu, vytváří prostřednictvím dočasného neštěstí ty nejlepší podmínky pro to, abychom si následně o to víc vážili člověka, který tu samotu nebo tu osamělost z našeho srdce vyžene.

Současně si však musíme uvědomit, že nikdo nepřijde jen tak. Každý má svého neštěstí dost. A všechno má svůj správný čas.

Důležitost úsměvu

Nikdo na světě nemá bezproblémový život. V tom se nelišíme. V čem se odlišujeme, je to, jak k tomu problémovému životu přistupujeme. A právě to je klíčový magnet pro získání kompatibilního vztahu.

Neštěstí může znamenat, že se zlomíme, zahořkneme, budeme útoční, podráždění, negativní. Náš obličej může být varovným znamením, odrazovat, protože nikdo se nechce dívat na trpkost, nenávist, žlučovitost. Nikdo nepotřebuje dalšího nešťastného člověka jako další problém do svého života.

Neštěstí ale stejně tak může znamenat výzvu. Odhodlání se nezlomit, nezahořknout, netrestat druhé a nevinit je za život, který sami máme. Znamením, že jej zvládáme, je úsměv. Ten nikdy nevyjadřuje, že nemáme žádný problém. Život bez problému neexistuje. Úsměv v tváři proto znamená, že jsme silný člověk, který možná má spoustu problémů, ale současně i schopnost postavit se jim, překonat je, najít na tom, co prožívá něco dobrého, za co může být vděčný. A jsme zpátky u té mince a úhlu pohledu.

Když se naučíme usmívat, dostaneme sami sebe do pohody a přitáhneme zájem druhých lidí. Těch, kteří také nechtějí být sami, ale současně nechtějí mít o problém navíc. Chtějí člověka, který je daleko spíše oporou. Nejen sobě, ale případně i druhému.

Úsměv je dar, kterým obdarováváme i sebe. S roztažením lícních svalů nám totiž je lépe. (To už je hormonální záležitost.) Z dobrých pocitů vznikají dobré myšlenky, dobré myšlenky vedou k dobrým činům, dobré činy vytvářejí dobré výsledky a dobré výsledky zlepšují ty původní dobré pocity. Je to kruh, který způsobuje, že když se dobře cítíme, tak to dobré vyzařujeme a nazpět přitahujeme.

Pamatujte si, prosím:

  1. Když někdo vidí spokojeného člověka, chce ho mít po svém boku, tím víc, když mu někdo takový v životě chybí. A stejně tak ten, kdo se vnitřně cítí silný, si pak věří na vztah s někým možná prozatím nešťastným, ale koho alespoň může učinit šťastnějším, a tedy i sám se cítit pak platný, užitečný, nepostradatelný.
  2. A teď mi řekněte, proč by vhodný protějšek neměl existovat, jestliže v dnešním světě jsou spokojení i nešťastní lidé. Když se budete usmívat, někde mezi nimi určitě je člověk, který právě Vás ocení a Vy jeho – například právě za to, jací jste, čím jste si prošli, a přesto máte schopnost být tu pro něj, anebo on pro Vás.
  3. Nepochybujte, že někdo takový je. Protože pro něj jste naděje. Tak ho hledejte. Protože on hledá Vás. Nezapomínejte: Jsme v párovém světě. Jedna část vždy potřebuje druhou. Jsme jako jin a jang. A to, že jsme sami nešťastní, v sobě možná obsahuje odpověď PROČ jsme sami nešťastní. Protože nám někdo chybí. A stejně tak někomu chybíme my.
  • Zajímá Vás, kde je Vaše spřízněná duše? Jak ji poznat, jak ji neztratit, a pokud ji ztratíte, jak ji získat zpátky? Využijte knihu JáMy spřízněných duší.
  • Přemáhá Vás někdy splín, úzkost, rezignace? Využijte vánoční SNÁŘ. I jako dárek pod stromeček pro člověka, který se absencí spřízněné duše trápí.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart