Proč (ne)čekat na změnu někoho, kdo se změnit nechce

Žiji po boku alkoholika. Vadí mi to. Ale věřím, že jednoho dne své pití omezí, nebo úplně přestane.

Žiji po boku lháře, nevěrníka, podrazáka. Ubližuje mi to. Ale věřím, že mu to jednoho dne dojde a uvědomí si hodnotu mé důvěry, mé lásky, našeho vztahu.

Žiji po boku agresora, manipulátora, sobce, slabocha (doplňte, co ráčíte)… Trápí mě to. Ale věřím, že si mě jednoho dne začne vážit.

Denně čtu okolo tří set Vašich příběhů, které mi svěřujete. Všechny mají jedno společné: Vaši víru ve změnu druhého člověka. Ale ani zmínku o tom, že totéž skutečně chce i ten druhý.

Slíbil mi ještě neznamená Udělá to. Lidé toho namluví. Zvláště ti, kteří chtějí druhé uchlácholit. Jen málokdo ve skutečnosti dokáže změnit sám sebe. Ale k tomu musí SÁM CHTÍT.

Konkrétní případy spolu probereme v rámci individuálních setkání na této unikátní akci (vyhrazen budu pro všechny se vstupenkou Večerní program). Nepochybně se budeme bavit o jedné zásadní otázce: Proč věříte ve změnu druhého člověka, když změnu druhého člověka nemáte ve své moci?

Kdy naděje na změnu je reálná, a kdy je pouhým růžovým snem nesoudného člověka?

Dovolíte alespoň malý náhled optikou psychologie?

Když očekáváš to, co bys na místě druhého udělal automaticky

Kdo četl můj Kurz sebezvládání, ví, jak je tvořeno OČEKÁVÁNÍ každého z nás.

Především svědčí o našem vlastním charakteru. Druhé lidi posuzujeme podle sebe. Očekáváme, že udělají to, co bychom NA JEJICH MÍSTĚ zcela přirozeně a automaticky udělali my sami. Co je normální pro nás, to očekáváme, že bude normální i pro ně. Příklad: Jestliže nás nikdo přistihne při lži a stydíme se, předpokládáme, že se stejně musí cítit i ten druhý.

Ale je tu maličký problém: Druzí lidé nejsou my. Dokonce nikdo není jako my. Každý člověk je jedinečný solitér. Cokoli očekávat je tedy naivní, protože své očekávání ve skutečnosti spojujeme s tím, co bychom udělali my. Ale ten druhý to tak vůbec cítit nemusí. Možná jen ví, co nám odpovědět, aby v nás vznikl pocit, že s námi přesně souzní. Ale nic víc.

A když se pak druhý nemění, znovu na to reagujeme podle sebe. Přemýšlíme pohledem, proč se asi druhý nemění – ale svou vlastní hlavou. Obvykle si to vykládáme osobně – že selháváme, že pro vztahy nejsme dost dobří, dost atraktivní, sami sebe podceňujeme, a to znovu pouze proto, že si říkáme: Kdyby se ke mně někdo choval tak, jak se my chováme k druhému, my bychom se přece už změnili!

Proto jsem sepsal Kurz sebezvládání. Aby se lidé odpojili od kuriózní metodiky hodnocení sebe podle toho, jak se k nim chovají druzí. A aby přestali dovozovat závěr: Nestojím za nic. Nikdo jiný by se ke mně nechoval jinak. Jsem totiž nula, která nikoho nezajímá.

Pokud nejdete na setkání se mnou, nebo pokud se nechcete osobně svěřit s problémem, který Vás tíží a týká se právě tohoto tématu, mám pro Vás jednoduchý manuál. Zejména kladete-li si sžíravé otázky typu: Jak druhého změnit tak, aby pochopil, že je to v jeho vlastním zájmu? Jak ho přesvědčit, že změnou víc získá, než ztratí? Jak přitom nepřijít o vlastní sebeúctu a nemarnit zbytečně čas, kde to nemá smysl?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Jste člen uzavřené skupiny? Pro další čtení se stačí přihlásit. Nejste člen a chcete být? Stačí se registrovat zde. Při problému s přihlášením pište na [email protected].)

POZOR: V rámci předplatného mého magazínu (například chcete-li začít právě s vydáním Kurz sebezvládání) získáváte přístup do uzavřené skupiny AUTOMATICKY, a s ním i přístup ke klubovým článkům či klubovým vysíláním. Předplatné i s členstvím získáte zde.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Top
Shopping Cart