Desatero emoční podpory: Jak pracovat s blízkou duší na dně

Pokazí se vztah. Nalomí se zdraví. Zhroutí se bohatství.

Stačí jeden okamžik, který ani nemůžeme ovlivnit, a nějaký sen se zboří jako domeček z karet.

Kniha JáMy spřízněných duší je právě o těchto momentech. S prominutím podělaných momentech, na které život je kadet. A které přijdou zničehonic, a vůbec se neptají. Jako politici, kteří si zvednou platy a druhým peníze začnou brát.

Dnešek je plný takových momentů. Mnoho lidí je bez pomoci a musejí si poradit. Musejí, není jiná varianta. Já vím, že to přejde. V historii této planety ještě nenastala noc, která by neskončila východem slunce. Ale než to slunce vyjde, bude tma. A lidé, na kterých nám záleží, nesmějí v té tmě zůstat sami – pokud sami sebe přesvědčují, že tu tmu nezvládnou. Mohli by si totiž ublížit. Zbytečně ublížit. Jako já ve svých dvaceti letech, když jsem stál na mostě a chtěl skočit. Pro jeden pitomý vztah (viz autobiografie DESET).

I proto jsem k letošním Vánocům připravil speciální dárek pro Vaše blízké – SNÁŘ. Není to klasický snář, který se čte po ráno a vykládá to, co se nám zdálo. Je to jiný Snář, který se naopak čte večer, aby ovlivnil to, co se nám zdát bude. Je to Snář pro dobré spaní. Pro zdravé uzavření i špatného dne. Pro otevření se lepšímu zítřku.

Finanční potíže. Nemoci. Starosti o blízké. I docela obyčejné každodenní provozní těžkosti. To všechno jsou (obrazně řečeno) přítoky jedné řeky, které se slévají do společného koryta. Vytvářejí úzkost, tlak (pres), potažmo deprese. De-pression = stlačení zevnitř. Způsobuje negativní vidění, převrácení barev – kde bylo světlo, je najednou tma. A také negativní chování. Ten, kdo by tolik potřeboval obejmout, naopak staví zeď mezi námi; ten, kdo by tolik potřeboval teplo, naopak vyrábí chlad; ten, kdo by tolik potřeboval lásku, jakékoli projevy lásky naopak odmítá a odhání.

A jeho bolest se tak přenáší na nás. Chceme mu pomoci. Ale naše úsilí se míjí účinkem. Hrozí, že nad ním mávneme rukou a necháme ho napospas jeho zátěži, kterou ale nemusí unést. Přitom jen stačí mu porozumět. Najít způsob, jak tomu člověku dodat energii, i když kolem sebe kope, obviňuje nás ze svých problémů nebo z toho, že my problém jeho velikosti vůbec nemáme.

Jak tedy s ním pracovat, když nám na něm záleží (a nemáme možnost mu položit pod stromeček SNÁŘ, který už všechno obstará za nás)?

Muž a žena: Odlišné stresy i řešení

Když půjdeme hlouběji do tajů psychologie, a přitom Vás nebudu obtěžovat odbornými pojmy, potřebujeme si uvědomit hlavně toto:

Muži a ženy reagují na stres jinak. Společné mají jen to, že při stresové reakci jejich organismy uvolňují kortizol a adrenalin. Tyto hormony zvyšují krevní tlak a udržují jistou hladinu cukru v krvi. Důvod je pozitivní: Díky stresové reakci můžeme v pocitu ohrožení mimořádně rychle a efektivně jednat, máme větší energii, větší sílu, vyšší soustředěnost. Tělo se koncentruje do zúženého vnímání i konání, dominantně do reakce fight or flight, tedy útok nebo útěk. Bizarní příklad: tréma. Pocit svázaných nohou, rukou i hlavy napomáhá tělu zaměřit celou energii jen na to momentálně podstatné: nechybovat, účinně jednat.

Stres je pozitivní dar přírody, pračlověku umožnil přežít. Muže a ženu však s ohledem na odlišné úlohy obdařil jinými formami stresu, a tím i odlišnou potřebou v nouzi.

V muži a ženě je při stresové reakci z mozku uvolňován oxytocin, krotící účinky kortizolu a adrenalinu na úrovni emocí. Rozdíl je v tom, že muž uvolní méně oxytocinu, proto tolik neředí dávky kortizolu a adrenalinu, tudíž muž má silnější reakci na kortizol i adrenalin.

Muž je tak silněji zacílen na útok, nebo útěk. S ohledem na biologickou roli lovce působí individualisticky, zavírá se do jeskyně, ulity, své samoty, což znamená, že ve stresu buď víc potlačuje emoce a snaží se uniknout situaci, nebo o to více útočí. Pro pramuže-lovce, který stanul proti mamutovi, byl takto namíchaný stres předpokladem přežití – poražení soupeře, nebo úspěšný útěk.

Žena, ochránkyně dětí a kruhu ohně, je vlivem většího podílu oxytocinu mnohem méně nastavena na útok či útěk. Ve stresu naopak funguje kolektivně, má sklon víc se družit, svěřovat, pečovat o toho, kdo pomoc potřebuje (zranitelné a na ni odkázané dítě). Pro praženu-opatrovatelku byl takto namíchaný stres zdrojem jistoty a ochrany potomků.

Důsledky ve vztahu

Proto je ženský stres často spjat s naplněností role ve vztahu. Ženská identita a ženské sebevědomí často stojí a padají s pocitem užitečnosti, platnosti a ocenění partnerem či dětmi, nadřízeným, kolegy, přáteli, rodiči (pokud mluvíme o různých úrovních vztahu). Stresovaná žena potřebuje mnohem víc cítit, že je důležitá, opečovávaná, vážená.

Muž naopak stresem investuje do výkonu a soutěživosti. Může být citlivější i na dobře míněné nabídky na pomoc s konkrétním úkolem (může si je vyložit podrážděně tak, že na to podle druhých nestačí), o to víc potřebuje vyjádřené uznání, uklidnění, mobilizaci sebedůvěry.

Stresové příznaky

Krátkodobý stres (eustres) představuje pozitivní zátěž a v přiměřené míře nás stimuluje k vyšším výkonům. Trvá-li však nezdravě dlouho (distres), představuje pro fyziologii těla poškozující zátěž a může způsobit i smrt. Ilustrovat si to můžeme třeba na žárovce. Stres funguje jako zesílení výkonu žhavicího vlákna. Krátkodobě žárovka svítí intenzivněji, ale pak se vlákno utaví, přepálí, shoří. Žárovka nadobro zhasne.

Větší/delší „svítivost“ člověka poznáme například na: vysoce hektickém diáři (oproti jeho normálu), přitažených nárocích na výkon, jež se opakují každodenně, změně spánkových návyků, změně stravovacích návyků, výkyvech nálad, výkyvech hladiny energie.

U žen se stres více projevuje navenek, fyzicky. To znamená, že u muže je těžší přečíst, že už je na vysoké hladině stresu. Problém je, že nesmíme ztratit kontakt, partnerův stres z dohledu, jinak se komunikace a spojení už ani nemusí obnovit. Jedině pokračující kontakt nám totiž umožní na jednu stranu čerpat informace, na druhou stranu vyjadřovat podporu a lásku, tím mu pomáhat snášet těžké časy a zároveň posilovat náš vztah.

Poslední čtyři slova jsou klíčová a mějme je na paměti, pomohou nám s trpělivostí. Stres do vztahu přichází ne proto, aby partnery rozpojil a vystavil neshodám, ale naopak, aby se pár sblížil – posunul se na vyšší úroveň intimity, ve které se oba naučí nakládat s vlastním stresem prostě tím, že ho přestanou vnímat jako nástroj oslabení vztahu, a uvědomí si, že slouží k jeho prověření.

Pamatujme: Síla se prověřuje v těžkých chvílích. A stres partnera je činka, která má velký potenciál posílit jeho, nás i vztah, pokud ovšem stojí za to. Co ale musíme zvládnout?

Desatero emoční podpory

Neoplácej. Stresovaný partner může zůstávat stranou, projevovat rozrušení, být emočně či fyzicky vyčerpaný. To znamená, že my se můžeme cítit osamělí, zranitelní, nechtění, jako bychom jím nebyli doceňováni. Takový výklad by mohl způsobit i náš odstup – snahu oplatit mu stejnou mincí („Ať vidíš, jaké to je!“), tedy zacházet se stresovaným partnerem stejně, jako zachází on s námi. Ale to problém nevyřeší, naopak prohloubí. Proto první zákon zní: Nereagujme (ve smyslu neopětujme jeho akci stejnou reakcí). Netrestejme. Podpořme ho. Stejnou reakcí jen poškodíme vzájemnou důvěru a zvýšíme propast.

Respektuj. Základním potomkem respektu je soucit. Připuštění, že za chováním partnera může být nějaká ztráta či zklamání. Ačkoli nemáme přesnou informaci a jsme vystaveni jen svým domněnkám, vytvářejme si domněnky soucitné. A dávejme partnerovi najevo, že jsme připraveni ho vyslechnout, bude-li se chtít se vším svěřit. Musí cítit, že před námi může volně zpracovávat své pocity, i když je ještě nemá přesně ujasněné. Respekt je znak, že nám na něm záleží. Přestože nevíme, co se stalo, jsme tu pro něj. A pokud naši pomoc zatím odmítá, respektujme i to, a tak jako se staráme o něj, starejme se i o sebe. Hledejme způsoby, jak si zlepšit náladu (dělejme to, co nás dobře nabíjí), budeme odolnější, jistější, trpělivější – budeme o to déle připraveni vydržet být kotvou, kterou partner potřebuje.

Neignoruj. Opakem lásky není nenávist, ale apatie, lhostejnost, ignorace. Nic ve vztahu nezraňuje tolik jako zacházení stylem „neexistuješ!“ I když bychom měli stokrát důvod prasknout vzteky, mysleme na to, že nás druhý miluje a jen se pere s vnitřními přízraky. Pokud už bobtnáme, ještě zadržme a představme si, jaký by byl život bez něj. Bohužel, mnoho lidí má tendenci se také uzavřít – cítí se úzkostlivě, bezradně a nešťastně za „zdí“ dobrovolně se izolujícího stresovaného partnera. Tehdy máme blízko k sebepřesvědčení, že jsme ve špatném vztahu, že naše potřeby nebudou nikdy naplněny, mohou se obnovit staré rány. Proto místo odepsání trápícího se partnera raději promluvme: „Vypadá to, že máš těžké období. Jak Ti mohu právě teď pomoci?“ V psychologii se tomu říká otevření komunikační linky. To, jestli ji partner využije, je už na něm, ale musí vědět, že se pořád může spolehnout na naši podporu – pokud bude chtít.

Dotýkej se. Od tří mentálních dovedností, které jsou o naší hlavě, přecházíme ke třem tichým dovednostem, které se projevují navenek. Reálný lidský dotek je v dnešní době paradoxně to, co lidem ohromně chybí. Posílají si emotikony, fyzický kontakt nahrazují elektronickým, a tak se vzácností stává vést člověka za ruku, vzít ho při chůzi za ramena, obyčejně se s ním pomazlit. Energie doteku má velkou moc, i proto jsme fyzické bytosti.

Dávej maličkosti jen tak. Zůstaňme v hmotné rovině. Věci mají také energii. Stimulují představy, pocity, štěstí. Dávat druhému dál najevo, že je pro nás někým zvláštním, však lze samozřejmě i mimo rovinu hmoty: maličkostmi v chování. Jako například:

Zakopej všechny válečné sekery. Dlouhodobý stres vnáší do vztahu dostatek napětí a zla na to, abychom museli ještě přitápět pod kotlem. Odložme na tu dobu ty spory, jež odložit jdou. Nepřestávejme druhému pomáhat a jeho přepětí minimalizovat. Možná zjistíme, že právě to náš vztah nejvíc potřeboval – a všechny dosavadní třenice se pomocí toho rozpustily.

Skládej mu poklony před druhými. Poslední čtyři zákony Desatera mají co do činění s naším slovem. Chytří lidé začínají „od lesa“ – slovem, jež druhý slyší, ale není mu přímo určeno, takže na něj nemusí reagovat, natož aby tak činil podrážděně. Jednou z nejlepších emočních podpor je totiž říkat o druhém pěkné věci. Ne jemu, ale jiným, třeba ve společnosti. Nejenže bude mít lepší pocit ze sebe, ale také z nás. Naučí se v nás nevidět soupeře.

Nesouhlas laskavě. Pokud se vůči nám bude projevovat negativně, podrážděně, prosím, nesuďme ho a vůbec přijímejme jeho návrhy, nápady, vrtochy, útoky milujícím způsobem. Opět platí: nereagujme. Než odpovíme slovem, gestem, jiným projevem, dvakrát zvažme, zda zevnitř neodpovídáme pudem, emocí, ale rozumem – byť se naše racionální odpověď zobrazí druhému jako emoce, kladná emoce. Aktivaci rozumu pomůže například to, když si připomeneme, že rozdílné názory jsou v pořádku. Nebo že chmur má partner už zjevně v sobě dost. Také nám pomůže uvědomit si, že skoro polovina slovní komunikace je tonální a další významná část vizuální. To znamená, že záleží na tónu, kterým odpovíme (partner přijímá ušima), i na vnějším projevu, který vyhodnotí jeho oči. Snažme se tak vždy mluvit milujícím tónem (láskyplně, pozitivně, upřímně) a s úsměvem – pak mu budeme předávat dobrou energii hned dvojím způsobem, a to ještě nepočítáme samotný obsah/energii slov.

Naslouchej přijímáním. Pořád měj na mysli, že cílem není vyhrát, mít pravdu, prokázat druhému, jak je hloupý, nemožný, nesprávný. Klíčovým úkolem každé konverzace je dát stresovanému partnerovi na srozuměnou, že tu jsme pro něj. Vědomí, že se může kdykoli vypovídat, uzdravuje. Léčí to i staré rány a zabraňuje zbytečným nedorozuměním. Model hlubokého naslouchání vychází z bezvýhradného přijímání toho, co druhý říká, a ideálně parafrázování jeho myšlenky – chápavé zopakování toho, co právě řekl, svými slovy. Tím dáme najevo, že jsme shodně naladěni. V druhém se rozevře větší důvěra a touha svěřit se.

Miluj. Je mnoho způsobů, jak v těžké chvíli vyjádřit lásku. Slova jsou způsobem nejsnazším. Prostě říct „Miluji Tě.“ Dvě slova vypadají jako nic, ale pokaždé zahřejí. Právě ve stísněných okamžicích si člověk znovu připomene, že není sám a že „tomu za zdí“ na něm záleží. A to je dar – mít v těžkém období milovaného člověka po svém boku.

Pamatujte si, prosím:

  1. Mnoho dotazů, které mi adresujete, se točí kolem „správného postupu“. Znějí: „A je toto správné?“ Nebo: „Co je správné?“ Pamatujte si ale, že samotná touha dávat je důležitější než dávat správně.
  2. Nikdy neuděláte takovou chybu tím, když dáte nesprávně, jako když nedáte vůbec. U stresovaného člověka je obecně dávat klíčové.
  3. To, jestli přijme, je na něm. Nicméně už to jeho uvědomění, že mu druhý nepřestává dávat, může být v jeho nejtěžších časech uzdravující.
  • Nemáte ještě pro člověka, na kterém Vám záleží, vánoční dárek a víte, že občas prochází těžkými chvílemi? Položte mu pod stromeček vánoční SNÁŘ. Všechno zařídí za Vás. PROSBA: Zvažte při objednávce přesný počet výtisků (blízkých duší, které můžete obdarovat). SNÁŘ je k dispozici pouze do vyprodání. Dodatečně dokoupit už nemusí být možné.
  • Chcete-li přiložit některou z mých knih, například JáMy spřízněných duší, vyberte si vhodnou knihu zde. Přejete-li si dovnitř vepsat moje vlastnoruční věnování obdarovanému, uveďte pouze jeho křestní jméno do kolonky poznámka zákazníka přímo v objednávce. Budete mít skutečně personifikovaný dárek.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart