Jak po ráně žít dál: 20 pohledů Květy Fialové na (sebe)lásku

Zažili jste někdy ránu, ze které jste se nemohli sebrat? Nebo ji překonáváte právě teď? Nebo někdo z Vašich blízkých?

Rána způsobí bolest. Bolest vytváří negativní emoci. Negativní pocit není schopen vytvořit jinou než negativní myšlenku. Negativní myšlenka nemůže vést k jinému než negativnímu činu. A negativní čin nedokáže vytvořit jiný než negativní výsledek, který umocňuje původní negativní pocit.

Psychologie tomu říká negativní spirála. Netočíte se v kruhu. Spíše jste šroub, který se s každým otočením dostává stále níž. Jak to zastavit? Jak se vyrovnat s tím, co je? Jak uvěřit v něco lepšího? Jak za tím lepším dokonce vykročit? – Kladete si tyto otázky? Nebo víte, že si je klade někdo Vám blízký? Pak můžete mít unikátní vánoční dárek – SNÁŘ, určený pro dobré usínání po špatných nebo náročných dnech. (Více o něm ZDE.)

SNÁŘ učí nové formě sebelásky. Bez ohledu na to špatné, co se stalo, nepoškozovat se ještě víc. Naopak právě tehdy, kdy potřebujeme lásku, uklidnění nebo podporu, dodat si to. Zahnat nespavost, která stahuje do negativní spirály – k neodpočinutí si, nedobití baterek, ranní vyčerpanosti, frustraci, přecitlivělosti či nesoustředěnosti na důležité úkony dne, což vede k vyšší chybovosti, vyšší frustraci a ještě těžšímu uléhání do postele další den.

„Vždy jsem byla zvědavá, co se stane, když se ještě nevzdám“

Mezi lidmi, kteří toto umění ovládali, patřila tato žena. Květu Fialovou znali lidé z televize či filmového plátna jako herečku s démonickým úsměvem. Ona však byla pozoruhodná i jako člověk. Přezdívali jí Květina. Nejen podle křestního jména. Jako květina dokázala být křehká, něžná a dávat lásku. Bez podmínek. Říkala: „Květiny také nepřemýšlejí, před kým mají rozkvést. Prostě rozevřou květ a voní. I pro ty lidi, kteří po nich pak šlapou.“ Mnohokrát byla na místě, kterému by jiní řekli dno. Ona tak nikdy nemluvila. Pokaždé jen řekla: „Ale mně zajímalo, co se stane, když se ještě nevzdám. Byla jsem zvědavá…“

A tak přestála mnohé. V jejích necelých 16 letech, kdy skončila světová válka a sovětští osvoboditelé si rádi brali válečnou kořist nebo odměnu, si Květu vzali hned dva. „To bylo poprvé, co jsem tatínka viděla plakat. Nezmohl vůbec nic. Třetí na něj mířil samopalem.“

Vaše bolest je možná jiná. Ale stejně skutečná. Proto než obdržíte svůjSNÁŘ, položte se alespoň do jejích myšlenek. Když jsem s paní Květou, která tu není již čtyři roky, rozmlouval naposledy, zajímalo mě, proč po té zkušenosti nezahořkla vůči mužům a jak znovuobjevila lásku i vůči sobě. Na její slova nezapomenu:

1. „Nepřestala jsem věřit v Boha. Naopak. Řekla jsem si: Když mě Bůh k peklu dovedl, tak mě peklem také provede.“

2. „Je snadné začít se nenávidět a těžké začít se milovat. Jenže to je princip celého života. Všechno dobré se nám dosahuje tak těžko a všechno špatné tak snadno.“

3. „Nejbolestnější lekce jsou v životě nejdůležitější. Tahle mě naučila nechat být to, co se stalo. Přijmout to. Začít se vzpírat znamená beztak jen dojít k poznání, že nic jiného než přijmout to člověku nezbývá. Ale vzpírající se člověk to vnímá jako své oslabení. Zatímco ten, kdo lekci přijme se vztyčenou hlavou, zesílí.“

4. „Bez ohledu na to, co se nám děje, snažme se, aby naše láska byla silnější než náš hněv. Pak totiž do našeho života vstoupí buď jedno, nebo druhé.“

5. „Karma je jednoduchá. Když máme dobré myšlenky, říkáme dobrá slova a děláme dobré věci pro druhé, vrátí se nám to.“

6. „Dělejme, co je správné. Ne, co je snadné.“

7. „Jsme-li silní, můžeme procházet tím nejhořčejším, a sami nezahořkneme.“

Vysvětlovala mi rozdíl mezi mít rád a milovat. „Copak je to láska, když se na někoho upínáme a stáváme se na něm závislými? Copak je to láska, když toužíme být zdrojem něčí radosti a štěstí, ale sami je neumíme načerpat? Copak je to láska, když se bojíme druhého zeptat, abychom náhodou neslyšeli odmítavou odpověď, když se ho zdráháme pohladit, svěřit se mu, něco spolu naplánovat? Copak láska je bolest a strach?“

To mi paní Květa klidně říkala a laskavě se usmívala. Ne rty, ale doširoka otevřenýma očima, která byla okny do její duše. Pamatuji si i jejích dalších 7 myšlenek ohledně vztahu:

8. „Nepotřebujeme někoho, kdo nás bezezbytku doplní, ale bezezbytku přijme.“

9. „Životní partner není ten, s kým jsme nejdéle, ale ten, kdo jednou vstoupí do života se slovy ,Jsem tady pro Tebe‘, a pak to každý den prokazuje.“

10. „Dlouho jsem se vyhýbala mužům, ale zároveň jsem si říkala, že si přece zasloužím být s někým, kdo mi pomůže být šťastná. Tedy s někým, kdo mi naopak nebude ztěžovat život, kdo mě nebude zraňovat.“

11. „Postavila jsem si to v hlavě takto: Budu sama tak dlouho, dokud nepotkám člověka, který si mě opravdu zaslouží.“

12. „V lásce a sebelásce není nic těžšího než nechat odejít to, co Tě trápí, a vyčkat na to, co si zasloužíš.“

13. „Je těžké nechat odejít to, co nás kdysi dělalo tak šťastnými. Je i komické uvědomit si, kolik námahy vydáme na to, abychom něco získali, poté kolik na to, abychom to udrželi, ale vůbec nejvíce na to, abychom to nakonec nechali být.“

14. „Mnohokrát jsem milovala nešťastně, tedy neopětovaně. K tomu, abych v tom nemarnila čas, mi pomohla jednoduchá úvaha: Když mohu tolik milovat nemilujícího člověka, o kolik víc budu jednou milovat milujícího člověka?“

Od fatálního prožitku v necelých 16 letech si prý přála být hlavně šťastná. Vnímala sebe samotnou jako bytost, které bylo ublíženo, a zasloužila si obejmout. „Chovám se k sobě tak, jak bych si přála, aby se ke mně teď chovali ti nejlepší rodiče,“ usmívala se. Ačkoli jsou její pohledy neobvyklé, protože bezpodmínečné, inspirují člověka k lásce, která je jiná než běžná závislost na druhém. Paní Květa totiž zmínila i následujících 6 námětů:

15. „Nikdy nedovolme, aby naše štěstí záviselo na něčem, co můžeme snadno ztratit.“

16. „Pravá láska není o vlastnictví, ale o vděčnosti. Není o nárokování, ale naopak oceňování člověka, který i když na něj nemáme nárok, zůstává po našem boku.“

17. „Když mi ve vztahu někdo ubližoval nebo lhal, řídila jsem se příkladem sovy, nejmoudřejšího ptáka, který čím víc ve tmě vidí, tím méně mluví. Když nám totiž někdo ubližuje nebo lže, jsou jakákoli slova zbytečná.“

18. „Poznala jsem, že to nejdůležitější při rozmluvě s milovaným člověkem je slyšet to, co neříká. To, co se bojí nebo neumí vyslovit, a přitom to tolik potřebuje.“

19. „Milovat bez podmínek pro mě znamená hovořit bez skrytých úmyslů, pomáhat bez skrytého důvodu a starat se bez skrytého očekávání.“

20. „Pravá láska je pro mě jako potkat nemohoucího na ulici a pomoci mu, i když vím, že on mi pomoc pravděpodobně nikdy nevrátí.“

Květa Fialová se hodně usmívala. Lidé někdy její úsměv nechápali. Ptali se: PROČ se usmíváš, i když Ti do smíchu není? Ale ona se usmívala ne proto, že by její život byl bez problémů, ale že v něm přesto dokázala najít něco, za co mohla být vděčná. Třeba za to, že to nevzdala a po pádech dokázala jít dál.

Pochybujete o tom, že Vy něco podobného zvládnete? Nebo potřebujete, aby v to nepřestal věřit někdo Vám blízký – partner, kamarád, dítě, rodič, kdokoli, na kom Vám záleží? VyužijteSNÁŘ. V předprodeji je pouze ZDE.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]