Mé dítě šikanují. Jak mu pomoci

Je Vaše dítě až příliš šikovné, vyniká nad ostatními, a právě proto sklízí jejich hněv?

Nebo jej druzí považují naopak za outsidera a snadný terč, a právě proto se denně vrací domů s pláčem?

Jak mu pomoci? Otázky, které jsou pro mě velmi osobní. Sám jsem si totiž jako dítě prošel poznáním, co je být outsider. (O všem, co mi tehdy pomohlo, byla moje autobiografie DESET.) Díky vlastním zkušenostem vím, jak nebezpečný problém to je, k čemu může vést i jak ho řešit.

Mezi mnoha dotazy, které mi na toto téma posíláte, uvedu například otázku Veroniky: „Petře, mého syna ve škole šikanují. Nevím, co s tím. Bál se mi to i říct. Když ho obejmu, pláče. Večer nemůže usnout, protože se bojí rána. Řeším to tak, že si k němu lehnu, než usne. Není to chyba? Vím, že mu to dělá dobře, ale není to pro něj ostuda? Neškodím mu tím? Nedeptám tím jeho sebevědomí ještě víc?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete spuštěním přehrávače hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), nebo ve stažených podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde máte výhodu pravidelných oznámení o každé nové epizodě. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující mé odpovědi na nejčastěji pokládané otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.

Slabší a silnější

Už ve svéautobiografii DESET jsem psal, že šikanování je prostředek k tomu, aby se slabý cítil silnější. Šikanování totiž z psychologického pohledu vyvolává v šikanovaném pocit ohrožení a pocit ohrožení vyvolává strach. Tudíž ten, kdo „úspěšně“ šikanuje, nabývá potom dojmu, že má moc ovlivňovat druhého, vyvolávat jeho strach, měnit jeho okamžité emoce, zkrátka že ho má v hrsti. Tedy že má nad ním převahu.

A převahu by – z logického pohledu – přece MĚL mít ten, kdo je silnější. Tudíž: Šikanující by – z logického pohledu – MĚL být silnější. Jenže problém je v tom, že není.

A právě tohle by měl šikanovaný vědět. Že on sám v tomto případě není ten slabší.

Jestliže totiž šikanování je způsob, jak se slabší může cítit silnější, pak to znamená, že šikanuje ten slabší. Ba dokonce: Šikanuje PRÁVĚ PROTO, že je slabší. A šikanuje druhého právě proto, že on je silnější. Konkrétně: Že ten silnější (šikanovaný) má něco, co ten slabší (šikanující) nemá. Něco, co tomu slabšímu velmi vadí, že nemá. Co by si tolik přál mít, ale na co nemá. Co mu vadí tím víc, když se denně dívá na někoho, kdo to vytoužené má.

A tak se šikanovaného snaží o „to něco“ připravit.

Co šikanujícímu vadí

Možná tím „něčím“ je způsob, jak ten silný zvládá své životní těžkosti. Možná tím „něčím“ je šikovnost, úspěšnost toho šikanovaného, cokoli, čím toho slabého převyšuje. Nakonec je jedno, CO to je. Důležité je, že ten slabší se to snaží tomu silnějšímu VZÍT.

Ne však ukrást. Ukrást znamená druhého o něco vzácného připravit a sám si to přivlastnit. Jenže to v psychologické rovině nejde. Šikovnější nebo úspěšnější osobě můžete sice sebrat sebevědomí, ale neznamená to, že se v tu chvíli sami stanete šikovnějším nebo úspěšnějším. Ne. Vy mu to jen odeberete, ale sami nic nezískáte. Vy jenom zničíte silnějšího člověka, ale sami tím nezesílíte.

Proto je šikana velmi hloupý nástroj velmi hloupých lidí, který ve skutečnosti nevede k tomu, že se slabý stane silným. On se jen silným chvíli cítí. Jenže tento ve skutečnosti neexistují pocit, pouhá představa, se brzy rozplyne jako mlžný opar. Proto ten, kdo šikanoval, musí šikanovat znovu. Nezískal to, co chtěl.

V kůži šikanujícího

Ve svéautobiografii DESET popisuji osobní zkušenosti se šikanou. To nejpřekvapivější prozření přišlo s tím, když jsem měl po letech možnost hovořit s těmi, kdo mě šikanovali. Upřímně, bylo mi jich pak velmi líto.

Těmi, kdo šikanují, totiž nikdy nejsou žádní hrdinové. A je to i logické: Ten, kdo potřebuje násilí k tomu, aby druhého přemohl, tím jasně přiznává, že bez násilí si s druhým neporadí. Nebo bez početní převahy. To znamená: On musí přimět pár dalších lidí, aby spolu s ním šikanovali; sám to nedokáže. Přesněji: Ten, kdo šikanuje, potřebuje pár DALŠÍCH SLABÝCH lidí, kteří si jinak s druhým osamoceným člověkem neporadí.

Tohle je strašné uvědomění, když se vžijete do šikanujícího člověka: On je slabý. Ví to o sobě. Druhý je silný. Ví to o něm. Právě proto tomu druhému ublíží. A to opravdu ze smutných příčin. Ten druhý je třeba v životě šťastný, nebo je z úplné rodiny a má tedy báječné zázemí, nebo je z neúplné rodiny a zvládá to. Ale ten šikanující tohle nemá. A tím se dostáváme k podstatě: Ti, kdo šikanují, nejsou hrdinové, ale paradoxně ty nejnešťastnější postavy, jaké můžete potkat. Jsou to ve skutečnosti velmi opuštění, osamělí, slabí a zahořklí lidé. Když to jsou děti, bývají většinou z rodin, které nejsou úplné, a rodič se mu nevěnuje, nebo jsou úplné, ale rodiče na ně nemají čas. Jinak řečeno: Tyto děti nemají lásku, sebeúctu, radost, a proto jim vadí, že jiné děti lásku, sebeúctu a radost mají.

A tak ty „šťastnější“ taky chtějí učinit nešťastnými. Aby v tom nebyly samy.

Paradox šikany

Je to vlastně paradox, ale lásku v té chvíli potřebují vlastně obě strany, obě děti. To, které je šikanované, i to, které šikanuje. Obě se totiž cítí svým způsobem ohrožené. To, které je šikanované, se cítí ohrožené tím, které šikanuje, ale počátkem problému je, že to dítě, které šikanuje, se cítí psychicky ohrožené svojí obětí. Ohrožené – to je klíčové slovo.

Pocit ohrožení totiž v člověku vytváří stres. A nejčastější stresové reakce jsou dvě: útoč (šikanující) a uteč (šikanovaný). A tak jeden útočí a druhý utíká, avšak oba vlastně potřebují totéž. Oba potřebují přestat cítit ohrožení. Tudíž i přestat uvolňovat kortizol, stresový hormon. A k tomu potřebují jiný hormon, oxytocin. Pak ustane stresová reakce. Protože ustane pocit ohrožení.

Oxytocin je hormon bezpečí. Uvolňuje se v okamžiku, kdy člověk přestane být sám. Říká se tomu také láska. Proto synovi mé čtenářky Veroniky pomáhá objetí mámy. Nakonec, proto děti tolik milují plyšáky. Mazlí se s nimi a nepřipadají si osamělé, v ohrožení. Protože láska (v mnoha podobách) říká: Ty, dítě, už nejsi v ohrožení. Láska uvolňuje oxytocin a oxytocin zastavuje kortizol.

A tím se dostáváme i k tomu, že příčina šikany nikdy nezačíná jen u toho, kdo šikanuje. Problém bývá daleko hlubší. Tomu, kdo šikanuje, většinou něco schází. A tím něčím je nejčastěji právě láska. Tudíž skutečná příčina šikany je obvykle u rodičů, kteří na své děti nemají čas. Tyto děti závidí lásku, kterou samy nemají. Závidí to, že jiné děti jsou okolím respektovány, milovány, podporovány. A proto se jim to všechno snaží odebrat. Aniž by to však šikanující děti samy ZÍSKALY.

Pamatujte si, prosím:

  1. Když se odstraní tato příčina, zmizí i následek, tedy šikana samotná.
  2. Hlavní je uvědomit si, že tím, kdo je slabý, opravdu není ten šikanovaný.
  3. Tak jako to, že ten, kdo má potřebu druhého ponižovat jen proto, aby se sám cítil silnější, není silný, ale mimořádně slabý člověk.

S jakými problémy se také mohou potýkat děti, aniž o tom víte? Jak jim potom pomoci? I o tom je moje autobiografie DESET.

Potýkáte se Vy sami s problémy, které mají přesah z dětství? Trápí Vás snížené sebevědomí a jiná zranění vnitřního dítěte (kniha Čtyři prány štěstí), či třeba neschopnost nastavit si osobní meze uvnitř vztahu (kniha JáMy spřízněných duší)? Nebo víte o blízké osobě, které by odpovědi na takové otázky pomohly, a ještě pro ni nemáte vánoční dárek? Využijte zvýhodněnou sadu těchto dvou knih.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart