Jak řešit partnera, který střídavě vybuchuje, a pak ho to mrzí

Máte v práci, v rodině, mezi přáteli člověka, který se nechává unášet vlastními emocemi?

Je pohrdavý, zlý, útočný, ale pak ho to mrzí?

Slibuje, že už se výlev nebude nikdy opakovat, jenže záhy přijde znovu?

Prosím, než takového člověka opustíte, navnímejte následující slova.

Už v nedělním živém vysílání jsem hovořil o „bouřkových mracích“ a „hromosvodech“. Také knihu JáMy spřízněných duší jsem věnoval těm momentům, kdy někdo námi milovaný ztrácí půdu pod nohama a nakonec může přijít i o nás samotné, aniž by to chtěl. Ostatně, proto vznikl také vánoční SNÁŘ. Pro všechny Vám blízké lidi, kteří občas prožívají krušné chvíle a jen těžko se přes ně přenášejí. Dnes promluvím o jednom takovém případu, který je častěji, než se zdá. A který může mít fatálně špatný konec, protože ten, kdo potřebuje pomoc, je schopen v emocích paradoxně zničit či vyhnat člověka, který mu může pomoci.

Denně mi na toto téma chodí desítky dotazů. Vyberu například ten Kristýny: „Petře, mám přítele, který dokáže být chvílemi nesnesitelný. Přijde z práce a útočí na mě, na naše dítě bez příčiny. Jsme otřeseni a on pak přijde s tím, že ho to mrzí. Neví, jak se nám omluvit, najednou je opačný, báječný a já mu prominu. Ale v příštích dnech se jeho výlevy vrátí. Kamarádky mi radí, ať odejdu, ale já ho miluji. Nechci odejít, ale ani žít v tak proměnlivém počasí. Co s tím jde dělat?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete spuštěním přehrávače hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), nebo ve stažených podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde máte výhodu pravidelných oznámení o každé nové epizodě. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující mé odpovědi na nejčastěji pokládané otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.

Vládnoucí emoce versus vládnoucí rozum

Prvořadé je uvědomit si rozdíl mezi racionálním a emocionálním jednáním, to znamená rozdíl mezi chováním člověka, který je pod vlivem rozumu, anebo pod vlivem emocí.

Rád to vysvětluji na příkladu poslanecké sněmovny. Představte si lidskou hlavu jako parlament. Určitý počet křesel a jen dvě strany, které se handrkují o moc. Jmenovitě je to Strana Rozumu a Strana Emocí. A volby probíhají v každém novém okamžiku.

To znamená: Čím víc křesel v daném momentu obsadí jedna Strana, tím méně prostoru logicky zbude na tu druhou. Takže čím silnější jsou emoce člověka, tím méně tento člověk jedná s rozumem. Čím víc je ve vleku emocí, a je lhostejné, zda pozitivních, nebo negativních, tím spíše není schopen rozumně se ovládat. Proto se také říká: V emocích (dobrých) nic neslibuj ani (ve špatných) nikomu neubližuj, respektive v emocích se pokud možno vůbec nerozhoduj.

Absolutní moc emocí

Nejsilnější negativní emocí je jednoznačně bolest. A my všichni víme, co znamená, když absolutně ovládne „náš parlament“.

Rád to vysvětluji na příkladu věšení obrazu. Když místo do hřebíku pořádnou ranou kladivem praštíme do svého prstu, ucítíme strašlivou bolest. A v tu chvíli se nedokážeme chovat rozumně. Emocím začne patřit „celý náš parlament“.

Jsme pak v těchto absolutních emocích zařvat na dítě, které se naší chybě posmívá, možná po něm i hodit tím kladivem, způsobit mu jakékoli zranění – a to všechno proto, že jsme momentálně (racionálních) smyslů zbavení – ovládly nás pouze negativní emoce. V ten moment nejsme schopni rozumně uvažovat a není možné s námi ani rozumně mluvit.

Jenže emoce mají jednu důležitou vlastnost – mají sklon postupně odeznívat. Proto odeznívá i bolest. A s tím se opět mění rozložení sil v „našem parlamentu“: Jak postupně ubývá emocí, vrací se stejně postupně k vládě rozum.

Návrat rozumu

V tu chvíli obvykle strašně litujeme toho, co jsme (dítěti) provedli. Chytáme se za hlavu a nemůžeme pochopit, že jsme něčeho tak strašného byli schopni. Co jsme předtím nedokázali vůbec, to najednou dokážeme lehce – omluvit se, uznat chybu, stydět se za sebe. Ale ne hned, až poté, co emoce odezní. Ano, pak se staneme znovu homo sapiens, racionálním člověkem.

A to je důvod, proč s člověkem, který prožívá aktuálně velkou bolest, nemá cenu mluvit rozumně nebo logicky. A proč bychom se o to ani neměli snažit. Pokud mu chceme pomoci, pak mu musíme dát to, co ten člověk nejvíc potřebuje, a to je utišit emoce.

Můžeme ho zklidnit objetím, vyslechnutím, povzbuzením, ale samozřejmě jen v případech, kdy to jde. Pokud se chová zle, toxicky, pokud bez ohledu na naše vstřícné a dobré jednání reaguje přímo ubližováním, odstrkáváním nás, urážením nás, a NÁS TO HODNĚ BOLÍ, jděme pryč. Odejděme z jeho blízkosti.

Pokud totiž i nadále zůstaneme v jeho blízkosti, může se bohužel stát, že on nám natolik ublíží, že také „náš parlament“ ovládnou emoce a my začneme jednat jako smyslů zbavení. A pak nás to bude mrzet.

A tak se raději držme rozumu. Snažme se tomu ZRANĚNÉMU člověku porozumět, pochopit, proč asi takový je, jakou bolest může v sobě mít, kde ji polkl, že je tak strašně neovladatelný, tak strašně útočný, čeho v sobě se asi potřebuje zbavit, odkud se vzal jeho hněv.

Většinou není těžké na to přijít.

Přenos zloby

Jestliže, jak píše Kristýna ve svém osobním příkladu, přišel partner naštvaný z práce, pak to logicky znamená, že ho někdo naštval v práci nebo cestou z práce domů.

V práci je to velmi časté. Šéf mohl přijít naštvaný z domova. Vyřvala ho jeho žena. On polkl její hněv a neměl se ho kde zbavit. Na manželku zpětně řvát nelze, to se mužům v podobných případech obvykle nevyplácí. A tak si tento šéf přinesl hněv své ženy do kanceláře. Spolu s akutní potřebou: Na kom se okamžitě vybít? S hněvem se totiž nežije vůbec dobře.

A tak tento šéf může začít řvát například na podřízené. Proč zrovna na ně? Protože oni jsou na tom podobně jako šéf ve vztahu k manželce. Oni na svého šéfa také nemohou zpětně zařvat, vzepřít se mu. Musejí, tak jako on doma, jen držet a polykat ten hněv. A až ho polknou, zjistí, tak jako doma ten šéf, že onen hněv je NESNESITELNÝ a že se ho co nejdříve potřebují zbavit.

Jestliže v práci to nejde – vybít se například na uklízečce nebo vrátném –, možná cestou k tramvaji kopnou do psa, možná v tramvaji někomu schválně dupnou na nohu, možná před svým domem se vyřvou na cizího člověka na ulici. Ale možná nikoho „vhodného“ nepotkají, a v tomto rozpoložení přijdou domů. „Musejí“ se vyřvat. A doma to není těžké. Záminku k vyřvání se na partnerovi nebo na dětech si vždycky najdou.

Co ale my, pokud jsme v pozici terče, musíme pochopit, je to, že naši partneři nám nechtějí ublížit, oni se jen potřebují zbavit toho špatného v sobě! Není to v ničem osobní, ačkoli se ten útok osobním může zdát.

Naopak, až po výbuchu postupně odezní jejich emoce, to znamená, že až ze sebe vykřičí to zlé, bude je to mrzet, protože obnovený rozum jim umožní uvědomit si, že to poslední, co by si přáli, je ublížit člověku, kterého milují nebo který miluje je. A právě tohle je cesta, jak s nimi pracovat.

Ukázání zloby

Stačí, aby si člověk uvědomil, co způsobil. Má-li dostatečnou sebereflexi, omluví se a už nikdy svůj výlev nezopakuje. Dojde mu totiž, co by jím mohl způsobit. A příště se raději ohradí přímo v práci – aby do něj cizí hněv vůbec nevnikl.

Co však s lidmi, kteří nejsou schopni si přiznat, co způsobili? Jednou se na mě obrátily děti s tím, že na ně jejich maminka nelidsky řve. Co mají dělat. Že ona maminka posléze tvrdí, že na nikoho neřvala. Naopak děti osočovala, že si vymýšlejí, a spadala znovu do cyklu opětovného řvaní na ně, že jsou špatné.

Doporučil jsem těmto dětem několik řešení, všechna selhala. Maminka nikdy neuznala, že řve. A tak došlo na krajní možnost. Doporučil jsem dětem, ať svou maminku při výbuchu nahrají na telefon a potom, až emoce odezní a obnoví se racionalita, jí to pustí.

Pro maminku to byl šok. Najednou VE STAVU ROZUMU viděla to, co si V EMOCÍCH vůbec neuvědomovala. Jak strašně a zbytečně řve. Jak uráží své děti. Na místě se rozplakala a prosila je o odpuštění.

Navíc jí ta nahrávka pomohla pro každé příště. Jakmile se o ni začaly znovu pokoušet emoce, ustat, udržet si rozum. (Přitom její problém byl zaviněn bezmocí a zmarem, který jí občas přepadl poté, co zůstala na tři malé děti úplně sama. Proto jsme spolu pracovali na odstranění jejích splínů. Tím odezněly i její výlevy. Věnuji se tomu ostatně v knize JáMy spřízněných duší.)

Čeho je schopna bolest

Řešení prostě spočívá v porozumění. My musíme porozumět tomu, že kdo jedná v emocích, jedná jen bez rozumu a nerozumně. Že ho to už za okamžik může mrzet. A že v obou těchto částech, emotivní i racionální, mu můžeme pomoci. A také on musí porozumět výkyvům ve svém chování a jejich příčině.

Psychologie tomu v žargonu říká syndrom člověka v hořícím okně. Vychází z toho, že lidé neskáčou z mrakodrapů, které zachvátil oheň, proto, že by bláhově věřili, že se skokem do prohlubně zachrání. Oni neskáčou S ROZUMEM. Oni skáčou V EMOCÍCH, V BOLESTI. Bolest, kterou vytvářejí šlehající plameny, už na tom okenním parapetu nemohou vydržet. POTŘEBUJÍ se ZBAVIT BOLESTI. To je obecně důvod, proč lidé podléhají emocím, a přitom „nemohou jinak“.

Mimochodem, Kristýno, možná, že pokud nahrajete svého muže, a tato metoda se osvědčí, pak on také nahraje svého šéfa, a následně tento šéf nahraje svou manželku. A nakonec ti všichni postupně najdou úplný začátek celého provázku, kterému se také říká provázek zla. Končit nemusí ani u šéfovy manželky, ale u její kamarádky, která měla „toho dne“ špatnou náladu.

Pamatujte si, prosím:

  1. Je tak snadné nechat se ovládnout emocemi a předat tomu, koho máme nablízku, to špatné, co do nás vtlačil někdo jiný.
  2. Ale může to také zničit vztah, na kterém nám záleží. A tím to může zničit i nás samotné, když si potom S NÁVRATEM ROZUMU uvědomíme, jak slabí jsme, že se zlu nedokážeme postavit a jen ho pliveme dál, dokonce na milované lidi.
  3. A proto měl Gándhí pravdu, když říkal: Tmu nikdy nevyženete tmou. Tmu ukončíte jedině světlem. V tomto případě tím světlem může být láska, podpora nebo porozumění. Anebo také zažehnout to světlo může znamenat posvítit si na skutečný důvod, proč je tma v blízkém člověku (že to vůbec není námi, nýbrž třeba jeho šéfem), a vyjasní se nám všem.

Máte nablízku člověka, který často podléhá špatným emocím? Položte mu pod stromeček vánoční SNÁŘ.

K němu si můžete přidat kteroukoli z mých knih pro řešení konkrétních vztahových problémů. Stačí si vybrat podle dané situace zde.

Věnujete-li mé publikace jako vánoční dárek, mohu vepsat vlastnoruční věnování obdarovanému. Stačí, když v rámci objednávky uvedete do poznámky křestní jméno této osoby.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart