Jak si nedat ubližovat

Přirozeností člověka je nechtít zažít bolest.

Právě proto se jako malí snažíme poslouchat, aby nás rodiče nebo učitelé netrestali.

Právě proto v dospělosti vyhledáváme takové vztahy, aby nás před bolestí chránily.

Někdy se však stane, že procitneme ve vztahu, který nám bolest naopak způsobuje. Mělo by tedy být přirozeností člověka z takového vztahu odejít. Nežít v bolesti. A přesto mnoho z nás právě v takových vztazích žije.

Někteří si dokonce myslí, že jiný vztah než bolestný nelze zažít. Nemají jinou než bolestnou zkušenost se vztahy. Nevěří na lásku ve smyslu, jak se o ní povídá. Neznají totiž lásku, jež hojí bolest. Znají pouze „lásku“, která ubližuje – přináší manipulaci, přetvářku, lež, faleš, zradu, ba dokonce násilí.

Nevědí, že tohle žádná láska není. Potažmo nevědí, že jiná láska JE. A že ji mohou zažít.

Ve včerejším článku Jak se zbavit závislosti na člověku, který nás odepsal jsem ukázal příklad, který rád používám při setkáních se svými čtenáři. Příklad plaveckého bazénu. Dokud se člověk nepustí jednoho břehu, nikdy nedohmátne na ten druhý. Tak je to i ve chvílích, kdy se držíme bolestného vztahu, a přitom toužíme po láskyplném.

Ostatně, i s ohledem na můj včerejší podcast to svým osobním příběhem popsala Nina: „Petře, Váš včerejší podcast o nádobě trpělivosti (Kdy odejdu od člověka, který mě nepřestává zraňovat) byl jako z mého života. Také zažívám u partnera časté návaly hněvu, také si říkám už dost, ale také nemám odvahu se mu vzepřít, a proto se bojím, že ta moje nádoba trpělivosti je až moc velká a možná i děravá a že to ubližování, které mi způsobuje, snad nikdy neskončí. Dá se nějak urychlit odvaha člověka, aby se ubližování postavil, a když nebude vyslechnut, prostě odešel?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastech Řešidlo. Poslouchat můj hlas můžete buď spuštěním přehrávače na této stránce, nebo přímo v podcastových aplikacích (do nichž se prokliknete výše). Kdo raději čte, než poslouchá, může využít souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.

Tajemství nádoby

Nádoba trpělivosti, které jsem věnoval včerejší epizodu, zjednodušeně vyjadřuje mez toho, co ještě jsme ochotni snášet, a co už ne.

Ovšem zvláštní na této mezi je, že ta mez je NAŠE, VNITŘNÍ, každý ji máme JINOU, a hlavně nikdo další ji nezná, nikdo nám nevidí do hlavy. To je naše největší výhoda.

Ani ten člověk, který nám ubližuje, NEMŮŽE VĚDĚT, který jeho ubližující čin bude tím posledním, který ještě budeme ochotni snést, a kdy už najde prázdný byt, protože jsme od něj odešli.

Proto se také v taktické psychologii používá jeden trik. Jestliže nás ubližování našeho protějšku nebaví, naznačíme mu prostě, že tady je už naše mez.

Ještě jednou, a konec

Tento trik spočívá v tom, že my ani nemusíme čekat na to, až se celá nádoba trpělivosti postupně naplní. Nemusíme si nechat příliš dlouho ubližovat. Nemusíme se trápit až do chvíle, kdy nám s partnerem už definitivně dojde trpělivost a kdy nás už skutečně nic nezastaví.

Můžeme mu prostě oznámit nějakými slovy: DOST! MOJE NÁDOBA JE PRÁVĚ TEĎ PLNÁ! A POKUD TAM PŘIDÁŠ JEŠTĚ JEDNU KAPKU, TAK PŘETEČE A JÁ ODEJDU. (Viz včerejší výklad o „oblázcích, písku a vodě ve sklenici“)

Tečka. To je celé, co stačí říct.

A nyní důležitá otázka: Co myslíte, že se potom stane? Jak Váš partner spíše zareaguje? Věříte, že opravdu ubližovat přestane? Ale no tak!

Jestli máte malé děti nebo jste je někdy viděli reagovat na ultimátum, víte to. Když svému dítěti POPRVÉ řeknete „Dost, UŽ TO NEUDĚLÁŠ, jinak Ti nepustím večerníček!“, přirozeností dítěte je udělat to JEŠTĚ JEDNOU. Proč? Protože to dítě je zvědavé, tedy od přírody vybavené k tomu, aby PROVĚŘILO, jestli Vaše mez je opravdu tam, kde tvrdíte.

Každé dítě to zkusí. Poprvé Vás bude provokovat a prověří Vaši mez. A v tu chvíli je neskutečně důležité – důležitější, než si myslíte – to ZVLÁDNOUT. To znamená NEUSTOUPIT.

Jestliže dítě neposlechne, opravdu mu ten večerníček NEPUSTIT. Proč? Protože v tom momentu si dítě zapamatuje, že když JEDNOU řeknete DOST, znamená to, že už opravdu nemůže jít dál. A pokud dál půjde, pak přijde o něco, co má rádo.

A naopak, když Vy dítěti ustoupíte a řeknete: „No tak dobře, teď jsi to mohlo ještě jednou udělat, ale od této chvíle už ne. A jestli to přesto uděláš, večerníček Ti opravdu nepustím“, už z Vás bude mít legraci. Poznalo totiž, že jenom planě žvaníte a žádnou mez ve skutečnosti nemáte. Přesněji: Pozná, že POPRVÉ Vaše výhrůžka nemá žádnou platnost.

Kde je Tvoje mez, tam bude partnerův respekt

A někteří lidé – ačkoli dospělí – jsou jako malé děti. Oni prostě zkoušejí, kde máte svou hranici.

Vaše hranice není tam, kde říkáte, že ji máte, ale tam, kde ji skutečně máte. To znamená, kde ODCHÁZÍTE, pokud ji oni překročí.

To znamená, že pokud pořád ustupujete, pak Vaše druhá, třetí, x-tá šance nemá vůbec žádnou hodnotu. Proč respektovat přání někoho, kdo nakonec vždycky ustoupí?

A z toho plyne, že základem Vašeho spokojeného života bez zbytečné bolesti je nejen nastavit si mez, ale potom na ní trvat. Pochopit, že kde je skutečně mez, tam je skutečně respekt. A pokud člověk žádné meze nemá, druzí se mu automaticky naučí bezmezně ubližovat.

Mnozí lidé tedy dělají tu chybu, že když už si (přes všechny své obavy) nastaví mez a protějšek ji přesto nerespektuje, začnou si namlouvat, že jim asi protějšek dost nerozuměl, že to napoprvé nepochopil nebo neslyšel, že mu to musejí zopakovat ještě jednou, zdůraznit, že „teď to myslím opravdu vážně“. Jak směšné! Druzí lidé dobře vědí, co dělají.

Jsou to prostě trhovci

Když jsem studoval psychologii, jeden profesor pro to měl krásné označení: „Ti, kteří to zkoušejí, jsou jako trhovci.“ Byli jste někdy třeba na balkánském trhu? Dejte mi slevu. Dejte mi lepší cenu. Takhle lidé vykřikují a smějí se při tom, protože vědí, že nemají co ztratit. Buď jim protistrana dá slevu, a oni na tom vydělají. Anebo jim protistrana slevu nedá a nic se neděje, o nic nepřišli, jen už vědí, že mají zboží za NEJLEPŠÍ MOŽNOU dosaženou CENU.

A stejnými trhovci jsou prostě někteří lidé ve vztahu. Jen zkoušejí, kam mohou zajít, aby mohli VĚDĚT, kam mohou ve vztahu s Vámi i napříště zacházet.

A někteří lidé naopak mají tu nevýhodu, že si ponižující zacházení (Chci slevu) berou příliš osobně. Že když si jich protějšek „dostatečně neváží“, znamená to snad, že oni v něčem selhávají. A proto setrvale ustupují, div se ještě tomu trhovci neomlouvají – a výsledkem je, že jejich protějšek získává pro sebe a své vrtochy stále větší prostor.

A proto: Pokud chceme, aby nám druzí přestali ubližovat, musíme začít u sebe. Zamyslet se, co skutečně chceme, ale také co skutečně nechceme. Mezi těmito uvědoměními je naše mez.

Ale pokud si necháme líbit to, co nechceme, budeme přirozeně přitahovat ty protějšky, kteří nás nebudou respektovat. A kteří právě na takového partnera, jako jsme my, čekají. Na měkkého. Na mlčícího. Na ustrašeného. Na neschopného říct DOST, a když už řekne DOST, tak potom skutečně odejít.

Celou jednu knihu, Protože, jsem věnoval chování v toxických vztazích. Nyní jsem celý jeden magazín, Kurz sebezvládání, vyhradil racionálnímu zklidnění v emocionálně vypjatých situacích. Obojí směřuje k pohodovějšímu nastavení osobní meze.

Pamatujte si, prosím:

  1. Dokud lidem nenastavíte svou hranici, budou s Vámi jednat tak, jako že žádné hranice nemáte.
  2. A naopak, jakmile je přesvědčíte, že tady je Vaše hranice, budou Vás právě v tomto místě vnitřně respektovat. A to ne proto, že by chtěli, ale oni musejí.
  3. Jistěže navenek mohou být naštvaní, podráždění, řvát jako to malé dítě, že mu ubližujete, že nezlobilo, že jste špatný rodič, uáááá, já, chudák dítě, neuvidím Večerníček, sousedi, slyšíte mě? Podobně jako ten partner, který posléze může tvrdit, že on Vám vlastně vůbec neublížil, že se choval „normálně“. Ale o tom, zda ublížil, nebo ne, nerozhoduje on. Pokud Vám způsobuje bolest, pak o tom, co je bolest, rozhodujete Vy, ne on. Příklad: Jestliže Vám řeže nožem do dlaně, jeho to možná nebolí, ale Vás ano. On si může myslet, že klidně může s tím nožem zacházet dál, ale pokud Vás to bolí, pokud mu dáváte najevo svou hranici a on hodlá pokračovat, tak by Vám mělo dojít, že TOHLE NENÍ PARTNER. Protože tento člověk překračuje hranici partnerství – on Vás nerespektuje. A kdo nerespektuje Vás a Vaši hranici bolesti, není skutečný partner. Skutečný partner Vás před bolestí chrání, ne že Vám ji způsobuje.

Máte ve své blízkosti člověka, který si nechává zbytečně ubližovat? Nebo vinou špatné zkušenosti ve vztazích přestal věřit, že dobrého partnera vůbec potká? Zvažte pro něj vánoční SNÁŘ nebo JáMy spřízněných duší.

Anebo si špatným vztahem právě prochází a Vy nevíte, jak mu pomoci? Využijte knihuProtože nebomagazín Kurz sebezvládání.

Přehled všech mých knih a výhodných vánočních balíčků je zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart