Jak se může stát z přítele partner a z partnera přítel

Opravdu je možné jedno, NEBO druhé? Přítel, NEBO partner? Navždy?

Nikdy ne obojí v jednom? A nikdy tak, že po rozchodu můžeme být přáteli? Nebo z přítele aby se stal partner?

Ve své knize JáMy spřízněných duší ukazuji, jak se vytváří spřízněná duše. Přičemž tou může být jak partner, tak přítel, tak rodič, tak dítě, tak kolega, tak soused i třeba pes. Prostě někdo, kdo v těžkých chvílích stojí při nás. Právě v těžkých chvílích – kdy kdekdo jiný odejde. I ten, kdo slíbil, že bude partner v dobrém i zlém, i ten, koho jsme považovali za přítele – ale jen do chvíle, než se projevil.

Rovněž v této knize ukazuji, jak po zklamání potřebujeme najít (novou) spřízněnou duši, záchytný a opěrný bod. Jak v té chvíli kamarád může být víc než „partner“. Jak nám s kamarádem může být lépe než s kýmkoli jiným – protože mu na nás záleží. V jeho prostředí se mění naše energie, tudíž s ním jsme rádi, tudíž s ním chceme být často, tudíž jsme bez něj neúplní. A když to začne on cítit podobně, rozšiřujeme se z pouhé kamarádské roviny do přátelské, ba partnerské.

Jak se to pozná? Přítel je ten, kdo je nám k dispozici „pořád“, ale má svůj partnerský/soukromý život. Je tedy do značné míry omezen a není nám k dispozici úplně vždy. Partner je ten, kdo je pro nás vyhrazen. Protože my jsme současně i jeho partnerský/soukromý život.

Vypovídal o tom také článek 3 kroky k odmilování aneb Jak přestat dopisovat čárku tam, kde život už udělal tečku. Právě v reakci na něj mi přišlo mnoho osobních dotazů, mezi nimi i tento „Petře, je to snad osud. V jedné z Vašich knih zrovna čtu příběh o Vaší bývalé partnerce, která měla tělesný handicap. Popisujete, jak se bála, že ji odmítnete, a Vy jste se současně bál, že ona odmítne Vás, protože jste zdaleka nepřekonal v životě tolik, co ona. Jak nejprve ona pomohla Vám a poté Vy jí. Jak si ona splnila svůj životní sen, k němuž sama neměla odvahu, ale obětovala Vás jako partnera. Překvapilo mě, že na to vzpomínáte bez trpkosti a jste přátelé. Jak se to dělá, aby bývalí partneři, kteří pro sebe tolik znamenali, a přece se rozešli, zůstali přáteli?

Každý všední den na Vaše otázky odpovídám mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše).

Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou pak určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.

Rostlina vzešlá ze semínka

V mém vidění světa neexistuje buď přátelství, nebo partnerství. Není to buď, anebo. Přátelství si představuji jako semínko, ze kterého může vyrůst rostlina Partnerství

Přátelé jsou totiž v mém vidění světa lidé, kteří mají něco společného – ale ne všechno. Mohou to být lidé z odlišných sociálních vrstev, jiných zájmů. Jeden může být vášnivým lyžařem a druhý pasivním člověkem, jeden rád číst beletrii, druhý nenávidět knihy. Ten předmět odlišnosti pro ně ovšem není důležitý. Oni spolu nemusejí řešit volný čas nebo koníčky. Oni si totiž jeden na druhého dělají čas kvůli něčemu, co je spojuje, ne odlišuje.

Například: Jeden je vrba a rád naslouchá, zatímco druhý se mu může vypovídat. Nebo je jeden založený materiálně a druhý duchovně, takže materialista v materiálně těžké době trpí – nemá práci, peníze – a ocení někoho duchovně založeného, kdo mu řekne: Nevadí, nemusíš mít hned nový dům, to počká, hlavně že jsi zdravý, že Tvoje děti jsou zdravé…

Tak si posedí, vzájemně jsou jeden druhému užiteční, a potom se opět rozloučí. Chápete? Přátelé si zkrátka na sebe dělají čas, když to potřebují, ale nemusejí spolu souznít úplně ve všem. Mohou se hádat, třeba o politice nebo sportu, někdy ty rozmíšky vedou i k dočasnému odpojení se, trucování. Ale pak to, co je spojuje a co je pro ně společně opravdu důležité, nakonec přebije to, co je vlastně podružné.

Příběh dvou kolejnic

Přátelství si můžeme představit jako nádraží, kde se dva potkávají. Z něj pak mohou vést koleje. Jak dlouhé jsou, to záleží na míře sdílených vlastností, potřeb nebo aktivit. Mají-li ti dva společné koníčky, sny, životní hodnoty, zkrátka co nejvíce společného, tím spíše ty jejich kolejnice běží souběžně – přímo vedle sebe. Tudíž po nich může jet vlak. A pojede po nich tak dlouho, dokud se ty kolejnice – doslova – nerozejdou.

Čím víc je společných zájmů, tím spíše se přátelství utužuje v partnerství. Ty zájmy nebo hodnoty, které spolu dva sdílejí, si můžeme představit jako ty dřevěné pražce, které drží dvě kolejnice při sobě. Jakmile sdílené radosti nebo starosti přestanou existovat, jako by ty pražce zpráchnivěly, ruply, pak se jedna kolejnice snáz vychýlí doleva, druhá doprava. Taková kolej už neumožňuje, aby po ní jel vlak. Kolejnice se prostě rozešly. Zrovna tam končí partnerství. Ale to neznamená, že ti dva, i když spolu už netráví veškerý život, se nemohou občas znovu sejít v nádražní restauraci, kde jeden znovu může být například ta vrba a druhý zase ten materialista, ačkoli jinak mají zájmy a hodnoty již úplně opačné.

Můj přístup ke vztahům

O svém základním postoji ke vztahům a spřízněným duším jsem napsal vedle JáMy spřízněných duší knihu 250 zákonů lásky. Jsem zacílený na bezpodmínečnou lásku, to znamená: záleží mi na člověku bez ohledu na to, že se rozhodne pro život s někým jiným. Je-li někdy pro mě důležité, aby byl šťastný, sleduji to, zda je šťastný, třeba zpovzdálí a jsem kdykoli k dispozici, byť jako přítel. Jinými slovy: Záleží mi na tom, ABY druhý byl šťastný. Lhostejno s kým. Klíčové je pro mě jeho štěstí.

Nás s Petrou, tedy tou dívkou, mnohé spojovalo. Naše kolejnice běžely souběžně, dokud mi nesdělila svůj velký životní sen stát se podmořskou fotografkou a kameramankou. Já fotit neumím, natáčet taky ne. Bojím se hlubin. Neumím ani pořádně plavat. Ale pro ni to bylo důležité. A přitom nechtěla, aby se naše kolejnice rozešly. Vlastně byla i trochu ráda za svůj tělesný handicap, který jí neumožňoval nést těžkou výstroj, potápět se do hlubin oceánů a ode dna se náročně nořit nahoru. Prořekla se mi, že by musela hodně posilovat oslabenou končetinu, aby to zvládla. Ten den byl pro náš partnerský vztah osudový. Došli jsme na křižovatku, kde nás spojovalo naplnění jejího snu, které však kolejnice odklonilo.

Přiměl jsem ji, aby začala trénovat, posilovat, absolvovat ty nejtěžší potápěčské kurzy. A pak přijela ze své první podmořské expedice s úžasnými fotkami i video záběry. Záhy dostala nabídku na dlouhou sérii dokumentů – práci, o které snila. Ale nesměla mít vztah. Ten projekt měl obrovský rozpočet a nebylo možné, aby ona jakožto klíčová postava jednoho dne řekla například: „Promiňte, neletím. Petr žárlí. Petr dělá scény. Nemůžu se na záběry soustředit.“ Ačkoli se z mé strany o něco takového nemusela bát, producenti možná měli tyto špatné zkušenosti odjinud. Proto tato jejich podmínka. Petra ji nechtěla přijmout. Ale já chtěl, aby ji přijala. Protože já jsem jen jeden muž ze čtyř miliard potenciálních partnerů pro ni na tomto světě, zatímco tento její sen byl jen jediný. Jen on, žádný jiný.

A tak je dnes Petra špičkovou dokumentaristkou podmořského světa, respektovanou po celé planetě. Nejsme partneři, ale jsme přátelé. Ona ví, že bych pro její naplněné srdce a štěstí učinil téměř cokoli, a myslím, že v ní jsem i po této zkušenosti získal přítele na celý zbytek mého života. Náš vztah tím tedy neztratil, ale získal. Naše přátelství, které jsme k sobě vždy chovali, jen posílilo. Vadilo by mi mít po svém boku ženu, u níž bych věděl, že má nesplněný jediný celoživotní sen vinou mého „sobectví“. Proto si pamatujte: Skutečné přátelství je semínkem lásky, vlastně je i druhem lásky, jen ne fyzické, ale té duševní.

  • Máte štěstí na SKUTEČNÉHO přítele nebo SKUTEČNÉHO partnera po svém boku a trápí Vás, když těžko usíná po náročném dni? Položte mu pod stromeček vánoční SNÁŘ. Všechno důležité řekne za Vás, a to tehdy, když to Váš blízký člověk bude potřebovat. Do vyprodání je tento unikátní vánoční dárek dostupný zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart