Jak se hledá to nejdůležitější v životě

Když mi bylo jednadvacet let, umřela mi máma doslova v rukou. Od té doby jsou pro mě Dušičky vzpomínkou nejen na zesnulé lidi, ale i na zesnulé hodnoty – mementem na tvrdě zaplacené ponaučení.

Než mi máma umřela, věřil jsem, že hlavní hodnotou v hmotném světě jsou peníze. Věřil jsem totiž tomu, co vidím, a měl jsem za to, že všechno, co vidím, tedy hmotu a věci, je možné nabýt jen s pomocí peněz. Ale když jsem osudné noci potřeboval „nakoupit“ ještě jeden mámin nádech, ještě jeden její tep srdce, v nabídce žádného supermarketu nebyly.

A já jsem v tom okamžiku pochopil, co je skutečně nejdůležitější hodnotou v životě. Ne peníze. Dokonce ani ne zdraví. Protože i na Titaniku byli všichni zdraví. To nejdůležitější v životě člověka je čas. Když dojde člověku čas, přestane být důležité, kolik vydělal peněz, jakému kariérnímu postavení obětoval život, jak zdravý je. Když nezbývá už žádný čas, končí všechno. A naopak – dokud je čas, je pořád naděje na změnu k lepšímu. Čehokoli.

Nemluvím však o jakémkoli čase. Zásadní je jeden přívlastek. Naplněný. Nejdůležitější je naplněný čas. Tedy čas, který má smysl. Existují totiž lidé, kteří mají pořád k dispozici moře času, ale každý okamžik je bolí, protože je to čas bolesti a utrpení. Netěší je žít. I pro ně jsem vytvořil neobvyklý dárek pod stromeček, vánoční SNÁŘ, aby začali život i bolest vnímat jinak. Aby v sobě obnovili dobré emoce, dobré myšlenky, zklidnili své srdce, motivovali svou duši. Jako já, když jsem seděl nad umírající mámou a věděl, že jsem všechno podělal…

Ve vánočním SNÁŘI uvádím mnoho doporučení a příběhů, které mě postavily na nohy v těch nejhorších, takřka nesnesitelných chvílích. Jak jít i tak dál? Jak vztyčit hlavu? Jak se umět znovu usmát? Jak sílit? Protože tento dárek nemusejí pod stromečkem rozbalit všichni, zanechám tu alespoň pět maličkých vzpomínek, které mi také pomohly utřídit si, co je v životě důležité. Jsou to zamyšlení, která vypadají jako nic. Ale pro někoho na dně mohou znamenat úplně všechno. Třeba někdy pomohou i Vám.

1. Slepec, který viděl srdcem

Rád se vracím do míst, kterými jsem v životě prošel. Po třiceti letech od mého odchodu jsem navštívil i své bydliště – sídliště, kde jsem vyrůstal – a na ulici jsem ho potkal. Byl to muž, který vždy hodně špatně viděl. Nyní už byl slepý. Zrak mu vzal postupující šedý zákal. Málem bych ho ani nepoznal. Ten kmet byl na ulici ztěžka podpírán svou paní. Na můj pozdrav nejistě reagoval, a když jsem mu osvětlil, že jsem „ten malý kluk, který…“, rozpovídal se a mimo jiné říká: „Že je moje žena stále nejkrásnější bytostí na světě?“

Pohlédl jsem na jeho stařenku, které v té chvíli rozpačitostí zčervenaly líce, a kývl jsem: „Jistě, je stále krásnější.“ A přidal jsem otázku: „Vám nechybí, že ji už nemůžete vidět?“

Rezolutně zakroutil hlavou: „Petříčku, já mám její krásu před očima stále. Dokonce ji teď vidím častěji než v mládí. Svůj pohled jsem kolikrát věnoval ošklivostem tohoto světa, až jsem se domníval, že krása kolem mě vůbec není. Byla, jen jsem ji přehlížel.“

2. Síla tří energií

Na JIPce vinohradské nemocnice jsem první hodiny mlčky proseděl u přístrojů vedle nijak nereagující mámy. Když vešel ošetřující lékař, obořil se: „Proč na ni nemluvíš?“ Hájil jsem se: „Vždyť neslyší.“ Pokáral mě: „To, že nereaguje, neznamená, že neslyší. Mluv. Drž ji za ruku. Posílej jí energii. Od čeho tu jsi? Živ v ní naději. Tím ji budeš živit i v sobě.

Byl rok 1996, a i když Václav Havel už byl dávno prezidentem, tehdy poprvé jsem slyšel jeho výrok, který nikdy nezapomenu: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

„Na stejném lůžku, kde teď leží Tvá máma,“ přisedl ke mně lékař, „ležela jednou několik měsíců v kómatu jiná žena. Jednoho dne zničehonic procitla; my lékaři nevíme proč; ale první, co si přála, bylo vidět mě. Nechápal jsem to, nemohla mě znát. Také mě neuvedla jménem, jen naléhala, ať přijde ten, kdo u ní pořád seděl a povídal jí příběhy o životě a radosti. Ano, byl jsem to já… Nevěděl jsem, jestli mě slyší, ale nevědění mě nemohlo odradit od zkoušení. Ona mi pak řekla: Pane doktore, nejenže jsem Vás slyšela, ale hlavně jsem cítila, že mi nepřestáváte věřit.

Ten lékař mi řekl: „Nikdy nepřestávej věřit v sílu tří mocných energií – lidského dotyku, laskavého slova a neutuchající víry.“ A tak jsem sevřel máminu dlaň a mluvil k ní celých pět dní, co to šlo. Bohužel, začal jsem pozdě. Měl jsem to dělat celý život.

3. Tátova proměna

Táta od nás odešel, když mi bylo devět. Odešel dost ošklivě, ztratil jsem tím svůj maják, příklad, vzor, k němuž se i já svým jednáním mám upínat a přibližovat.

Tu předlohu jsem viděl v tátovi mého nejlepšího kamaráda Honzíka. Nebyli ani jako otec a syn, spíše jako dva bratři, jen s věkovým rozdílem osmnácti let.

„Byl jste vždycky tak bezvadný chlap?“ zeptal jsem se ho jednou. Usmál se. Odešel do své pracovny a ze staré krabice vytáhl zažloutlý papír. Byl datován v roce 1973 a stálo v něm jeho rukopisem toto: „Takže, moje dosavadní životní bilance: Je mi 17, zevluju po ulicích, mám potíže s pitím, kouřím jako fabrika, nemám představu o budoucnosti, mámu jsem nepoznal, táta-alkoholik mě vyhodil na ulici, no a za měsíc na tento seznam přibude ještě položka ‚otec‘. Prý to má být kluk. Když to po sobě čtu, vážně nevím, co bych ho já mohl naučit. A proto teď a tady místopřísežně SLIBUJU, že pro něj začnu žít správně. Že bude mít tátu, jakého jsem já nikdy neměl.“

Ten den jsem pochopil, že život je možné začít měnit pouhým lusknutím prstu, stačí první změnu vykonat ve své hlavě – rozhodnutím a odhodláním ji dodržet. Navíc jsem se ten den naučil nehodnotit lidi podle přítomnosti nebo podle minulosti, ale podle cesty, kterou ušli z minulosti do přítomnosti.

4. Nejlepší máma na světě

Když se ještě smělo jezdit metrem i o půlnoci, stalo se mi, že do soupravy, ve které jsem stál, v nějaké stanici vletěla maminka s malou holčičkou. A za nimi, než se zavřely dveře, přistál polootevřený kufr, z něhož se na podlahu vozu vysypalo oblečení a dětské hračky. Za okny odjíždějícího vagonu se zlověstným zatínáním pěsti vrávoral opilec, ze souvislostí jsem vyrozuměl, že tatínek té holčičky. Ty dvě teď byly na dlažbě.

„Jen jsem chtěla, aby přestal pít. Když se napije, obě nás pak tluče,“ objala asi čtyřletou dcerku a obě se sesuly k podlaze, zatímco spolu s několika lidmi jsme okamžitě přiskočili a vraceli jí věci do zavazadla. Vtom jsme slyšeli, jak dívenka povídá: „Maminko, mě tluče, protože i zlobím… Ale proč bije Tebe, když jsi ta nejhodnější maminka na celém světě?“

Ženě tekoucí slzy prozářil úsměv: „Zlatíčko, jak můžeš vědět, že jsem nejhodnější na celém světě? Copak jsi viděla celý svět?“

Načež holčička přikývla: „Vidím ho. Ty jsi můj celý svět.“

5. Krása okamžiku

Honzík, můj nejlepší kamarád z dětství, je velmi úspěšný, bohatý, ale žije sám. Zatím neměl štěstí na ženu, která by chtěla také jeho, a nejen jeho peníze, a tak se po třech pokusech už rozhodl vsadit na duši, která nezklame. Na psa.

Snad dvanáct posledních let měl labradora. Arnie byl už tak starý, že ani nemohl stát. Skoro neviděl, neslyšel. Už neměl sílu ani na to, aby štěkl. Přesto, kdykoli jsem přišel, se pokoušel zavrtět ocasem. Po celou dobu mé návštěvy nespal, jako by se snažil zachytit ještě alespoň jeden nový okamžik, který mohl prožít.

Jenom pes, řekne někdo, kdo Arnieho neznal. Ale pro mě byl velkou inspirací. Tak jako mnoho dalších dobrých duší, například jeden krásný stařeček, jehož jsem znal z léčebny dlouhodobě nemocných, kam jsem před zásahem vládních opatření docházel povídat si s pomalu odcházejícími lidmi o všem, co je ještě v srdíčku trápí.

Dovolíte ještě tuto vzpomínku?

Ten stařeček vždy seděl na chodbě. Zapřený o hůl, trhnul sebou, kdykoli vrzly vstupní dveře. Jako by na někoho čekal. Přitom když jsem ho oslovil, zda něco nepotřebuje, jen se usmíval, nic si nepamatoval, ani své vlastní jméno. Měl pokročilou chorobu, dnes tolik rozšířenou. Kdykoli jsem šel kolem něj, pozdravil jsem ho a snažil se mu připomenout: „Byl jsem tu před týdnem. Nepůjdete si také povídat?“ Muž jen s lítostí pokrčil rameny.

Jednou, když jsem odcházel, se v těch vrzajících vstupních dveřích objevilo kolečkové křeslo. Na něm seděla zhroucená stařenka, tlačená ošetřovatelkou.

Muži se rozzářily oči, do jeho bledé tváře se vlila barva a život, zvolal: „Maruško!“

Všichni jsme zkoprněli v němém úžasu.

Ztěžka došel a poklekl k tomu vozíku. Dozvěděli jsme se, že to byla jeho školní láska. Od té chvíle nepřestal mluvit. Vyprávěl, co spolu prožívali. Muž, který si nepamatoval téměř nic, nikdy nezapomněl jméno své první lásky a poznal i její podobu.

Oba byli z toho města, jen se celý život míjeli. Až na jeho sklonku jako by se měli ještě jednou potkat. Ten den celé jeho čekání dostalo smysl. Ten den se totiž proměnil ve věčnost.

Mohl bych vyprávět hrst dalších příběhů. Vlastně některé i vyprávím – ve vánočním SNÁŘI. Celých 180 stran čistého čtení bez jediné stránky reklamy mohou najít pod stromečkem i Vaši nejbližší, na kterých Vám záleží a kteří v této náročné době potřebují víc dobrých emocí, myšlenek, zklidnění a motivace, jak dát času smysl.

Objednat pro ně tento neobvyklý dárek můžete jedině zde. Nemusíte pro něj nikam chodit, dorazí Vám přímo domů v dostatečném předstihu před Vánocemi.

© Petr Casanova, foto: Tomáš Nosil

Top
Shopping Cart