Jak pracovat se strachem u dětí

Všichni máme strach. Přirozeně.

Máme strach hlavně o to, na čem nám v životě záleží.

Nejprve se bojíme, že toho nedosáhneme. A pak, když to máme, se zase bojíme, že to ztratíme.

Strach jako by byl naším stálým společníkem i průvodcem životem. A on opravdu je. A nejen naším.

Mají ho také děti. Bojí se, co nezvládnou, že nás tím zklamou, že je přestaneme mít rádi, že se ocitnou samy, že se osamělé budou bát ještě víc.

Proto správné rodičovství není o tom zbavit děti strachu, ale vysvětlit jim, proč strach máme, a naučit je nejen se strachem žít, ale umět ho i chápat a využívat. Nechat děti projít si strachem, prohrát, ale neopouštět je. Stát při nich, a to i svým příkladem, a učit je strach překonávat, být silnější a větší než strach. Jinak se původně dětský strach může rozvinout do dospělých traumat, která jsem popisoval v článku 5 strachů z dětství aneb Jak porazit dávného draka v sobě.

Se strachem učí pracovat také vánoční SNÁŘ. Dárek pro zklidnění, podporu a motivaci v těžkých chvílích života. Ostatně, ty mohou souviset i s dětmi, jak se mi svěřila například Simona: „Petře, hádáme se s partnerem ohledně výchovy. Hlavním tématem je strach. Když se nám děti svěří, že se něčeho bojí, partner hned vyletí, jak mohou být ‚tak hloupé‘, že se bojí ,takových prkotin‘, které přece ‚hravě zvládnou‘. Strach je prý jako bubák, neexistuje, a bát se je zbytečné… Možná to myslí dobře, ale děti se po každém jeho výsměchu cítí naopak špatně. Stydí se, že selhávají, že jsou neschopné, když se bojí. Jak s nimi pracovat?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v podcastech Řešidlo. Poslouchat můj hlas můžete buď spuštěním přehrávače na této stránce, nebo přímo v podcastových aplikacích (do nichž se prokliknete výše). Kdo raději čte, než poslouchá, může využít souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou obě knihy zde.

Strach a zbytečný? Rozhodně ne

V životě neexistuje vůbec nic, co by bylo zbytečné. Včetně strachu.

I strach je pomocník. Oznamuje, že se momentálně dotýkáme osobní meze. Hranice mezi tím, co jsme doposud dokázali, a tím, co můžeme dokázat nového. Strach nám říká: Tady končí území, které znáš, a začíná jiné, které je Ti neznámé. Ale tím neříkám, že na neprobádaném území zemřeš, jen musíš postupovat OPATRNĚ, protože vstupuješ do míst, kde jsi JEŠTĚ NIKDY NEBYL. To je všechno, co nám říká strach.

Strach NENÍ NEGATIVNÍ element. Pomáhá nám k VĚTŠÍ OBEZŘETNOSTI. Ostatně, kdyby se děti nebály, potažmo kdybychom je nějak zbavili strachu, tak záhy zahynou, protože bez strachu by postrádaly respekt například z ohně, výšek, rychlosti silné motorky, zkrátka z jakýchkoli hranic. Strach je tedy jen jiná forma respektu člověka. A to jediné, co ohledně strachu potřebujeme, je správně s ním pracovat.

Konstruktivní versus destruktivní postoj

Koncepčně na tom stojí i sám vánoční SNÁŘ. Bát se totiž můžeme čehokoli. Stačí jen vložit si do hlavy bázlivou myšlenku. Bát se můžeme budoucnosti, ale i minulosti, která může mít dopad na naši přítomnost. Chyba, kterou jsme udělali jednou, může být zítra opakována. Chyba, kterou jsme udělali kdysi, nám zítra může být vyčtena. Chyba, kterou jsme ještě nikdy neudělali a o jejíž existenci ani nevíme, může být zítra poprvé vyrobena. Kdykoli je „důvod se bát“.

Budiž. Nakonec proč ne? Problémem není strach, ale náš postoj k němu, způsob, jak s ním naložíme.

Strach můžeme pojmout konstruktivně, anebo destruktivně. Zdůrazňuji však, že NAŠE pojetí nezáleží na tom strachu, ale na NÁS. My se potřebujeme naučit pracovat se strachem konstruktivně. A potřebují to i děti.

Příklad: Jestliže mám před sebou překážku, kterou jsem dosud nepřekonal, neznamená to, že ji nikdy nepřekonám, mohu ji překonat, ale abych ji překonal, musím začít přemýšlet jak – hledat způsob jejího překonání. Když si představíme skutečně věcnou překážku, třeba dostihovou, pak strach mi pomůže zapojit rozum tak, abych například zkusit natrénovat lepší odraz nebo vyšší výskok, abych hledal bidlo, s jehož pomocí bych onu překážku překonal. Nebo mi pomůže zjistit, že mohu překážku obejít. Nebo podlézt.

Jinak řečeno: Respekt z překážky, z případné bolesti, kterou bych si mohl způsobit svým selháním, mě přiměje rozhýbat rozum KONSTRUKTIVNÍM způsobem. To znamená: Chtít tu překážku PŘEKONAT. Z toho plyne: Překážku pojmu jako VÝZVU. To je konstruktivní přístup.

Ale možný je bohužel také přístup destruktivní. Také mi pomůže rozhýbat rozum, ale opačným způsobem. Respekt z překážky, z případné bolesti, kterou bych si mohl způsobit svým selháním, mě přiměje využít rozum DESTRUKTIVNÍM způsobem. To jest hledat ne cestu, jak překážku překonat, ale VÝMLUVU, proč ji překonat nedokážu nebo ani nesmím zkoušet. Například: Protože bych mohl neuspět a mohlo by mě to velmi bolet. To je destruktivní přístup.

Dva výklady minulosti

Když jsem vytvářel vánoční SNÁŘ, dbal jsem klasického rámce podpůrného psychologie. Ta učí pracovat s minulostí konstruktivně. Ano, s minulostí.

Destruktivní strach je nazýván také negativní, protože nás nutí hledat důvod MOŽNÉHO SELHÁNÍ v minulosti. To znamená zpětně si vybavovat, co se nám v životě NEPOVEDLO, a tudíž proč by se nám to NEMUSELO POVÉST ANI TEĎ. Tedy proč bychom si NEMĚLI VĚŘIT (protože jsme si už vícekrát natloukli).

Naproti tomu konstruktivní strach se také nazývá pozitivní, protože nás v minulosti nutí hledat argument pro MOŽNÝ ÚSPĚCH. To znamená zpětně si vybavit, co se nám kdy dříve POVEDLO a proč by se to MOHLO POVÉST I TEĎ.

Z psychologického pohledu se může zdát jako paradox, že destruktivním strachem trpí v životě převážně dospělí, kteří přitom mají za sebou spoustu úspěchů, zatímco konstruktivním strachem naopak děti, jež mnoho úspěchů ještě nepoznaly a všechny velké mají teprve před sebou, aniž to tuší. Ve skutečnosti to ale žádný paradox není: Děti mají čerstvě zažité, že i když tisíckrát selhaly, nakonec se naučily se chodit, plavat, jezdit na kole. Jim totiž nevadí, že padnou, vědí, že se lze zvednout a zkusit to znovu, lépe. Jinak řečeno: Dospělý člověk po všech bolestných zkušenostech vnímá hlavně to, že tisíckrát padl, zatímco dítě vnímá hlavně to, že po tisíci prvé uspělo.

Každý strach má pravdu

Pro správnou práci se strachem je třeba si uvědomit, že OBA strachy – konstruktivní i destruktivní – mají pravdu. Že dospělý se nemýlí, když si pamatuje tisíc svých pádů. A dítě se také nemýlí, když si pamatuje vítězný pocit po tisícím prvním pokusu.

Proto také vevánočním SNÁŘI připomínám základní psychologické fenomény například sebenaplňujícího proroctví: Pokud podlehneme strachu a nepokusíme se o úspěch, pak opravdu neuspějeme – a náš strach bude mít pravdu. A pokud nepodlehneme strachu a nepřestaneme se pokoušet o úspěch, pak nakonec uspějeme, protože člověka, který se nevzdá, nelze porazit.

Ano, skutečně je vysoká pravděpodobnost, že i když se nyní pokusíme o další úspěch, ještě to nezvládneme („tisíckrát“). Že znovu padneme. Ale stejně tak je vysoká pravděpodobnost, že když to ani přes další neúspěch „nezabalíme“, nakonec ten způsob, jak to zvládnout, najdeme. A právě to by děti měly vědět.

  • Že když se nedají zastavit, tak nakonec zvládnou cokoli.
  • Že když udělají to, čeho se nejvíc bojí, ale opatrně a s rozvahou, strach nad nimi ztratí moc.
  • Že když udělají to, čeho se bojí, strach je opustí, protože se posune jejich limit. Jako by strach řekl: Aha, takže tohle jsi už zvládl. Fajn. Ale teď Tě čeká další mezník, větší výzva, a tu jsi ještě nezvládl. Nebo chceš snad rovnou zvládnout i tu? Pozor! Opatrně! Boj se! Ať používáš rozum správným způsobem!

A tak ukazujte dětem, co je strach. Nechte je poznat, jak strach působí, ale i jak mizí, jestliže překonají samy sebe a udělají opatrně právě to, čeho se bály. Naučíte je tím kontrolovat svůj strach, posouvat pomocí strachu opatrně své hranice a chápat, že nějaké limity v nich vždy budou a vždy na té dané hranici pocítí strach. Ale už ho nebudou vnímat jako nepřítele. Už budou vědět, že strach je spíše kamarád, který říká: Tak, a teď mysli, a současně jednej. Výborně! Jde Ti to. Takže já už pomalu mizím…

Moje zkušenost

Když ve škole pracuji s dětmi například v učebních předmětech Strach, Sebevědomí nebo Sebepřekonání, opakuji jim: Strach je skutečně jenom v hlavě. Ale to neznamená, že by nebyl skutečný. Naopak, z pouhé chiméry se může stát naprostou realitou. A ukazuji jak:

Svolám děti k oknu. Vyberu strom, kde sedí nějaký pták. Zeptám se dětí: Jak je možné, že ten pták sedí na tak tenké větvi? Copak se nebojí, že se pod ním ta větvička zlomí?

Děti váhají. Odpovím: A proč by se, děti, bál? Ta větvička se klidně může zlomit. Ale on VĚŘÍ SVÝM KŘÍDLŮM. Věří sám sobě, že by si i tak poradil.

Načež se zeptám ještě jinak: Co se však, děti, stane, když teď společně tomu ptákovi namluvíme, že jeho křídla přestala fungovat? Odpověď je jednoduchá: V ten moment, kdy toho ptáka přesvědčíme, ztratí schopnost létat. Samozřejmě ne objektivně – on bude mít dál potenciál létat. Avšak subjektivně už létat nedokáže – protože jim už neuvěří, námi přesvědčený, že nefungují. Proč by je zkoušel, když by to mohlo znamenat jeho smrt? Raději svá křídla odepíše!

A přesně tak je to i s lidmi. Každý člověk je objektivně schopen překonat svůj strach a zvládnout úkol, který před ním stojí. Ale většina lidí tomu subjektivně nevěří. Proto svůj potenciál, který v sobě MAJÍ, nikdy NEVYUŽIJÍ. Do konce života budou žít v přesvědčení, že to, co by si tolik přáli, nedokážou.

Ještě nemáte dárek pro blízkého člověka, který trpí v běžných dnech splínem, skepsí, strachem, stresem, úzkostmi? Špatně spí? Tak mu pomozte to změnit. Položte mu pod stromeček vánoční SNÁŘ. Nemusíte nic říkat. SNÁŘ mu poví všechno sám, kdykoli bude potřebovat. Unikátní dárek plný zklidnění, podpory a motivace do těžkých chvil seženete pouze do vyprodání zde.

Kteroukoli z mých knih, ukazující řešení konkrétních problémů ve vztazích, můžete ke SNÁŘI přibalit zde. Stačí si vybrat dle tématu, které obdarovaného trápí.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart