10 zlodějů času ve vztazích

Má smysl zůstávat v tomto vztahu, anebo je to jen ztráta času?

Může se protějšek víc přiblížit mé představě a mému „normálnu“, anebo je to už jeho charakter, dřeň osobnosti, která se nezmění?

Zkrátka: Je to moje spřízněná duše, anebo musím hledat dál?

Nejčastější dotazy, jaké dostávám, a s nimiž jsem spojil dvě knihy: JáMy spřízněných duší, které ukazují, do jakých problémů se vztah může dostat, ale jak z nich snadno vyvázne, pokud máte po svém boku skutečného partnera, a 250 zákonů lásky, které představují záchytné body nebo opěrné pilíře, na nichž záleží opravdu zdravý a dlouhodobý vztah. Tedy co musí pár zvládnout, jakými těžkostmi projít, abychom skutečně poznali jeden druhého. Tudíž: abychom případně zjistili, že stojíme vedle nesprávného člověka. Vedle někoho, ale vlastně sami.

V obou knihách (zvýhodněná sada je zde) zdůrazňuji, že je lepší být sám než s někým, na koho se nemůžeme spolehnout. Snažíme-li se sami vylézt skalní stěnu, spoléháme se sami na sebe. Víme, že jedna naše chyba může znamenat konec. Dobýváme-li však skalní stěnu společně, máme sklon věřit druhému člověku, v očekávání, že nás jistí, nezklame, nezradí. Proto je tak důležité poznat, koho opravdu máme vedle sebe. S kým má smysl sdílet čas, energii, ale i třeba rodinu. Ve vztazích je máloco horšího, než pozdě poznat třeba toxického člověka.

A proto jsem vytvořil tyto dvě knihy. Aby si všichni uvědomili, co vztah skutečně obnáší (250 zákonů lásky) i čeho se můžeme od partnera dočkat (JáMy spřízněných duší). A nemusí to být jen příjemné.

Rybka a žabáček

V psychologii se jako ukázkový příběh vypráví malá vodní pohádka.

To se takhle zamilovala jedna maličká rybka do nedávno narozeného pulce. To bylo slávy v rybníku! Takové spřízněné duše – na první pohled se jedna druhé podobaly!

Po čase však pulci začaly narůstat nožky. „Něco mě táhne na souš,“ pravil on, měnící se v žábu.

Ona si začala zoufat: „Ale já s Tebou na pevninu nemohu! Co mé žábry a ploutve? Vždyť na souši bych já, rybka, zahynula!“

„To je přece jednoduché,“ kváknul on. „Miluješ mě, anebo ne?“

„Jistěže Tě miluji, ale…“ stačila zvolat rybka, než spatřila pulcův pohled.

„V tom případě jdeme, ne?“

Tady příběh nekončí, ale začíná. Co si totiž myslíte? Měla rybka „jít“ na souš, když pulce milovala a vztahu již obětovala tolik času? Nebo si právě v té chvíli měla uvědomit, že oni dva jsou prostě „nekompatibilní“? Anebo měli najít společné řešení, scházet se „na půli cesty“ – v mělčinách rybníka, kam dosáhne rybka a může seskočit i žabák?

Když jsem sepsal knihu Spolu, myslel jsem na takzvané hraniční případy, v nichž „tikají časované bomby“. Partneři se v něčem zásadně rozcházejí a je třeba rychle jednat. Jakmile se totiž žabák vzdálí rybce, čas je může odloučit, respektive tomu, který odloučení nesnese, může zničit život. Proto v knize Spolu ukazuji, jak tyto křižovatky řešit.

Základní podmínkou je však to, aby existovala společná vůle pokračovat. Kde je vůle, je cesta. Kde vůle není, není ani cesta. Avšak kde jsou ony hranice, kde ještě je šance, že pár svou krizi zvládne, a kde už jsou rozdíly tak velké, že to vztah prostě nezvládne? Jaké signály počínající nekompatibility nás mohou varovat už zkraje vztahu a časem se jen rozvíjejí?

Uvedu deset typických příkladů takzvaných zlodějů času, se kterými je zdravý dlouhodobý vztah prakticky nemožné vybudovat. Vysvětlím proč.

1. Spěchá za zlatými časy

Nebo také za ideálem. Je to zkrátka někdo, koho zajímá pouze cíl. Nechce podstupovat cestu. Je-li náročná, není pro něj. Odchází.

Jak zdůrazňuji ve svých knihách, vztah se podobá řetízku. Praskne tam, kde nevydrží slabší článek. Přednostně tedy nezáleží na Vaší síle, pokud vedle sebe máte slabšího partnera, neochotného pro vztah něco udělat. Tam, kde to přestane bavit jeho, skončí vztah. Nic tedy pro vztah není tak důležité jako charakter jeho členů.

A dnes je o to složitější doba. Někteří lidé jsou totiž natolik posedlí potřebou rychlých úspěchů, okamžitých zbohatnutí a šťastných konců, že odmítají absolvovat jakoukoli cestu, která k těmto cílům vede. Přemýšlejí jen o tom, po čem touží. Ale už ne o tom, co tomu hodlají obětovat. Ve vztazích jde nejčastěji o sobce, kteří odmítají řešit vztahové problémy, považují to za zbytečné zdržování. Máte-li problémy ve svém životě, opouštějí Vás. Nechají Vás v nemoci, s dítětem, utečou od jakéhokoli náznaku starosti. Chtějí jenom ovoce, ne starat se o zahradu.

2. Očekává, že vyřešíme jeho problémy

Toto je ještě větší „vejlupek“.

Nejenže Vás nechá ve Vašich problémech, nejenže je schopen Vám mnohé způsoby sám vytvořit, ale především na Vás visí proto, abyste jeho problém sami vyřešili.

On se neúčastní, maximálně jako přihlížející. A to se týká všech nesnází, typicky pak jeho osobního štěstí. Je-li nešťastný, můžete za to Vy. Máte něco „vymyslet“, rozptýlit ho, jinak je jeho smutek „Vaše zodpovědnost“. A potom „je správné, když Vás opustí“.

V knize JáMy spřízněných duší hovořím o Chlapečcích nebo též Žíněnkách. Velmi nezralých protějšcích, často ještě „dětech“ (mentálně), zvyklých, že problémy za ně vyřeší vždy někdo jiný. Třeba rodič. Tento protějšek se ještě musí naučit, že partner tu není od toho, aby za druhého řešil jeho problémy. Své problémy si všichni umíme vyřešit sami. A navíc je to potřeba – když si své problémy vyřešíme sami, pochopíme, že to sami dokážeme a že v sebe můžeme víc věřit. Partner je tu hlavně od toho, aby při nás stál, podporoval nás, motivoval. Aby nás v těžkostech nenechal samotné. Potom můžeme zjistit, že problémy jednoho společný vztah neoslabují, ale paradoxně posilují, protože oba si mohou uvědomit, jak jsou jeden druhému užiteční, platní, hodnotní a že ve dvou jsou silnější než sami.

3. Očekává, že vztah bude bez obtíží

Na začátku je zamilovanost – okouzlenost hormonální reakcí v těle, která přikládá člověku růžový šátek na oči. Nevidí žádné těžkosti, problémy ani nedostatky svého protějšku. Ale po čase idea spřízněné duše najednou mizí. Jak to? Protože chemický proces v organismu ustane. Měl jediný cíl – spojit dva lidi na dostatečně dlouhou dobu, aby se buď probudil, nebo neprobudil zvyk. Touha spolu být. A tak trochu nevidět, kde má ten druhý slabiny. Kdybychom to od začátku viděli, velmi pravděpodobně bychom od vztahu ucukli.

Ale najednou tu stojí člověk nedokonalý. Má spoustu vrtochů, much, v mnohém si nerozumíme. A právě to je moment, kdy se má probudit láska – schopnost přijmout druhého navzdory jeho chybám. A zázrak je, když totéž nastane i z druhé strany.

Ano, dlouhodobý vztah je svým způsobem zázrak, pokud za něj považujeme toleranci, sdílení, podporu a porozumění. Podmínkou je, aby se potkali lidé, ochotní jeden druhého přijmout takového, jaký je, a spolu s tímto nedokonalým protějškem hledat cestu přes všechny překážky.

Toho je schopna ovšem pouze menšina lidí. Většina si musí nejprve dojít k poznání, že ideálního partnera skutečně nenajde. Že ani ideální vztah neexistuje. Že všude jsou nějaké potíže. Ale ideálním dělá vztah právě ta ochota popasovat se s jakýmikoli problémy. Hlavně společně (základ knihy Spolu).

4. Dovoluje, aby naši důvěru ovládl strach

Ve vánočním SNÁŘI vysvětluji rozdíly mezi láskou a bolestí. Mezi bezpečím a ohrožením. Mezi uzdravováním a zraňováním. Mezi konstruováním (tvořením) a destruováním (bořením). A také ukazuji, jak velkou roli hraje lidská mysl a jak je třeba s ní pracovat.

Naše mysl má jednu vlastnost. Je jako úrodný záhon. Cokoli do ní zasadíme, to v ní vyroste. Je-li zaseta například pochybnost, vyrostou domněnky a podezřívání.

Pochybnost totiž klíčí v nedůvěru. A jakmile jeden PŘESTANE druhému věřit, vztah z pragmatického pohledu končí. Bez důvěry vztah nemůže existovat. Proto se zdá nelogické, aby se jeden z partnerů snažil vyvolat nedůvěru – hraním různých her, provokováním, rozrýpáváním emocionální stopy (viz vánoční SNÁŘ) či obnovováním jizev zraněného vnitřního dítěte.

A přece se to děje. Zejména u lidí, kteří prohrávají s vlastním egem, potřebují si upevňovat vlastní sebevědomí ponižováním druhého nebo jinak kompenzovat své mindráky. Výsledkem ale je, že o vztah, který je držel nad vodou, dříve nebo později přicházejí. Svůj protějšek utrápí, anebo přimějí k odchodu. Protože strach vytváří stres a stres, který trvá příliš dlouho (a transformuje se v takzvaný distres), dokáže člověka zničit.

5. Nezdravě tajnůstkaří

Toto souvisí s předchozím bodem. Nejde však o pohrávání si či vyhrožování druhému odchodem, ale často o podceňované mlčení nebo zatajování. Společné je jen vyvolávání nejistoty v druhém a rozvoj pochybností a domněnek, které mohou ústit v katastrofické vize a závěry.

Vztah dělá důvěra. A důvěru dělá upřímnost. Upřímnost neznamená říct v každém okamžiku úplně všechno, co máme na srdci (zejména když bychom negativním soudem druhému ublížili), ale když už něco řekneme, MUSÍ TO BÝT PRAVDA. A je tu problém: Pokud mlčíme, může to působit, že nechceme ublížit pravdou. Mlčení zkrátka vždy vede k nedostatku informací, jejichž místo pak zaujímají domněnky, které pravdivé nemusejí být, ale jako pravdivé působí.

Pak stačí, aby partnerovi uprostřed noci cinkla příchozí SMS a v mysli se zjeví obava. Hra představivosti je zákeřná. Ve výsledku pak nezáleží na tom, zda protějšek opravdu podvádí, či ne. Ve fantazii člověka se celý příběh může vytvořit sám. A to i proto, že lidé umějí pracovat s energií. Domyslet si fakta z pouhého chování protějšku. Jen je průšvih, když si svůj strach pletou s intuicí. Ale na začátku je vždy tajnůstkaření, možná s cílem sám být zajímavější, nicméně přes neupřímnost to plíživě zničí důvěru, a tedy i vztah.

6. Hrabe se toxicky v naší minulosti

Když jsem psal knihu JáMy spřízněných duší, byl to jeden z nejčastějších problémů, který jste se mnou ve svých případech diskutovali. Nakonec, věnoval jsem tomu i nedávný klubový článek 7 způsobů uzavření minulosti.

Jak my, tak partner potřebujeme být vyrovnáni se svou i jeho minulostí. Proč? Protože je to věc, která nejde změnit. A co nejde změnit, musíme přijmout jako fakt, jinak zešílíme v kolotoči (sebe)lítosti, (sebe)obviňování, (sebe)výčitek.

Vypořádání se s minulostí je základním předpokladem odpuštění. Ať se nám nebo partnerovi stalo cokoli, zformovalo nás to v lidi, jakými dnes jsme. Naše minulost neříká, jací budeme; říká jen, jací jsme. To, jací budeme, nezáleží na minulosti, ale na přítomnosti. To je vše.

Minulost je Pandořina skříňka. Vracejme se do ní cíleně jen pro pozitivní energii. Pokud jsme v ní zažili něco špatného, buďme šťastní, že jsme to překonali. A pokud jsme v ní zažili něco krásného, buďme šťastní, že nám to bylo životem umožněno.

Neobnovujeme již odpykané viny. Pokud najedeme na tento způsob hrabání se v minulosti, spadneme do ní a už se z ní nevyhrabeme.

7. Za každý dar vyžaduje odplatu

Skutečně zdravá a dlouhodobá láska je založena na nezištnosti a bezpodmínečnosti. Neměla by být obchodem nebo vyděračským prostředkem. Pak se vytratí. Změní se ve výčitky, sebelítost, poškozování. Tudíž v bolest.

Skutečně zdravá a dlouhodobá láska ví, že dáváním se nechudne, protože při dávání máme skvělý pocit z toho, že druhému je lépe, a navíc že my jsme toho příčinou. Láska je jediná energie, která se sdílením zvětšuje. Ale musí jít o správný vztah. Takový, kde se dávání nevynucuje, a současně je tak přirozené, že samo plyne.

Pokud si musíme o lásku říkat, propadáme se do nešťastného vztahu. Stejně jako tehdy, když partner za jakoukoli maličkost ihned vyžaduje odplatu – kdy si téměř vede účetnictví má dáti/dal. A platí to nejen u hodnoty dárků, ale i u vypořádávání se s chybami – uděláme-li chybu, ihned se nám chce mstít stejnou mincí. Gándhí správně říkal: „Oko za oko, a svět je za chvíli slepý.“

Aby partnerský vztah dlouhodobě fungoval, musíme být spoluhráči, ne soupeři. Musíme stát na stejné straně. Musíme chápat, že co do vztahu vložíme, to v něm zůstane, potažmo musí růst. Pokud se nám vložená láska nevrací, není to problém lásky jako takové, protože láska nikdy nezklame, zklame vždycky jen člověk. Proto nevyžadujme nikdy oplátku. Mnohem snáz pak poznáme, v jak zdravém vztahu jsme.

8. Dlouhodobě si na nás nedělá čas

Můžeš přijít? Můžeme si popovídat? Nemám dnes dobrou náladu. Něco se mi nepodařilo. Potřebuji to ze sebe dostat.

Každý máme občas splín. A každý se ho potřebujeme nějak zbavit. Právě v té chvíli poznáme skutečného partnera.

Promiň, ale přijdu, až budeš mít lepší náladu. Až nebudeš mít nemoc. Až se budeš jenom usmívat. Až s Tebou bude jenom fajn. Takto může odpovědět jen člověk, který nechápe princip vztahu. My nepotřebujeme druhého člověka, když se nám daří – to si víceméně vystačíme sami. Oporu a podporu potřebujeme právě ve chvílích, kdy jsme dole, kdy nás kdekdo opustí – a spřízněná duše právě tehdy přijde a zůstane.

Strávit spolu čas, i když to vůbec není pohodlné, je vyjádření toho nejdůležitějšího daru. Zatímco peněz můžeme všichni mít v čase více, času máme s každým dalším dnem už jenom méně. A pokud právě tehdy si člověk na nás udělá čas, je to nádherné. Nemluvě o tom, že bez společně tráveného času nemůžeme budovat ani rozvíjet vztah. Čas je nejpotřebnější veličina pro jakýkoli rozvoj. Čas potřebuje lidský plod, aby se v břiše matky vyvinul, čas potřebuje naše srdce, aby po zklamání procitlo, čas potřebují i dva lidé, aby si porozuměli, poznali se, vyhověli si.

Pokud si na nás druhý člověk dlouhodobě nedělá čas, přirozeně nás učí žít bez něj, potažmo s někým jiným, kdo nám svůj čas poskytovat bude. Je to proto, že základem vztahu je sdílení. To dělá partnery naplněnými – sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost poloviční starost. Není-li sdílení možné, ztrácí vztah svůj význam. Ve vztahu se totiž vzdálenost dvou lidí neměří na metry. Dva lidé mohou žít i přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdáleni. Tak jako mohou žít dva lidé na opačných pólech zeměkoule, a přitom jeden druhého neopustit, být pořád spolu. To odlišuje cizince od blíženců.

9. Dlouhodobě si dělá čas jen na to, co je mu příjemné

Můžu přijít? Nemáš měsíčky? Víš, nemám dnes dobrou náladu. Něco se mi nepodařilo. Potřebuji to ze sebe dostat.

Tohle můžete slyšet zase z druhé strany. Pokud ochotně otevřete náruč, získáte dojem, že vztah oboustranně funguje, protože ten, kdo se trápí, dostal to, co mu pomohlo. Jenže toto musí fungovat OBOUSMĚRNĚ.

Prospěcháři mají na druhé čas jen tehdy, když se to hodí jim samotným. Skutečný vztah se ale buduje nikoli v příjemných, ale v nepříjemných časech. Tehdy jsme jeden druhému oporou.

Nechce-li s námi někdo být v časech těžkých, neměli bychom chtít, aby s námi byl v časech lehčích. Život je totiž nepřetržitá změna a pulzování. A my potřebujeme stabilní podporu, stejně tak jako být někomu stabilní podporou. Jinak budeme nešťastní.

Pamatujme si: Uši máme k naslouchání, paže k objímání a srdce k porozumění. A to nejen ve sladkých chvílích, ale hlavně v hořkých. To dělá opravdové partnerství. Když totiž druhého potřebujeme nejvíc, nebývá to v dobrých časech.

10. Vidí na nás pouze to špatné

Jasně, nikdo nejsme dokonalý. Vždy je možné na nás najít nějakou chybu. Problém je, když protějšek vidí POUZE ty chyby.

Naopak zdravé a dlouhodobé jsou ty vztahy, kde jeden na druhém vidíme a přijímáme to špatné, ale současně jsme schopni vidět i to druhé. Bohužel daleko spíše ve vztazích potkáme ty jedince, kteří přehlédnou tisíc věcí, jež jsme pro ně udělali, a vytknou nám tu jedinou, kterou jsme udělat nestačili. A kvůli ní nás dokonce opustí.

I oni mají pocit, že „nejsme dostateční“ a že je nutné hledat „někoho lepšího“. Jenže život je naučí, že dokonalého člověka nepotkají. Že každý má nějaké chyby. V tom se lidé neliší. Co lidi odlišuje, je schopnost své chyby napravovat a své problémy řešit.

Ale jsou to skutečně jen základní charakteristiky partnerů, s nimiž je zbytečně trávit čas. Ba to může být i škodlivé – ve výsledku ničit naše sebevědomí a přivádět nás k přesvědčení, že možná nejsme dost dobří na to, aby s námi zacházeli lépe. Pamatujte: Není to tak, že my bychom nebyli dost dobří. Někdy jsme naopak až příliš dobří pro tyto protějšky.

Potýkáte se ve vztahu se zásadními problémy a nevíte, jak je řešit? Využijte knihy JáMy spřízněných duší a 250 zákonů lásky (zvýhodněná sada je zde), případně knihu Spolu.

Vánoční SNÁŘ pro důležitého člověka svého života, kterého občas potkává smutná nálada a splíny před spaním, seženete pouze zde. Pozor, pouze do vyprodání!

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart