Proč žádný vztah není zbytečný

Napadá Vás někdy „Proč jsem musel tohoto člověka potkat?“ Nebo: „Proč se musel takhle ke mně chovat?“ Zkrátka: „Proč si nevážil toho, jaký jsem?“, respektive: „Proč jsem si já nevážil toho, jaký byl ten druhý?“

Proč – otázka, vztažená k minulosti, ale napomáhající k lepší budoucnosti. I proto jsem odpovědi na nejčastější proč věnoval samostatnou knihu Protože. A následně jsem přidal knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, abychom pochopili, do jaké míry si nepříjemné vztahy vytváříme, tedy jaký podíl máme na tom, že se v našem životě opakují, a do jaké míry nás i toxické zkušenosti mohou konstruktivně poučit.

Nepsal jsem ji náhodou. Když jsem ve dvaceti letech chtěl skočit z mostu (viz DESET), byl za tím právě vztah. Díky tomu, že jsem souhrou okolností nakonec neskočil, jsem v budoucnu, po boku někoho lepšího, mohl pochopit, proč to nemohlo, ani nemělo vyjít s tím předchozím protějškem. A právě tímto krátkým tunelem, který jde do ostré zatáčky, takže zpočátku nevidíte valné světlo, se snažím provést lidi z beznaděje k opětovnému štěstí. Ale nesmějí se zastavit. Musejí ve víře v lepší příště jít.

Velmi se mě pak dotýkají Vaše dotazy, mezi nimiž vyberu Denisův: „Petře, jsem gay. Vím, že už to mě dehonestuje, a tím spíš mi neodpovíte. Jenže jste moje poslední naděje. Musím to zkusit. Zkrátka, dnes se mi stalo něco, co neumím unést. Můj přítel mi provedl něco zlého. (Pokračuje popis události, na které vlastně nezáleží.) Sedl jsem si na gauč ve svém pokoji, byl jsem doma sám, máma v práci, a napadlo mě to všechno prostě skončit. Život skončit. Ale jak jsem upřel oči na protější stěnu, kde mám poličku s knihami, zahlédl jsem právě Váš Speciál DESET. Dala mi ho máma k Vánocům, ať si ho někam vystavím nebo založím, že je pro nejtěžší chvíle v životě. Tak jsem ho otevřel a četl zrovna o tom, že jste ve dvaceti chtěl skočit z mostu. Mně je sedmnáct. A tak jsem se rozhodl Vám napsat. Petře, jak má člověk překonat vztah, který mu dal obrovskou bolest?

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde. 

Odpovím samozřejmě i Denisovi, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Každý vztah něco v nás otevře

Když čtu Denisův problém, prožívám déjà vu. Jako bych se vrátil v čase o sedmadvacet let zpátky! Nebudu popisovat, co se mi tehdy stalo, ani jak jsem to překonal, nakonec je to v mé autobiografii DESET, ale všechny věty, které jsem vyslechl tam za zábradlím od té osoby, která mě zachránila, a které cituji v DESET, jdou vlastně shrnout do jedné jediné věty: Žádný vztah není zbytečný.

Každý vztah v nás něco otevře. Buď otevře naše srdce a dá nám to, co jsme chtěli zažít, nebo nám otevře oči a ukáže nám naopak to, co jsme nechtěli zažít, naučí nás, co už nikdy nechceme opakovat. A oba typy těchto takzvaných karmických vztahů, které mění náš osud, jsou stejně důležité.

Jen si to přiznejme: Nebýt lidí, kteří s námi někdy v minulosti zametli, kteří nám svým špatným zacházením s námi jasně ukázali, co nebo koho už nikdy ve svém životě nechceme, sami od sebe bychom se nezlepšili v pěti psychologických dovednostech, které nám až do té doby většinou unikaly. Ano, právě díky těm lidem, kteří dělali něco, co nechceme, co nás zabolelo nebo dlouhodobě bolelo a my pořád čekali, že s tím přestanou, jsme se jednoho dne zničehonic naučili:

  1. Nastavit si osobní hranici. Pochopit důležitost slov „NE, DOST, to STAČÍ. Jestli v tom budeš pokračovat, odcházím. Anebo: Protože v tom pokračuješ, odcházím.“
  2. Počkat si na poznání, koho skutečně máme vedle sebe. Neukvapovat se. Nežít z růžových domněnek nebo očekávání, ale trpělivě vyčekat se svým závěrem, až jak se člověk vybarví. Nebrat si osobně, jestli se časem vybarvil dočerna, doruda nebo doběla. Až právě díky jeho jednání, jež se ukázalo skutečnější než všechna krásná slova, jsme mohli pochopit, do koho má opravdu smysl investovat svou energii, a do koho ne; na koho s vysokou pravděpodobností je a bude spolehnutí, a na koho s vysokou pravděpodobností ne. Tohle všechno jsme se museli zklamáními naučit. A nejen to. Také:
  3. Nelitovat špatných a bolestných zkušeností, protože právě ty nám nejvíce pomáhají rozlišovat lidi, přestávat věřit slepě a naivně všem bez rozdílu. S každou ranou jsme opatrnější, obezřetnější, zdrženlivější. Raději vyčkáváme se soudy, než se člověk opravdu projeví. A s tím souvisejí ještě dvě překvapivě pozitivní poznání:
  4. Čím víc špatných zkušeností s lidmi máme, tím víc si začínáme vážit lidí dobrých. Lidí, které jsme v mladickém věku možná přehlíželi, protože jsme šli za růžovou pohádkou a ofrňovali jsme se nad lidmi v těžkých situacích, kteří čelili svým problémům. Jenže oni se těm problémům naučili čelit. Pochopili, jak důležité je nezůstávat na ně sami, proč se vyplatí investovat do vztahu, nezrazovat, nelhat, neztratit skutečnou spřízněnou duši. A po vlastních těžkých zkušenostech s pohádkou, která se rozplynula, si náhle vážíme těch, kdo v těžkých chvílích neodcházejí, ale naopak zůstávají. Protože vědí, jakou hodnotu to pro nás má. I jakou hodnotu to má pro ně. A z toho plyne poslední užitečné poznání:
  5. Čím víc potkáváme lidi, kteří s námi nakládají jako s hadrem, tím vzácnější a hodnotnější jsou pro nás lidé, kteří s námi jako s hadrem nezacházejí. Toho dne, kdy tohle pochopíme, přestaneme dávat na první místo vzhled člověka, legendu, se kterou obelhává naše sny, sliby. Přestáváme se k těmto sice možná hezkým, ale toxickým lidem vracet. Začínáme totiž poznávat, že víc než tvář a postava je srdce a charakter. Na nich v těžkých chvílích záleží nejvíc.

Tak tohle poznáváme právě v těžkých chvílích. A já se ptám: Proč tedy na těžké chvíle nadáváme? Vždyť nám pomáhají odhalovat a rozlišovat lidi! A proč nadáváme i na ty špatné lidi ve svém životě? Proč jim dokonce naopak při rozloučení NEPODĚKUJEME? Vždyť to jsou naši UČITELÉ.

Učí nás – viz výše uvedené – postavit se za sebe, najít v sobě sílu, kuráž, sebevědomí, pochopit, kdo může pomoci našemu štěstí, a kdo dokáže vytvářet jen naše neštěstí.

Moje doporučení: Poskládej puzzle

Celou jednu knihu, JáMy spřízněných duší, jsem věnoval problematice, jak poznat spřízněnou a nespřízněnou duši. Jak se nezdržovat ve vztazích, které nám již více dát nemohou a dál už pro nás nejsou určeny. Jak jednoduše se lze vyrovnat s prozřením, že „tohle není člověk, který mě skutečně miloval, ačkoli já jeho ano“.

Je to jako s puzzle. Vysypte si krabici těch kostiček na hromadu a naučte se skládat obraz. Tak to funguje i ve vztazích.

Všechno, co potřebujeme, je naučit se rozlišovat lidi. Netrápit se těmi nesprávnými, kteří k naší vlastní kostičce nepasují. Naopak hledat (a nepřestávat) ty správné, kteří do naší skládačky sedí.

Právě nad puzzle to nejlépe pochopíme: Nepotřebujeme zbytečně dlouho marnit čas s nesprávnými kostičkami. Litovat, že jsme právě po nich sáhli, právě jim dali šanci, jestli vedle nás zapadnou. Ne, proč? Stačí je, když nevyhovují, odložit (i ve své mysli) a ve víře hledat dál. Ta správná tam URČITĚ někde je.

Nenajdeme ji však, když budeme mít oči plné slz, hlavu plnou výčitek, když do celé hromady kostiček ukvapeně kopneme, jako když se rozhodneme sáhnout si na život. Já se ptám: Proč? Kvůli komu, prosím pěkně? Kvůli nesprávné kostičce, která sem nepatří? A jaký to má smysl? Vždyť přece až najdeme tu správnou, tak všechno důležité najde své místo. Pochopíme, proč to nemělo vyjít s touhle kostičkou. I když já tu odpověď znám: No protože na její místo patří nějaká jiná. A aby na to místo ta správná mohla přijít, musí nejprve ta nesprávná jít stranou. Což se, milý Denisi, právě stalo.

Pamatujte si, prosím:

  1. Objevit tu nesprávnou kostičku je stejně důležité, jako najít tu správnou. Problém je jen v tom, že správných kostiček k té sousední je v jedné mozaice mnohem méně než těch nesprávných. To však neznamená, že kterákoli kostička je zbytečná. Každá má své místo. I v našem příběhu.
  2. Žádný vztah není zbytečný. Buď nám dá to, co chceme, nebo nás naučí to, co nechceme. Ve druhém případě nám ukáže to, co jsme nevěděli, že lidé vůbec mohou ve vztazích provést. Jsme překvapení, protože jsme to nečekali, vůbec jsme s tím nepočítali, nepřipouštěli si to. A to je důležitá zkušenost.
  3. Když nám to provedou a nás to bolí, tak přirozeně už víme, že tohle zopakovat nechceme. A tím víc oceníme člověka, který nám tohle provádět nebude. Respektive dáme si velký pozor na kohokoli dalšího a soud vyslovíme až poté, co nám prokáže, že nás skutečně miluje, a ne že jsou to jen slova. (Jako jsme to už jednou zažili.)

Potýkáte se s bolestným prozřením ve vztahu? Nevíte, jak dál – zůstat, nebo odejít? Potřebujete vědět, proč se to stalo, aby se to už nikdy neopakovalo? Využijte mé knihy Protože, Cítit rozumem, myslet srdcem a JáMy spřízněných duší.

Procházíte těžkým údobím, na které jste sami? Využijte mou autobiografii DESET. Ať to, o čem si myslíte, že to „nejde zvládnout“ a co Vás oslabuje, se co nejdříve promění naopak ve Vás zdroj síly a hrdosti na sebe.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart