Proč ten, kdo nás nutí se bát a trápit, není naše spřízněná duše

Milujete člověka a automaticky z toho vyvozujete, že musí milovat i on Vás?

Nevyhovuje Vám jeho konkrétní jednání, vyvolává ve Vás trápení, úzkosti nebo strach, ale přesto věříte, že je Vaší spřízněnou duší?

Věříte, že Vaše láska ho změní, probudí, že přestane dělat to, co Vás bolí – provokovat, flirtovat, lhát, nekomunikovat či jinak Vás ignorovat?

A tu víru neustále podkládáte svým přesvědčení, že „toto je určitě Vaše spřízněná duše“?

Pak možná máte stejný problém jako Eva, která mi napsala: „Petře, opakuje se mi ve vztazích stále jedna situace: Seznámím se s člověkem a snažím se, aby se mnou byl šťastný. A já s ním. Ptám se ho tedy, co ho šťastným udělá, sama říkám, co šťastnou dělá mě – jak moc potřebuji komunikovat, být s člověkem, cítit jeho objetí. Jak moc mě trápí jeho flirtování, jeho lži, jeho hry. Pokaždé zpočátku věřím, že mám vedle sebe spřízněnou duši, ale časem se všechno začne hroutit, protože on začne dělat právě to, co mě trápí, a někdy z toho má i radost. Nevím, co si počít. Copak takhle vypadá láska? Copak není možné potkat člověka, který porozumí mým potřebám i bolesti a nebude mě trápit?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu ŘešidloPoslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě.

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde

Odpovím samozřejmě i Evě, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Láska versus stres

Eva se ptá: Copak tohle je láska? Jistěže není. Láska neslouží k tomu, aby lidé žili ve strachu nebo úzkosti. Láska slouží PŘESNĚ NAOPAK k tomu, aby lidé NEŽILI ve strachu a úzkosti. Jinak řečeno: Láska a trápení jsou protiklady. Objasním to.

Strach a úzkost jsou typické projevy stresu. A stres je opakem lásky. Stres nastává tehdy, pokud se cítíme ohrožení, v nebezpečí. V tu chvíli se v našem těle děje všechno zcela obráceně, než když se naopak cítíme milovaní a v bezpečí. Jakmile pocítíme stres (ohrožení a nebezpečí), zrychlí se náš dech, zvýší se krevní tlak, rozpumpuje se krevní oběh, a to proto, aby z celého těla zamířila veškerá dostupná energie co nejspěšněji do svalů – do nohou, aby utekly, do rukou, aby se bránily. Utéct, nebo útočit. To je důsledek pocitu ohrožení, nebezpečí a stresového hormonu, který se v té chvíli začne vyplavovat a jmenuje se kortizol. Přichází proto, aby nám pomohl. Abychom s pomocí všech dějů v organismu, které kortizol řídí, překonali to ohrožení, to nebezpečí, kterému momentálně čelíme, a zase jsme se mohli uklidnit, zase se cítili v bezpečí, neohrožení, v lásce.

Aby však působení kortizolu a všech stresových reakcí ustalo, musí přijít opačný hormon. Hormon stresu musí zastavit hormon bezpečí nebo také lásky. Říká se mu oxytocin.

Když je člověk ve stresu a obejmete ho, on ve stresu zvolna být přestane. To hřejivé objetí totiž oznámí mozku: Už nejsi v ohrožení, v nebezpečí. Naopak: Už jsi v bezpečí, v náruči lásky. Tehdy se do těla rozlije oxytocin a všechen stres postupně odezní. Ale musíme cítit lásku.

Cítíš stres? Chybí Ti láska

Stres, a to i ve vztazích, říká: Musíš se bránit. Musíš se chránit. Protože tady někde je nepřítel. Ano, ačkoli svůj protějšek milujeme, neznamená to, že nám nemůže ublížit. A naše pocity nás varují. Jsme-li nuceni se ve vztahu něčeho bát, pak nejsme s přítelem a nezažíváme dostatečnou lásku. V lásce se už ze samotné podstaty musíme cítit uvolnění, ne křečovití a stresovaní. V lásce se nemáme čeho bát, zatímco ve stresu se musíme bát všeho. Protože se cítíme ohrožení. Jinak řečeno: Jestliže žijeme ve vztahu, který v nás vytváří strach a úzkosti, pak nám chybí láska, objetí, oxytocin. Naopak nás ovládá kortizol.

V knize JáMy spřízněných duší před tím varuji. To, že zůstáváme ve vztahu, který nás setrvale bolí, ve skutečnosti závislí na člověku, který nám ubližuje, nemá nic společného s láskou. A je chyba, když sami sobě lžeme. Neříkejme tomu láska. To, co nás drží u toho člověka, není láska. Je to strach. Je to úzkost.

Možná se bojíme být sami. Možná se bojíme jeho reakce, kdybychom odešli. Možná se bojíme o své děti, že bychom je sami neuživili, že bychom neměli kde bydlet, že by nás ten druhý v pomstychtivosti zničil. Možná se bojíme, že jsme partnerovo chování zavinili my a že sami nejsme dost dobří. Ale ani v jednom případě nejde o lásku. To, že nám v tomto vztahu JE ŠPATNĚ, je spolehlivé varování, že jsme někde, kde být NEMÁME. V ohrožení. Proto stresová reakce.

Není to láska, ale naopak nedostatek lásky

Závislost není láska. Závislost je lpění. Závislost je vězení. A vězení vyvolává stres. A stres je informací, že nám chybí láska.

To je klíčové: To, co ve skutečnosti cítíme ve vztahu, který v nás vyvolává strach a úzkost, není láska, ale naopak akutní potřeba lásky, nedostatek lásky, nepřítomnost lásky. Ano, my z tohoto vztahu neodcházíme, protože potřebujeme lásku. Věříme, že si ji zasloužíme, že druhý musí prohlédnout, probudit se. Nepochybujeme, že láska nakonec od partnera přijde, ale ve skutečnosti od něj přichází jen bolest. Proto jsme ve stresu. Proto se bojíme. Proto prožíváme úzkosti. Protože jsme v ohrožení. Naše vlastní hodnota je v ohrožení.

Je to přirozená reakce organismu. Chybí nám to, co potřebujeme ke svému životu: Každý, kdo je ve stresu, potřebuje obejmout. A jak vysvětluji v knizeJáMy spřízněných duší, taky jednou bude objat. Ale aby se to mohlo stát, musí si nejprve uvědomit, kdo je přítel, tedy schopen obejmout, a kdo nepřítel, tedy neschopen obejmout. Musí rozlišit, kde je emočně v bezpečí, a kde je emočně v ohrožení. Kde se musí bát, a kde se bát nebude muset. Dokud zůstává tam, kde cítí trápení, jeho trápení se neskončí. Ale jeho tělo dělá vše. Opakuje: Útoč, nebo uteč!

Pamatujte si, prosím:

  1. Jestliže zůstáváme ve vztahu, který nám dlouhodobě zvenčí nedodává lásku, tak tím bohužel vyjadřujeme i to, že nám chybí i láska zevnitř. Že se nemáme dost rádi.
  2. Každý člověk je schopen vyrobit si lásku. Každý se přece dokáže podpořit, sám sobě pomoci, sám sebe dostat ze stresu, uklidnit se, říct si: „Uklidni se, já se o Tebe postarám.“ Tohle nám nemusí říkat nikdo zvenčí, tohle si můžeme říct sami, jestliže nám na sobě záleží a máme se dost rádi. Pokud to dokážeme, vyrobíme si lásku a zmizí stres. Jestliže si tohle v těžké chvíli ale říct nedokážeme, pak stres logicky zůstává a láska nepřijde. A tak se naučme protějšku říct: „Pokud mě nemáš dostatečně rád, já půjdu pryč a najdu si někoho lepšího.“ Právě to znamená postarat se o sebe. To znamená mít se rád. To znamená zbavit se stresu a jednou znovu cítit lásku. A to nejen zevnitř, ale i zvenčí.
  3. A tak se přestaň bát. Uvědom si, že nejsi v moci druhého člověka. Jsi ve své moci. Nemusíš zůstávat tam, kde Ti není dobře. Ty jsi v bezpečí, svém vlastním bezpečí, Ty si umíš pomoct, Ty jsi svojí vlastní spásou. Pokud Ti ale je špatně ve vztahu, ve kterém přesto zůstáváš, tak tím říkáš: „Já si vlastně neumím pomoct.“ A proto Ti stres opakuje: „Běž pryč, jsi v ohrožení, najdi si někoho, kdo Ti pomůže.“ A Ty to dokážeš. Pokud totiž najdeš někoho, kdo Ti pomůže, znamená to, že se Ti podařilo pomoci sobě. A že spřízněnou duši máš nejen venku, ale hlavně v sobě.

Věřili jste, že máte vedle sebe spřízněnou duši, ale její jednání Vás víc trápí, než těší? Chcete to změnit? Využijte mou knihu JáMy spřízněných duší.

Opakují se Vám tyto vztahy, v nichž pokaždé Vy „milujete víc“? Kde děláte chybu? Využijte mou knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem. Obě knihy získáte ve zvýhodněné společné sadě zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart