Proč se panicky bojíme o své děti

Přepadne Vás někdy až nemístný strach o blízkého člověka? Přesvědčení „Určitě se mu stalo něco špatného“? Je to jen pocit, ale tak skutečný, že Vám v tu chvíli není dobře po těle? Ukáže se, že šlo jen o představu, ale byla tak náhlá a živá, že si kladete otázku: Odkud se mohla vzít?

U někoho přechází až v masivní úzkost, které se říká panická ataka. Jde o náhlý projev intenzivního strachu, přitom bez jakékoli zjevné, reálné příčiny. Ale jde o psychosomatický problém, kdy příznaky jsou jak v psychice (nadměrná lekavost, hluboký žal, pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem), tak v tělesné rovině (třes, bušení srdce, nevolnost či takzvaná hyperventilace, tedy zrychlené a mělčí dýchání, jako ve stresu). A stres to je. Stres totiž vzniká s pocitem akutního ohrožení. Byť jiné osoby.

V uzavřené skupině, kde se mnou sdílíte své problémy, řeším například při uzavřených živých vysíláních tento fenomén doby velmi často. Zabývám se jím také v magazínu, konkrétně v blížícím se vydání Kurz sebezvládání. (S předplatným magazínu dostáváte bonusem automatický přístup do této uzavřené skupiny, ke klubovým živým vysíláním i klubovým článkům na FirstClass.cz). Protože se ale magazín nemůže dostat všem do ruky, zkusím ukázat alespoň jednu z možných příčin v tomto svém Řešidle, a to i v reakci na problém, který mi svěřila Hanka: „Petře, potřebuju uklidnit. Mám děti, o které se hodně, ale opravdu hodně bojím. Když jdou do školy, bojím se, že se už nevrátí. Když mladší má horečku, vidím hned ty nejčernější scénáře. Nejsou to jen představy, stres, který si tím vyvolávám, způsobuje celkovou moji sevřenost, třeba křeče v žaludku. Nemohu pořádně spát – když se malý narodil, stále jsem chodila kontrolovat, jestli pořád dýchá, a neuklidnil mě ani monitor dechu, stále jsem chodila kontrolovat, jestli je funkční a v pořádku. Trvá to pořád. Pokud vůbec usnu, v noci se mi zdá hlavně o tom, co špatného by se komukoli z rodiny mohlo stát. Petře, naléhavě prosím, co s tím jde dělat?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde. 

Odpovím samozřejmě i Hance, respektive všem tazatelům, které svírá podobný problém a kteří mi píšou.

Nahrávka ve mně

MagazínKurz sebezvládání, kde ukazuji své způsoby řešení konkrétních problémů, obsahuje popis podobného případu.

Především je třeba si uvědomit, že všechno má svoji příčinu. Ani Hanka se s tímto „strachem“ nenarodila. Někdo do ní tento „strach“ v nějaké části života nahrál nebo nahrával anebo pořád nahrává.

Hanka chce uklidnění. Ale to uklidnění paradoxně spočívá v pochopení, že takhle to prostě MUSÍ být, jestliže Hanka bude dál žít způsobem, který vede. A naopak, že takhle už žít NEMUSÍ, jestliže se nyní rozhodne pro určitou změnu a začne vést život jiným způsobem. Jakým, za chvíli vysvětlím. Nicméně to hlavní, co může Hanku či kohokoli z vás vrátit do hry a vyrvat ze spárů tohoto „strachu“, je zjištění, že celý problém je o Vás, o Vašem rozhodnutí, o Vaší změně, kterou můžete udělat klidně i hned.

Na uvědomění tohoto trvám. Že to NENÍ o nikom jiném. Ačkoli z toho, co Vám následně povím, Vám patrně ihned naskočí myšlenka, že viník je jinde. Není. NESMÍ BÝT. Kdykoli máte „strach“, musíte věřit, že je to o Vás, tedy že celou změnu máte ve své moci. Že nejste něčí obětí nebo loutkou, závislí na něčí zvůli. Toto je důležitější, než si připouštění. Pamatujte si to, prosím, až do konce mého povídání: JE TO JENOM O MNĚ.

Po stopách nahrávky

Něco Vám říká: Boj se. Mohlo se stát něco špatného. Potažmo: Určitě se něco takového stalo. Protože: Takové věci se běžně dějí.

Možná už to není jen představa, ale je to obraz, vize. Dopravní nehoda, únos, oběť násilníka, zákeřná nemoc. Nemáte jediné racionální vodítko, logický důvod, a přece to „vidíte“, „cítíte“, stává se to „živým“, „skutečným“, více než jen „možným“.

Rozdělím to, prosím, na dvě části.

Za prvé: To, že se rodiče bojí o své děti, je naprosto v pořádku a správné. Rodič se má bát. Má si uvědomovat, co všechno se jeho dítěti může stát. Jedině když si to totiž bude uvědomovat, bude spíše opatrný než zbrklý, raději dvakrát měřit, než rovnou řezat, jak se říká. V Hančině případě raději překontroluje ještě jednou teplotu „hořícího“ dítěte, než by něco lehkovážně podcenil.

V tomto je Hančin přístup přirozený. Ale problém je, že toto nikdy nesmí být jenom jedna polovina příběhu. Jen polovina jménem Strach. Musí v hlavě rodiče existovat ještě druhá polovina. Hanka ji nemá. Vysvětlím, co je ta druhá polovina, i proč jí Hanka ve svém myšlení nedisponuje.

Jenom černý svět

Správná otázka, kterou by si Hanka měla položit, nezní: Proč mám takový strach o děti, ale Proč mám JENOM STRACH? V uvedených případech: Proč, když jdou děti do školy, vidím JENOM ČERNÝ scénář? Proč, když děti omarodí,vidím JENOM ČERNÝ scénář?

Bát se, že se dítěti může něco stát, je v pořádku. Ale co v pořádku není, je vidět JENOM ČERNÝ scénář.

Odpověď je samozřejmě jednoduchá: Hanka vidí JENOM ČERNÉ scénáře proto, že je na to zvyklá – je zvyklá vidět JENOM ČERNÉ scénáře. Je to její automatický reflex, spojený s dítětem a nedostatkem informací o něm, o jeho zdravotním stavu. Jiný než JENOM ČERNÝ scénář pro Hanku neexistuje.

Vysvětlím proč, ale ještě sem vložím jednu dávku uklidnění pro Hanku. Milá Hanko, vězte, že jiné než JENOM ČERNÉ scénáře ve spojení s konkrétním podnětem neexistují v této době pro spoustu dalších lidí. Ano, spousta dalších lidí má s konkrétním podnětem spojený automatický reflex, projevující se vírou, ba přesvědčením, že bude JENOM HŮŘ. Že žijí v JENOM ŠPATNÉM světě. Že lidé si JENOM UBLIŽUJÍ. Že se dějí JENOM KATASTROFY.

Není to tak dlouho, co prakticky celá tato země žila ve strachu z jedné nemoci. Lidé se zabarikádovali doma, poslechli jakýkoli pokyn, začali živelně žít roušky a vypalovat ochranné štíty na 3Dtiskárnách, ačkoli o té nemoci nevěděli vůbec nic. Nevědět nic znamená bát se a popustit uzdu představivosti. Respektive NEGATIVNÍ představivosti. Ale to musí těm lidem někdo napovědět. Neříct: Nic o té nemoci nevíme, tak zatím nedělejte ukvapené závěry. Říct naopak: Nic o té nemoci nevíme, tak se bojme. Protože „jinde už jsou mrazáky na ulicích“.

A tím se dostávám k jednomu z možných důvodů toho, že tento typ „strachu“ je fenoménem doby. Ať už ten „strach“ má ve Vaší mysli jakoukoli konkrétní podobu. Podotýkám, že to není důvod jediný, ale je to důvod podstatný. A i Hanka si na změně svých návyků může vyzkoušet, zda je to právě tento důvod.

Žádné letadlo nemá bezproblémový let

Do Hanky někdo nahrál, nahrával nebo nahrává „strach“. Přesto chci, aby věřila, že je to její vina, její možnost změnit to. Jinak řečeno: Že NEMUSÍ sledovat ty zdroje informací, které do ní nahrávají „strach“, které jí systematicky a programově nic jiného neříkají než JENOM ČERNÉ scénáře.

Hanka mi v doplněné odpovědi svěřila, že k jejímu každodennímu rituálu patří sledování hlavních večerních zpráv na komerční televizi. Pokud to děláte také, mám pro Vás jeden tip. Možná, až si dnes večer zapnete zprávy, dozvíte se například, že „někde spadlo letadlo“. Jaké konkrétní emoce se tato zpráva ve Vaší mysli dotkne? Možná právě strachu. Možná úlevy „Uf, ještě že se to nestalo mně“. Možná se ale ty dvě emoce spojí a vytvoří strach „aby se to nestalo mně“. A z toho se začne vyvíjet podvědomá obava z létání. V emocionální zkratce vypadá takto: „Měl bych se bát létat, protože letadla padají.“

Vaše podvědomí to nemůže rozporovat. Je to fakt. Letadla opravdu padají. Jenže vědomí by v té chvíli mělo zapracovat. Protože to, že letadla padají, je jen jedna polovina pravdy. Letadla totiž také NEpadají.

Cokoli děláme soustavně dostatečně dlouho, vytváří návyk. Pokud každý večer usedáme před obrazovku, která nám sděluje, že letadla padají, zvykneme si na to jako na jediný fakt. Problém hlavních večerních zpráv, ostatně jako všech médií, totiž je ten, že žádné neinformují o tom, že dnes tisíce jiných letadel přistály v pořádku a měly bezproblémový let. To nikde nezaslechnete ani si nepřečtete. Jako by se to nestalo. Slyšet a číst lze pouze o letadle, které se zřítilo nebo které mělo cestou komplikace. Mlčí se o všech ostatních letadlech, která se toho dne nezřítila nebo žádné komplikace neměla.

A toto je moment, kdy Vás přirozeně napadne: Proč tomu tak je? A to je také moment, ke kterému zvláště směruji své doporučení: „Myslete na to, že je to VAŠE CHYBA, ne někoho jiného.“ Protože je tak snadné obvinit majitele těchto komerčních médií. A přitom je to kontraproduktivní. Oni za Váš „strach“ ve skutečnosti nemohou. Můžete za něj Vy. A to je dobře. Jestliže VY děláte chybu, můžete ji VY jednoduše odstranit. Opakujte si to.

Selektivní vidění

Abychom nesklouzávali ke zbytečnému obviňování mediálních magnátů či dokonce redaktorů: Zprávy jsou LOGICKY založeny na selektivním myšlení. A to hned dvojnásobně. Zprávy totiž nemohou být nekonečné. Proto nemohou informovat o všem, co se ten den stalo či spíše nestalo. Nemohou do zpráv sázet informace typu, že „paní Vodičková v Kamenném Přívozu dnes přecházela ulici a vůbec nic se jí nestalo. A teď přepneme živě za panem Krupičkou do Kožlí, abychom se přesvědčili, jestli slepice na dvorku našly v pořádku žížaly“. Na to NENÍ PROSTOR.

Večerní zprávy jsou tedy selektivní zprávy. Vybírají se. Zpravodajci potřebují k vytvoření zpráv selektivní myšlení. A návazně na to takové večerní zprávy přirozeně vytvářejí a podporují selektivní myšlení u diváků. Nikdy to není celá pravda, ale vše, co se odvysílá, pravda je. Vysvětlím to, a k tomu dodám, proč si v tom komerční televize libují, potažmo proč z toho tak dobře žijí.

Selektovat znamená vybírat. Ukázat pravdu (co se opravdu stalo), ale současně neříct celou pravdu. Jak se na tom dá vydělat?

Kdybyste si v komerční televizi kupovali reklamu, zjistíte, že nejdražší je právě kolem večerních zpráv. Proč? Budou Vám tvrdit, že právě tehdy se dívá na televizi nejvíce lidí. Ale to je také jen polovina pravdy, protože dnes existuje zpětné přehrávání a sledování zpráv vůbec není vázané na konkrétní dobu.

Také si můžete všimnout, že některé komerční stanice začaly reklamu vtlačovat dokonce přímo doprostřed zpravodajství. Proč to dělají? Z psychologického pohledu. Nastartované selektivní myšlení/vidění diváka podvědomě akceptuje vše, co je mu prezentováno, jako pravdu. Někdo dokonce to, co vidí, vnímá jako JEDINOU pravdu. A pokud do tohoto rozpoložení vstoupí reklama, působící na podvědomí, že je dobré koupit právě tenhle prací prášek, uzavřít právě tuhle životní pojistku, obstarat si právě tuhle černou limonádu pro svou energii, informace bez jakýchkoli připomínek vpluje do podvědomí, aniž by zaznělo kritické myšlení. Tedy aniž by divák rozporoval, ba přezkoumával, že může být i lepší prášek, i lepší pojistka nebo že lepší než jakákoli přeslazená limonáda může být třeba obyčejná voda.

Účinnost reklamy je úzce spjata s důvěrou člověka. Věřit, že to, co teď vnímám, je pravda. A psychologie „strachu“ je jednoduchá: Ve zprávách všechno, co se prezentuje, je pravda. Není možné to zpochybnit. Letadlo opravdu spadlo. S kritickým myšlením však je možné další den do letadla nastoupit. Kritické myšlení říká: Člověče, vnímej CELOU pravdu. A kritické myšlení při sledování zpráv je VYPNUTÉ u lidí ochromených vyvolaným „strachem“. Abyste mohli zprávy sledovat s kritickým myšlením, musíte je vnímat s nadhledem. Přijmout fakta, ale uvědomit si, že to nikdy nejsou celá fakta.

Je to pravda, ale nikdy ne celá

Ano, možná Vám skutečně tenhle prací prášek, tahle pojistka nebo tahle limonáda pomohou. Ale není tím vyloučeno to, že Vám něco jiného MŮŽE pomoci ještě víc.

Stejně tak, Hanko: Ano, možná včera opravdu někdo přepadl dítě cestou ze školy, a ano, možná včera opravdu nějaké dítě umřelo poté, co mělo vysokou horečku, ale také se MOŽNÁ včera stalo to, že další miliony dětí došly domů v pořádku anebo se ze svých nemocíMOŽNÁ normálně uzdravily.

Ale já zdůrazňuji MOŽNÁ. Protože to nevím. Ze zpráv se v tomto směru nic dobrého rozhodně nedozvíme. Ale co když v té televizi informují jen o jednom případu a „zapomenou“ dodat, že všechna ostatní letadla dnes měla bezproblémový let, všechny ostatní děti jsou již v náručí rodičů, miliardám dalších lidí se tohoto dne nic špatného nestalo? Proč na to v televizi vždycky „zapomenou“? Protože i po zprávách běží nejdražší reklama. A protože UVĚDOMIT si hned poté CELOU pravdu znamená OKAMŽITĚ přestat mít selektivní myšlení a přestat přikládat vyslechnuté večerní zprávě takový význam, jaký se snaží sama vytvořit.

Pokud lidé přistoupí ke zprávám pasivně, a pokud tento přístup budou opakovat dlouhodobě, není divu, že začnou žít v představě o JENOM ŠPATNÉM světě, ve kterém se NIC DOBRÉHO vlastně neděje. Tato pochybnost se postupně změní v přesvědčení a nakonec jistotu. Bez ohledu na celou pravdu.

Z hlediska psychologie je to větší problém, než si připouštíme. Nikdy v minulosti nebyl takový počet klinicky diagnostikovaných depresí. Pacienti nejčastěji říkají, že cítí strach, úzkost, bezmoc. Neumějí žít, orientovat se, z něčeho se radovat. Nedivím se, pokud jsou přisáti na JENOM ČERNÉ zdroje.

Pamatujte si, prosím:

  1. Provází-li Vás dlouhodobě strach o něco nebo někoho (včetně žárlivosti, podezíravosti a podobně), zapřemýšlejte, odkud berete svou energii. Sigmund Freud to řekl trochu jinak, expresivně, ale veskrze správně: Před tímnež si diagnostikujete depresi, ujistěte se prosím, že nejste obklopení blbci.
  2. Nemít selektivní myšlení znamená přestat se lekat, že se stane JENOM TO ŠPATNÉ. Samozřejmě, to špatné se MŮŽE stát a je DOBŘE si to připouštět, ale DALEKO PRAVDĚPODOBNĚJŠÍ je, že všechno bude v pořádku. A to, že tomu nevěříte, může být dáno i tím, že jste takovou zprávu ještě nikdy neslyšeli.
  3. Proto, pokud už máte nějakou zvláštní potřebu sledovat večerní selektivní zprávy, kompenzujte to. Popíšu to trochu bizarně: Jestliže v televizi uvidíte, že dnes nějaký muž zapíchl svou ženu a Vy víte, že trpíte občasnými návaly „strachu“, zavolejte, prosím, ihned své nejlepší kamarádce, třeba Vás překvapí, že ona ještě zapíchnutá není. Tím snáz se připouští, že dnes miliardy dalších žen zapíchnuté nebyly. Připustit to pomáhá člověku odolat selektivnímu vidění. A až jednou Vaše dítě onemocní, polekáte se, budete se mít na pozoru a nic zbytečně nepodceníte, protože si uvědomíte, že ve zprávách byl odstrašující případ rodiče, který něco podcenil, ALE SOUČASNĚ si zachováte chladnou hlavu, protože z hlediska statistiky je pravděpodobnost, že „to dopadne špatně“, je velmi podobná tomu, jako že dnes v hlavních zprávách uvidíte příspěvek o tom, že „v téhle vesnici nebo městě se dnes dohromady nic nestalo“.

Trpíte na úzkosti a tušíte, že je to vlivem minulosti a toxických partnerských vztahů? Využijte knihu Protože.

Nebo je to spíše těžkým dětstvím, z něj pramenícím nízkým sebevědomím? Využijte knihu Čtyři prány štěstí.

Nebo je to vinou přítomnosti – přepracování, vyhoření ve vztahu, přetížení vedoucího až k fyzické nemoci? Využijte knihu Cítit rozumem, myslet srdcem.

MagazínKurz sebezvládání bude rozesílán začátkem října všem členům uzavřené skupiny, registrovaným v programu FC Premium zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart