Proč partner neustál mé děti

Začíná to nadějí. Že byste mohli být všichni šťastní.

Ale pak to vede někdy k neštěstí. Nemyslím křik, který partner směřuje na Vaše děti. Křik, po kterém je Vám jasné, že tohoto člověka v domácnosti nechcete. Myslím ticho, se kterým se partner jednoho dne vytratí. Často beze slov. A to, i když ho Vaše děti mají rády.

Proč se to stalo? Čeho se polekal? Co ho znejistělo? Šátráte v paměti, hledáte vinu na své straně, trápíte se, snažíte se obnovit s ním komunikaci, ale většinou marně. Možná Vám sdělí, že „chyba je na jeho straně“. Ale nikdy ji nespecifikuje. A tak otázky zůstávají.

A hlavně pochybnost směrem do budoucnosti. Pokud se takto zachoval jeden partner, jak můžeme věřit, že se tak nezachová i ten příští?

Od včerejšího živého vysílání na téma očekávání a zklamání jsem terčem Vašich nesčetných otázek, jak se vyrovnat s konkrétní situací, v jejíž dobrý konec jste věřili, ale která nakonec nevyšla a nyní Vám bere sílu i do dalších vztahů. Jeden příklad za všechny – Veroničin: „Petře, už potřetí jsem přišla o partnera. Důvod? Moje děti. Alespoň tak mi to všichni řekli. Neunesli svou pozici nevlastního rodiče. V čem je tak těžké milovat kromě ženy i její děti?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde. 

Odpovím samozřejmě i Veronice, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Tři nejčastější důvody

Obecně u dětí, víc snad než u čehokoli jiného, je potřeba čas a trpělivost.

Já to vysvětlím na třech statisticky nejčastějších důvodech, proč lidé, kteří vstoupí do vztahu s nevlastním dítětem, neunesou svou novou roli.

Prvním důvodem je NEKOMPATIBILITA.

Jak víte z mé knihy JáMy spřízněných duší, to, že je někdo kompatibilní s námi, tedy že miluje nás, ještě pochopitelně neznamená, že bude automaticky kompatibilní s kýmkoli kolem nás.

Děti nejsou náš dokonalý klon. Děti mají svoji vlastní osobnost, svoji vlastní přirozenost, jsou to jiní lidé než my. A srdce člověka nefunguje tak, že ukážete libovolně do davu a on si řekne: „Oukej, tuhle bytost budu milovat.“ Sice to racionálně můžete chtít, přát si to, ale zejména v případě nevlastních dětí to chce čas.

Ostatně, uvědomte si, jak se dva lidé stanou kompatibilními? Jak zjistí, že si jeden s druhým skutečně rozumějí? Přirozeně tím, že se poznají. Tedy že si dají nějaký čas. Ano, na začátku je k sobě fyzicky něco přitáhne. Obvykle fyzická přitažlivost, případně touha po sexu právě s touhle osobou. Jenže tohle u dětí není. Respektive doufám, že to u většiny nevlastních rodičů takhle není. A v tu chvíli si potřebujeme připomenout, že my přece emocionálně nechceme každého, koho uvidíme na ulici. My si vybíráme. A co když si prostě Váš partner a Vaše děti nepadnou do oka? Co když jsou prostě jiní? Co když potřebují o něco víc času, aby si na sebe zvykli, ale ten čas si nedají?

A to je druhá důležitá otázka: Proč si ten čas vlastně nedají? Proč si hned na začátku řeknou: Tohle nebude fungovat? Proč si jeden druhého zafixují jako potížistu, se kterým nebudou vycházet? Co k tomu přispívá? Inu, je to pocit MUSÍŠ.

A to je druhý důvod – MUSÍŠ.

Jestliže MUSÍME vycházet s někým, kdo nám není blízký, uvnitř si k němu přirozeně vytváříme odpor. Tlak vytváří odpor.

Náš nový partner i naše děti nesmějí navzájem MUSET. Oni potřebují CHTÍT. Potřebují mít zájem poznat druhého, těšit se na něj, tudíž být s ním pořád víc. A tohle nezajistí MUSÍŠ, tohle zajistí CHCEŠ.

A aby jeden či druhý, nebo ideálně oba CHTĚLI, je nutné, aby měli něco společného. Ne nějakou osobu, například nějakou paní, která je dětem maminkou a pánovi partnerem, ale něco, co je samotné spojuje. Oni potřebují být ne povinně rodič a dítě, ale – PŘÁTELÉ. A přátelství vychází z CHCI, ne z MUSÍM. Toto objasním trochu víc.

Dítě, čím je starší, tím má své pevnější návyky, svoje normálno. Například je zvyklé, že tady je jenom máma, že ta mi tohle dovolí. Toto je svět, v jakém dítě dlouhodobě žije. Cítí se v něm bezpečně. Je u sebe doma, ví, co může, zvyklo si na to, vyhovuje mu to.

A najednou přijde cizí element. Úplně jiný člověk, který má nějaké vlastní návyky, odlišné normálno a někdy dokonce silovou páku na to říct: „Toto dělat, Ty dítě, nebudeš. Teď bude všechno jinak. Tvůj rodič, který odešel a žije jinde, to dělal špatně.“

„Co to je za člověka?“ řekne si to dítě. „Cizí člověk, nějaký soused sem zabloudí a něco mi vykládá? Jakým právem? Jenom proto, že spí s mojí mámou? Co mně je do toho? A co jemu je do mě? Co jemu je do mého táty? Jakým právem hodnotí jeho, člověka, který tu není, člověka, který mně je blízký, člověka, po němž mám tvář, vlastnosti, člověka, který je MŮJ TÁTA?“

Fixujte, prosím, tento přístup. A nyní si ukažme opačný:

Jaký je to rozdíl proti situaci, kdy přijde někdo jako host, jako návštěva, jako kamarád? Přirozeně zjistí, co má dítě rádo, protože se o něj zajímá, protože mu naslouchá, protože mu na tom dítěti zjevně záleží, vezme ho tam, kde je dítě šťastné, na koncert jeho oblíbeného zpěváka nebo do Disneylandu, přinese mu, po čem dítě touží, sedne si klidně k němu a začne s ním rozvíjet to, co je pro dítě důležité a co ho dělá šťastným. Co se v tu chvíli stane? Toho cizího člověka si dítě přirozeně zaškatulkuje jako zdroj dobrých emocí. Jako někoho, s kým je mi dobře. Ne že mi obrací život, zpochybňuje mě a je mi s ním špatně.

Pamatujme: Dítě nepotřebuje dalšího rodiče, jestliže má už dva. Ale potřebuje dalšího kamaráda, těch není nikdy dost, hlavně mezi dospělými. Navíc toho kamaráda potřebuje zejména tehdy, když se v jeho životě stalo najednou něco, čemu nerozumí, čeho se bojí, v čem se necítí komfortně – třeba že trochu ztratilo svou mámu, která se teď věnuje i někomu jinému.

Tohle muž bohužel někdy nezvládne. Třeba proto, že neví, jaká je vlastně jeho role. Jestli smí nevlastní dítě okřiknout, nebo má raději poslušně mlčet a vnitřně trpět v něčem, co mu nevyhovuje, ale na co jsou ta máma a to dítě zvyklí. Neví, jestli má tiše sedět v prostředí, které pro něj není normální, nebo naopak změnit to prostředí, kde je, v pro něj normální, ale v nenormální pro to dítě.

A přitom chyba je v tom, že se tento muž vůbec o tohle snaží – něco měnit. Naopak, všechno má zůstat tak, jak je. Dítě dál musí mít bezpečné prostředí a v něm lidi, které má rádo, na které se těší, protože jsou to svým způsobem jeho ochránci a přátelé. 

Tak to je problém slova MUSÍŠ. Ať jde o dítě, nebo partnera. MUSÍŠ TOHLE PŘIJMOUT. Ne, Ty přece chceš. Ty chceš, můj partnere, abych byla šťastná. Ty chceš být šťastný sám. Tak mi pomoz udělat mé dítě šťastným. Dát mu to, co jenom se mnou jakožto se ženskou nemá. Protože mu chybí chlapská energie, chlapský pohled, chlapské koníčky, chlapský přístup. Chybíš mu Ty. Ale to dítě to zatím ještě neví.“

A pak je tu třetí důvod, ten nejčastější: Muž neunese cizí dítě vnitřně. 

Nejčastěji proto, že sám má někde své vlastní dítě. Odešel od něj, nevyrovnal se s tím, chtěl by s ním teď být a místo toho je s jiným dítětem, na které ani nemá myšlenky, ale má myšlenky na svoje dítě. To je velký problém.

Čím víc je s Vaším dítětem, tím víc myslí na to své. A tím víc se cítí pod psa. Že něco v minulosti pokazil, že je někde, kde být nemá, protože krev není voda. Takovýto muž se bohužel nedokáže soustředit na přítomný vztah, protože nemá uzavřenou minulost. Hlavou je víc se svým dítětem a ve výčitkách, a Vaše dítě, i když mu neubližuje, i když ho má rádo, tak mu není dost dobré.

Někdy se takový muž v zoufalství sám snaží i uměle vyvolat konflikt, aby mohl říct: „S tak špatným dítětem tady nebudu“, aby mohl odejít, aby si mohl vše urovnat v hlavě či být zpátky právě u svého dítěte, případně se pokusit o obnovu předchozího vztahu, ze kterého odešel.

Tak to jsou tři statisticky nejčastější důvody, proč to nevyjde. Všechny porazí čas a trpělivost. Touha chtít, ne muset. Pochopení, že to, že nic už nebude jako dřív, nemusí znamenat, že to bude horší, ale že to, co bude, může být dokonce takové jako ještě nikdy předtím. Pro dítě, pro jeho mámu i pro toho muže. Všichni mohou být šťastní, ale musejí na tom vztahu pracovat. Musejí do něj vnášet to dobré. Jen tak to přinese to dobré.

Pamatujte si, prosím:

  1. Každý jsme jiný, ale všichni chceme totéž. Mít kolem sebe lidi, kteří nás činí šťastnými a které my činí šťastnými.
  2. Je to tak jednoduché. Ale k tomu chce víc otevřít srdce.
  3. Kde začne vyhrávat ego – můj názor je nejvíc, takhle to bude, nebo jdu pryč – tam pro lásku ani pro štěstí není místo.

Věříte, že teď máte vedle sebe spřízněnou duši, a přesto vztah nefunguje, nedaří se ho udržet? Bojíte se, že někde chybujete a nejste pro druhého sami spřízněnou duší? Využijte mou knihu JáMy spřízněných duší a pochopte, co lze změnit, aby vztah fungoval.

Všechny mé knihy pro Vás, včetně Řešidla, naleznete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart