Proč nemohu zapomenout na to špatné, co mi někdo provedl

Na této otázce vysvětlím rozdíl mezi emocionalitou a racionalitou člověka.

Emocionálně totiž člověku, který pokládá takovou otázku, rozumím. To špatné v hlavě tíží a bolí. Je přirozené chtít vytlačit to z hlavy. Zapomenout by bylo nejsnazší, ale…

Racionálně by to byla chybná volba. A život je tak moudrý, že nám nedovoluje na to špatné, co nám někdo provedl, zapomenout. Občas by stálo za to mu poděkovat. Vysvětlím proč.

A vysvětlím to nejen Kamile, která mi popsala svůj pohled těmito slovy: „Petře, píšete, že všechno, čím je od přírody vybaven člověk, je člověku ku prospěchu. Ráda bych tomu věřila, ale… je tu jedna věc, která mi ku prospěchu není. A to je paměť. Proč nemohu zapomenout na to špatné, co mi někdo udělal? Pokud je paměť ku prospěchu, měla by mi pomáhat mít lepší, šťastnější život. Ale když nemohu zapomenout na to špatné, co mi někdo udělal, bolí mě to, trápí mě to a rozhodně mám horší, nešťastnější život.“

Trápí i Vás nějaká otázka? Už jsem poskytl téměř čtyři sta odpovědí ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě.

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou potom určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis klíčových epizod. Ve zvýhodněné společné sadě získáte obě knihy zde

Odpovím samozřejmě i Kamile, respektive všem dalším tazatelům, které trápí podobný problém.

Význam minulosti

Ačkoli se nám to v první chvíli tak nezdá, nakonec všechno v našem životě má svůj smysl a místo. Ano, i minulost.

Minulost není v našem životě a naší hlavě od toho, abychom ji zapomínali. Ale naopak abychom si ji pamatovali. Kdybychom si minulost neměli pamatovat, žádnou paměť nemáme. V čem tedy mají minulost i paměť svůj smysl a místo?

Právě to, že máme paměť a pamatujeme si to špatné, co nám někdo provedl, nás posouvá vpřed – právě k lepšímu, šťastnějšímu životu. Nevěříte? Naslouchejte, prosím:

Jestliže si pamatujeme to špatné, co nám někdy někdo provedl a co jsme neočekávali, co nás v té dané chvíli překvapilo, zranilo, zamrzelo, tak si udržujeme v hlavě dvě důležité informace:

  1. to, čeho jsou taky lidé schopní (obecně),
  2. to, čeho je schopen konkrétně tento člověk, který nám to provedl.

Abychom tomu však správně porozuměli: Není to RACIONÁLNÍ paměťový zápis, co si zapisujeme do hlavy. Není to ten typ zápisu, jaký známe ze školy, kdy jsme se do sebe drtili básničky. Je to jiný paměťový zápis – říká se mu EMOCIONÁLNÍ.

Emocionální paměťový zápis je mnohem trvanlivější. Spojuje nám totiž konkrétní jednání s konkrétní emocí, kterou jsme při tom jednání cítili, například s bolestí. Racionální paměťové zápisy se totiž z hlavy vytrácejí, tak jako básničky v dětství, respektive jsou překrývány stále novějšími znalostmi a vědomostmi. Musíme poté vyvinout zvláštní úsilí, abychom si na staré racionální zápisy vzpomněli nebo abychom udrželi ty nové. Ale emoci jen tak nezapomeneme. Ano, zpětně si už vůbec nemusíme vybavit přesná slova nebo přesné činy, kterými nám někdo ublížil, ale přesto si obnovíme emoci, kterou máme s konkrétním člověkem nebo s konkrétním jednáním spojenou. Už ani nevíme proč, ale cítíme přesně, že nám ve společnosti konkrétní osoby, kterou vidíme i po desítkách let, nebo při opakování totožného jednání jinou osobou NENÍ DOBŘE.

Význam bolesti

Čím větší ta bolest byla a čím déle trvala, tím spíše si potom pamatujeme to jednání, které nám ublížilo. A čím nesnesitelnější ta bolest byla, tím spíše ji potom už nechceme začít znovu. A to je právě, milá Kamilo, klíč k lepšímu a šťastnějšímu životu: Jestliže víme, co jsou taky schopni lidé udělat, protože jsme to na vlastní kůži zažili, nebo co je schopen udělat tenhle konkrétní člověk, protože nás už jednou bolestně zklamal, tak budeme ve vztahu k němu, respektive ve vztahu ke všem dalším lidem OPATRNĚJŠÍ. A pokud budeme příště/už navždy opatrnější, tedy pokud se budeme mít mnohem víc na pozoru než předtím, tak se s daleko větší pravděpodobností ta bolest už nezopakuje. Už si prostě nedáme jen tak ublížit, protože víme, že se pak nedá ta bolest jen tak vymazat.

Kdybychom na to špatné, milá Kamilo, zapomněli ihned poté, co nám to někdo provedl, tak bychom za okamžik NEVĚDĚLI, co jsou taky schopni lidé udělat a co je schopen udělat tenhle konkrétní člověk, a tak bychom nejen komukoli dalšímu, ale hlavně té samé osobě bez váhání „podali znovunabitý revolver“, kterým nás prvně dostatečně netrefil. Jen si představte absurdní divadlo: Nás právě jen o vlas minula vystřelená kulka, ale protože si to nepamatujeme, tak tomu střelci jdeme v ústrety stále s naivním úsměvem a dáváme mu druhou šanci, aby nás zasáhl…

Tohle je, Kamilo, to, co si přejete? Zapomenout, tedy být stejně naivní jako předtím a neponaučovat se?

Pokud právě tohle, Kamilo, chcete, tak Vás bohužel zklamu. Není to možné. Stěžujte si na reklamačním oddělení přírody. Příroda je totiž proti Vám. Ona nechce, aby člověk vymřel. Příroda je na straně života, a ten znamená neustálý rozvoj. Proto i z člověka udělala chybující a nezapomínající bytost. Děláme chyby, které nás bolí, a protože bolest nechceme, tak se chybami učíme.

V příměru s revolverem: Ano, my potřebujeme POCHOPIT, že byla CHYBA tomu člověku věřit a jít mu s naivním úsměvem v ústrety, protože on po nás vystřelil. Ale nyní mu už nevěříme a i příště u jiných lidí si dáváme větší pozor, protože SI TO PAMATUJEME – jednak co jsou taky schopni lidé udělat a jednak co je schopen udělat tento konkrétní člověk, byť mu neubližujeme.

Ponaučili jsme se my a ponaučit se současně může i on. Jestliže odejdeme, možná pochopí, že pokud i příště střelí po člověku, který mu neubližuje, další šanci u něj už nemusí dostat.

Význam ponaučení

Existují dvě knihy, ve kterých se tímto tématem obsáhle zabývám. Čtyři prány štěstí jsou zaměřené na uzdravení svých vnitřních zranění z minulosti. JáMy spřízněných duší ukazují cestu emocionálního přepisu, tedy uzdravení vnitřních zranění vlastního partnera – jak pomoci člověku, kterého milujeme, s jeho nedůvěrou k nám vinou špatných zkušeností v minulosti. Obě knihy najdete ve zvýhodněné sadě zde.

V obou knihách připomínám, že když se podíváte do své minulosti, je přirozeně plná špatných věcí. Těch, které jsme pokazili my, i těch, které pokazili jiní lidé. Ovšem ty vzpomínky nejsou v naší paměti proto, aby nás oslabovaly, ale aby nás varovaly a abychom v přítomnosti či budoucnosti už nikdy stejnou bolest nezažili znovu. Čím zraněnější jsme, tím jsme přirozeně opatrnější a ponaučenější. A to je dobře. 

Já vím, Kamilo, co Vás trápí ve skutečnosti. Není to minulost, ale čas. Vás trápí to, že ta bolest trvá moc dlouho. A že je pořád intenzivní. Ale pochopte, prosím: Čas, po který překonáváte tu těžkost, je strašně důležitý. Ten čas nám nedovoluje zapomenout, ale učí nás s tou těžkou zkušeností žít, a hlavně porozumět, PROČ SE TO VŮBEC STALO. Ten čas musí být dlouhý. Zkusím Vám vysvětlit proč.

Na začátku, bezprostředně po zranění, jsme pod vlivem emocí a rozum prakticky nefunguje. Je to podobné, jako když se praštíte kladivem do prstu, šíleně to zabolí, to kladivo vzteky mrštíte z okna nebo po nějakém člověku, ve zdi, na kterou jste jen chtěli pověsit obraz, vyhloubíte v návalu hněvu mnohem větší díru, prostě uděláte něco, co Vás následně mrzí a ani nechápete, že jste se nechali tak unést. To jsou emoce. V emocích, protože nefunguje rozum, nerozumíme, proč se k nám někdo takhle zachoval, proč nás zradil, když jsme ho milovali a věřili jsme mu.

Ale časem emoce odeznívají, a tím uvolňují zpátky prostor pro rozum. My to poznáváme na tom, že o všem začínáme přemýšlet, celý bolestný film si přehráváme zpětně. Až jednou – a za to musíme poděkovat času – to pochopíme. Například: Ten člověk nás zradil proto, že jsme mu to umožnili. Že jsme mu důvěřovali.

Kdybychom mu nedůvěřovali, neměli bychom s ním vztah. Kdybychom s ním neměli vztah, nemohl by nás zradit. Tak proč jsme mu důvěřovali? Proč jsme s ním měli vztah?

Odpověď, kterou nám dopřeje taky čas, je: Protože jsme věřili, že nás nezradí, že to je parťák, přítel. Ale on ve skutečnosti parťák ani přítel nebyl. Proto nás zradil.

A proto, dopoví nám čas, je dobře, že už není u nás. Nebo je dobře, když mu nedovolíme, aby byl ještě někdy u nás, pokud se nezměnil.

Přičemž i to, jestli se změnil (a máme s ním obnovit vztah), můžeme taky posoudit pouze díky tomu, že nezapomínáme. Že si pamatujeme, co tehdy udělal, jak se zachoval, a porovnat to s tím, co dělá nebo jak se chová teď. Potažmo, díky tomu, že si pamatujeme, co nám kdo provedl, to můžeme porovnat s tím, jak se k nám nyní chová někdo jiný. A rozpoznat tak skutečnou spřízněnou duši od někoho, kdo jde zjevně ve stejných šlépějích jako výtečník, který nás předtím zranil.

A proto, prosím, pamatujte si:

  1. Děkujte za to, že nezapomínáte. To nezapomínání Vás naopak chrání, pomáhá Vám nedopustit ve svém okolí lidi, kteří Vám jsou schopni ublížit.
  2. Minulost tu není od toho, abychom ji jakkoli aktivně zapomněli nebo změnili. Minulost je v historii našeho života naopak od toho, aby zůstala právě taková, jaká tehdy byla. Protože člověk se principiálně vyvíjí právě díky své minulosti.
  3. Kdyby dítě okamžitě poté, co sáhlo na žhavou plotnu, zapomnělo, jak to bolí, v příštím momentu se spálí znovu. Ale právě proto, že bolest nezapomíná, tak si od té chvíle už dává velký pozor nejen na žhavé plotny, ale vůbec na všechno, co mu v životě může přinést bolest.

Potřebujete přepsat svůj bolestný emocionální zápis? A jste sami? Využijte Čtyři prány štěstí.

Promítá se Váš starý emocionální zápis do Vaší nedůvěry, žárlivosti, a přitom neochoty otevřít své staré rány novému partnerovi? Využijte společně 250 zákonů lásky, zejména kapitolu o pásmu bolesti.

Drtí starý emocionální zápis Vašeho partnera, který pro minulost není schopen efektivně budovat přítomnost? Využijte JáMy spřízněných duší, jestliže Vám na člověku skutečně záleží.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart