Proč je lepší být sám než s někým, kdo si Tě neváží aneb 7 vztahů, které nechtít zpět

Když bylo mému synovi patnáct, zeptal se mě: „Tati, co bych hlavně měl, anebo neměl dělat, abych si udržel partnerku svých snů?“

„Pokud nejsi schopen udělat ji šťastnou, nepřekážet někomu dalšímu.“

Syn se zamyslel: „Ale jak poznám, že ji nejsem schopen udělat šťastnou?“

Kráčeli jsme spolu po mořské pláži a já se mlčky sehnul pro písek. Nabral jsem jej do obou dlaní a obě zvedl před synovy oči. Jako by šlo o dva talíře s vrchovatým pískem. Pak jsem jednu dlaň sevřel v pěst a písek, uzavřený uvnitř, jsem vší silou mačkal. Zrnka z plné hrsti unikala mezi prsty ven, až nakonec v dlani nezbylo skoro nic.

Druhou dlaň jsem ponechal otevřenou. Písek mohl kdykoli odletět, ale nedělal to. Zůstával na ní všechen. Syn chvíli přemýšlel, pak se usmál a řekl: „Děkuju, tati. Už rozumím.“

V knize JáMy spřízněných duší varuji před vynucováním lásky. Opakuji: Neproste se o lásku. Nevydírejte. Láska, kterou si vynutíte, není upřímná ani skutečná. Ve vynucené lásce je s námi partner proto, že MUSÍ. Ve skutečné lásce je s námi proto, že CHCE. A ten, který MUSÍ, jednoho dne stejně odejde, respektive odpojí se hned první den, co ho začneme nutit. Možná s námi dál bydlí, protože MUSÍ, ale emocionálně už může žít mimo náš vztah. Co je vynucené, není přirozené, od srdce ani autentické, je to jen iluze a lež.

Věřím v to, že skutečnou lásku si nelze vyprosit. Skutečná láska BUĎ JE, ANEBO NENÍ. Už když pocítíte, že o respekt člověka musíte bojovat, přestaňte. Přestaňte bojovat o takovou lásku, protože už v tom okamžiku žádná láska není. Není o co bojovat. Láska, o kterou se NEmusíte doprošovat, je JEDINÁ skutečná.

Všechno, co mám

Ta pláž končila přechodem do města. Seděl tam žebrák. Hned naproti stánku s hot dogy. Žebrák k nám natáhl ruce. Syn se na mě prosebně zadíval. Ale já nikdy nedávám peníze. Ukázal jsem tedy synovi, ať zajde žebrákovi koupit jídlo. Syn učinil a podal žebrákovi hot dog. Ten úklonem poděkoval, zabalil ho do ubrousku a položil vedle sebe, načež žebral dál.

„Vy ho nebudete jíst?“ překvapilo syna.

Žebrák zavrtěl hlavou. „Ne, kamarád má dnes narozeniny. Bude to můj dárek.“

„Hot dog?“ usmál se syn.

Žebrák přikývl. „Chlapče, ten hot dog je nyní všechno, co mám.“

Musí být úžasné mít přítele, který je ochoten dát Vám všechno, co má. Ještě úžasnější je však sám být přítelem, který ocení takového člověka, ba je schopen na oplátku být také takovým. Proto takév knize JáMy spřízněných duší ukazuji nejen to, jak potkat spřízněnou duši, ale také co dělat, abychom sami byli spřízněnou duší pro někoho, kdo nás potřebuje a ocení.

Sedm osamělostí ve vztahu

A o to šlo i v příkladu s pískem. Umět rozlišovat mezi samotou a osamělostí. Samota je fyzický stav, kterého se mnozí lidé bojí, a proto chtějí za každou cenu nějaký vztah. Osamělost je však psychický stav, který pak mohou pociťovat právě ve vztahu. Cítit se sami vedle jiné osoby. Cítit se sami na vztah. Být sami na lásku. Osamělost totiž vyprazdňuje, zbavuje sebevědomí a síly. Naopak samota je lepší než vztah, kde Vás protějšek nerespektuje. Taková samota totiž naopak energii člověka obnovuje. Není snadné být sám, ale mnohem těžší je cítit se sám v lásce.

A tak mi syn položil konečně tu správnou otázku: V jakém vztahu nezůstávat? O jaký vztah nestát? Kdy raději upřednostnit samotu? Povím Vám sedm takových typů:

1. Vztah živený jen jednou osobou

Tím myslím vztah, kde pořád jen jeden dělá první krok. Kde pořád jen jeden chápe, že vztah je jako zahrada – musí se opečovávat, jinak zaroste býlím a přestane nést ovoce.

Je to vztah, do kterého jenom jeden vkládá svou energii, nápady, lásku, komunikaci a ten druhý vše jenom bere. V takovém jednosměrném vztahu bohužel časem energie, nápadů, lásky i komunikace ubývá. Ne proto, že by ten první už přestal chtít dávat, ale proto, že časem už nemá co. Aby mohl dávat, potřebuje také dostávat. Nikdo nemůže dlouhodobě dávat to, co se mu nevrací.

Vztah je prostě jako dvojkolo. Není možné, aby se jeden snažil šlapat a druhý pouze stál na brzdě. Bicykl pak nejede.

2. Vztah vzniklý jen proto, aby naplnil nešťastného člověka

Dvanáct srdcí je moje kniha do osamělosti – do chvíle, kdy těžko snášíme to, že ten, s kým jsme spojovali už celou svou budoucnost, najednou ze vztahu odešel nebo není schopen se na nás soustředit – tone v neuzavřené minulosti nebo jiné formě vnitřního neštěstí. V této knize, kde pomáhám překonat osamělost ve vztahu, vysvětluji, že vztah je jako řetízek. Přetrhne se vždy v nejslabším místě – kde povolí nejslabší článek. Vztah je silný jen tak, jako slabší z partnerů. Kde nevydrží on, ztroskotá celý vztah, a to bez ohledu na to, o kolik silnější byl ten druhý.

Jednou z forem slabosti je vnitřní neštěstí. To nelze léčit zvenčí. Kdo je nešťastný, tomu schází schopnost vážit si i malých věcí. Kdo si neváží malých, toho neučiní šťastnými ani velké věci. Velké věci jsou totiž tvořeny těmi malými. A nikdo zvenčí nemůže vložit do člověka to, čeho sám není schopen. Je to jako zvenčí vložit radost do toho, kdo se odmítá usmát.

Žádné světlo zvenčí nedokáže ukončit temnotu, kterou má člověk uvnitř. To může jen on sám – vnitřním světlem, složeným například z paprsků vděčnosti, pokory, nadhledu. Kdo v sobě například neuzavřel minulost (a proto je stále nešťastný), nemůže čekat, že za něj jeho vlastní minulost uzavře někdo druhý. Vnáší-li své trápení, svůj neřešený problém do nového vztahu, pak partnera zatěžuje něčím, co nemá řešení v páru, pouze vně, u něj.

Chce-li někdo ve vztahu dávat štěstí, musí ho nejprve mít v sobě. Nikdo není schopen dát to, co sám nemá. Kdo nedokáže přijímat život, jaký je, a učit se hledat nejen stinné, ale i světlé stránky, ten pak bude hledat čerň i na vztahu, partnerovi, každém společném dni.

3. Vztah ignorující potřeby partnerů

Všichni vstupujeme do vztahu proto, aby nám bylo lépe než o samotě – abychom ve dvou byli silnější, naplněnější, moudřejší. Nikdo není dokonalý, ale také žádní dva lidé nejsou shodní, což znamená, že naše nedostatky mohou být vykryty přednostmi toho druhého, a naopak – víc hlav víc ví. A hlavně, druhý nás může podpořit, zvednout, obohatit jiným úhlem pohledu v době naší emoční krize, a naopak. Problémy v páru dostávají úplně jiné světlo, jestliže je partneři využívají ke svému posílení, ať už díky vědomí „Hurá, pomohl jsem druhému“ (hrdost a smysluplnost), nebo „Hurá, druhý mi pomohl“ (bezpečí a jistota).

Špatné je, když jedinci v páru přestanou koexistovat. Když začnou jeden druhého omezovat, obviňovat, ignorovat. Když se přestanou zajímat o to, co druhému vadí, co jej těší, o čem sní, čím mu mohou pomoci. Když se začne stírat rozdíl mezi pojmy podporovat a muset podporovat. Když je ze vztahu vězení a povinnost, tedy nesvoboda a nechtění.

Tehdy se dva spoluhráči mění v protihráče. Sedí v jedné loďce, ale pádlují proti sobě. Loď proto stojí na místě, jelikož se oba vysilují bojem proti sobě, a časem se i převrhne.

Nad vším, co bylo na začátku, se zavře voda. A to jen proto, že ti dva zapomněli, že ve vztahu neexistuje jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy pouze buď dva vítězové, nebo dva poražení. A oni se rozhodli prohrát. 

4. Vztah postavený na očekávání dokonalosti

Ve své knize 250 zákonů lásky vysvětluji 250 podmínek dlouhodobého a zdravého vztahu, které lidé nejvíce podceňují, a pak je rozpad vztahu nejvíce mrzí. Jde totiž o maličkosti, které však tvoří mozaiku kompatibilního vztahu. Jednou z podmínek je neočekávat dokonalost svého protějšku.

Já vím, že je to látka ze základní školy. Nikdo přece nejsme dokonalí, to ví i malé dítě. A přesto někteří partneři očekávají, že dokonalí budeme. Například že nebudou ve vztahu problémy. A jakmile na problém narazí, odcházejí. Protože problémy nechtějí. A řešit problémy je příliš pracné. A tak utíkají od informací: „Čekám miminko.“ Od nemocných dětí. Od partnera, který náhle prochází nějakými životními komplikacemi. „Nechci partnera, který má rakovinu,“ řeknou a hledají ideální protějšek. Bez chyb, bez těžkostí, růžovou cestu životem.

Idealismus, směr vycházející z hledání ideálu, dokonalosti nebo bezchybnosti, nepatří do reálného lidského života. Člověk totiž není ideální, dokonalý, a už vůbec ne bezchybný.

Idealisté proto bývají nešťastní, protože hledají ideálního partnera a nemohou uspět – on totiž neexistuje. Nedochází jim, že ve šťastných vztazích se lidé milují a oceňují ne proto, že by byli dokonalí, ale navzdory tomu, že dokonalí nejsou. Dokonalým dělá vztah to, že dva nedokonalí jedinci pracují na svém zdokonalování. Přijímají chyby jako součást růstu.

Tolik k dokonalosti. A nyní k druhému zmíněnému slovu – očekávání.

Čím méně očekáváme od druhého člověka, tím šťastnější můžeme být. Proč? Protože nikdo jiný nedokáže myslet a jednat tak, jak předpokládáme – nikdo jiný totiž není MY. I když se domníváme, že právě náš způsob je ten jediný správný a možný, je to jen klam. Nikdo na světě nebude stejně jako my dávat, milovat, chápat a odpovídat. Nedělá ho to horším, než jsme my, pouze jiným. Proto také vstupujeme do vztahu. Najít někoho stejného jako my, jakkoli je to při lidské rozmanitosti nemožné, by bylo i zbytečné. My už sebe máme. Co potřebujeme, není to samé druhé Já, ale člověk, který nás doplní – má to, co my nemáme.

Nejzbytečnější zklamání ve vztahu jsou zaviněna idealistickými očekáváními. Očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a zklamání trest, který potom vykonáváme na sobě. Přemýšlejme o tom. Odstraníme-li vlastní domněnky, co by někdo jiný měl či neměl podle nás dělat, snížíme svou frustraci a utrpení z následného zklamání, že to nedělá.

Neusilujme o to, aby se v našem vztahu sešli dva dokonalí lidé. Raději se snažme, aby se v něm sešli dva nedokonalí lidé, kteří ovšem respektují nedokonalost a jinakost druhého.

5. Vztah zneužívající stará provinění k ustavičně novým obžalobám

Mohl bych uvádět další hloupé úkroky, které popisuji v knize 250 zákonů lásky a které opuštěného partnera nechávají v pochybách o sobě. Uvedu ale ještě jeden. Opět z první třídy základní školy. Když nás někdo opakovaně trestá za chybu, které jsme se dopustili.

Chybujeme, ano. Aby ne, jsme lidé. Lidé jsou chybující bytosti. A za chybu patří trest, jistě. Následuje-li po chybě trest, který hodně bolí, viník chybu spíše už nezopakuje. Ale!

Už když jsem studoval práva, učili jsme se, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za tentýž prohřešek. V realitě života jsou však lidé nuceni pykat za jednu chybu opakovaně, ba soustavně. Typicky manipulátoři si libují v tom, aby na partnery vytahovali jejich staré chyby (i z předchozích vztahů), drásali jejich nezahojené rány a obnovovali dávné bolesti – jako by pořád chyběla ještě jedna omluva… Jako by utrpení nemělo být nikdy ukončeno.

Manipulátoři v této strategii uspějí proto, že každý děláme chyby a všichni se pak cítíme vinni. Trápí nás minulost, kterou nelze vrátit ani změnit, přitom je nám opakováno, jak moc jsme ublížili. Manipulátoři rádi sahají do našich třináctých komnat, které jsme jim v začátcích vztahu s důvěrou svěřili, a ani nás nenapadlo, že by je někdy zneužili proti nám. A právě to milují.

Nevracejme se, prosím, do vztahu, kde někdo nestrávil naši minulost. Ať se v ní stalo cokoli, jsme-li ponaučeni a rozhodnuti stejnou chybu neopakovat, pak už nejsme stejní jako v minulosti, ačkoli minulost je samozřejmě nadále součástí našeho života, naší historie. Kdo neakceptuje minulost člověka, nepřijme ani člověka samotného. A přijmout člověka bezezbytku znamená především už nikdy proti němu nepoužívat jeho bolestnou minulost.

6. Vztah prosycený lží

Pro lidi, zablokované v nefunkčních vztazích, kteří se stali spíše soupeři než týmovými hráči, jsem napsal samostatnou knihu Spolu. Je o tom, jak obnovit zdánlivě neobnovitelné, pokud oba chtějí. K tomu ale potřebují přestat bojovat, stát na opačných stranách a hlavně jeden druhému nebo sami sobě lhát.

Vztah totiž stojí na důvěře. Bez důvěry vztah umírá. Jednou narušená důvěra se většinou už spravit nedá. Je jako zranění na špatně hojitelném místě. A zranit ji lží je čirá hloupost.

Jak podotýkám v knize Spolu, lež není chyba, nedopatření nebo omyl. Lež je vědomé rozhodnutí, dobrovolný úmysl. Lhát totiž znamená vědět, že nemluvím pravdu a že za lež mohu zaplatit. Sice mohu věřit, že jsem tak dobrý lhář, že se na lež nepřijde, potažmo že jsem tak dobrý lhář, že se i z odhalené lži vylžu. Ve výsledku to znamená v každém případě ke lži přidávat lež další – ať už mě lidé odhalí, nebo ne.

Základní hloupostí lháře je to, že lže i sám sobě. Myslí si, že může nepřetržitě lhát, a i když bude odhalen, lidé mu pořád budou věřit. To je ale klam. Lež v jeho vidění světa vyřeší přítomnost, jenže nemá budoucnost. Je tak hloupá a početně nevýhodná, že stačí, aby se přišlo na jednu jedinou ze všech lží, a od té chvíle už budou navždy zpochybněna všechna slova lháře, i kdyby tisíckrát mluvil pravdu.

A že se na lež přijde, to je jasné. Lidé totiž mají nejen sluch, ale i cit. Cítí vibrace a slova mají jak obsah, tak formu. Energie při komunikaci nelže.

Proto se nikdy nevracejme do vztahu s lhářem. I když nás bude stokrát přesvědčovat, že se změnil, pak jedině v tom, že najde nové způsoby lhaní. Lež totiž není chyba, omyl, přeřeknutí, opomenutí, nezralost. Lež je vědomý čin, obraz lhářova myšlení a přístupu k nám i všem dalším. Upřímný nepřítel je vždy lepší než falešný přítel. Proto si méně všímejme toho, co partner říká, a více toho, co dělá. Slova totiž mohou lhát, ale činy vždycky mluví pravdu.

7. Vztah odložený na „zadní hořák“

Takto se v psychologii označuje vztah, který nemá u člověka prioritu. Vychází z faktu, že není tak docela pravda, že „nemáme dost času“. Máme dost času na všechno, co je pro nás důležité. To, že se nám člověk nevěnuje, není otázka času, ale otázka jeho priorit. I zaměstnanější lidé jsou schopni udělat si na sebe čas. Pochopili, jak právě při své zaměstnanosti jeden druhého a vůbec porozumění, naslouchání, podporu, povzbuzení, prostě sdílení potřebují.

Na zadní plotýnky sporáku vždy odkládáme vaření, které nemá prioritu. Se vztahem tohle nedělejme. Mít vztah je sice náročné, stojí to čas, energii i sebeobětování, z dlouhodobého pohledu se to ale vyplatí – máme-li partnera, který také vztah neodkládá „na později“.

Přirozeně, ve vztahu je třikrát víc problémů než o samotě. Jsou v něm problémy naše, partnera i společné. A všechny je důležité řešit. Neřešené problémy jsou jako želatinoví medvídci, ponoření do sklenice s vodou. Bobtnají. Neřešené problémy rostou a množí se.

Ti, kteří kvůli tomu ze vztahů nebo od problémů utíkají, se jinde nebudou mít lépe. Život je totiž plný problémů, a právě jejich řešením se učíme a zdokonalujeme. Od problémů tak de facto nejde utéct, protože pak tím hlavním problémem svého života jsme my sami – a naše neochota život pochopit.

Věnujme tedy druhému čas, energii a soustředěnou pozornost. Jsou to ty nejdražší dary, které si můžeme vyměnit. A také nezbytné pro každý vztah. Bez nich se nedá žít spolu, jen vedle sebe. Jako dva osamělí cizinci.

Přemýšlíte darovat kteroukoli z mých knih k Vánocům? Chcete-li ji obdržet i s mým vlastnoručním věnováním Vámi obdarované osobě, jednejte v dostatečném předstihu. Jak postupovat?

  1. Vyberte si vhodnou knihu nebo sadu zde.
  2. Do poznámky uveďte jméno obdarovaného (nebo Vaše, je-li kniha pro Vás).
  3. Mějte strpení. K vepisování věnování se dostávám jednou měsíčně.

© Petr Casanova, foto: Tomáš Nosil

Top
Shopping Cart