Jak se nekomunikace může vymstít tomu, kdo se odmlčel

Je jedna fráze, která mě štve. Zní: Všechno se dá spravit.

Není to pravda. Všechno má totiž svou mez. Dokud tato mez není překročena, dá se spravit mnohé. Od překročení této meze však už ne. Jednostranné nekomunikace se to týká především.

Lidé přestávají komunikovat z mnoha důvodů. Z trucu, z ega, ze zklamání, z nějaké formy vlastní slabosti, z negativní domněnky, kterou si ve své mysli přetvořili v přesvědčení. Mlčet začínají i z pouhé hry. Ano, chtějí si hrát s partnerem, tím víc, když je miluje. Nakonec je jedno, proč začnou mlčet, rozhodující je, že je to jednou může velmi mrzet. Proč, o tom dnes budu hovořit.

I proto jsem sepsal Kurz sebezvládání. Abychom i tehdy, když nás přemáhají negativní emoce a touha se postavit partnerovi jako „nepříteli“, z emocí vystoupili a více přemýšleli. Jinak se totiž může stát to, co se událo v příběhu popsaném Natálií: „Petře, s manželem jsme sedm let, máme malé děti a velký problém v nekomunikaci. Manžel měl od začátku problém mluvit o tom, co ho trápí. Neznala jsem ani jeho PROČ, tedy nejen to, CO ho trápí, ale ani PROČ se mi nesvěřuje, ano, ani o tom mluvit nechtěl. Tak dlouho jsem se snažila dobýt do jeho duše, až jsem jednoho dne zničehonic přestala. Ani nevím proč. A ještě k tomu se, jako na potvoru, objevil jiný muž, který byl v komunikaci naopak otevřený. A já se rozhodla pro něj. Pro manžela to byl šok – a světe, div se, z kukly jako by se vylíhl motýl. Manžel najednou o všem mluví, snaží se, jenže já už jsem jinde… Ano, nyní za rozpad našeho vztahu vlastně mohu já. Já už se totiž k němu nedokážu vrátit, neumím a nechci s ním mluvit, ano, teď zase já s ním. Nevím proč. Mám přece takového manžela, jakého jsem vždy chtěla. Proč k němu už nic necítím?

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu ŘešidloPoslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě.

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou pak určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde

Odpovím samozřejmě i Natálii, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

1. memento: Člověk není bezmezný

Každého, kdo se rozhodne z jakéhokoli důvodu ve vztahu nekomunikovat, předem varuji: Člověk má své meze. A ve vztahu je tou základní mezí míra trpělivosti.

Jestliže Vám záleží na vztahu, tedy i na „rozmluvení“ partnera, jste pro to ochotni udělat opravdu hodně. Možná úplně všechno, co můžete. Obětujete se celí. Zdánlivě bezmezně. Ale jedna mez tu přesto pořád bude. Je to mez, nad kterou nemá člověk vědomou moc. To znamená, že ji nemůže ovlivnit vůlí, ani kdyby chtěl. Je to čas. Co tím chci říct? Aniž to ovlivníte, jednoho dne zničehonic éra Vašeho snažení skončí, protože míra Vaší trpělivosti přeteče. A tehdy nastane to, čemu se v psychologickém žargonu říká NIC. Zavládne NIC.

NIC je označení pro ticho, pro mlčení, pro bezvětří, které zničehonic vystřídá bouři. Dovolíte příměr? Je to stejné, jako kdybyste se hodiny, dny, týdny snažili dostat k člověku, na němž Vám záleží, přes dveře, které zamkl a zabarikádoval. Vy boucháte, prosíte, vysvětlujete, nadáváte, vyčítáte, litujete se, obhajujete se. To všechno můžete, ale rozhodně ne bezmezně. Můžete tlouct možná měsíce i roky, ale jednou přijde okamžik, kdy přestanete. Je to přesně ten okamžik, kdy Vám dojde síla. Přesněji, kdy už máte sílu jenom na jediné: odejít od těch pomyslných dveří, vzdát to. Právě tomu se říká NIC. Momentu, kdy místo zdánlivě nekonečného bušení nastane najednou NIC.

2. memento: Co je teď, zítra být nemusí

Máloco lidé podceňují tolik jako NIC. Myslí si, že když se někdo doprošuje dnes, bude tak činit vždy. Ale to je v rozporu s limitem člověka. A tahle nevědomost dokáže toho, kdo kdysi začal mlčet, obrovsky vytrestat. Mohu se znovu vrátit k našemu příměru, tedy k těm dveřím?

Statisticky nejčastěji člověk zabouchne, zamkne a zabarikáduje dveře ve vztahu jenom proto, aby si na druhé straně těchto dveří následně užíval to, jak Vám na vztahu záleží. Aby se zvráceně radoval, tetelil blahem, mnul si ruce z toho, jak jste nešťastní, bezmocní, respektive jak jste v jeho moci, jak „jenom na něm záleží“, jestli otevře, jestli vztah bude pokračovat. Ale to je osudový omyl – že záleží pouze na něm. A tento hrozivý omyl pochopí právě v tom okamžiku, kdy nastane NIC – kdy Vy „zničehonic“ přestanete bušit. On často ze zvědavosti koukne špehýrkou, kukátkem, co nyní děláte za těmi dveřmi, když Vám už došla síla bušit – jestli jste tam zhroucení, jestli brečíte… Jenže v tu chvíli může tento člověk ke svému úžasu zjistit, že za dveřmi už vůbec nejste. Pak tento člověk pomalinku otevře dveře, vykoukne ven, vyběhne na chodbu, začne křičet, kde jste, ať se vrátíte, že to byla legrace. Ale Vy už jste jinde. Nejčastěji jste u člověka, který se objevil v mezidobí – u člověka, který je jiný, ba opačný – na kterého nemusíte bušit, ale který Vás naopak už zdálky vyhlíží a je rád, že jste s ním.

Proto tolik naléhám, aby lidé komunikovali. Proto jsem napsal 250 zákonů lásky – knihu o 250 podmínkách vztahu, které lidé nejvíc podceňují, a pak toho nejvíc litují. Proto jsem přidal i Spolu – specifickou knihu uvědomění, kde ukazuji, jak lze řešit jednostrannou nekomunikaci, jak dát mlčícímu partnerovi najevo například to, že když nemluví, tak mu nikdo ani nemůže pomoct, protože neví JAK ani V ČEM. Stejně tak v této knize ukazuji, proč tito lidé přestávají mluvit, co se jim mohlo stát a jak to spolu můžete řešit. Jenže to je klíčové slovo. SPOLU! Aby vztah vydržel, k tomu jsou zapotřebí dva, oba. Aby vztah zemřel, k tomu úplně stačí jen jeden. Ale i na takovou samozřejmost bohužel mnozí zapomínají…

3. memento: Přijde den, kdy se Ti vrátí to, co vysíláš

Ti lidé, kteří podceňují význam komunikace a z různých důvodů se uzavřou do hradby mlčení, mohou být jednoho dne – poté, co si navykli, že se protějšek pořád snaží – velmi nemile překvapeni tím, že „zničehonic“ přišli o vztah. Ano, pak tito lidé říkají: „Zničehonic odešel.“ Ale to nebylo zničehonic. Nikdy se to neděje zničehonic. NIC přichází plíživě, ale jistě.

Když však přijde, je šokující. Protože tito lidé zjistí, že DEFINITIVNĚ přišli o člověka, který tu přitom pro ně celou dobu byl,celou dobu snažil se,celou dobu k nim hledal cestu. Ale ta doba právě skončila. A v té chvíli těmto lidem obvykle dojde, že jejich protějšek celou dobu kladl slova za sebe jako kameny, aby vytvořil most mezi těmito dvěma partnery. Pokud ale mlčící lidé z jakéhokoli důvodu o komunikaci nestáli, bylo to podobné, jako kdyby ten čerstvý most permanentně torpédovali, destruovali, sabotovali, tudíž jako by se z těch kamenů naopak stávala nějaká nesourodá hromada, zeď. A všechno má svou mez.

Jen se podívejte na děti. I ty mají trpělivost. Když jeden druhému boří věž z kostek, přijde okamžik, kdy stavitel ztratí se svým kamarádem trpělivost. Ano, i bezmezně šťastné děti mají svou mez.

Kdo četl některé z mých tištěných Řešidel, ví, že mě oslovují právě i mlčící lidé, kteří pak svého mlčení litují. Přezdívám jim bořiči. A já samozřejmě chápu, že někteří z těchto bořičů tak činí i schválně, strategicky – zbudují zeď mezi sebou a partnerem často právě proto, aby se přesvědčili, zda je na druhé straně zdi pořád člověk, který o ně stojí. Ano, často to je pouze hra, při které mlčící v obavách čeká, zda o něj protějšek neztratí zájem a bude bouchat na zeď, bude vyvíjet veškerou energii, aby zeď zbořil.

Jenže problém je v tom, že když až příliš dlouho mlčíte, tak jednoho dne Váš partner začne zrcadlit. Na Vaše dlouhodobé NIC odpoví i svým dlouhodobým, někdy bohužel celoživotním NIC. A tehdy mi tito bořiči zlomeně píšou. Nerozumějí tomu. Přitom právě tehdy byste tomu, kdo přestal bouchat na zeď (dveře), Vy bořiči, měli porozumět. Protože se nestane vlastně nic jiného, než že v té chvíli pocítíte to, co ten druhý celou dobu cítil sám: Naprostou bezmoc, zmar, nulovou šanci oživit vztah. Proč nulovou? Protože NIC znamená, že ten vztah už zemřel. Vztah, ve kterém zůstal aktivní, jen jeden z páru, přestal být vztahem. Stal se osamělostí. Tou nejhorší, jaká je: cítit se sám vedle někoho jiného.

A to, co potom dodávám, samozřejmě bořiče bolí, ale je to pravda: Mně totiž vůbec není líto lidí, kteří za své (někdy jen hravé a strategické, ale bohužel příliš dlouhé) NIC dostanou poté také NIC. Naopak je to zcela v pořádku a správně. Protože tak se chová karma – zákon příčiny a následku. Karma říká: Co vysíláme, to dříve či později dostaneme zpátky. Co zaséváme, to později sklízíme. Jinak řečeno: Nemůžeme sklidit to, co jsme nezasadili. A v tomto případě je to jasnější, než v jakémkoli jiném. Vysvětlím karmu obou protějšků:

  • Pokud jsme ve vztahu stáli o komunikaci, ale měli zničehonic vedle sebe člověka, který z nějakého důvodu komunikovat přestal a už nechtěl, naší karmou je to, že jednoho dne potkáme člověka, který NAOPAK komunikovat chce. Přitáhneme ho tím spíš, když i on má špatnou zkušenost s nekomunikací svého protějšku. Přitáhneme ho, protože nás potřebuje a my jeho – ano, jednoho dne – tak jako Natálie – najednou zjistíme, že máme to, co jsme chtěli.
  • A ten, kdo celou dobu našeho snažení mlčel a teprve potom, co jsme si našli někoho mluvného, se probudil, také dostává to, co chtěl. Karma totiž zajistí, že dostane zkušenost. Dokonce zkušenost na celý zbytek života – tu, že přestat mluvit s člověkem znamená dříve nebo později o něj přijít. Protože komunikace vytváří vztah. Komunikace znamená cestu. Komunikace, i silniční komunikace, sbližuje lidi. Zatímco zdi prostě lidi oddělují.

Pamatujte si, prosím:

  1. Srdce cítí zeď od samého začátku její „výstavby“, od prvního okamžiku mlčení. Cítit to tudíž můžeme i my. Jakmile při první nekomunikaci navnímáme špatné pocity, jako by srdce říkalo: Hele, pozor, tudy cesta nevede, zde roste zeď. Ano, srdce to vnímá od prvního momentu. To jenom rozum ještě potřebuje vyzkoušet všechny racionální a logické možnosti, aby nakonec stejně pochopil to, co srdce ví už od začátku. A tehdy nastane rezignace, které říkáme NIC. NIC je prostě mez. NIC říká: Tady vztah skončil. Příležitost jsi měl. Ale problém je v tom, že žádná příležitost netrvá napořád. Žádná příležitost není bezmezná.
  2. Počítejte s tím, že když od lidí prostřednictvím svého NIC „zničehonic“ odejdete, oni se obvykle okamžitě „změní“. Pokud s Vámi jen hráli hru na mlčení, ihned přestanou, a to proto, že jim v té chvíli došlo, že na Vás už tahle hra neplatí. Bohužel, jsou-li to „hráči“, budou na Vás následně zkoušet nějaké jiné hry. Třeba hru zvanou „Já se polepším“. Ale je to jako s lháři. Lháři se ve skutečnosti nemění, jen – když je přistihnete při lži – hledají nové způsoby lhaní.
  3. Na Vás je položit si jednu jednoduchou otázku. Co v životě chcete? Chcete hry? Pokud ano (a já Vám to neberu), pak nepochybně buďte s těmito lidmi, kteří si s Vašimi city jenom hrají. Anebo hry už po této zkušenosti nechcete? Pak doporučuji: Buďte naopak s lidmi, kteří chápou, co potřebuje srdce. Že tím, co potřebuje srdce, není žádný projev ignorace, lhostejnosti, přehlížení. Tyto projevy totiž dříve nebo později naopak způsobí NIC, Vaše odpojení, protože všechno právě uvedené nemá žádné srdce zapotřebí. Srdce vydrží hodně, ale i ono má svou mez. A kdo tuhle mez překročí, k tomu se většinou už srdce nedokáže vrátit. A proto: Pozor na tu mez!

Máte vztah, na kterém Vám záleží, a chcete se vyhnout nevratným chybám, které by Váš vztah dokázaly zničit? Využijte 250 zákonů lásky.

Už se nějaká chyba přihodila, ať už Vaší vinou, nebo ze strany partnera, a OBA ji chcete ze vztahu odstranit? Využijte Spolu.

Víte o sobě, že jste emocionálně prchliví, vadí Vám to, ale nevíte, jak se dostat zpod vlivu vlastních emocí? Využijte Kurz sebezvládání.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart