Jak překonat separační úzkost

Dozvěděli jste se, že Vás partner klame, a přece první myšlenka byla: „Nesmím o něj přijít“?

Provází Vás strach typu „Co když (to nedopadne dobře)“ až příliš často?

Máš sklon podezírat svůj protějšek i tehdy, když nemáte žádnou objektivní indicii v ruce, a chcete tomu říkat intuice?

Neumíte si představit zůstat sami, a říkáme tomu láska?

V uzavřené skupině, které jsem dnes věnoval článek o 5 fázích odpuštění aneb Jak se už netrápit pro lidi, kteří se netrápí pro nás, mi přišlo několik dotazů začínajících slovy: „Ale když já to nedokážu…“ Respektive: „Já to nechci dokázat. Nechci se druhého vzdát. I když se ke mně chová moc špatně, nedovedu být bez něj.“ Jako by z Vašich úst znělo: „Raději být vedle někoho nešťastní, než sami.“ A tak je na čase zeptat se: Proč? A co s tím dělat?

Vzato ještě z jiného pohledu – Lenka píše: „Petře, nedokážu věřit partnerovi. A není to jeho vina. Nevydařilo se mi několik předchozích vztahů a zranění z nich si přenáším do přítomnosti. Mám bohužel chorobné nutkání partnera kontrolovat, podezírat z nevěry, za každou jeho větou vidět lež. Ale ne nahlas, dusím to v sobě. Přesto mě děsí, co píšete ve svých článcích – že negativní myšlenky nedokážou vytvořit jiné než negativní činy a negativní výsledky, tedy že jednoho dne beztak vybuchnu a přijdu o něj. Že mi totiž řekne, že jsem blázen, že se mnou nebude, a to já nechci. Chci s ním být, ale taky nechci takhle žít. On je skvělý chlap, to jenom já všechno zabíjím svou podezíravostí.“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde

Odpovím samozřejmě i Lence, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Sami a „sami“

Kdykoli něco těžkého dusíme v sobě, i když máme možnost, ba dokonce povinnost říct to partnerovi, jenom to vypovídá o tom, že se něčeho bojíme. Že se bojíme možná výsměchu, výčitek, rozchodu, prostě bojíme se, že „na to zůstaneme sami“. A tak mlčíme, jenže tím na to všechno UŽ JSME sami.

Člověk by řekl, že v tom není rozdíl. Jenže je: Když budeme mlčet dál, tak na to skutečně zůstaneme sami. Ale kdybychom o tom promluvili, tak bychom na to sami zůstat NEMUSELI.

Jenže tu druhou možnost – promluvit a věřit, že nám druhý porozumí a pomůže – nevyzkoušíme, protože jí nevěříme.

Přesněji, my jí nevěříme, protože jsme se už někdy přesvědčili, že to nefunguje.

A kdy jsme se o tom přesvědčili? No přece někdy v minulosti. Někdy jsme poznali, že „na někoho, komu jsme věřili, se nemůžeme spolehnout“. Respektive, že „ten, komu jsme se s nějakým problémem svěřili, nás v něm potom nechal samotné“.

A to nás může vést k přesvědčení, že jsme tehdy udělali chybu. Že jsme se neměli svěřovat. Že problém, který máme, nestojí za sdílení. Že druhého nemůžeme obtěžovat, že je to naše věc nebo že nám stejně neporozumí. Prostě hledáme výmluvu. A to všechno proto, že na konci nechceme být (znovu) sami.

Strach založený na pravdě

Psychologie tomu říká separační úzkost. Je to strach, aby nás druhý neopustil.

Právě proto ho kontrolujeme, proto ho pronásledujeme, proto na něj žárlíme, proto se tím trápíme – a proto taky mlčíme. Myslíme si totiž, že náš problém je ostudný, hanebný, trapný, směšný nebo dokonce že ve skutečnosti neexistuje. Ale je to omyl! On EXISTUJE! On je SKUTEČNÝ!

Tím reálným a zcela pravdivým problémem je naše minulost a zranění, které jsme si přinesli. To není žádná fantasmagorie, ale skutečnost! To emocionální zranění sice nejde ukázat jako rozbité koleno, ale bolí neméně, možná ještě víc. Navíc se nedá nijak obvázat, zasypat, operovat. Ale DÁ se uzdravit, jen to nesmíme nechat být a nesmíme na to zůstat sami.

My MUSÍME svěřit partnerovi: Co konkrétního (pokud si na něco vzpomeneme) se nám v minulosti stalo, proč se teď bojíme a jak moc ho teď potřebujeme.

Pokud je opravdu „tak skvělý“, jak, milá Lenko, píšete, pak Váš partner hned poté, co se mu svěříte, udělá následující:

  1. Sedne si k Vám, obejme Vás a bude naslouchat.
  2. Vyslechne si celý Váš příběh, aby pochopil, čím vším ve Vás tu separační úzkost vytváří, tedy jaké (například) nejapné vtípky, dětinské narážky nebo nedomyšlené provokace už nemá dělat.
  3. Přehodnotí je – a to je důležité – ne proto, že by to bylo obecně špatné, nevkusné, nesprávné, ale pouze proto, že VÁS TO BOLÍ, že Vám to drásá nějakou starou jizvu a jen proto cítíte znovu nedoléčené zranění.

Pochopit bolest

Je to jako s tělesným zraněním. Představte si, že někdo v minulosti vzal bič a šlehl Vás jím po nohách. Vy od té doby máte poraněný sval v lýtku, obrovskou modrou podlitinu a modřinu. A Vy se stydíte, jak vypadáte. Aby nikdo nespekuloval, co se Vám asi stalo a proč jste si třeba „ten výprask i zasloužila“, nosíte od té doby dlouhé kalhoty. Aby to nikdo neviděl. Navíc chcete přece jiného partnera a líbit se, ne?

A tak se i zadáte. Ale kdykoli Vás nový partner pohladí po tom poraněném lýtku, syknete. Nebo kdykoli Vás požádá, ať na ulici jdete rychleji, že například potřebuje stihnout tamten autobus, kousnete se do rtu, potlačíte tu velkou bolest v noze a vnitřně se trápíte, abyste nedala své zranění znát a utajila ho před ním.

Ale já se ptám: Proč? Váš partner, pokud Vás opravdu miluje, Vám určitě nechce ublížit. Jeho naopak může taky trápit, co je s Vámi divného. Takže ve výsledku oba se trápíte – a zbytečně. Jemu to stačí vysvětlit a on, pokud Vám skutečně nechce ubližovat, okamžitě zařídí, aby Vaše bolavá noha dostala veškerou jeho lásku a mohla se doléčit.

Pochopit, že mi nic nehrozí

V sice maličké, kapesní, ale doporučeními plné knize Spolu se snažím pomoci těm párům, které řeší vnitřní blokace. To jest nevysvětlitelné chování toho druhého, které vytváří zbytečné, ale fatální domněnky. Minulost patří mezi ně.

Jestliže nám někdo v minulosti ublížil a náš nový partner říká nebo dělá něco podobného, neznamená to ještě, že je to špatný člověk, ani že nám ubližuje úmyslně. On totiž nemusí vědět, že jsme právě na tato slova, gesta nebo činy citliví. A teprve, když mu to řekneme a vysvětlíme, HO SKUTEČNĚ POZNÁME. Důležité totiž přestane být to, co dělal dosud, ale co začne dělat teď.

Lenko, myslete na to. Právě tím, že se Váš partner omluví a změní svůj přístup k Vám, že si uvědomí bolest, kterou Vám způsoboval nevědomky a nerad, poznáte, že je tu muž, kterému můžete věřit. Nebude to hned, ale svým jednáním Vás postupně přesvědčí. A bude to pro Vás nová zkušenost. Opačná, než kterou máte z minulosti. A tato nová zkušenost nepřepíše, ale doplní Vaše dosavadní zkušenosti. Takže díky tomu, že mu povíte o své minulosti a on se změní, zjistíte, že vlastně znáte dva typy lidí:

  1. Ty partnery, kterým jste neměla a nemáte už věřit.
  2. A pak toho partnera, kterého máte teď a který je jiný. Ne že to říká. On to dokazuje. Každým dnem. Každým počinem, kterým dává najevo porozumění, soucítění a lásku.

To je jediný emocionální způsob, jak s pomocí jiného člověka uzdravit sebe. A také je to, upřímně, skvělá příležitost pro vás oba. Pokud Vás tento partner opravdu miluje, jak říká, nakonec poděkuje Vašim předchozím partnerům, že jednak jemu dali šanci ukázat, jak je jiný, a jednak Vám umožnili zjistit, jak on je výjimečný proti všem, které jste až doposud poznala.

A právě to je ten krásný úkol, před kterým nyní stojíte. Svěřte se partnerovi. Pokud za to stojí, uvidíte, že separační úzkost zmizí. Protože zjistíte, že zdaleka nejste sama a že osamělost Vám rozhodně nehrozí. Pokud Vás totiž druhý opravdu miluje, pak si jenom namlouváte, že jste na to sama. Ale to není chyba jeho, to je vina Vaší minulosti, která Vás tohle zkušenostmi naučila.

Podle mě, a stavím na tom knihu Spolu, nastal čas změnit tuhle zkušenost. A poznat, že, ano, jsou tu lidé, kteří Vám dokážou ublížit. Nejsou však jediní, jaké můžete potkat.

Dejte partnerovi šanci, ať ukáže, do které z těch dvou skupin patří. Vy říkáte: Chci s ním být, ale nechci takhle žít. A já odpovídám: Vy NEMUSÍTE takhle žít. A NEBUDETE takhle žít. Jakmile poznáte, co je skutečná láska. Ne jen láska polovičatá, kterou jste znala v předchozích vztazích – tedy z Vaší strany láska a z protější ubližování.

Pamatujte si, prosím:

  1. Každý strach má svoji příčinu. Ta příčina ale nemusí být v přítomnosti, v člověku, kterého máme vedle sebe. Může být naopak v minulosti, v člověku, kterého jsme MĚLI vedle sebe.
  2. Jakmile nám dojde, že nyní máme vedle sebe NĚKOHO JINÉHO, příčina strachu zmizí. A s ní zmizí i následek.
  3. Zjistíme totiž, že se v přítomnosti a se současným partnerem nemáme čeho bát. To v minulosti jsme se měli čeho bát. A tak se jen ujistíme, že je dobře, jakým směrem jsme se posunuli.

Čelíte s partnerem vnitřní blokaci ve vztahu? Nedovedete vyřešit třaskavý problém, spojený s minulostí, výchovou nebo sebevědomím? Využijte knihu Spolu.

Ve výhodném setu knihy Spolu s knihou JáMy spřízněných duší se můžete ujistit, že ten, koho máte po svém boku, je skutečně Vaší spřízněnou duší. Set najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart