Jak může samota posilovat, když osamělý člověk slábne

Bojíte se samoty, protože ji máte spojenou se špatnými pocity, strachem, úzkostí, nejistotou?

Myslíte, že je lepší mít jakýkoli vztah, hlavně nebýt sami?

Pak zjevně nevnímáte rozdíl mezi samotou a osamělostí. A nevíte, že ta nejhorší osamělost je právě ve vztahu – ten pocit, kdy sice fyzicky máte někoho po svém boku, ale chováte se k sobě jako cizinci – sice „máte vztah“, ale na něj jste sami.

Osamělost tedy vůbec nemusí být spjata s fyzickou samotou. Osaměle se může člověk cítit i uprostřed davu. Zatímco samota je fyzický stav, osamělost emocionální stav. Samota může být i vytoužená, léčivá, pozitivní, samotu totiž mnoho lidí přetížených městy a davy záměrně vyhledává. Ačkoli jsou sami uprostřed lesa, nabíjejí energii. Naopak osamělost je vždy tíživá, a to tím víc, když fyzicky nejsme sami, ale emocionálně ano. Když nemáme citové spojení s člověkem, se kterým bychom přitom tak rádi sdíleli, komunikovali, vyjasnili si nejasnosti, milovali se.

Rozdílu mezi samotou a osamělostí věnuji Trilogii lásky. Tři knihy, ve kterých ukazuji, jak lze pracovat na vztahu, ale i na sobě, abychom se nikdy necítili osamělí, respektive aby náš protějšek obnovil důvěru a komunikaci k nám či k lidem obecně, pokud byly například vinou minulosti a toxických zkušeností narušeny. Ale o tom už v Trilogii lásky.

Nicméně osamělost lze samozřejmě procítit i o samotě. Vystihuje to například dotaz Filipa: „Petře, jsem sám. Už dlouho. Právě čtu Vaši knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která popisuje karmu ve vztazích, a nemohu se ubránit strachu, že si za samotu mohu vlastně sám. Sám se totiž izoluji. Možná je to tím, že jsem o samotě ztratil sebevědomí. Jak vidím šťastné páry, bojím se někoho oslovit. Pozoruji zadané muže, objímané ženami, a říkám si: Nejsem tak rostlý, tak dobře oblečený, tak usměvavý, tak finančně zajištěný. Čím déle jsem sám, tím více si myslím, že za to nestojím, jinak bych přece už sám nebyl. Vy často píšete nebo říkáte, že by samota měla člověka posílit. Nechápu jak, když já se o samotě cítím pořád slabší. Můžete mi to vysvětlit?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde

Odpovím samozřejmě i Filipovi, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Co je těžké, to člověka oslabuje, anebo posiluje?

Když se člověk snaží uvažovat logicky, říká: Pokud mě něco tíží, tak mě to postupně činí slabším. Protože čím déle to nesu, tím méně sil mám. Jinak řečeno: Co není lehké, to musím v čase stále hůř zvládat.

Zní to logicky, že?

Podíváme-li se však do reálného života, něco tu nehraje: Podle této logiky by přece člověk, který pravidelně chodí do posilovny, měl být stále slabším, protože tam čelí stále těžším činkám. Každý den si zvyšuje své zátěže a vždy při prvním pokusu o zvednutí vydechne: Tohle už nemůžu zvládnout, tohle jsem přece ještě nikdy nezvládl.

Zní to také logicky, že?

Jak je ale potom možné, že ten, kdo zvedá těžké činky, respektive stále těžší činky, je pořád silnější?

Odpověď je jasná: On sílí právě proto, že se těm těžkostem vzpírá, že se je snaží nějak přemoci, a i když mu to nejde, hledá způsob, jak to přesto dokázat.

Kdo trénuje na svůj první maraton, také si zpočátku nemusí představit zvládnutí takového cíle. Ale snaží se tomu obětovat všechno. Snaží se jinak jíst, lépe spát, dřít na své kondici. A nyní klíčová otázka: Jak je možné, že nakonec ten maraton skutečně zvládne? Jak je možné, že natrénuje? Proč nepřijde den, kdy by to vzdal, kdy by odmítl běhat, protože venku prší?

Klíčová odpověď zní: Jemu to prostě nedá.

A proč mu to nedá? Protože v tom cíli, který se zdá nedosažitelný, dokáže najít příležitost, výzvu, mez, kterou když překoná, tak posune svou limit.

Ano, běžet jednou maraton není jen o fyzickém zlepšení, ale hlavně o mentální práci. O schopnosti pracovat s těžkostmi tak, aby člověk chtěl postoupit do vyšší úrovně.

Arkádová hra

Stojíme-li před úkolem, který se nám na začátku zdá nezvladatelný, obvykle si ho rozdělíme na menší, již spíše zvladatelné kroky. Tak jako trénink na maraton. Není nutné hned první den tréninku uběhnout celých 42 kilometrů. Stačí sebe natočit při běhu na mobil. Porovnat svou techniku s vytrvalci. Překonat ten počáteční šok, kolik práce před sebou asi budeme mít. A jít dál.

Jít dál, to je vůbec nejdůležitější. To, že totiž v posilovně zvedneme první, nejlehčí činku, totiž neznamená, že od té chvíle už bude posilování legrace. Stejně jako když v životě překonáme nějakou první těžkost, pak budeme mít již snazší život. Ne, cesta ke každému cíli je jako arkádová hra.

Víte, co je arkádová hra? To je taková počítačová hra, kde když zvládnete jednu obtížnost, jdete do vyšší. Vaše hra se tím nestává snazší, ale naopak těžší. Ano, čeká Vás těžší obtížnost. A Vy, až se s ní začnete potýkat, nejenže zase „budete funět“, ale navíc si říkat: Jo, ta minulá, nižší obtížnost, to byla pohodička, ale tahle mi dává zabrat. A totéž se bude opakovat, až stávající obtížnost znovu zvládnete a postoupíte do vyšší. Tak jako když si vzpomenete na své úplné začátky v té hře, tak jste při základní obtížnosti taky vykřikovali, že ji asi nedáte. Taky Vám ve své době dávala zabrat. Podobně jako tomu, kdo dnes s námahou zvedá těžké činky, na začátku daly zabrat i ty nejlehčí.

A to je důsledek právě růstu člověka. Kdykoli soudí svou stávající těžkost, připadá mu nezvladatelná. A kdykoli se dívá do minulosti, žasne, jak vůbec v něčem takovém mohl spatřit problém. A je dobré se zamyslet nad tím, proč tomu tak je:

Kdykoli čelíte momentální těžkosti, jež Vám dává zabrat, znamená to, že neprožíváte lehké chvíle a můžete si kdykoli říct: To nezvládnu. Ale právě v tom, že pokračujete a hledáte způsob, jak to dát, to nakonec zvládnete. My jsme si jako důvod této vytrvalosti uvedli „člověku to nedá“. Možná bychom mohli najít jednodušší slovo: Touha. Chtít dojít do cíle. Možná v domnění, že pak konečně už bude klid.

Ale u člověka s rozpálenou touhou nikdy trvalý klid není. Takový člověk, když dojde do cíle, spatří vyšší cíl, který mu „znovu nedá“. Jako cestovateli, který si vytkne cíl „Dojdu na horizont, a tam končím“. Ale čím dál jde, tím spíše objevuje nové výhledy na obzor, které ho lákají. To jsou lidé nejen s cílem, ale také s touhou, kteří nic a nikdy nevzdají. A právě tím sílí.

To je obecný princip lidského posilování. Člověk musí čelit něčemu, co je těžké, skoro nezvladatelné. S čím si neví rady, nad čím si zoufá, brečí, nadává, na co musí jít jinak. Ale právě to je klíč: jít na to možná jinak, ale jít.

A samota je taková činka.

Každodenní posilování s činkou samoty

V samotě jste na všechno sami. Jinak řečeno: Není tu nikdo, kdo by Vám tu pomyslnou činku, břímě nějakého problému, pomohl nést, poradil Vám, jak ji chytit, co s ní dělat či jak ji odhodit.

A to vůbec není snadné.

Jste totiž sami na to, že „Vás někdo jiný nechce“, že „Vámi pohrdá“, že si „Vás neváží“, a to i když se pro něj snažíte dělat všechno. Nic z toho není snadné.

Sami jste na to, že ráno vstáváte do dne, o kterém víte, že bude těžký. Cestou do práce nebo do školy jste sami na žaludek, který se Vám kroutí – stresem, strachem, pocitem, že dnes to nedáte. Během dne jste sami na všechny chyby, které děláte, protože ani Vy nejste dokonalí. A večer jste sami na provinilé zírání do stropu s bolehlavem, co se Vám dnes zase nepovedlo.

Na to všechno jste sami. Každá z uvedených položek je pořádná činka, se kterou Vám nikdo nepomůže. Ale Vy ji nějak zvládnout musíte.

A proto v Trilogii lásky často připomínám, že neexistuje těžší životní cesta než ta, na které je člověk na všechno sám. Jenže tato cesta je současně ta, která ho nejvíc učí. 

Protože on MUSÍ jít dál. MUSÍ najít způsob, jak ustát překážky, jež mu ten den život vystavěl. MUSÍ najít způsob, jak je překonat. MUSÍ najít způsob, jak si odpustit, když je nepřekoná. MUSÍ čelit tolika těžkostem, které se ve dvou zvládnou daleko snáz. Když jste totiž dva na jednu zátěž, každý z vás může nést jednu polovinu, podělíte se o tu váhu. Ale když jste jen Vy, musíte to zvládnout sami. MUSÍTE. A právě proto tato cesta, na níž je člověk sám, je sice nejtěžší, ale taky ho činí vůbec nejsilnějším. Učí ho pokoře, trpělivosti, vytrvalosti, sebereflexi, soběstačnosti.

To poslední slovo je zásadní: Člověk, který je dlouho sám, se nakonec naučí postarat o sebe. Ne proto, že chce, ale proto, že musí.

A proč je to nakonec dobré i pro vztah, který jednou přijde? Protože ten, kdo zjistí, že se o sebe dokáže postarat, pak není závislý na jiném člověku. Má rád sebe, má své hranice, nenechá si ubližovat, nenechá se sebou zametat, a hlavně dokáže pomoci každému, kdo se ještě rád nemá, kdo ještě nemá své hranice, kdo si ještě nechá ubližovat nebo kdo se sebou nechá zametat. Například lidé, kteří byli dlouho sami, jsou potom skvělí rodiče nebo partneři, zkrátka obecně parťáci. Stojí při dětech i při svých partnerech, protože vědí, jak těžké je být na všechno sám. Ano, lidé, kteří byli dlouho sami, dokážou být tou nejlepší oporou. Má to však jeden háček: Musíte si jich vážit.

Když si jich totiž nevážíte, oni odejdou. A to právě proto, že během samoty zjistili, že se o sebe umějí postarat, že se nemusejí samoty bát a vědí, že je mnohem lepší být sám než s někým, kdo si jich neváží, a být s ním jen proto, že se bojím být sám.

Lidé, kteří byli dlouho sami, poznali – ne proto, že chtěli, ale proto, že MUSELI –, jak se o samotě nakonec sílí, zatímco ve vztahu s někým, kdo si jich neváží, se jen slábne.

Nicméně je to jako u člověka, který právě vychází vyčerpaný z posilovny. Možná řekne: „Dnes jsem se tak vyšťavil, že nemám už žádnou sílu. Neunesu ani svoji tašku.“ To však neznamená, že je slabý. Je jen unavený. A to je rozdíl. Někdy stačí trocha odpočinku a člověk velmi zesílí. A tím odpočinkem pro nás může být právě samota, která se však nesmí změnit v osamělost.

Pamatujte si, prosím:

  1. Být sám rozhodně není lehké, ovšem právě to je na samotě posilující.
  2. Co o samotě musíte, je zůstat věrní sami sobě. Tomu, o čem sníte, po čem toužíte, co potřebujete. A nic menšího nepřijímat. Protože i to znamená mít se rád. Nebýt za každou cenu v každém vztahu. Ale být jen v takovém, který Vás nebude oslabovat.
  3. To však pochopíte jedině tehdy, když poznáte, že se o samotě nemáte čeho bát. Jste-li totiž sami, nikdo Vám neublíží, nikdo Vás nezradí. Ledaže byste ubližovali sobě sami. Ale to už není samota. To je osamělost.

Prožíváte osamělost ve vztahu? Nedokážete ji snést ani přijmout? Využijte knihu Dvanáct srdcí.

Nechcete, aby Váš vztah dospěl k rozdělení dvou izolovaných srdcí? Nebo snad již procházíte vnitřním zablokováním se jednoho z partnerů? Využijte Trilogii lásky.

Nerozumíte tomu, proč se ve Vašem životě opakují stejné události nebo vztahy? Chcete pochopit, jakou děláte chybu? Využijte knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart