7 vět, kterými se NIKDY netrestejme

Máte těžký týden?

Může být.

Možná jste něco pokazili. Možná někdo pokazil náladu Vám. Možná jste při něčem selhali. Možná se nenaplnilo nějaké Vaše očekávání. Možná se něco, co pro Vás bylo důležité, rozbilo. Možná Vaší vinou. Možná vinou někoho jiného. Možná vlivem života.

Kurz sebezvládání, který jsem vytvořil na Vaše přání, je založen na tom, že náš život není jen o tom, co se nám děje, ale i o tom, jak k tomu přistupujeme, jak to vnímáme. Naše vnímání ovlivňuje energii, kterou pak máme. Pokud se na tom, co se nám stalo, snažíme najít něco špatného, bude nám špatně. Pokud se na tomtéž rozhodneme, ba dokážeme, snažíme najít něco prospěšného, nápomocného, bude nám lépe, uklidníme se.

Uvědomme si: Naše pocity zabarvují naše myšlenky. Špatné pocity nedovedou vytvořit dobré myšlenky. Špatné myšlenky nemohou vést k dobrým krokům. Špatné kroky nedokážou vygenerovat dobré výsledky. Špatné vnímání tedy neumí zařídit dobrý život.

Proto važme myšlenky, které si necháváme protéct hlavou. Člověk je z velké většiny tvořen vodou. A myšlenky jsou proudění, elektřina, rychle ovlivňují celé tělo. Cítíme-li se ohroženi, ve stresu, organismus podle toho jedná. Uvolňuje kortizol, stresový hormon, který spouští stresové reakce a úzkosti v těle. Cítíme-li se naopak v bezpečí, v pořádku, objati, organismus úplně obrátí. Uvolní oxytocin, hormon lásky, který řekne tělu: Už se nemusíš stresovat, vše je v pořádku.

Proto jsem psalKurz sebezvládání. Abychom začali ovlivňovat to, co ovlivnit můžeme. Abychom si přes chyby, křivdy, malé tragédie neničili energii víc, než samotná událost nebo okolnost. Abychom si v těžké chvíli naopak pomohli. Přičemž jednou z těch energií, která nám může pomoci, anebo naopak uškodit, jsou slova. Slova jsou vyslovené myšlenky.

Vím, že nemůžeme ovlivnit, co se nám druzí lidé rozhodnou říct (tím se zabývám vKurzu sebezvládání). Co však můžeme ovlivnit, je to, jak přistupujeme k sobě – jakými slovy se NEtrestáme. A řeknu Vám proč. Alespoň na sedmi příkladech.

1. „Jsem hlupák…“

Ne, nejsme! Nikdo totiž z nebe nespadl učený. Chybami se učíme.

Co prožijeme, je zážitek. Angličtina má pro zážitek výraz experience.

Stejný výraz má pro zkušenost. Angličtina je moudrá. Zážitek je totiž zkušenost.

Ať je zkušenost dobrá, nebo špatná, je prospěšná. Protože je to lekce, kterou v dané chvíli potřebujeme. Kdybychom ji nepotřebovali, neudělali bychom chybu.

Naučme se být za chyby vděční. Posouvají nás – i když bolí.

Ostatně, podívejme se někdy na miminka. Brečí. Protože jim například rostou zoubky. Cokoli bolí, nás nutí k pláči, ale ve skutečnosti je to náš růst.

2. „Nejsem dost dobrý…“

Máme-li si představit svět a celou populaci, představme si obraz složený ze sedmi miliard dílků puzzle. Co dílek, to člověk. Vyjmeme-li kterýkoli dílek, není dokonalý. Někde něco přebývá, jinde chybí. Najít jednu takovou kostičku odloženou doma, vyhodíme ji – co s ní? Přitom žádná jiná tak přesně nezapadne do celé mozaiky.

Uvědomme si dvě základní pravdy:

Za prvé: Nikdo z nás není dokonalý.

Za druhé: Každý jsme jiný.

Proč to tak příroda zařídila? Abychom se jeden bez druhého neobešli. Nikdo na světě neumí všechno. Nikdo na světě nerozumí všemu. Díky tomu jsme ovšem nezaměnitelní a jedineční. Všichni.

Všichni jsme dost dobří na to, abychom posouvali své přednosti a vyrovnávali se s nedostatky. V žádné chvíli nejsme schopni udělat víc, než v dané chvíli dokážeme. Život netrvá jeden den, tudíž na sobě můžeme dlouhodobě pracovat. Jsme nikoli to, co jsme byli předevčírem, včera, ale to, čím se z dneška stáváme pro zítřek.

V každém okamžiku jsme tak dobří, jak umíme, a prožíváme přesně to, co potřebujeme pro svůj rozvoj.

3. „Jsem horší než…“

Nalijme si čistého vína: Nikdy neuděláme práci stejně jako někdo druhý. Protože my NEJSME někdo druhý.

Nejsme tím HORŠÍ. A nejsme ani lepší než kdokoli druhý. Jsme prostě JINÍ.

Abychom se mohli s někým skutečně objektivně poměřovat, museli bychom mít tytéž předpoklady, geny, výchovu, projít stejnou cestu a nasbírat na ní shodné zkušenosti. Proto se také v nečeských školách udělují dětem dvě známky: první za úroveň znalostí (jako u nás), ale druhá, mnohem důležitější, za snahu – za boj s vlastním ne-nadáním, za odvahu se postavit svým slabostem. Člověka totiž necharakterizuje to, co zvládne levou zadní, ale to, co nezvládá, a přitom dokáže překonat. V tom jsme neporovnatelní. Každý totiž překonáváme vlastní překážky, každý jiné. Překonáváme-li je, jsme všichni obdivuhodní.

4. „Jsem zbytečný, když to o mně lidé říkají a když se tak ke mně chovají.“

Představme si stavebnici typu puzzle.

Pokud jeden dílek bude posuzovat druhý dílek, vždy na něm bude s něčím nespokojen. Bude mu připadat nenormální, nesprávný, nekompatibilní s jeho vlastní realitou. Jenže problém je, že každý jsme jiný a každý máme svou realitu. Co je pro jednoho snadné, to pro druhého může být obtížné. Co je pro nás bolestivé, pro druhé může být směšné.

Vše, co řekneme, uděláme nebo nás napadne, vychází z nás. Vše, co řeknou nebo udělají druzí, vychází z nich. Jsou-li plní negací, nemohou se vyjadřovat nebo chovat pozitivně, protože negativní pocity vytvářejí negativní myšlenky a ty vedou k negativním činům. Kdykoli se tedy někdo vůči nám negativně vyjadřuje nebo chová, svědčí to především o jeho negativních pocitech. A negativní pocity svědčí o jeho momentální neschopnosti udržet si pozitivní nadhled, ať se v životě stane cokoli. Ano, to, jak se lidé vyjadřují a chovají, odráží v první řadě jejich život a má jenom velmi málo společného s okolím – v tom hledají pouze hromosvod pro odvedení svého vlastního přepětí a vnitřních výbojů.

A proč se trefují zrovna do nás? Inu, možná jsme nejblíž. Jako vysoká borovice, která v dobré víře natahuje své větve k bouřkovému mraku, aby ji zavlažil. A on ji sežehne.

Jak ukazuji vKurzu sebezvládání, máme dvě možnosti. Buď tento bolestný výboj uzemníme, anebo tu bolest necháme obíhat – ať v sobě, či v druhých, na které svou vnitřní negaci, převzatou od druhých, hodíme. Uděláme-li to druhé, počítejme s tím, že vyrobíme dalšího negativního člověka ve své blízkosti. A to je to poslední, co potřebujeme.

5. „Ach jo, nikdo mě neocenil.“

Touha po ocenění zvenčí je jedním z nejčastějších důsledků dětství, výchovy, syndromu hladového srdce. Tak jako neschopnost přijmout kritiku či posměch na sociální síti. Protože máme pocit, že to, jak se k nám chovají druzí, nás definuje – že jsme tím pádem nedostateční (velké témaKurzu sebezvládání).

Apeluji: Nestavme své štěstí a spokojenost na tom, jak se o nás vyjádří nebo jak se k nám zachovají druzí. Dělejme to, co považujeme za správné. Ne to, co považujeme za nesprávné, ale jiní to považují za správné.

Mezi tím, jak myslíme a jak se chováme, musí být rovnováha. Jinak dojde ke zkratu mezi srdcem a svědomím. Říkejme, co si myslíme, a dělejme, co říkáme. Nemusí nás za to nikdo ocenit. Nemusí nás dokonce nikdo ani pochopit. Podstatné je v životě dělat věci, které jsou pro nás správné, i když se nikdo jiný zrovna nedívá.

Budeme-li obchodovat se svým svědomím a zaprodáme-li se za pochvalu nebo peníze, karma nám to neodpustí. Dobré pocity, které potřebujeme ke spokojenému životu, nám totiž dodává pouze to, co vnitřně považujeme za správné. A jen z pozitivních pocitů vznikají pozitivní myšlenky, jen z pozitivních myšlenek pozitivní činy a jen pozitivní činy mohou vést k pozitivním výsledkům, tedy naší spokojenosti.

K tomu, abychom byli spokojení, v zásadě nikoho dalšího nepotřebujeme. Štěstí je vnitřní stav mysli. A pokud jsme naučení (vychovaní) zakládat si na spokojenosti našeho okolí, mějme na paměti alespoň toto: Co dělá šťastnými druhé, nás dělat nemusí. Zvažme si ještě jednou, zda chceme v životě budovat spokojenost někoho jiného, nebo svou vlastní. Jestliže jsme spokojení jen tehdy, když je spokojeno okolí, snažme se hledat takové prostředí, ve kterém jsme si s lidmi co nejbližší v pocitech, myšlenkách, vizích a hodnotách. Pak se těžko stane, že z toho, z čeho nemáme dobrý pocit, se druzí přímo radují.

6. „Tohle nejde odpustit.“

Věnoval jsem se tomu už v klubovém článku 5 fází odpuštění aneb Jak se už netrápit pro ty, kdo se netrápí pro nás (přístup ke klubovým článkům získáváte automaticky s odběrem magazínu, podobně jako další bonusy – přístup do uzavřené skupiny, k mým klubovým živým vysíláním přímo ve skupině, atd., více čtěte zde).

Lidé často nechápou rozdíl mezi slovy prominout a odpustit. Odpuštění NEznamená, že něco promíjíme, schvalujeme, akceptujeme. Prominutím dáváme další šanci člověku, který nám ublížil, zatímco odpuštění znamená už nedovolit, aby došlo k obnovení téže bolesti (viz článek).

Odpuštění je způsob, jak si konečně ulevit. Jak přestat žít v hořkosti, pomstychtivosti, toxičnosti, která ve výsledku ničí pouze nás. Všichni víme, že co se stalo, je součástí historie. Nejde to změnit. Máme jen dvě cesty. Můžeme to buď stále vláčet za sebou do přítomnosti, nebo to nechat navždy v minulosti.

Slovo odpustit by se dalo zaměnit za odstřihnout. Zbavit se toho, přestat to nosit v sobě. Jako kdybychom místo hlavy měli Papinův hrnec, pískající vnitřním tlakem, a veškerou páru bychom doslova ODPUSTILI. Nechali bychom to zlé samovolně odejít tam, kam to patří. Do minulosti.

Kurz sebezvládání je tedy i o tom pustit se toho, co nás trápí. Od-pustit to ze sebe. Povolit ventil a zbavit se přetlaku. Nezměníme tím minulost, ale veškerou přítomnost a budoucnost.

7. „Jsem smolař, protože mám těžký život.“

Další častý omyl. Lidé si myslí, že tady má být nějaký ráj. Ne. Život není ráj, ale posilovna. Na každém kroku se nám staví do cesty cvičební stroje a závaží, která máme zvedat. Učíme se to. A učíme se zjišťovat, že co nás nezabije, to nás opravdu posílí.

Cítíme-li překážky, znamená to, že žijeme. Život je pouze překážková dráha. Můžeme se zastavit hned před první překážkou, sednout si a naříkat. Ale pak neprožijeme život. Nepochopíme, jak jsou překážky užitečné a že úspěch neznamená nemít problémy, ale překonávat je. A tím si „ráj“ vytvořit alespoň na chvíli v sobě.

Všichni máme život těžký tak, jak těžký si ho uděláme, respektive jak těžký ho ve své hlavě vnímáme. Je v něm právě tolik krásy, kolik krásy v něm najdeme. Bude v něm tolik štěstí, kolik štěstí si připustíme. I další den bude takový, jaký si ho uděláme. Zda dokážeme vidět něco, za co můžeme být vděční. I kdyby to bylo ponaučení z chyby, skutečné poznání člověka, kterého jsme dosud zjevně neznali, nebo zvládnutí nějaké těžkosti, která nás dlouho trápila.

Pamatujme si, prosím:

  1. Z posiloven vycházejí lidé hrdí na tíhu, kterou unesli. Překonávat těžkosti je nábojem jejich života.
  2. Co kdybychom činku, kterou právě teď cítíme, pořádně propnuli ve svých bicepsech? Co kdybychom mysleli na to, jak nám pomáhá být silnějšími?
  3. Co když za těžké zkoušky tohoto týdne budeme jednou zpětně vděční? Co když právě díky tomu, jak jsme nyní poznali sebe nebo druhé lidi, změníme svůj život tak, že se ocitneme v lepším prostředí – s novými lidmi, na které se můžeme víc spolehnout, nebo více spoléhající sami na sebe, když dosavadní volba se ukázala nesprávná?
  • Trápíte se v oblasti vztahů, zdraví, vlastního sebevědomí? Chcete se naučit zvládat těžké chvíle, které přijdou, a nedá se jim vyhnout? Potřebujete setřást strach, trému, černé vize, které se ve Vás bůhvíodkud berou a Vy je nechcete? Využijte Kurz sebezvládání. Jste-li členem FC Premium, přijde Vám již na přelomu září a října. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde a k pravidelnému doručování mého magazínu automaticky obdržíte přístup do mé uzavřené skupiny, ke klubovým živým vysíláním i všem klubovým článkům na FirstClass.cz.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart