5 vnitřních schodů zralosti

Zajímá Vás věk svého protějšku? Věříte, že čím starší, tím „dospělejší“ by člověk mohl být?

Nemylte se. Člověk nezraje věkem, ale zkušenostmi. A nejdůležitější zkušenosti jsou ty nejbolestnější, které člověka nejvíce ponaučily.

Raději se tedy, bez ohledu na věk, ptejte: Co jsi, člověče, v životě prohrál, ztratil, čeho lituješ, co si vyčítáš, co sis dlouho nedokázal odpustit, a právě pro tu bolest, která se táhla, to už tudíž nikdy nezapomeneš a nikdy nezopakuješ?

Když jsem v knize JáMy spřízněných duší ukazoval, jak poznat skutečného parťáka na celý život, jak si ho získat, jak ho neztratit, a pokud ho i vlastní vinou ztratíme, jak ho přitáhnout zpět, automaticky jste si pokládali také reverzní otázku: Jsem já pro druhého natolik zralým člověkem, abych mohl být spřízněnou duší?

Je to relevantní otázka. Ale jedno mi na ní vadí. Když při posuzování svých pro a proti srážíte sami sebe pro chyby, které si uvědomujete, pro nedostatky, na jejichž odstranění pořád pracujete, pro problémy, kterými právě procházíte, pro limity, na kterých osobnostně nyní jste. Zkrátka když se trápíte pro svou nedokonalost.

Kdo z vás je členem uzavřené skupiny, ví, jak při svých klubových živých vysíláních ve skupině (jako při tom včerejším) nadávám, kdykoli někdo poškozuje sebe pro rezervy, které má a které nezvládá. Proto každé dva měsíce píšu a zasílám všem, kdo o to mají zájem, svůj stostránkový koučovací magazín FC. Chci, abyste si, ano, uvědomovali slabiny, které máte, ale netrápili se jimi, naopak je pochopili, pracovali s nimi a zlepšovali se. Ať už jde o nemohoucnost vyrovnat se s minulostí (Proč neznám Tvoje Proč), sebeuzamykání v křivdách a lítostech (Odpustit neznamená zapomenout), nezvladatelnou žárlivost a jiné formy strachu (Jak překonat pochyby) či potřebu lhát (Karma lhářů), ale i další problémy řešené v mých monotematických magazínech zde.

Přesto mi, tentokrát Martina, napsala: „Petře, poslouchala jsem Váš podcast Proč mi lidé tolik berou energii a tekly mi slzy po tváři. Tolik bych to, co jste doporučoval, chtěla umět, jenže pořád mi příliš záleží na tom, co si o mně druzí lidé myslí, přesněji: co si o mně myslí právě ti lidé, kteří mě odmítají. Tolik času a energie trávím tím, abych je přesvědčila, že stojím za jejich přijetí, za jejich lásku. Ale čím víc se o to snažím, tím marnější to je, a tím hůř se cítím. Někteří pak mají zjevnou radost z toho, když jsem kvůli nim nešťastná, když vidí, že přikládám takovou váhu jejich přijetí, že mě emocionálně mají v hrsti a že jenom na jejich názoru vlastně záleží, zda dnes budu šťastná, nebo ne. Co s tím mám dělat?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).

Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek. Více o knize zde. 

Odpovím samozřejmě i Martině, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.

Co prvního dělat s chybami, které si uvědomujeme

Předně se neobviňovat.

My, pokud Vám to někdo neřekl, nejsme hotové bytosti. Jsme takové polotovary, možná ani to ne. V každém okamžiku jsme v procesu učení.

Z toho plyne, že nejsme dokonalí. Děláme chyby a učíme se právě tím, že ty chyby poznáváme.

A teď nemluvím jen o nás samotných, ale i o druhých lidech, kteří se k nám nyní chovají toxicky a jednou mohou také zjistit, že se takhle k nám chovat neměli. Že nás zbytečně a hloupě ztratili. Že právě nás najednou potřebují.

Ano, tohle se může stát a dost pravděpodobně se to stane. Ale to není o tom se jim „potom smát“ nebo se jimi „teď trápit“. Budiž, možná dělají chybu, ale právě proto jsou to lidé. Už když si tohle uvědomíte, to znamená, že není potřeba obviňovat sebe ani druhé a že život prostě není o dokonalosti, dosáhnete základního stupně zralosti a vyrovnanosti se životem i lidmi kolem sebe.

Ano, lidé chybují, tak je nechte, pokud tuto zkušenost potřebují nabrat. Ale totéž platí o Vás.

Co druhého dělat s chybami, které si uvědomujeme

To, že teď ještě něco nezvládáte, tedy i případ, kdy ještě nezvládáte povznést se nad druhé lidi a jejich chování, neznamená, že jste porouchaní. Naopak to znamená, že jste v pořádku jako lidé. Člověk musí dělat chyby, musí ho něco trápit, musí si něco vyčítat, aby se posouval, aby chtěl něco ze svého života nebo jednání odstranit. Právě to, že člověk nějaké své chyby nachází, že ho něco na sobě nebo druhých štve, ukazuje, že tady je rezerva, na které pořád stojí za to pracovat.

Neočekávejme, prosím, že dnes „na žádný problém ve svém životě už nenarazíme“, že dnes „neobjevíme žádnou svoji chybu“. Objevíme. Ale to je dobře. My musíme zažívat to, co nás trápí, co nás štve, co nám nedá spát, protože už tím, že to objevujeme, to začínáme řešit, napravovat a směřujeme k tomu, že se to bude v našem životě opakovat stále méně.

A kdy to všechno trápení a štvaní se přestane? Jednoduchá odpověď: Až dosáhneme absolutní zralosti. Ale to se, vrátím Vás na zem, pravděpodobně nikdy nestane, protože člověk z principu nemůže být dokonalý.

A kdyby přece byl, jak taková absolutní zralost vypadá? Budiž, popíšu Vám pět jejích pilířů. To stačí. Uvidíte, že už z nich něco určitě nezvládáte. Ale opakuji: To není ostuda; to je prostě potvrzení, že jste lidé a že máte pořád před sebou dlouhou cestu životem – ale to je dobře, ne?

Od nejsnazšího pilíře vnitřní zralosti po nejnáročnější

Je to jako stoupat po schodech. S každým vyšším máte o trochu lepší nadhled.

Ale nespěchat. Důsledně pochopit každý z nich. Jinak na vyšším schodě zbytečně zakopnete.

Pojďme tedy odspodu nahoru.

První schod: Neubližujete druhým ani sobě. 

Jinak řečeno: Jenom proto, že Vás někdo nemá rád, nezačínáte nenávidět sebe. Jenom proto, že uděláte nějakou chybu, neodmítáte sami sobě odpustit. Jenom proto, že teď procházíte těžkým obdobím, neříkáte, že na nic lepšího nemáte, že jste nuly, že jste se nikdy neměli narodit. A podobně přistupujete k druhým.

Už to je těžké, že?

Druhý schod: Neprosíte se druhých o lásku.

Jinak řečeno: Již chápete, že všechno, co si musíte vynutit, vybrečet, vyprosit na kolenou není upřímné, skutečné, autentické. Že čím déle se doprošujete, tím víc ztrácíte sami sebe a nic dobrého nazpět nezískáváte. Nakonec zůstáváte bez protějšku, který k Vám byl lhostejný, i bez identity, protože jste lhostejní byli i k sobě.

Třetí schod: Respektujete druhé.

A to, podotýkám, se vším všudy. Jinak řečeno: Respektujete nejen jejich příjemná rozhodnutí, ale i ta nepříjemná, včetně jejich rozhodnutí nerespektovat Vás. Co tím myslím? Nastala situace, že druzí Vás nechtějí? Tak to respektujte. Jestliže s Vámi ti lidé jednají tak, jako že jim na Vás nezáleží a že chtějí být bez Vás, umožněte jim to uskutečnit – postarejte se o to, ať bez Vás jsou. Nedělejte to pro ně, dělejte to pro sebe. Vy nepotřebujete lidi, kteří nepotřebují Vás.

Čtvrtý schod: Než odsoudíte člověka, snažíte se mu porozumět.

Aby bylo jasno: Když Vás nepotřebují druzí lidé, nespustíte „hnojomet“, výčitky, lítost, pomstu a urážky. Odpojíte se od těchto lidí bez negativní reakce i bez soudů. To je základ nejen lidské zralosti, ale i moudrosti – protože to předpokládá POROZUMĚT ČLOVĚKU.

Jinak řečeno: Člověk, který se rozhodne a dokáže druhému porozumět, potom už druhého nesoudí. Jakmile pochopí jeho spády, uklidní se, i když třeba jednání druhé osoby bytostně nepřijímá, neschvaluje, nicméně dokáže pochopit, že tento člověk například musel projít vinou minulosti do tohohle stádia, kdy někomu ublíží, kdy je i vůči nám toxický, kdy nás nenávidí, ačkoli jsme mu nic špatného neudělali. Součástí porozumění je uvědomit si například to, že je-li někdo (vinou minulosti, cizí křivdy či vlastní chyby, kterou si neumím odpustit) plný zla, hořkosti, žluči, není příjemné s tím žít. I to znamená nahlédnout do zahořklého člověka, porozumět mu, soucítit s ním, ALE taky mu umět říct: Je to Tvoje věc. Něco s tím dělej. Ty to dokážeš, pokud se skutečně vynasnažíš. Přepereš sám sebe. Ale nikdo jiný to za Tebe neudělá. A já, odpusť mi, už s Tebou nechci být. Protože já od Tebe vinou Tvého chování dostávám víc bolesti než lásky, a v tom nechci žít. A to souvisí už s posledním schodem.

Nejvyšší schod: Vaše štěstí přestane záviset na tom, jak se k Vám druzí chovají.

Vy totiž pochopíte, že to, jak se k Vám druzí chovají, je především o nich, o jejich slabostech, jejich těžkostech, jejich negacích, které v sobě neumějí zpracovat nebo kterým sami podléhají. My jim jenom proto, že si sami se sebou neumějí poradit, nemusíme ubližovat. Stejně tak je nemusíme prosit o lásku. Stejně tak můžeme respektovat jejich rozhodnutí nerespektovat nás, protože si například potřebují projít ještě nějakou bolestnou zkušeností. My je nemusíme odsuzovat, my jejich neštěstí dokonce můžeme i rozumět. Ale všechny tyto předešlé schody ještě neznamenají, že začneme nárok na své vlastní štěstí posuzovat podle toho, jestli jsme pro jiné dost dobří nebo s čím se oni potýkají a na nás to ventilují.

Ale v knize JáMy spřízněných duší to (ve vztahu k druhým lidem) rozebírám obsáhle. Tak jako v koučovacích magazínech, které učí s těmito rezervami pracovat.

Pamatujte si, prosím:

  1. Ať se s čímkoli potýkáte, neznamená to, že Váš problém nemá řešení.
  2. Má, a to řešení začíná už v tom, že Vás to trápí, že to chcete změnit. Jen tak se můžete stát, jak se říká, lepší verzí sebe sama.
  3. Ale musíte projít přes trápení, které Vám říká: Tohle mě bolí, tohle už nechci zažít znovu, něco s tím musím dělat.

Knihu JáMy spřízněných duší, stejně jako další mé knihy pro Vás, najdete zde.

Koučovací magazín můžete kupovat buď samostatně, podle potřeby a témat, která Vás zajímají; anebo si ho výhodněji předplatit, a ještě k němu automaticky získat přístup do uzavřené skupiny, k mým klubovým živým vysíláním ve skupině, k mým klubovým článkům na FirstClass.cz i k dalším výhodám uvedeným zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart