Proč toho, kdo byl dlouho sám, je těžké přesvědčit pro vztah

Být dlouho sám. Myslíte, že to člověka spíše přiměje STÝSKAT SI po vztahu, nebo naopak se ho BÁT?

V jakém smyslu vlastně samota člověka mění?

Po nedělním živém vysílání Jak zvládnout osamění a začít znovu žít jste mě zahltili svými zkušenostmi nejen s vlastní samotou, ale i se samotou druhých lidí. Příklad? Dotaz Martina: „Petře, jsem po rozchodu a rád bych měl vztah. Schválně jsem oslovil ženu, o které jsem se doslechl, že je dlouho sama. Myslel jsem, že právě ta bude na vztah slyšet nejlépe, doslova že mi skočí kolem krku. Nestalo se. Co mohu dělat špatně? Přece ten, kdo byl dlouho sám, by MĚL O TO VÍC chtít vztah, ne?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky v pořadu Řešidlo. Poslouchat mé mluvené slovo můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo ovšem raději čtou, než poslouchají, je určena stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy těch nejposlouchanějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Martinovi, respektive všem, které trápí podobný problém.

Dva směry samoty

Přece ten, kdo byl dlouho sám, by MĚL O TO VÍC chtít vztah – říká si Martin.

Ale mýlí se. A nejen on.

Existuje velmi rozšířená představa, že kdo je hodně dlouho sám, toho je mnohem snazší „utáhnout na vařené nudli“ a přesvědčit pro vztah. Že kdo je hodně dlouho sám, ten pro vztah jistě udělá cokoli, okamžitě se poníží, obětuje, popře sám sebe.

Není to pravda.

Tohle je problém jen té části lidí, kterým se v psychologii přezdívá „hladová srdce“. To jsou ti lidé, kterým po nevydařeném vztahu a příliš dlouhé samotě akutně chybí láska, a to nejen ta vnější (od jiného člověka), ale i vnitřní – od sebe sama. Tito lidé se nemají dostatečně rádi, pouze sami se sebou se vůbec necítí dobře. Když jsou sami, připadají si ve špatné společnosti. Nedokážou být sami, protože tak se cítí nedostatečně, podřadně, neúplně. Potřebují protějšek. A tady je třeba dodat klíčové slovo – JAKÝKOLI. Ano, oni chtějí doslova jakýkoli protějšek. Jen aby už nebyli sami…

Jenže pak jsou tu ještě jedni lidé, a to přesně opační. Ti, kteří se NAUČILI BÝT SAMI. Ne proto, že by chtěli, MUSELI. Jinak řečeno: Oni MUSELI zvládnout samotu, MUSELI se najednou naučit postarat se o sebe nebo i o druhé, především o své nezaopatřené děti. Nechtěli to, MUSELI. (V nedělním živém vysílání Jak zvládnout osamění a začít znovu žít jsem to objasňoval na příkladu mláďat, ptáčat). MUSELI se naučit být NEZÁVISLÍ a SOBĚSTAČNÍ, spoléhat se JENOM NA SEBE. Jinou volbu neměli. A tak se to, přes všechny těžkosti, postupně naučili. Nebylo to pro ně snadné, ale protože museli, tak dlouho hledali, až jednoho dne nalezli cestu a zjistili, že to DOKÁŽOU.

Ale, co je podstatné: Nebylo to pro ně snadné objevit tu sílu. A oni si to budou už navždy pamatovat. Zesílili, ano, ale PRÁVĚ PROTO, ŽE TO NEBYLO SNADNÉ, o to, čeho dosáhli, už nehodlají jen tak přijít. O sílu, sebevědomí, nezávislost. Protože to vše změnilo jejich život K LEPŠÍMU.

Musí přijít skutečně mimořádný člověk, aby je přesvědčil

Tyto lidi je přirozeně VŮBEC NEJTĚŽŠÍ přesvědčit pro vztah. Oni totiž, na rozdíl od hladových srdcí, NEPŘIJMOU KDEKOHO. Především nepřijmou člověka, na kterého se nemohou spolehnout, který je přítěží pro ně nebo pro děti, který je nerespektuje, který je nemá rád. Proč by ho měli (za každou cenu) přijímat, když zjistili, že stejně tak mohou být sami, respektive vědí, že se sebou nebo se svými dětmi budou v mnohem lepší společnosti než s nějakým slabochem, sobcem, zbabělcem, zrádcem, s někým, kdo pořád jenom fňuká? Takového partnera vnímají jako „pod svou úroveň“, z hlediska vyzrálosti jsou už daleko před ním.

A to je klíč. Lidé, kteří byli dlouho sami a naučili se sami se sebou vycházet a život zvládat, nepřijmou do vztahu někoho, kdo je daleko za nimi, kdo je víc koulí na noze, koho svým způsobem musejí vodit za ručičku a vychovávat, kdo se sám o sebe nepostará, kdo ani neví, co chce, či kdo sám sebe nemá rád. Jinak řečeno: Musí to být vážně mimořádný protějšek, aby tyto lidi přesvědčil, že právě jeho potřebují po svém boku. Že bude POSILOU pro jejich život. Posilou, ne oslabením.

Zkrátka, tito lidé SE NAUČILI mít sami sebe i své děti natolik rádi, že k sobě a případně ke svým dětem nepustí už nikoho jiného NEŽ SOBĚ ROVNÉHO – jedině SILNÉHO člověka, který už taky něco těžkého v životě překonal, třeba právě onu samotu. Tudíž už ví, jak je těžké po krachu vztahu nabírat sílu, a to hlavně tehdy, když člověk zůstane na nejtěžší věci úplně sám. Když si zpočátku vůbec nevěří, pochybuje o sobě, bojí se, je slabý. Jakmile se člověk s takovou zkušeností naučí být nezávislý, soběstačný, zkrátka silný – a ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel – už se NIKDY nechce vrátit do stavu, kdy musel VISET NA NĚKOM JINÉM a myslet si, že bez něj „nedokáže přežít“. Jinak řečeno: Jen takový člověk ví, proč si má vážit člověka za dlouhou a náročnou cestu, kterou ušel sám. Proč si vážit nejen JINÉHO člověka (partnera), ale i SEBE – za cestu, kterou ušel.

Důsledek posilňující samoty

O zvládání osamění jsem napsal tři knihy: 100 nejkratších cest k Tobě (pro lehké rozchody), Protože (pro těžké rozchody, které zničily i sebevědomí, sebejistotu, sebedůvěru a sebehodnotu člověka) a JáMy spřízněných duší (pro emocionálně nejnáročnější rozchod, kdy jsme přesvědčeni, že jsme přišli o spřízněnou duši). Všechny pomáhají vnitřnímu pročištění a restartování po bolestné zkušenosti.

Vím, že se v souvislosti s lidmi, kteří po dlouhé samotě váhají vstoupit do vztahu, používají slova jako strach, nedůvěra, opatrnost, ale já pro to všechno používám jiné a pozitivní slovo: moudrost. Ano, lidé, kteří se neženou rychle do dalšího vztahu, jsou totiž ponaučeni minulostí. Vědí, co špatného lze ve vztahu zažít, a proto do něj nespěchají. Navíc vědí, že jim o samotě, ve které se mají rádi, moc nechybí. Proto vstupují do vztahu jenom tehdy, pokud jim vztah DÁ TO, CO JIM CHYBÍ. Co to je nejčastěji? OPORA do chvil, které jsou TĚŽKÉ a kterým se v životě NEDÁ vyhnout.

Ještě jednou to slovo zopakuji: OPORU, ne kouli na noze.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Člověk, který byl hodně dlouho sám a naučil se mít sám sebe rád, tu dokáže být pro někoho jiného. Ale jedině tehdy, když se přesvědčí, že i ten druhý je tady pro něj samotného. Takového partnera do těžkých chvil (skutečného „kamaráda do deště“) potřebuje. Jiného ne.
  2. A pokud Vy takoví jste, musíte toho člověka, který byl hodně dlouho sám a naučit se mít sám sebe rád, přesvědčit. Ne jednou. Opakovaně. Protože on už je ponaučený. On už se s důvěrou jednou či několikrát spálil. On už ví, že hezká slůvka, hezké sliby nebo jenom počáteční snaha nestačí. Že není důležité to, co pro vztah uděláte jednou, ale co pro něj budete dělat pořád.
  3. Tak zní klíčová otázka: Přesvědčíte ho, nebo to už zabalíte? Važte svou odpověď. V obou případech totiž Vy sami rozhodnete, jestli za to stojíte, nebo ne. A jemu dáte důvod buď ujistit se, že lidé skutečně dlouhodobě za moc nestojí, anebo přepsat svou dosavadní pochybnost o lepší zkušenost.

Všechny uvedené knihy, vhodné do okamžiků osamění, najdete v tomto e-shopu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart