Jak konečně přestat dopisovat čárku tam, kde život už udělal tečku

Po včerejším živém vysílání Jak zvládnout osamění a začít znovu žít mě uprosila k setkání žena. Sedl jsem tedy do auta a jel.

„Já to prostě nedokážu, něco si udělám,“ napsala, protože si neuměla představit, že po konci vztahu může přijít nějaký nový začátek. Natož lepší začátek. Nedokázala ho vidět.

A protože magazín, zaměřený na tuto schopnost, Projít koncem k začátku, teprve směřuje k lidem v těchto dnech, musel jsem jí pomoci osobně. Nakonec, když mi bylo dvacet, taky jsem stál na mostě a chtěl skočit – protože jsem si lepší začátek neuměl představit. Ach, jak pošetilý jsem tehdy byl. Jako ona teď.

Její problém byl, někdo by řekl, standardní: Věřila, že potkala spřízněnou duši. Věřila, že spřízněnou duší musí být člověk, kterého miluje. Pletla se hned dvakrát. Jednak nepotkala spřízněnou duši, jen někoho, v kom se snažila spřízněnou duši vidět. Skutečnou spřízněnou duší totiž není jen ten, na kom záleží nám, ale též ten, komu záleží i na nás. A jemu na ní nezáleželo. Ve skutečnosti tedy nemilovala konkrétního člověka, ale PŘEDSTAVU o tomto člověku.

V její PŘEDSTAVĚ byl její spřízněnou duší muž, který neubližuje, nelže, miluje. Současně se však trápila, protože v reálném životě tato její představa nenacházela naplnění. Muž, se kterým žila, jí naopak ubližoval, lhal, nemiloval. Skutečný problém této ženy tedy nebyl v partnerovi, ale v její vlastní mysli: Ona odmítala opustit svoji PŘEDSTAVU. Tolik ji milovala, že se jí nechtěla vzdát. Nechtěla opustit muže, který nesplňoval její představu, protože věřila, že jednou přijde den, kdy on její představu splňovat začne – že se „jednou změní“, možná „už se změnil“ a „hned zítra bude jiný“… Bohužel každý následující den byl stejný jako předchozí.

Ostatně, buďme fér: Proč by se tento muž měnil, když žena po jeho boku s nadějí zůstávala bez ohledu na to, jaký je – jestli jí ubližuje, lže, nemiluje; i tak ji „měl jistou“. Máte zkušenost s podobným případem? Trápí Vás, že někdo udělal tečku za Vaším vztahem, ale Vy přesto dál věříte, že se tato tečka nějak promění v čárku? Čekáte na něčí změnu, která nepřichází, a čím déle trvá Vaše čekání, tím spíše pochybujete o sobě, o své hodnotě, věříte, že patrně druhému „za to ani nestojíte“, že jste „nedostateční“, „neatraktivní“, „ničemní“, a tím víc se bojíte odejít, protože už si v hlavě konstruujete, že neuspějete ani v příštím vztahu?

To byl problém i této ženy. Ona ho vyjádřila ultimátem: „Buď se ke mně vrátí (a tím mi dá najevo, že za něco stojím), anebo skočím pod vlak“. (Inu, jako já v těch dvaceti letech – viz moje autobiografie DESET).

Jak jsem s ní pracoval? Co potřebovala proto, aby přestala dopisovat čárku tam, kde už život nebo někdo jiný za ni udělal tečku? Požádal jsem ji, ať společně se mnou projde třemi základními kroky. Máte nablízku člověka, který je ve stejné situaci? Prosím, sdílejte mu je.

1. mentální krok: Uvědom si, že všechno může být jinak, než se to zdá

Předně jsem jí vyprávěl jednu známou pohádku. Někdy je to třeba. Pohádky se totiž vyprávějí dětem, aby konečně usnuly, a dospělým, aby se konečně probudili. I ona probuzení ze snu potřebovala. Uvědomit si, že nic nemusí být takové, jak se to na první pohled zdá.

Ta pohádka zní:

Byl starý farmář. Měl jen koně, jinak nic. Jednoho rána zjistil, že mu kůň v noci utekl. „Ach, to je tragédie,“ litovali ho všichni. Farmář jen pobafal z dýmky: „Kdo ví, co je dobré a co špatné…“

Odpoledne se kůň vrátil. A přivedl celé stádo ztepilých divokých koní. „Ach, to je štěstí,“ volali všichni. Farmář opět jen pobafal z dýmky: „Kdo ví, co je dobré a co špatné…“

Večer se jednoho z divokých koní snažil osedlat jeho mladý a nezkušený sen. Kůň se nedal zkrotit a chlapce ošklivě shodil, ten si přelámal nohy. „Ach, to je tragédie,“ naříkali všichni. Farmář zase jen pobafal z dýmky: „Kdo ví, co je dobré a co špatné…“

Další ráno vrazili do vesnice verbíři. Sháněli mladé muže do války. Farmářova polámaného syna odvést na smrt nemohli. „Ach, to je štěstí,“ blahopřáli všichni. Farmář znovu jen pobafal z dýmky: „Kdo ví, co je dobré a co špatné…“

Tento poučný příběh nemá žádný konec. Jako u stromu jeho korunu můžeme košatit o stále další větve, jak dlouho chceme. Dokud nám nedojde, že život je jiný učitel, než jakého známe ze školy. Tam nám učitel nejprve vysvětlil látku, a až pak nás z ní zkoušel. Jenže život nás nejprve zkouší, a až pak nám látku vysvětlí – až časem nám ukáže, co je opravdu dobré, a co špatné.

Stejné je to s rozchodem: Opravdu VÍME, že lepšího partnera už nepotkáme? Fakt? A to i tehdy, když nás partner obelhával a zrazoval?

2. mentální krok: Jak se špatné mění v dobré

Ve svém nápomocném magazínu Projít koncem k začátku varuji hlavně před tím, abychom jakoukoli událost, okolnost nebo negativní okamžik soudili pod dojmem OKAMŽITÝCH emocí nebo OMEZENÝCH znalostí, které v dané chvíli máme. Mysleme na starého farmáře!

Jsme-li zraněni blízkým člověkem, vyhodnocujeme bolest přirozeně jako ŠPATNOU událost. Nedochází nám, že jednou můžeme za tutéž událost být vděční. Příklad: Rozchod nás může odstrčit od člověka, který nám dlouhodobě ubližoval, a posunout blíže člověku, který nám ubližovat nebude. A to už proto, že my to nedopustíme. Poučeni špatnou zkušeností si sami v sobě vytvoříme hranici, aby se stejná bolest už neopakovala (viz živé vysílání Jak zvládnout osamění).

Nejtěžší částí mé práce je odpojit člověka od jeho negativních emocí, tedy nevíry v lepší budoucnost. Vysvětlit mu, že ony špatné pocity si způsobuje on sám tím, že LPÍ NA BLÍZKOSTI ZDROJE špatných pocitů. Příklad: Pokud trváme na tom, aby v našem vztahu zůstal člověk, který nám ubližuje, nemůžeme mít ve výsledku dobré pocity (nejsme-li masochisté, tedy lidé, kteří našli zalíbení v sebeubližování).

U této ženy jsem to řešil jednoduše. Požádal jsem ji o vysvětlení, proč lpí na konkrétním muži.

„Miluji ho,“ řekla žena, „proto nemohu odejít.“

Požádal jsem ji o zevšeobecnění, KOHO chce milovat a mít ve svém životě.

„Člověka, který mi neubližuje, nelže a miluje mě,“ pronesla.

Vida! Položil jsem vedle sebe charakteristiku jejího posledního partnera a její definici spřízněné duše. „Opravdu Váš partner odpovídá této definici?“

Svěsila hlavu. Oddechl jsem si. V ten moment poprvé odlišila REALITU od své vnitřní FIKCE.

Realita je to, co se opravdu děje, nebo jaký člověk opravdu je. Realita v jejím případě byla, že po jejím boku je ubližující lhář, který ji nemiloval.

Fikce je naopak to, co si vytváříme ve své hlavě. Fikce v jejím případě byla, že po jejím boku je BÝVALÝ lhář, který se již napravil, neubližuje a miluje.

Nebylo pro ni snadné si to přiznat, že se její fikce nepotkává s realitou. Ale s vypětím sil to ona nakonec zvládla. Pochopila, že představa je naše přání, sen, vnitřní přesvědčení, v němž náš partner může být i ÚPLNĚ OPAČNÝ, než je ve skutečnosti – protože naši představu spřízněné duše nesplňuje on jako člověk, ale iluze, kterou jsme živě dosud nepotkali. Anebo jsme již takovou osobu i potkali a minuli, a to jen proto, že jsme ji přehlédli – podobně jako lidé „přehlédnou diamant, zatímco přehrabují kamení“.

Bylo to pro ni těžké přiznat si to. Ale tím, že to dokázala, udělala první krok k tomu, aby sama sebe měla trochu víc ráda. A nezdržovala se tam, kde už dávno být neměla. Kde už nebylo nic, jen bolest. Zbytečná bolest.

3. mentální krok: 12 náplní pro rozum

Okolí ji už odsuzovalo. Já ne. Vím dobře, že nikdo z nás nechce být nešťastný. Každý chceme mít funkční, zdravý, ideálně dlouhodobý vztah s někým, na koho se můžeme spolehnout, kdo nám nebude působit bolest, ale pomůže nám k radosti, k tomu, abychom byli v těžkých situacích silnější, dokázali víc, měli plný život (o tom je ostatně celá moje kniha JáMy spřízněných duší).

Když momentálně takového člověka ve svém partnerovi nemáme, můžeme zjistit, že nám je lépe samotným, ale jen za předpokladu, že máme rádi sami sebe – že jsme sami sobě dobrým přítelem. S každým, komu záleží na svém štěstí, ale z různých důvodů se ještě neumí odpojit z nefunkčního vztahu, pracuji rámcově ve dvanácti psychologických okruzích, které znáte z mých knih. Každý je o zapojení rozumu do emocionálně vypjatých situací. Toto dvanáctero lze zjednodušeně vyjádřit následujícími myšlenkami:

  1. Teprve když přestaneš pronásledovat nesprávné lidi, dáš správným příležitost, aby Tě konečně dostihli.
  2. Musíš se naučit říkat NE bez pocitu viny, a to i sobě samotnému. NE, to už pro mě není dobré… NE, tímhle se už nebudu ponižovat… NE, těchto partnerových slibů už bylo příliš… NE nastavuje mantinely, osobní hranice. To potřebuješ – začít respektovat sebe, pečovat o sebe.
  3. Nepochybuj, že jednou, zpětně, Ti vše dá pozitivní smysl. Uč se už teď usmívat skrz slzy a připomínej si, že všechno v životě se děje z přesného důvodu.
  4. Pokud se nějaké konkrétní dveře neotevírají, nejsou Tvé, pro Tebe určené. Uč se nic si nevynucovat. Ani komunikaci, ani přátelství, ani lásku, ani pozornost. Všechno krátkodobě vynucené je dlouhodobě mrtvé.
  5. Skutečná láska není založena na představě, ale na realitě – na skutečných činech. Na respektu, starostlivosti, důvěře, neubližování. Skutečná láska není jen něco hezkého říkat nebo něco hezkého cítit, ale hlavně něco upřímného konat.
  6. Když nyní nenacházíš to, co chceš, věř, že to přijde. Jednou najdeš, co hledáš. A pokud to, co hledáš, nenajdeš, věř, že najdeš něco mnohem lepšího.
  7. Jestliže dáváš své maximum někomu, kdo si toho neváží, neznamená to, že to, co dáváš, nemá žádnou hodnotu, ale že to nemá hodnotu pro toho konkrétního člověka, tedy že to dáváš nesprávné osobě. Nic víc, nic méně.
  8. Pokud ve vztahu nedostáváš to, o čem si myslíš, že si to zasloužíš, nemusí to nutně znamenat, že si to nezasloužíš. Možná si zasloužíš mnohem víc.
  9. Odejít od člověka neznamená, že ho už nemiluješ, ale že už bolest, kterou Ti způsobuje, je příliš velká, nesnesitelná a nedá se vydržet.
  10. Z dlouhodobého hlediska v životě nezáleží na tom, kdo Tě srážel, ale na tom, kdo Tě zvedne.
  11. Neříkej, že takový člověk neexistuje. On už v této chvíli může někde čekat na Tebe. Ano, setkání s ním je před Tebou. Uvědom si, že nikdy nedojdeš k tomu, co máš před sebou, dokud nenecháš odejít to, co máš za sebou.
  12. Život je jako kniha, kterou prochází mnoho postav. Do Tvé blízkosti odmalička vchází a zase z ní odchází mnoho lidí. Jen správní ale zůstávají.

Důležitost síta náročnosti

Už moje základní kniha 250 zákonů lásky upozorňuje na tento psychologický fenomén. Lze vyjádřit i takto: Život rozhoduje o tom, kteří lidé vstoupí do naší blízkosti. Ale my rozhodujeme o tom, kteří z nich v naší blízkosti zůstanou. Měli bychom k tomu použít síto náročnosti.

Každého člověka bychom měli průběžně „prosévat“ svými potřebami a hodnotami. Máme-li s konkrétním typem charakteru velmi špatnou zkušenost, neměli bychom ji chtít opakovat. Tudíž bychom po této zkušenosti neměli snižovat své nároky, naopak je spíše zpřísnit. Pak už stejný typ lháře, sobce, slabocha, narcise, sociopata či manipulátora ve své blízkosti nestrpíme, a náš život se bude logicky postupně zlepšovat. Aby to bylo jasné: Neznamená to, že od té chvíle se už do našeho života nebudou tlačit žádní lháři, sobci, slaboši, narcisté, sociopati či manipulátoři, ale že my je do vážného vztahu nepustíme, a pokud ano, nebudeme je trpět déle, než je nezbytně nutné. (Viz živé vysílání Jak zvládnout osamění, pasáž o osobních hranicích.)

A to všechno JEDNOU dokážeme právě díky špatné zkušenosti, kterou NYNÍ oplakáváme. Zbytečně, ona nám POMŮŽE. Bolest ze zkušenosti si budeme navždy pamatovat. A díky tomu ji už nikdy nedopustíme znovu. V tom spočívá kouzlo osobních hranic, vztahového mantinelu, síta náročnosti.

Ano, budeme-li náročnější na budoucí vztahy (nebudeme chtít zopakovat stará trápení), bude těžší najít odpovídajícího partnera. Na druhou stranu se mnohem spíše vyhneme opakovaným lekcím a ztrátám času. Partner, který úspěšně „propadne“ sítem, bude rovnou ten správný. A počkat si na něj se rozhodně vyplatí. Pamatujme, že je lepší být sami než s někým, kdo nám ubližuje.

Toto si pamatujte při pohledu na nebe:

Platí to u každého, kdo se těžko přenáší přes ztrátu ve svém životě: Zůstáváme spolu vždy až do pozdního večera. Proč? Protože pak svého čtenáře požádám, abychom spolu vyšli někam ven, kde je dobře vidět na noční nebe.

Hvězdy totiž nejvíce vynikají v nejhlubší tmě. Stejně jako ony i my někdy potřebujeme tmu, abychom pak ocenili kousek světla.

Lidé, kteří ztratili něco důležité ve svém životě – a nemusí to být jen člověk, stačí, když je to naděje, víra či iluze o spřízněné duši – si pak o to víc váží lepšího člověka, kterého po této zkušenosti potkají. A sami se pro druhé snaží být takovým světlem. Vědí z vlastní zkušenosti, jak potřebné je.

A proto: Pohlédni někdy na noční nebe. Copak by hvězdy bez tmy byly vidět? A stejné je to s lidmi. Kdyby ti, na které tolik čekáme, právě nyní neprocházeli tmou, možná by nás jednoho dne přehlédli, možná by nás dostatečně neocenili – tak jako my obyčejného člověka, který půjde proti nám se srdcem na dlani. Někoho, kdo nás docela obyčejně jen chce milovat. Někoho, kdo splňuje naši jednoduchou představu. Někoho, kdo je realitou, ne fikcí.

Naučme se odlišovat fata morganu – klam světla – a skutečné světlo, které přichází se správným člověkem. Ale o tom už jsou Projít koncem k začátku, JáMy spřízněných duší i 250 zákonů lásky. Z mých knih si vyberete zde – každá pomáhá v jiné situaci; stačí definovat, jakou zažíváte nyní.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart