Vyhoření po rozchodu aneb Čím začít

Jan Werich jednou řekl: Neděsí mě nekonečno. Děsí mě konečno. Kdyby někdo řekl, že vesmír je konečný, lekl bych se. Od té chvíle bych se ptal: Co je za tím?

Vyjádřil tak, proč se asi lidé bojí smrti. Trápí je, co bude pak. A že co bylo předtím, se už nevrátí. Tak jako v případě smrti vztahu. Obávají se, že po konci vztahu už nebude nic. Nic dobrého. Nic, zač by život ještě stál. A přitom…

Když jsem ve dvaceti letech stál na mostě a sám chtěl skočit (viz druhá kapitola mé autobiografie Deset), doporučil mi člověk, který mě tehdy zachránil, jednoho konkrétního autora. Byl jím Paul Valéry, francouzský esejista přelomu devatenáctého a dvacátého století. Přečetl jsem všechna jeho dostupná díla a navždy mi v paměti ulpěla jedna jeho myšlenka: „Každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje.“ Ta teze vysvětlovala, že také naopak každý konec má nějaký začátek. Kdybych tomu neuvěřil, možná bych tu už více než čtvrtstoletí nebyl.

Dnes všechno to, co mi pomohlo projít nesnesitelným koncem k lepšímu začátku, obsahuje publikace s výmluvným názvem Projít koncem k začátku. Ostatně, jeden z odstínů tohoto problému popisuje Radka: „Petře, odešel ode mě přítel. Na rozloučenou mi řekl spoustu ošklivých slov. Přitom jsem ho prosila na kolenou, aby neodcházel, držela jsem se jeho nohou, ale jen mě odkopl. Je těžké uvěřit v sebe a vůbec v budoucnost po takové ráně. Mám objednaný Váš magazín Projít koncem k začátku a vzhlížím k němu jako ke smilování, protože jinak si nevím rady. Vždyť já ani nevím, kde začít. Čím. Pomůže mi?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovídám samozřejmě i Radce, respektive všem, které spojuje podobný osud.

Hra o vlastní karmu

Odpověď na otázku je triviálně snadná. Zda Vám magazín pomůže? Samozřejmě v to věřím. Proto jsem ho psal. Já jsem zažil to, co Vy, a zažil jsem to tisíckrát. Nejen sám ve svém vlastním životě (jak to popisuji v Deset), ale od doby založení FirstClassu s tisícovkami lidí, kterým jsem pomáhal ne tohle období překonat, ale postavit z něj něco daleko lepšího.

Proč to zdůrazňuji?

Když se – obrazně řečeno – stavba, do které jsme investovali spoustu času, lásky, energie, jednoho dne zhroutí, tak potom nejde jenom o to ji překonat, překročit její rozvaliny a jít někam dál, protože v takovém případě bychom si ten apokalyptický obraz nesli pořád v hlavě. Báli bychom se mít další vztah, protože víme, že se může zhroutit. Víme to, sami jsme to bolestně zažili a máme to v živé paměti. Cílem tedy je nikoli odejít od toho, co se stalo, nýbrž uvědomit si, co nás to má naučit. Co? Něco, co zjevně ještě neumíme. Například: Nechat to spáleniště vychladnout, uklidit ho a postavit z popela něco nového.

Doufám, že Vás příměr ke spáleništi příliš nepálí. Nicméně proto se tomuto rozchodovému stádiu říká vyhoření. Zůstanu-li stále u tohoto přiléhavého příměru, tak člověk je skutečně jako vatra, která potřebuje palivo. A tím nejlepším palivem jsou dobré emoce, štěstí, láska. Pak člověk hoří, žije. A to i díky polínkům, jež někdo přihazuje zvenčí. Dobrými emocemi, štěstím a láskou, jež nám dává. Jenže problém je, když si na toto dávání až příliš zvykneme – když víme, že venku je někdo, na koho se můžeme spolehnout, kdo se postará o naši energii. Proč je to problém? Protože jednou můžeme bolestně zjistit, že to není pravda. Že ta polínka – to ocenění, pohlazení, objetí – už došla. Co se stane pak? Pokud jsme byli zvyklí na přísun paliva zvenčí, můžeme rychle vyhořet.

Toto je enormně důležité na pochopení: Když uhasne láska zvenčí, tak musíme rozpálit lásku uvnitř. Jinak vyhoříme. Když nás někdo přestane mít rád, když nám dá po letech spokojeného vztahu najednou najevo, že pro něj „nejsme dost dobří“, tak nám v tom okamžiku začne chybět nejen láska zvenčí, ale – pokud jsme na tom člověku byli závislí, respektive podle jeho chování k nám jsme posuzovali i naši sebehodnotu – nám začne skomírat i láska uvnitř. S jeho odchodem totiž o sobě automaticky začneme pochybovat, obviňovat se, že je to určitě naše chyba, že jsme určitě hloupí, neschopní, nezajímaví, ihned zčerná naše mínění o sobě, ale také o naší budoucnosti. Jestliže nás někdo přestal mít rád, přestaneme se mít rádi i my a začneme být přesvědčeni, že nás nebude mít rád ani nikdo jiný.

Tohle je obrovský karmický problém, jak ho popisuji také v knize o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem. A objasním proč.

Hra o vlastní energii

Jestliže nám někdo jiný dá najevo, že nás (už) nemá rád, my se právě v té chvíli POTŘEBUJEME mít rádi sami. Pamatujte si to slovo: POTŘEBUJEME.

Když si nás totiž někdo přestane vážit, anebo když se nám cokoli v životě nepodaří, anebo když zničehonic na všechny těžké chvíle zůstaneme úplně sami, pak PRÁVĚ V TÉ CHVÍLI se MUSÍME mít rádi MY, protože tehdy tu lásku AKUTNĚ potřebujeme.

Vrátím-li se k příměru s ohněm: Když vyhasíná oheň, který je pro nás důležitý, jen proto, že se už nedostává palivo zvenčí, musíme ho rozfoukat, dát mu energii zevnitř, jinak vyhoří. Ostatně, klíčová otázka: Jestliže nám tu energii nedá nikdo zvenčí, kdo jiný nám ji dá než my sami?

Proto naléhavě prosím: Právě tehdy, když ztratíte lásku zvenčí, nezhášejte lásku vnitřní, tedy sebelásku. Naopak PRÁVĚ V TÉ CHVÍLI ji rozpalte, zatopte pod kotlem o to víc ze svých zdrojů, vyžeňte ten chlad, který se jinak rychle rozšíří.

Nedejte na to, že nyní jste sami. Věřte mi, že láska vnitřní postupem doby opětovně přitáhne i lásku vnější. Nicméně bez sebelásky se později vnější láska jen tak nedostaví. Stačí pochopit podstatu fatální otázky: Jak by Vás někdo jiný mohl mít rád, když se nedokážete mít rádi ani Vy sami?

A proto: Jestliže na Vás někdo přestane myslet, začněte na sebe myslet tím víc Vy sami. Uvědomte si, že nejdůležitější bytostí Vašeho života v té chvíli není někdo jiný, ale jste to Vy.

Jakmile Vám dojde, že se o sebe musíte postarat, není to krok zpátky, ale NAOPAK krok dopředu. Pokud se totiž o sebe začnete starat, tak se to i naučíte. A až potom přijde další vztah, už nebudete na novém partnerovi závislí. Budete totiž mít sami sebe rádi. Budete vědět, co Vám dělá dobře a co si už nikdy nesmíte nechat vzít a odepřít. Protože když si to vzít a odepřít necháte, přestanete mít sami sebe rádi. Znovu budete spoléhat jen na lásku zvenčí, ale ta může vyhořet, zatímco ta Vaše, vnitřní, vyhořet NESMÍ. A o tom je právě Projít koncem k začátku. O všem, co pomáhá naučit se mít sami sebe rádi. Pokud jste to zapomněli.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Milovat Vás je PRÁVO jiných lidí, ne povinnost.
  2. Životní povinnost je to pro Vás. A slovo „životní“ desetkrát podtrhuji. Když totiž sami sebe nemáte rádi, cítíte, že nemáte chuť žít. Mít sám sebe rád, to je totiž jedno z těch Vašich vnitřních paliv, které roztápějí oheň v člověku – jeho život.
  3. Ano, mít se rád znamená žít. Zatímco nemít se rád znamená živořit. Ovšem živořit neznamená ztratit naději. Znamená to jen nevědět, že ta naděje existuje. Tak jako že existuje řešení. Tak jako že může existovat opětovný život.

Vím, o čem mluvím. Ve dvaceti jsem právě na té hranici mezi koncem a začátkem stál. Myslel jsem, že už nic dobrého nebude. Ach, jak jsem se mýlil. Ještě štěstí, že jsem člověku, který mi říkal „Mýlíš se“, uvěřil. Že jsem sám sobě dal šanci zjistit to.

Dejte si tu šanci také. Všechno podstatné k Projít koncem k začátku je zde.

Knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, tak jako knihu Řešidlo, nebo autobiografii Deset naleznete zde. Ať pomohou!

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart