Selektivní vztah aneb Proč si lidé berou pauzu, která pak nekončí

Slyšeli jste někdy větu „Promiň, potřebuju čas“ a toto „dočasně“ se změnilo v „navždy“?

To, že nastane chvíle, kdy si protějšek potřebuje něco dořešit, a plně se na svou věc soustředit, je běžné a pochopitelné. Je-li například přetížen v práci a cítí potřebu se té zátěže co nejdříve zbavit, je nejefektivnější právě tehdy, když se může na svůj pracovní projekt absolutně zaměřit, a tím dříve ho dokončí.

Co když se ale partner poté nemá k návratu? Co když uvádí nové důvody, proč ještě musí zůstat „ve své jeskyni“? Co když si z této „jeskyně“ pouze „odskakuje“ do vztahu, a to ještě jen tehdy, když se mu to hodí? Co když ve vztahu JE i NENÍ?

I to je jeden z odstínů problému, o němž jsem dnes psal v článku Jak nedopustit, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my jsme jen jednou z možností. Ostatně, ukázka ze života čtenářky Marie: „Petře, s manželem jsme devět let, máme dvě děti. Ještě před dvěma lety byl vztah relativně v pořádku. Pak najednou muž začal být odtažitý, náladový. Nakonec mi řekl, že ke mně nic necítí, že nejspíš vztahově vyhořel, ale že v tom není nikdo třetí. Po naší domluvě se odstěhoval a od té doby za námi dochází, kdy chce. Za dětmi pochopitelně jedině tehdy, když nemají ve škole problémy, to nepřijde. Za mnou jedině tehdy, když mu zaručím, že se s ním vyspím, jinak si stěžuje, že přijít nemůže, že se se mnou necítí dobře. Když se ptám, jak dlouho hodlá takhle žít, říká, že ,čas třeba něco změní‘. A tak čekám na ten čas, na tu změnu, do té doby bydlíme takto odděleně. Nevím, zda to bude fungovat, děti tátu prakticky nevidí, ignorují, jemu je to víceméně jedno. Mám čekat, až to jeho ‚vyhoření‘ skončí, nebo je to jenom ztráta času a jako partneři máme skončit?

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat můžete buď přímo v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním zobáčku přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena nápomocná kniha Řešidlo, obsahující přepisy nejposlouchanějších epizod. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Marii, respektive všem, které trápí podobný problém.

Máme skončit, cože?

Začnu od konce a otázky: Jako partneři máme skončit?

Vážená Marie, jako partneři jste už dávno skončili.

Skutečné partnerství je totiž o tom, že dva lidé spolu sdílejí dobré i špatné. OBĚ DVĚ tyto poloviny partnerského vztahu jsou stejně důležité. Za okamžik vysvětlím proč. Nejprve ale zmíním klíčovou myšlenku.

Dva lidé musejí spolu sdílet dobré i špatné, jsou-li skuteční partneři, a zeměpisná vzdálenost mezi nimi v tom NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI. Protějšek může žít třeba na opačné polokouli, a přesto může fungovat jako skutečný partner. Večer po práci se připojit a „být s dětmi“, zajímat se o ně, „být s partnerkou“, komunikovat s ní, ptát se jí, co ji trápí, podporovat ji, a to ZEJMÉNA TEHDY, když se ONA NECÍTÍ DOBŘE. Ano, jsme zpátky u té „odvrácené“ poloviny partnerského vztahu. Právě od toho tu totiž skutečný partner je. Aby byl vedle člověka ve špatných chvílích.

(Detailně o všech parametrech skutečného partnerství pojednávám v knize JáMy spřízněných duší. Chcete vědět víc? Koukněte sem.)

Budu partner, ale jedině, když…

Jakmile se ve vztahu objeví podmínky, to znamená výkruty typu: Já za Tebou přijedu, ale nesmíš mít špatnou náladu! Děti nesmějí být mrzuté nebo nemocné, abych se o ně probůh nemusel starat! Nemůžeš mít menstruaci, protože v takovém případě, ehm, jak vidím ve svém diáři, už dnes večer mám něco jiného, pak hovoříme nikoli o partnerském vztahu, ale selektivním vztahu. Selektivní je od slova selektovat, vybírat. Vybírat si, kdy se uvidíme.

Selektivní vztah je obvyklý na úplném začátku. Tehdy se dva lidé scházejí, když se jim to hodí, když jsou oba v dobrém rozpoložení, když je ona namalovaná a on nasvalený, když ani jednoho nic nebolí, a jinak to raději odloží. Proč tak činí? Protože chtějí jednak na druhého nejlépe zapůsobit a jednak si sami nechtějí zkazit náladu. To znamená, že v těchto počátcích čerpají POUZE TO DOBRÉ ze vztahu a z toho plyne logický pocit, že JIM JE S DRUHÝM JENOM DOBŘE, že ROZHODNĚ NAŠLI SPŘÍZNĚNOU DUŠI, protože jim je v takovém vztahu LÉPE NEŽ O SAMOTĚ.

No samozřejmě – aby nebylo! O samotě totiž musejí řešit OBĚ POLOVINY svého života, tedy i své problémy, nepříjemnosti, ohavnosti. Zatímco s protějškem se vídají NAOPAK právě tehdy, když všechny problémy, nepříjemnosti a ohavnosti neřeší. Tak se stává, že tito dva ŽÁDNÉ PROBLÉMY VE VZTAHU řešit nemusejí.

Jenže to není skutečné partnerství. To je pouze poloviční partnerství. To je například jen milenectví. Nebo kamarádství, respektive „kamarádství s výhodami“. Ke skutečnému, úplnému partnerství chybí v takovém vztahu ta DRUHÁ POLOVINA: být jeden při druhém PRÁVĚ TEHDY, KDYŽ JE BLBĚ.

Proto se tolik vztahů po počátečním pocitu „Jsme pro sebe zrozeni“ rozpadá. Začnou totiž společně žít, a tudíž čelit OBĚMA POLOVINÁM – a teprve potom se poznají jako partneři. Teprve pak poznají charakter toho druhého. Zda je to opravdu kamarád do deště, nebo jen do chvil zářícího sluníčka.

Aby to bylo úplně jasné, dám zřetelný příměr: Je to jako navštívit svého „nejlepšího“ kamaráda jen tehdy, když víme, že má zrovna plnou ledničku, prase otáčející se na rožni, naraženou bečku piva. Ale nenavštívit ho tehdy, když mu to všechno schází, když má osobní potíže a s něčím potřebuje pomoct. Pak už mu telefon nevezmeme, protože už tak nějak „není ten nejlepší kamarád“.

(Pokud jste se podobně šeredně zklamali v nějakém blízkém člověku a nedaří se Vám to překonat, využijte JáMy spřízněných duší.)

Vyhovuje Ti to, anebo ne?

Když jsem citoval Maruščin dotaz, jistě jste si už udělali osobní názor. Někdo z Vás se jistě Marii divil, že vůbec s takovým protějškem uvažuje být. Ale někdo jiný možná pokrčil rameny: No a? Mně by takový vztah stačil a vyhovoval.

Z toho plyne, že já rozhodně nemám ambici sám (za Marii) rozsoudit, co je pro ni správné a co ne. Ze své praxe totiž vím, že existují ženy, které jsou rády, když mají takového „hodinového manžela“. Vysvětlují to prozaicky: „Přijde, v posteli si odbude své, pak ho vystrčím ze dveří a mám klid. Mohu se věnovat dětem, jak chci, pustit si v televizi film, jaký mě baví, aniž by mi to ten ‚jouda‘ přepínal na fotbal, mohu se vidět s kamarádkou, která je mi sympatická, pozvat si ji domů, či pařit kdekoli až do rána. Zkrátka mohu si dělat, co mě namane.“ Jistě, proti gustu žádný dišputát.

Proto se ptám, Marie: Je toto Váš pohled? Pokud ano, hurá, pokračuje v tom.

Pokud Vás ale tento typ vztahu, který v současnosti máte a který rozhodně není partnerský, vnitřně trápí PRÁVĚ PROTO, ŽE NENÍ PARTNERSKÝ, pak v něm – kdybych směl něco doporučit – nepokračujte.

Možná v okamžiku, kdy svému protějšku oznámíte, že Vás takto vedený vztah nebaví nebo nezajímá, se Váš protějšek zamyslí. Třeba zváží, že o Vás jako ženu či rodinu vlastně nechce přijít, obětuje své současné pohodlí (které může být hlavním důvodem, proč se uvelebil ve své komfortní „jeskyni“) a znovu ustoupí i do té „méně příjemné“ druhé poloviny partnerského vztahu – a stane se skutečným partnerem.

Anebo pokrčí rameny a řekne „Tak jo, zabalíme to“. Pak se může stát, že o Vás navždy přijde a možná i o děti, pokud o ně svým selektivním přístupem k jejich výchově nepřišel už teď.

Děti nepotřebují polovičního tátu. Takového kamaráda pro chvíle, když je jim fajn, obvykle už mají. Koho potřebují, to je člověk, který zvedne telefon nebo si s nimi povídá PRÁVĚ TEHDY, KDYŽ JIM FAJN NENÍ – když prožívají něco těžkého, co není snadné unést o samotě a s čím se potřebují svěřit.

Upřímně: Co s tátou, který čeká jen na to, až se jako dítě nebo jako žena budete usmívat a hlavně po něm nebudete nic chtít? Takový člověk si svým selektivním přístupem vytváří těžkou osobní karmu, která říká: Takže Ty nechceš, aby Tě obtěžovaly děti, které mají problémy? Muž přikývne. Karma odpoví: Jenže děti, které nemají problémy, neexistují. Ani dospělí, kteří nemají problémy, neexistují. Z toho tedy plyne, že když Ti mám, muži, vyhovět, nemohou Tě v budoucnu obtěžovat už žádné děti. ŽÁDNÉ TVÉ DĚTI. Bude se Ti to, muži, ve stáří líbit, až Ty budeš potřebovat zvednout telefon a někoho požádat o pomoc?

Lidé, kteří chtějí jenom pohodlný život, tedy jenom vyzobávat si ze vztahů to dobré, nakonec končí bohužel osamělí a bez všech lidí, kteří by jim pomohli v tom špatném. V tom, čemu se ani oni v budoucnu nevyhnou. Protože život je, ať se nám to líbí, nebo ne, o OBOU polovinách – o tom dobrém i o tom špatném. A to je důvod, proč potřebujeme vedle sebe parťáky, kteří s námi budou v OBOJÍM. Hlavně v tom špatném, na které nechceme zůstat sami.

Ale o těchto devíti základních kategoriích spřízněných duší je celá moje kniha JáMy spřízněných duší, kterou můžete mít i jako mobilní knihu nebo audioknihu, pokud chcete. (Více v sekci Knihy, možnosti Ke čtení nebo K poslechu.)

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Smát se, když je nám dobře, věřit v sebe, když se nám daří, nacházet na životě důvody k radosti, když nám všechno vychází, dokážeme i bez druhých lidí.
  2. Ale udržet se nad vodou, když nás život nelítostně stahuje dolů, k tomu někdy potřebujeme lidi, kteří budou právě v té chvíli při nás, třeba i slezou k nám do té bažiny a podpoří nás.
  3. Právě tehdy, když v nás přestávají všichni věřit, ba když přestáváme věřit v sebe i my sami, tehdy potřebujeme skutečné partnery i skutečné táty. Ne ty, kdo právě v té chvíli vezmou do zaječích a ozvou se, až nám bude líp.

Všechny mé knihy najdete zde. Využijte je, ať ve vztazích prožíváte jakoukoli těžkost. Každá kniha je určena pro zvládnutí konkrétního vztahového procesu. Stačí si vybrat zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart