Proč ženy nejsou samy sebou

„Koukni na ni,“ zvolal někdo v parku.

Ohlédl jsem se za tím hlasem a spatřil čtyři výrostky, jak z lavičky pozorují půvabnou slečnu, která právě procházela kolem nich. Cítila jejich oči na sobě a usmála se. Ale jen na okamžik.

– „Jak se může smát? Vidíš ty malý prsa?“

– „Hlavně ten velkej zadek!“

– „A křivý nohy!“

– „Fuj, na tu bych nesáh‘ ani hygienickou tyčí!“

Načež se rozchechtali a začali na dívku hulákat.

Stačili čtyři puberťáci a té mladé ženě se na několika metrech nejen ztratil úsměv, ale i objevily slzy. Když míjela mě, byl to už někdo jiný. S hlavou sklopenou a s myšlenkami, které se daly číst z jejích očí: „Musím přestat jíst! Musím začít chodit do posilovny! Nebo ještě lépe – musím ještě dnes zavolat chirurgovi, dát si odsát tuk a zvětšit prsa! Musím se prostě – stát někým jiným.“

To všechno ne kvůli sobě.

Ale kvůli čtyřem floutkům, kteří hned, jakmile dívka zašla, měli jiné téma k pomlouvání.

Na dívce jim nezáleželo. Ale jí byli schopni změnit život.

Největší bitevní pole je v lidské hlavě

Ve svých magazínech Jak překonat pochyby, Karma lhářů a Projít koncem k začátku ukazuji, co dokáže s člověkem udělat jedna pochybnost, jedna lež. Znovu jsem to poznal v tomto týden. Ivetu opustil partner poté, co dlouhodobým sledováním vystavujících se „dokonalých“ těl slečen na Instagramu začal svou partnerku považovat za všední, odulou, plnou chyb – a hlavně rozhodně ne tak atraktivní, jako je „většina“ žen. Taková totiž byla většina dívek, jejichž fotografie se mu zobrazovaly. A Iveta byla dole, bez sebevědomí. Přitom krásná holka.

Mám se sebepodceňováním žen bohaté zkušenosti. Sebepodceňování často plyne z falešných přesvědčení. Měl jsem například přítelkyni, která chodila spát nalíčená. Jeden z bývalých partnerů jí při těžkém rozchodu vmetl do tváře, že bez make-upu je ošklivá. Pro mě to nebyla pravda. Ani pro něj. Když jsem s ním později mluvil, řekl, že jí to vpálil do obličeje „jen tak“, aby ji naštval; věděl, že ji to zraní. Jenže v Katce se to usadilo. Jako semínko plevele v hlíně. Mysl je jako úrodný záhon. Tak semínko vyrostlo ve svízel. Uvěřila tomu. Navždy už věřila, že bez nalíčení ji muž opustí.

Řešil jsem ve svých případech nespočet žen, na které přiopilí muži povykovali kvůli postavě, vlasům, tváři, chůzi. Znal jsem ženy, které trpěly kvůli stravovacím návykům. Ti, kdo na ně posměšně volali, neměli ponětí o nemocech, kterými trpěly, alopecii, která je obrala o vlasy, jiných potížích, které by zmrazily úsměv těch mužů, KDYBY JEN O NICH VĚDĚLI. Jenže lidé rádi napřed soudí, a teprve pak se diví.

A to nemluvím ani o ženách, malebných jako obrázek, které odmalička slýchaly, že jsou šeredné. Od spolužáků, kteří si na nich vybíjeli komplexy, i od rodičů, kteří se je snažili nějak trestat. Člověka je přes slova možné zničit. Se slovem je to bohužel jako s kamenem hozeným do rybníka – nikdy nevíte, jak hluboko (v člověku) uvízne a jestli se ho vůbec někdy podaří vyjmout.

A proto už jedenáct let píšu magazín, který čtenáře učí pracovat s tím, co slýchá zvenčí, nebo s tím, co si vytváří svými domněnkami uvnitř. Je to speciální magazín, protože směřuje pouze k členům uzavřené skupiny. K těm, kteří mohou být se mnou v užším kontaktu a nacházet cestu ze svých potíží. (Členem se můžete stát zde.)

Jak překonat komplexy

Obecně řečeno: Není nic snazšího než zranit ženu – přesvědčit ji, že nemá žádnou hodnotu. Mnohé ženy k tomu dokonce ani jiného člověka nepotřebují – myslí si to už samy.

A není nic těžšího než ženám vracet sebevědomí. Hlavně těm, jež si vlastně nikdy neuvědomily, jak úžasné jsou – protože to nikdy neslyšely.

Koučoval jsem ženu-pětapadesátnici, se kterou manžel přestal spát, a ještě ji urážel, jak nepřitažlivou se stala. Nejprve jsem se musel objednat k očaři. Viděl jsem totiž překrásnou zralou ženu. Asi přelud, říkal jsem si. Poté vyšlo najevo, že ten, který ženě srážel sebevědomí, který ji přesvědčoval o tom, že by s ní žádný jiný muž nikdy nebyl, ve skutečnosti sám měl své sebevědomí absolutně dole. Přiznal mi: „Vím, že je krásná. Bojím se, že mi odejde, protože já jsem se o sebe přestal starat. Proto ji ponižuji, aby byla ráda za mě – aby neodešla.“

Dnes jsem proto požádal o spolupráci ženu, která by podle všech vnějších znaků měla mít spoustu komplexů. A také je měla. Ale už nemá. Jak se jich zbavila? Co se vyplatí vložit do svého vnímání a myšlení? O tom už za chvíli.

„Jak můžeš takhle vypadat?“

Začnu druhou otázkou. Viděli jste na sociální síti tuto fotografii?

Vzbudila všeobecné pozdvižení, převážně pohoršení a povrchní reakce. Nejčastější komentáře: „Jak se mohou usmívat? Vždyť tamta má vidět špeky! Tamta nemá vlasy. Nevědí, jak má holka vypadat?“ Všichni, kdo soudí „knihu jenom podle přebalu“, si nevšimli „maličkosti“ – anglických slov napsaných na tělech. Vysvětlují, PROČ dívky tak vypadají: cukrovka, anorexie, alopecie (vypadávání vlasů), endometrióza (potíže s dělohou) nebo boj s rakovinou. Avšak co ti, kteří soudí „knihu jenom podle přebalu“, nepřehlédli a co je tudíž tak rozhněvalo: Všechny ty slečny se usmívají! Jak to? Ony se totiž PŘESTO usmívají. Ony prostě přijaly samy sebe.

Opravdu víš, že Tvůj idol je šťastnější?

Mohl bych uvést stovky případů celebrit, které znáte z filmových pláten kin a stránek barevných časopisů. Lidé v nich vidí své idoly. Kvůli těmto celebritám lidé často nejsou sami sebou a přejí si mít „jejich život“. Kdyby ale život těchto celebrit skutečně žili, kdyby mohli jen na okamžik nahlédnout do jejich bolavé duše, možná by ucukli. Ano, i nádherné modelky mohou mít problém samy se sebou, i známí herci nebo zpěváci, protože se vždy najde někdo, kdo se do nich opře, kdo se snaží najít jejich citlivé místo a ublížit. Tím spíš, když jsou vidět.

Vadí mi, když se lidé snaží vytvořit si nějaký vzor, a tomu přiblížit. Odmítají totiž sebe. Nevidí svou jedinečnou krásu. Nechápou, že oni jsou originál. Každý je takový. Jenže ve výsledku každý, dokonce i ty celebrity, se snaží přiblížit nějakému vzoru. „Kdyby lidé věděli, jak opravdu vypadám,“ povzdechla si jedna známá žena při setkání se mnou. Byla krásná, nepopírám, ale jiná než „ta žena“ na jejím instagramovém profilu. Lidé v kavárně ji vůbec nepoznali. Protože byla civilní, naturální a přirozeně krásná. Ne-modelka.

Miloš Kopecký jednou řekl: „Každá žena je krásná, jen většina o tom neví.“ Pokud muži zírají na cizí instagramové profily, jak si asi připadají jejich partnerky? Mimochodem, na cizí profily koukají i partneři těch instagramových slečen…

Něco o tom ví i žena, která před desítkami let založila obchody s dámským spodním prádlem a plavkami. Ženské komplexy má také z první ruky. A také ví, jak s nimi hned na místě pracovat. Ostatně, musela začít sama u sebe. „Copak se při své postavě může usmívat?“

Proč Češky nejsou spokojené se svými ňadry

Helena Konarovská, majitelka prodejen Le Chaton, mnohokrát slyšela narážky na svou postavu. Proto má nadhled. Ale ani ona vždy neměla.

„Když jsem jako dvacítka měla po porodu, šla jsem si v doprovodu svého muže koupit plavky. Za pultem stála štíhlá holka, ukázala na mě prstem a povídá: ,Na TOHLE teda nic nemáme.‘ Chápete? Já jsem pro ni jenom kvůli váze byla nějaké štítivé TOHLE. Nemít vedle sebe chlapa, který hned pronesl, že on je naopak šťastný, že TOHLE má, složila bych se a mé sebevědomí by od té doby bylo na nule. Dodnes ve mně je to uražení, ponížení, bolest a křivda, že taková, jaká jsem, jsem vlastně zrůda…,“ vzpomíná Helena, která si od té doby mnohokrát položila tři otázky:

  1. Proč se některé ženy tak moc potřebují líbit jiným a tak málo sobě?
  2. Proč jim tak moc záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí, a tak málo na tom, co si o sobě myslí samy?
  3. Jak změnit své myšlení, aby dokázaly přijmout samy sebe a uměly se milovat?

„V mládí jsem měla 54 kilo, pas 63 centimetrů, prsa 70F. To, že dnes je mě pořádný kus, má i své výhody. Zákaznice se přede mnou nikdy nestyděly svléknout a vyprávějí, že z nich umím spolehlivě sejmout dva největší komplexy, které Češky mají – z velkých a ze žádných prsou.

Jsem ráda, když s nimi přijdou muži. Ti totiž potřebují vědět, že každá žena na sobě umí najít nějakou tělesnou drobnost, která jí nevyhovuje. U jedné jsou to větší stehna, u druhé kratší nohy, u třetí silnější kotníky. O tom všem umějí v pohodě mluvit. Ale prsa jim dělají mindrák.

Prsa ženy vnímají jako své navštívenky, tiché ,vítače‘ pro muže, které jaksi jdou napřed. Podle žen se muži právě podle prsou často rozhodující. Proto jejich tvar a vzhled významně ovlivňují ženské sebevědomí. Za svou dvacetiletou praxi jsem poznala, že většina žen si odpustí větší zadeček nebo bříško, ale má představu, že žena musí mít za každou cenu krásná ňadra.

S tímto pocitem jsem vyrůstala i já. Naštěstí, doba se mění. U marketérů už neplatí, že pokud se v reklamě neukážou ženská prsa, tak se neprodají ponožky ani zubní pasta. V modelingu se stále více prosazují ženy s malými prsy a mění se podle toho i design – podprsenky mohou být už jen ve formě návleku, potažené kostice, nevyztužené… Nicméně pořád přežívá dost individuí jednoho nebo druhého pohlaví, kteří u žen staví poprsí na první místo. A mnohé ženy se s tímto všudypřítomným tlakem nedokážou vyrovnat. A tak, jak mohu dosvědčit, některé ženy s ňadry velikosti D, což jsou plné čtyřky, žijí v sebesžírání, že jsou moc malá, zatímco ženy s béčky se strachují, že jsou moc velká, a řeší, jak si je nechat plastickou operací zmenšit.

Tyto dojmy přitom nesouvisejí s tím, jak je žena inteligentní. Mrzí mě, když v prodejně muž na adresu partnerky poznamená: ,Ona je blbá, pořád si myslí, že musí mít velká prsa.‘ Tím jenom dává najevo nepochopení, neboť hodnocení vlastních prsou u ženy je spjato s city. Žena i velmi chytrá, zkušená, která je v práci úspěšná a doma ještě skvělá manželka a matka, může žít půl života s komplexem, že má malá ňadra. To sebehodnocení přitom nevychází z její fyziognomie ani z názoru mužů. Sama jednoho dne usoudí: ,Mám větší břicho a malá prsa, tak si prsa vycpu a břicho stáhnu.‘ Tím si jen vytváří vnitřní komplex – nedochází jí, že malé bříško může s jejími prsy vypadat naopak moc hezky. Řada mužů, aniž to ženy vědí, miluje mírně vypouklá ženská bříška. Což vím bezpečně už proto, že s muži vybírám kalhotky jako dárky pro jejich partnerky.

Ženy se zkrátka zbytečně trápí lživými představami. Neznají muže, respektive znají jenom ty blbce, kteří pokřivili jejich vztah ke svým ňadrům. Začíná to už u otců, kteří malým dcerkám říkají: ,No jo, Tobě prsa nikdy nenarostou.‘ Nešetrná poznámka se vleče se ženou celý život.

I kdyby takové ženě milující partner dnem i nocí říkal, že se mu její prsa naopak líbí, ona bude přesvědčená, že je má malá a že jen milosrdně lže. Stále bude mít v hlavě tatínka a lež, že ona nikdy krásná nebude. A to by si měli uvědomit všichni tátové – jak důležité je dcerám říkat, že jsou ty nejkrásnější a nejúspěšnější, protože o to víc krásné a úspěšné skutečně budou.

Sebevědomí nabyté v dětství umožňuje ženě být v dospělosti svobodnou, a to i vůči vlastním prsům. Pak k nim taková žena má krásný vztah. Umí je ,obléknout‘, využít ke zlákání, ví, jak s jejich pomocí změnit siluetu. Ale také ví, že pokud má žena doma skvělého manžela a všechno klape včetně milování, nezvolí vyztuženou podprsenku, protože už svého partnera nepotřebuje získávat falší. Naopak sebevědomě zvolí nevyztužené prádlo, protože její muž ví, jaká prsa ona má, a miluje je. A jde-li tatáž žena naopak do společnosti, sáhne po vyztužené podprsence, a to hlavně proto, že pak bude její bříško pohledově menší, ramena vyšší a získá chůzi gazely, což jí pomůže k větší sebejistotě, sebevědomí. To jsou jen příklady.

Už kvůli sobě jsem šťastná, že řada žen se svými ňadry umí žít a zacházet a vědí, co jejich tělu sluší. Ale podle mých zkušeností je to jen asi 30 procent žen. Ostatních 70 procent se vztahem k poprsí válčí, chtěly by jiný dekolt, než mají, respektive jaký mají ,celebrity‘, asi tak jako ženy s rovnými vlasy chtějí vlasy kudrnaté a ženy kudrnaté chtějí vlasy rovné. Problém těchto žen je hlavně v tom, že svým ňadrům přikládají větší důležitost, než ve skutečnosti – i u mužů – mají.

Po všech svých zkušenostech a pocitech, jimiž jsem si také prošla, věřte, že nejdůležitější ze všeho je, že JSTE. A to se vším, co k vám patří – malé, velké, baculaté, hubeňoučké. Když samy sebe přijmete, budete šťastné. A pak budete i krásné a okouzlující, protože na okolí budete zářit.“

Já říkám: Úsměv a radost v očích jsou nejlepší make-up ženy. Nevadí mi slzy, ale vadí mi, když jsou zbytečné. Nejen když jsou pro nesprávné lidi, ale i pro nesprávná přesvědčení. Ale o tom už jsou všechna vydání mého magazínu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart