Syndrom hladového srdce aneb Jak přestat přehrabovat kamení a už nepřehlížet diamant

Hladové srdce. Že jste ten pojem nikdy neslyšeli?

Dobře pro Vás.

Kdo četl mou knihu JáMy spřízněných duší, zná i ten druh vnitřního tlaku, který do něj mohou dostat jiní lidé. Výsledkem je, že se tento člověk necítí dost dobrý, hodný dostatečné lásky, ponižuje se, omlouvá se, vždy dělá první vstřícný krok a hlavně neodchází, protože se cítí vinen a dlužen. A současně ho to trápí, protože těm, kdo mu lásku neopětují, dává všechno, co umí – maximum své lásky.

Tu knihu jsem psal, protože se mě tito lidé často ptají: A proč neodejdeme, když nedostáváme to, po čem toužíme, co potřebujeme, co si (snad i) zasloužíme?

Odpověď je prostá: Máte (psychologicky řečeno) syndrom hladového srdce.

Proč hladové srdce sní cokoli

Mezi mnoha případy, které denně řeším v uzavřené skupině, stranou všech očí, je jeden, o němž Vám budu vyprávět. Možná budete mít pocit, že je to Váš příběh. Nebo někoho Vám blízkého.

Je to příběh hladového srdce, které čím víc potřebuje lásku, tím méně jí dostává. Ale které – na rozdíl od jiných – když nedostává lásku, zůstává. Domnívá se totiž, často to bývá vlivem dětství, že na vině je ono samo. Že nedává dost. Že má dát víc. A taky, nevěří v sebe. Nevěří, že by jiný vztah mohl být lepší. Jak by mohl být lepší, když „nejsem dost dobré a nic dobrého si nezasloužím?“ – tak běduje hladové srdce.

Že je to divný pojem? Tak si vybavte vyhladovělý žaludek. Ten, kterému se nedostává to, co potřebuje k životu. Cítí už akutní bolest. Spolkne téměř cokoli. Vyhladovělý člověk by snědl třeba i „hřebíky“, jak se říká. A „vyhládlé srdce“ ožije u jakékoli emocionální potravy, která slibuje energii, budoucí štěstí, lásku, naději.

Hladové srdce zůstává a čeká. Ponižuje se. Doprošuje. Omlouvá se. Jen pro kousek dobrých emocí nebo jejich příslib v budoucnu. Bývá nejsnazší obětí manipulace. Stačí mu něco slíbit. Stačí mu cokoli vytknout. Stačí s ním NEjednat právě tak, jak si zaslouží. To je pro hladové srdce důvod zůstat, ne odejít.

Kdo v uzavřené skupině poslouchá moje pravidelná klubová živá vysílání, ví, jak těžce se tento syndrom zvenčí léčí. Jak můžete vyléčit člověka, který v sebe ani léčbu nevěří? Který neví, že není poškozený ani zmetek, naopak že má (téměř) vše, co k vytouženému vztahu potřebuje mít. Který pohrdá tím, co ho zdobí – svou vlastní láskou, sebou, životem.

Ano, léčí se to těžce, ale jde to. Základem ale je, aby tento člověk alespoň trochu spolupracoval. Aby mě chtěl poslouchat. Aby si chtěl povídat. Aby si chtěl uvědomit, že… Ale o tom už v dnešním klubovém článku na Vaše přání. A rovnou ke Karolíně, která tímto syndromem trpěla. Kéž to pomůže i ostatním, kteří tiše mlčí.

Pojďme si celou problematiku a proces řešení objasnit krok za krokem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, prosím, přihlaste se. Nejste-li členem a chcete být, registrujte se zde, získáte přístup do uzavřené skupiny, ke klubovým článkům, klubovým živým vysíláním, případně i magazínu a dalším výhodám. V případě technických potíží s přihlášením pište podpoře sem.)

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Top
Shopping Cart