Proč děti po rozvodu nenávidí rodiče, který se ničím neprovinil

Když jsem tvořil Projít koncem k začátku, měl jsem před očima všemožné varianty konců, na kterých může člověk stát s vírou, že nyní začne lepší život. Jenže ten lepší život se nemusí dostavit. A člověk tak nejen může začít ztrácet víru, ale hlavně pochybovat o správnosti svého kroku. Příklad? Rozvod.

Ačkoli se dva lidé na rozvodu domluví a oba ho považují za nejlepší možné řešení, někdy ve vztahu nejsou sami – jsou tam ještě děti. A ty nemusejí rozvod svých rodičů snášet dobře. Chcete ukázku? Popisuje to například ve svém dotazu Jarka: „Petře, mám hrozný problém s dcerou. Je jí 15 let a neunáší rozvod, na kterém jsme se s manželem dohodli. Byla mi svěřena do péče, ale nenávidí mě. Říká, že mnou pohrdá, přitom jsem jí nikdy neublížila já ani manžel. Co se jí mohlo stát?“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovídám samozřejmě i Jarce, respektive všem, kteří zažívají podobný příběh.

Tři důvody

Pochopitelně nevidím do hlavy konkrétní patnáctileté slečně, které se týká tento dotaz. Nicméně popíšu, čím by její postoj mohl být způsoben, respektive čím je to podle psychologických zjištění nejčastěji. Ostatně, i já sám jsem si tímto osobně prošel.

Když mi bylo devět let, naši se rozvedli. Nezapomenu, v čem jejich rozvod byl strašný pro mě.

Mohu za to já?

Jestliže od dítěte DOBROVOLNĚ odejde jeden z rodičů, kterého toto dítě mělo rádo, sepne se v podvědomí dítěte režim, který má naučeně spojený se ztrátou něčeho milovaného. Takové dítě prahne po vysvětlení. Jinak řečeno: Dítě potřebuje znát důvod každé ztráty, jež se mu přihodí. Podobně jako u hračky, kterou vždycky mělo ve svém pokoji a najednou nemá. Rodičem je mu vysvětleno, že byla vyhozena. Dítě potřebuje vědět proč. Proč přišlo o něco, co mělo rádo. CO TOTO DÍTĚ UDĚLALO ŠPATNĚ. 

Tento závěr je třeba pochopit.

Děti jsou odmalička v rámci výchovy vedeny k tomu spojovat si jakoukoli SVOU ZTRÁTU se SVOU CHYBOU. Když najednou nesmějí ven jít si hrát s kamarády, když ke svému zklamání nedostanou žádný dárek, když zničehonic přijdou o něco, na co byly zvyklé a co měly rády, nebo když rodič znenadání napřáhne ruku a nemilosrdně tluče, to všechno se zpravidla děje poté, co děti něco POKAZILY – v něčem SELHALY a jsou za to TRESTÁNY. Když tedy dítě najednou ztratí rodiče, který toto dítě dobrovolně opustil, podobně jako když ho zamkl samotné v pokoji nebo mu nařídil domácí vězení, začne dítě prvně přemýšlet, co udělalo špatně.

Je to podvědomý návyk, které se v mnoha případech spustí automaticky. Ale nemusí. Někdy rozvádějící se rodiče svému dítěti „pomohou“. Řeknou mu: „Ty za to nemůžeš. Kdyby ses nenarodil, měli jsme krásný život, Tys nám ho zkazil.“

Někdy to děti při rozvodu rodičů ani nepotřebují slyšet, protože něco podobného už slyšely mnohokrát v minulosti. A teď se jim to jenom vybaví. Řeknou si: „Aha, asi tatínek odchází proto, že jsem se špatně učil – vždyť mi to několikrát vytknul. Nebo: Že jsem nezaléval kytky, jak mi maminka mnohokrát nadávala – a nyní ona odchází. Nebo: Že jsem jednou tatínkovi odřel lak u auta – třeba proto nyní odchází. Nebo: Že jsem tehdy mamince nepomohl uklidit a ona kvůli tomu byla nešťastná – tak proto nyní se mnou už nechce být.“

Zkrátka, děti mají senzační paměť, zejména tu emocionální. Bohužel, neumějí s ní konstruktivně pracovat. Používají ji proti sobě. Ale jsou tak naučené. Ostatně, mnohé z nich mnohokrát slyšely: „Ty nevíš, zač Tě trestám? Tak si vzpomeň!“

A tím se dostáváme k druhému problému a druhé nejčastější příčině. Děti neumějí pracovat se špatnou energií, potažmo neumějí ji správně kompenzovat.

Za to nemohu já

I toto je důležité správně pochopit.

Když děti uvnitř své mysli dojdou k závěru, že „ony to zavinily“, že tatínek nebo maminka odcházejí kvůli mně, je to pro ně příliš těžké uvědomění na to, aby ho dokázaly unést. Daleko spíše si mohou ublížit.

Možná jste někdy slyšeli o dětech, které si zničehonic sáhly na život. Nikdo u nich neviděl žádný signál, žádné varování. Děti totiž velmi špatně pracují se svým vnitřním světem. Proto je příroda TAK MOUDRÁ, že dětem automaticky podsouvá jeden přirozený reflex – hodí vinu na druhé.

To Ty za to, mami, můžeš, že táta odešel. Nenávidím Tě za to.

Tohle můžete slyšet, i něco mnohem horšího. První, co si prosím pamatujte: Vaše dítě to neříká proto, aby Vám ublížilo, ale aby neublížilo sobě. Tím, že své dítě necháte tohle říct i opakovat, tím, že spolknete v sobě tu bolest z křivdy a často do nebe volající absurdní lež, kterou dítě vyslovilo nebo vyslovuje, tak to své dítě můžete zachránit. Protože když vahou svého ega svému dítěti vymluvíte jeho tvrzení, že chyba byla ve Vás, tak toto dítě může uvažovat tak, že chyba tedy musela být v něm.

Tohle platí především v citlivém věku. Jen se vžijte do dorostence, který se právě začal rozhlížet ve vztahovém životě. Zajímají ho jeho vrstevníci a ono zajímá je. Možná už přemýšlí o nějakém vztahu, možná už takový vztah téměř má. A s tímto rodícím se vztahem má v hlavě i všechny ty „vzdušné zámky“, jak se oni dva budou mít rádi NADOSMRTI, jak budou mít ŠŤASTNÉ DĚTI, a najednou – BUM! – do toho přijde Váš rozvod. Celá ta pohádka se dítěti zhroutí. 

Přemýšlejte se mnou: Co může v tu chvíli Vaše dítě udělat?

Má jenom dvě možnosti. Buď při pohledu na Vaši černou zkušenost okamžitě zanevře na vztahy, a to tím spíš, čím horší byl váš rozvod, anebo se při pohledu na Vaši osobní katastrofu musí takzvaně odosobnit.

V tom prvním případě (zanevře na vztahy) si řekne: Co se stalo mojí mámě, to se určitě stane i mně. Nemá tedy smysl do vztahů chodit.

V tom druhém případě (odosobní se) si řekne: Co se stalo mojí mámě, to se určitě NEstane mně. Já jsem totiž někdo jiný než moje máma. Moje máma to sama zkazila, moje máma je hloupá, neschopná, zatímco já NEjsem.

Ani tohle Vaše dítě nevykřikuje proto, aby Vám ublížilo, ale naopak aby OCHRÁNILO SEBE a svou budoucnost. Aby uvěřilo, že jeho život bude jiný než Váš. Že ono na rozdíl od Vás manželství zvládne.

Nemůže to chápat

Tento druhý důvod úzce souvisí s tím třetím: Vaše dítě nemá a nemůže mít (Vaši) zkušenost.

Odsuzuje Vás možná ne proto, aby se přeneslo přes ubližování sobě (první důvod), nebo aby vnitřně ochránilo svůj vlastní vznikající vztah (druhý důvod). Ale proto, že objektivně neví a ještě nemůže vědět, že vztah není legrace.

Tento důvod vlastně mohu zobecnit: Kdykoli Vás někdo ODSUZUJE, tak tím jenom dává najevo, JAK MÁLO VÁM ROZUMÍ, potažmo že nezažil to, co Vy. Proto Vás nemůže chápat.

Naopak až Vaše dítě na vlastní kůži zažije, že jakýkoli vztah se může rozpadnout, tak potom hned s prvním takovým VLASTNÍM rozchodem Vás toto dítě možná obejme. Nebo se nechá obejmout Vámi. Protože pochopí, že právě to je při rozchodu nejvíc potřeba. A to právě teď potřebujete i Vy: porozumění. Jenže nyní Vám to Vaše dítě prostě nedá, protože toho není schopno. Tak mu to promiňte. A nemstěte se mu za to. Až se jednou samo rozejde, neříkejte „Vidíš, jaké to je“, naopak ho obejměte, protože v tom okamžiku pochopí, jak moc se ve vztahu k Vám nyní mýlilo.

Ten okamžik přijde, nepochybujte o tom. Ale než se tak stane, platí, že teď ono je dítě a Vy jste rodič. To znamená, že role jsou rozdělené tak, že Vy jste nyní jeho „hromosvod“. Musíte přijmout přepětí ve svém dítěti. Ne proto, aby Vám dítě ublížilo, ale aby se zbavilo přetlaku, který má v těchto okamžicích v sobě, který ho velmi bolí a který bychom mohli pojmenovat možnostmi: Možná je to moje vina, možná se to stane i mně, nesmí se to mně stát.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Děti často neumějí kompenzovat to špatné v sobě, a to tak, aby současně neublížily někomu dalšímu. V realitě života to tedy funguje tak, že když se děti s něčím špatným nedokážou vyrovnat, prsknou to na jiné lidi nebo děti. Konečně, je to metoda, kterou stále používá i mnoho dospělých.
  2. Nepatřete mezi ně. Ukažte svým dětem, které na Vás prskají své zlo, že umíte ustát i tu ránu, o které dobře víte, že je nezasloužená. Klidně řekněte dítěti „Máš pravdu, za všechno mohu já“. Ale ne proto, že opravdu za všechno můžete Vy, ale proto, že Vaše dítě prostě nesmí dojít k závěru, že za všechno může ono samo. Pak si totiž může velmi ublížit.
  3. Nepochybujte, že děti jednou prozřou a vnitřně pochopí svou chybu, pokud se nyní k Vám chovají nezaslouženě negativně. Jsou to prostě ještě jenom děti. Nemusejí rozumět dospělému světu a zkušenostem. My bychom však, jako bývalé děti, svým dětem rozumět měli. Nezapomínejme: Chovají-li se k nám zle, někdy tak činí jenom proto, aby veškerou negativní energii neobrátily proti sobě.

Jak se zocelit na bolestných koncích? Využijte Projít koncem k začátku.

Ocitly se na bolestném konci vztahu Vaše děti? Chcete jim pomoci lépe snášet proces sebepročištění po špatné vztahové zkušenosti? Vyberte jim některou z mých knih podle situace, kterou právě zažívají. Všechny mé knihy, včetně Řešidla, seženete pouze v tomto e-shopu.

Petr Casanova

Top
Shopping Cart