Jak se láska mění v nenávist

Je mnoho různých strachů. Také třeba z hadů, pavouků, stísněných prostor. Psychologie jim říká „symbolické strachy“, protože se projevují na více úrovních.

Strachem ze slizkých jedinců, kteří se zpočátku lísavě vinou u nohou, ale pak štípnou.

Strachem ze strůjců pavučin, kteří tkají svá emoční pouta, a pak se na nich stáváme závislými.

Strachem ze vztahů, kde nebude možné volně dýchat, kde přestaneme být sami sebou.

To jsou jen některé z nich.

Důležité však není tolik to, JAKÉ strachy to jsou, ale KDE se vzaly. Protože příčiny určují následky. Jeden takový mi popsala čtenářka Eva: „Petře, nevím proč, ale bojím se partnerských vztahů. Jsem nepochopitelně odtažitá, nikoho k sobě nepouštím. Možná za to může moje dětství. Rodiče se stali zapřísáhlými nepřáteli. Poškozovali se, pomlouvali, po rozvodu si prořezávali pneumatiky u aut, rozbíjeli okna. Nepřáli druhému štěstí. Může z toho pramenit můj strach?“

Každý den mi posíláte okolo tří set dotazů. Odpovídám pravidelně v Řešidle. Poslouchat můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vyšla stejnojmenná kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy myšlenek, jež Vám nejvíce pomohly. Více o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Evě, respektuji vám všem, kteří se po špatných zkušenostech vyhýbáte novým vztahům a nevíte proč, když ti, kdo Vám ublížili, už tu přece nejsou…

Co by se mohlo stát

Předně, strach může mít člověk jedině z toho, co si umí představit. Co viděl, slyšel, zažil nebo si dokáže domyslet. A co by mohlo dopadnout špatně.

Člověk z podstaty věci nemůže mít strach z něčeho, co si neumí představit. Proto také malé děti zpočátku prakticky nemají strach a zábrany. Ony si totiž ještě neumějí představit, co všechno by se mohlo stát. Bát se učíme až s věkem, někdy dokonce řízeně svými rodiči. Jsou nám totiž vyprávěny pohádky o zlu, které ve světě můžeme potkat, a to proto, abychom nedůvěřovali tak snadno každému, abychom byli mnohem pozornější a abychom rozlišovali lidi. Takže získáme strach ze zla, ale aniž bychom se museli se zlem osobně potkat.

Jenže to je pouze jedno z mnoha zel. Pak je tu zlo, které děti osobně potkají. A právě to v nich zanechává hluboké stopy.

Protože je rozdíl mezi zlem, které kontrolujeme a dávkujeme dětem tak, aby se ho tolik nebály, aby o něm stačily přemýšlet a ještě k tomu nás měly vedle sebe, mohli jsme je držet za ruku. A pak mezi zlem, na které se ocitnou úplně samy.

A to může být právě případ rodičovské nenávisti, uvedený Evou.

Z lásky nenávist

V knize Čtyři prány štěstí vysvětluji původ takzvaného zraněného vnitřního dítěte. Problému, který si neseme s sebou z dětství a který ovlivňuje naše dospělé chování, a to i ve vztazích. Toto zraněné vnitřní dítě musí být vyléčeno, protože v nás pořád je, jen zestárlo. Ale pořád potřebuje objetí. A to tím víc, čím horší minulostí prošlo. Nicméně, o těchto metodách už v knize.

Hlavní problém je, že drtivá většina partnerských vztahů začíná iluzí – extrémní láskou. Dva lidé si v zamilovanosti slibují, že se budou navždy milovat, jen oni dva, nikdo jiný mezi ně nevstoupí. Že se budou pořád podporovat.

Časem však zamilovanost odezní a ti dva, respektive jejich iluze, se potká s realitou. Nastane to, čemu říkám rozdíl mezi Já a My. Proto se také moje nová kniha jmenuje JáMy spřízněných duší. Protože přestane existovat My (my dva) a začne existovat jenom Já (moje ego). Ego posléze začne převyšovat vztah. Začne to dotčenou poznámkou typu Ty si mě nevážíš, Cos mi to provedla, Ty si ten špatný – vnímáte to? Už neexistuje My. Jenom Já a Ty. Najednou spolu nemluvíme ve stylu My si sebe nevážíme, My jsme něco pokazili, Jak to spolu vyřešíme.

Začne vítězit příkop mezi Já a My, respektive mezi Já a Ty – Já jsem ten neomylný, Ty jsi ten viník.

A tak se zrodí „reverzní vztah“.

Reverzní znamená převrácený. Tam, kde předtím byla láska, je najednou nenávist. Přesněji: Tam, kde byla intenzivní láska, je najednou stejně intenzivní nenávist. Nenávist je principiálně stejně emoce jako láska, akorát je to emoce přesně obrácená. To znamená, že těm dvěma, kteří se milovali, na sobě dál navzájem záleží, ale už ne v pozitivním smyslu, ale v negativním. Koho jsme předtím chtěli vidět nahoře, šťastného, silného, toho náhle chceme vidět dole, nešťastného, slabého. A obvykle dodáváme: „Za to, co nám provedl“.

Dětské oči

Už v nedělním živém vysílání o orientačním reflexu jsem se tímto problémem zabýval. Dvě hodiny jsem zodpovídal Vaše otázky. Protože je to rozšířený problém.

Děti totiž reverzi vztahu silně vnímají. Učí se, jak se vztah může strašlivě obrátit. V psychologii to vytváří právě to, čemu se říká orientační reflex. Kdykoli je potom někdo požádá o vztah, jim podvědomě naskočí tato vzpomínka. Najednou mají strach, protože si UMĚJÍ PŘEDSTAVIT lásku, která se změní v nenávist. A je těžké to změnit, protože ta představa je fakt. Ty děti to přece na vlastní kůži viděly, zažily. Vědí, že se to může stát. A tak se vztahu začnou bát.

Tohle je jen jeden odstín orientačního reflexu (více v záznamu živého vysílání). Nicméně, rodiče by na tohle měli myslet. Že když spolu jakkoli mluví nebo jednají, děti je pozorují. A sají lekci a příklad. Prosím, uvědomte si to. Že když se rozcházíte, ještě to nemusí znamenat, že se musíte nenávidět. Jen proto, že v druhém ztrácíte oficiálně partnera nebo přítele, nemusíte v něm automaticky získávat nepřítele.

Je to ale pouze o lidech a jejich subjektivní schopnosti přerůst vlastní ego. Schopnosti dál přát člověku, ať je šťastný, i když už ne s námi.

Někdy to ale bohužel možné není. To když ten druhý prostě nedokáže zvládnout své dotčené ego a například manipuluje děti proti Vám (i o tom jsem mluvil v nedělním vysílání). Tehdy nelze nejednat. Tehdy musíte tu manipulaci a ničení dítěte, potažmo Vás zastavit. Ale o tom už víte z mých knih, třeba právě z JáMy spřízněných duší, i magazínů, třeba z Karmy lhářů nebo Proč neznám Tvoje Proč.

Co vlastně chci

Stojí za to si spolu položit otázky:

Musí se naše láska změnit v nenávist?

Musí, když zmizí objetí, přijít pomsta?

Musí platit, že když Ty jsi šťastný jinde, já Ti to nebudu přát, zkusím Ti to rozbít, chci vidět Tvoje slzy? Protože já musím být navždy ten nejlepší, jenom já, jenom mě musíš mít vedle sebe a jinak nikdy nikoho?

Přečtěme si, prosím, ty otázky ještě jednou a odpovězme si upřímně: Pokud se takto chovám, jsem opravdu v té chvíli ten jediný správný partner?

Potažmo: Chci být takový i v dalších vztazích – kdykoli ucítím bolest, tak ji taky rozdám; kdykoli v našem vztahu započne byť malá bolest, já ji hned zvýším a už nesmí s ubližováním ustat? Chci být ten, kdo do svého života bude přinášet víc negací, než kolik v něm je teď? Zdůrazním to důležitého slovo: do SVÉHO!

Když se rozumný člověk upřímně zamyslí nad těmito otázkami, pochopí, že všechny dohromady mají vlastně jednoho společného jmenovatele. Zní: Chci mít dobrý, anebo špatný život? Protože negativní postoj, stále negativně rozpoložení nedokáže vytvořit pozitivní život.

Převrátit zpět

Když s „bývalými dětmi“, které mají tento orientační reflex, probírám, proč se následně bojí vztahů, snažím se jim „převrátit jejich převrácené myšlení“ zpátky. A to třeba tak, že se jim snažím to celé vyprávět jako pohádku. Ano, jako kdyby potkali draka. Aby pochopily ho, že takoví lidé opravdu na Zemi jsou. Tudíž že je třeba si na ně dávat pozor. Ale také je třeba si pamatovat, že takoví nejsou úplně všichni. A že i když těch, kteří se DOKÁŽOU ROZCHÁZET DOSPĚLE, BEZ NENÁVISTI, je statisticky méně, tak o to jsou VZÁCNĚJŠÍ. A stojí za to je najít. Stojí za to vidět, jak oni dnes v relativní pohodě vycházejí se svými ex-partnery. Stojí za to si jich za to vážit a mít je pak o to klidněji po svém boku.

Mimochodem, až je budeme mít po svém boku, možná zpětně dokonce poděkujeme ať svým toxickým rodičům, nebo svým toxickým ex-partnerům za to, co nás svým vzorem naučili – koho ve vztahu nechtít a koho si naopak ve vztahu o to víc vážit.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  • Láska má nikoli jeden, ale dva protipóly. Prvním je nenávist, tedy stejně silná emoce jako láska, ale opačná. A druhým protipólem je lhostejnost, tedy naopak vůbec žádná emoce, oproti lásce.
  • Oba uvedené protipóly ničí lásku v člověku, ničí vztah.
  • To znamená, že tam, kde si dva lidé i po rozchodu dokážou upřímně přát to dobré, byť s někým jiným, když to nevyšlo jim dvěma, tak láska svým způsobem pokračuje, protože mezi nimi svým způsobem dál pokračuje přátelství…

Perete se s důsledky minulosti? Využijte mé knihy a magazíny. Vyberte si problém, který potřebujete vyřešit, a posuňte se. Váš život za to stojí.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart