Jak přijmout stárnutí

Četli jste můj článek o úzkostech 25 vnitřních obran proti vnějšímu tlaku?

Pak jistě víte, že mnoho přítomných těžkostí v životě můžeme hodit za hlavu. Někdy si stačí uvědomit, že za rok od této chvíle na tom, co nás teď trápí, možná vůbec nebude záležet.

Jsou však pocity, které s časem nepolevují, naopak se umocňují. Týkají se totiž samotné podstaty – postupujícího času.

Ve své autobiografii DESET jsem vysvětlil, proč je pro mě čas tou nejdůležitější hodnotou. Jak k němu přistupuji. I jak si ho chráním. V životě podle mě není a nemůže být nic cennějšího než čas. Peněz totiž můžeme mít vždycky víc, ale času máme už jenom méně.

I tento týden jsem absolvoval okolo sto setkání s vámi. Mnozí z vás se diví, že si za svůj čas nic neúčtuji. Můj čas ale není ke koupi. Neexistuje cena, která by vyvážila jedinou ztracenou minutu mého života. Věnuji čas vždycky jenom tomu, co mi dává smysl – co někomu pomůže. Proto se každý všední den věnuji i podcastům, ve kterých odpovídám na Vaše otázky (poslouchat je můžete v těch podcastových aplikacích, do kterých se prokliknete nahoře, nebo spuštěním přehrávače mého hlasu na této stránce). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal knihu Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších dílů za poslední dobu. Více o ní zde.

Dnes povím něco o čase, respektive věku. Inspiroval mě k tomu jeden z mých nejstarších pravidelných čtenářů. Napsal mi: „Petře, mám všechny Vaše knihy, které pro mě mají ve skutečnosti ne stovky, ale tisíce stran, protože jsem každou z těch stran přečetl mnohokrát. Pomohly mi v nejtěžších dobách, například když se ke mně obrátily děti zády, když jsem nevěřil v jakýkoli obrat v jejich chování, ale vy ano – a skutečně obrat nastal. Pomohly mi, když zemřela moje žena, když jsem se stal náhle nepotřebným v zaměstnání, když jsem byl zničehonic doma, neměl co dělat a byl na všechny úzkosti sám. Vaše knihy mi zodpověděly spoustu otázek, jenom jednu ne: Jak přijmout věk? Táhne mi na osmdesát a někdy pracně hledám motivaci žít. Vím, že jste mladý, mohl byste být můj vnuk. Přesto prosím o Váš pohled a povzbuzení.“

Co říká náš současný věk

Věk je především SUBJEKTIVNÍ veličina. Nedá se OBJEKTIVNĚ říct, kdy člověk „začíná být starý“, protože pro každého z nás věk, to číslo, na kterém jsme teď, je nejvyšší, jaké jsme kdy měli. Proto mnoho lidí propadá splínům. Cítí se staří. Ať jim je dvacet, čtyřicet, šedesát nebo osmdesát. A právem se cítí jako „staří“. Jsou totiž subjektivně nejstarší, jací kdy ve SVÉM životě byli.

Jenže to je pouze jeden pohled na věk. Existuje ještě druhý, a ten používám já.

Ano, jsem nejstarší, jaký jsem kdy byl, fajn. Ale současně v každém okamžiku svého života jsem také nejmladší, jaký kdy budu.

To znamená: Pokud chci něco ve svém životě ještě uskutečnit, později už možná nebudu mít tolik sil jako dnes. Dnes je ten nejlepší den. Chápete?

Ale k tomu, abyste mě pochopili, musíte mít pozitivní postoj. Objasním proč.

Někdo, když si v této chvíli uvědomí, že dnes je „nejmladší, jaký ve zbytku života bude“, okamžitě propadne úzkosti, protože se poleká, že vlastně s každým dalším dnem bude už jenom starší. Kterýkoli další den bude starší než dnes. A to ho frustruje.

Proto tolik záleží na úhlu pohledu. Proto jsem se tento týden věnoval i tématu Jak přepnout z negativních myšlenek na pozitivní.

Werichův impulz

Já samozřejmě taky někdy cítím, že na něco už nestačím. Že ta „vhodná doba“ na to už je pryč a nikdy se nevrátí.

Na druhou stranu já nepočítám jenom to, o co s navyšujícím věkem přicházím. Snažím se vyvažovat – hledat i to, co mi zůstalo, možnosti, které i s přibývajícím věkem pořád mám. A tyto možnosti se právě proto – pro tuhle zatracenou životní zkušenost, že čas nejde zastavit, natož vrátit – snažím využít.

Pokud něco teď (ještě) mohu, dělám to, protože dobře vím, že jednou to už nebudu moct dělat. Nádherně to vyjádřil Jan Werich: „Neříkej, že NEMŮŽEŠ, když ve skutečnosti NECHCEŠ. A uvědom si, že jednou přijde den, kdy BUDEŠ CHTÍT a už NEBUDEŠ MOCI.“

To je jedno z mých důležitých kréd. Ale vůbec nejvíc mi k přijetí procesu stárnutí pomohl jiný známý člověk a jeho myšlenka. Tento muž, narozený před dvěma staletími, mě dokonce naučil být VDĚČNÝ za STÁLE VĚTŠÍ počet svíček na narozeninovém dortu. Ano, být za ně vděčný, ne se jimi trápit.

Byl to Mark Twain, který v roce 1904, po smrti své milované ženy, napsal: „Člověče, nelituj toho, že stárneš. Je to privilegium, které není dopřáno každému.“

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. To, že jednou náš život skončí, je jisté. Ale on zatím nekončí. On zatím je. A co je život? Život je přítomnost. Právě v přítomnosti se vytvářejí vzpomínky, které si můžeme v budoucnu hýčkat. Tak ať si hlavně máme CO hýčkat.
  2. Dokud to jde, SKUTEČNĚ žijme, sbírejme nová poznání, smějme se, plačme, hledejme barvy, vnímejme své emoce. Emoce, to je život.
  3. Nežeňme se za materií. Z tohoto života si beztak neodneseme nic. Jenom poznání. Jenom to, co jsme načerpali svými smysly. Tak to čerpejme. Dokud to jde. A uvědomme si – bez ohledu na svůj momentální věk – že tímhle věkem, na kterém jsme teď, nebyl požehnán úplně každý.

Jaká událost Vám ztrpčuje život? Vlastní těžkosti? Využijte Čtyři prány štěstí. Nebo trvalý odchod Vašeho partnera? Využijte JáMy spřízněných duší.

Všechny mé knihy, dokonce i ve výhodném balíčku, můžete najít pouze zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart