Jak poznat, že se doprošuji zbytečně

Představ si, že někoho miluješ. Přirozeně se pro něj obětuješ. A pak zjistíš, že ho nezajímáš.

Co dělat pak?

Snažit se obětovat ještě víc, aby si Tě protějšek VŠIML – aby si Tě začal VÍC VÁŽIT – aby se Ti podařilo „přesvědčit“ ho, že „stojíš za lásku“?

Jedna z nejčastějších otázek, které jsem věnoval celou jednu část knihy JáMy spřízněných duší. Knihy pro ty lidi, kteří jsou na vážkách, zda opravdu právě nyní stojí tváří v tvář „spřízněné duši“, anebo pouhé chiméře. Kteří se ptají: Je spřízněnou duší ten, koho miluji víc než sebe? Co když mě ale ignoruje? Co když už nikdy podobně milovanou bytost nepotkám? Proto kniha vysvětluje, jak spřízněnou duši poznat, neztratit, a pokud ji snad neopatrností ztratíme, jak ji přitáhnout zpátky. Více o knize zde.

Jeden z odstínů takových bolestných případů popisuje svou zkušeností čtenář Filip: „Petře, je mi dvacet. Je to rok, co jsem přišel o přítelkyni. Měla těžkou nemoc a zemřela. Stál jsem při ní do poslední chvíle. Tehdy jsem si myslel, že už nikdy nebudu šťastný. Nedávno se objevila jiná dívka a vypadalo to, že mi rozumí. Upnul jsem se na ni. Snášel jsem jí modré z nebe. Časem jsem však poznal, že asi potřebuji víc já ji než ona mě. Postupem doby mi přestala psát, já se musel pořád jen připomínat, vnucovat, vyhledávat ji, když někde seděla s kamarádkami. I moji přátelé říkají, že se už doprošuju a zbytečně. Že už i ona ve svém okolí o mně mluví jako o ,opruzákovi‘. Jak se s tím mám smířit? Myslel jsem, že mě vytáhne ze dna, místo toho se cítím ještě víc dole než předtím.“

Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Filipovi, respektive všem, které trápí podobný problém.

Znamení číslo 1: Neporozumění

Přijít o milovaného člověka je jako zlomit si srdce.

Nebo – aby to bylo představitelnější – zlomit si nohu.

Tomu, kdo přišel o milovaného člověka, totiž zničehonic vypadla láska, kterou byl zvyklý nejen dostávat, ale i mít ji komu dávat. Takový člověk pak má pocit, že mu nejvíce pomůže rychle najít náhradu. A může ji dokonce i najít. Najde někoho, komu je líto onoho zlomeného srdce, nebo – aby to bylo představitelnější – „zlomené nohy“.

Zůstaňme v tomto příměru. Tento člověk, který vidí, že nemůžete chodit, se Vám následně snaží pomoct. Ale časem se může stát, že mu ta Vaše zlomená noha začne vadit. Začne ho totiž zdržovat.

Nevidíte, že on chce vnitřně něco jiného. Zůstanu-li v příměru se zlomenou nohou, on chce jít „rychleji“, „vyběhnout“ na kopec, žít jinak než omezováním se na Váš úkor. Problém je v tom, že Vy nic z uvedeného JEŠTĚ NEMŮŽETE. Musíte tu zlomeninu nejdříve UZDRAVIT. A tomu už ten druhý NEMUSÍ ROZUMĚT.

A nyní důležitá otázka: Proč tomu nemusí rozumět? Protože to NIKDY NEZAŽIL. Neví, co potřebujete, protože se do Vás neumí vcítit. Proto to, co potřebujete, u něj DLOUHODOBĚ nenajdete.

Ale tohle musíte správně pochopit. Já to vyjádřím ještě z jiného úhlu pohledu.

Znamení číslo 2: Dávání, které nestačí

To, že někomu dáváte své maximum a jemu to nestačí, neznamená, že tomu člověku dáváte MÁLO, spíše že to své maximum dáváte NESPRÁVNÉMU člověku.

Nesprávnému neznamená špatnému. Jinak řečeno: To nemusí být špatný člověk, ale je špatný PRO VÁS. TADY A TEĎ. Proč, to už víme – protože Vám nerozumí. Teď a tady Vám nemůže rozumět. Ale jednou Vám porozumět může.

Stačí totiž, aby jednou zažil něco podobného, co Vy nyní. Například aby si jednou uvědomil, že přišel o člověka, který ho miloval a kterého není tak lehké nahradit, jak se zpočátku zdá – protože se nikdo další „skutečně milující“ nemusí dlouho objevit.

Tehdy tento člověk pocítí, co to skutečně znamená „nemít opětovanou lásku“.

Ale než to pocítí, může uběhnout mnoho času, dokonce může utéct celý Váš život. Proto se, prosím, nikdy neptejte: Proč si toho ten můj protějšek neváží? Ptejte se daleko spíše: Proč u takového protějšku zůstávám? Proč pokračuji v dávání, které mě ve výsledku trápí, bere mi sebevědomí, pocit dostatečnosti, ničí moji důstojnost, možná i moje zdraví, nutí mě doprošovat se, omlouvat se, i když ani není za co, plazit se k druhému, být vždy ten, kdo dělá první krok? PROČ?

Jak píšu ve své knize JáMy spřízněných duší, ještě jsem nepotkal lidi, kteří by se podceňovali víc než lidé s takzvaným hladovým srdcem. Ti přehrabují kamení, a přitom přehlížejí diamant. Soustředí se na toho, kdo jim žádnou lásku nevrací, a ignorují každého, kdo by jim v té samé chvíli lásku rád dával, opětoval ji, který je, dokonce nablízku nebo přímo naproti nim, ale oni o něm nevědí, nevidí ho, protože se svým plným pohledem trápí pro někoho, kdo se netrápí pro ně. Jinak řečeno: Jsou zaměřeni na lidi, kteří je odmítají. Ptají se: Proč? Co mám pro Tebe udělat ještě víc?

Přitom odpověď je prostá: Proboha, nic. Nemůžeš dát víc než nejvíc!

Znamení číslo 3: Pocit nedostatečnosti

A z toho plyne to, co sděluji každému svému čtenáři, který mě požádá o setkání: To, že někomu Tvoje projevovaná láska nestačí, neznamená, že ta láska je malá, nedostatečná nebo že takový jsi Ty. Jen to znamená, že tento protějšek hodnotu Tvé lásky nevidí, neuvědomuje si ji. A upřímně, jak by si ji mohl uvědomit, když ji nikdy ve skutečnosti nepotřeboval? Obvykle dosud nepotřeboval mít po svém boku milujícího člověka, protože zatím neprošel ničím těžkým. To znamená: Ještě neprošel žádným okamžikem, kdy by akutně potřeboval, aby ho někdo milující objal. Možná mu stačil rodič, sourozenec nebo kamarád. Možná těžkost v jeho životě zatím nepřišla vůbec. Zatím – to je klíčové slovo.

Ano, není to o Tvém příběhu, ale o JEHO. A věř, že tímhle si prošel v minulosti skoro každý. I já.

Ano, i já jsem svého času pohrdal dívkami, které mě upřímně milovaly a které nechtěly nic víc, než abych upřímně miloval já je, když je jim smutno, těžko. Všechny ty dívky byly ve špatných situacích. A já se PRÁVĚ PROTO k nim otočil zády. Protože jsem nechtěl být ve špatných situacích.

Myslel jsem, že jsem tím na život vyzrál. Problém je, že jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že se tím špatným situacím vyhnu. Nevyhnul. Ty špatné situace v mém životě přišly z jiné strany. A když přišly, tak paradoxně ty dívky byly první, komu jsem volal. Je jsem najednou akutně potřeboval.

Ale vždycky bylo pozdě. Přesněji: ZAPLAŤPÁNBU že bylo pozdě. Ten den, kdy jsem na všechny těžkosti najednou zůstal sám, jsem si totiž uvědomil, jak důležité je v lásce nepromarnit šanci. Myslím tím MOJI VLASTNÍ šanci, když jsem já tím, kdo pohrdá láskou jiného člověka.

Ten druhý totiž v té chvíli nic neztrácí. On přichází jenom o mě, kreaturu, která ho nemiluje. Takových lidí – nemilujících, neopětujících – v životě potkáte spoustu. Opačně je to už jiné. Tím, kdo jednou zjistí, jak moc ve skutečnosti ztratil, budu já. Já totiž jednou pochopím, že jsem přišel o člověka, který mě miloval. Takových se v životě nepotkává moc. Právě to došlo (věnoval jsem tomu i Speciál DESET) v minulosti mně. Dojde to každému, kdo zničehonic čelí velkým těžkostem sám.

A proto, milý Filipe, nedělej UŽ NIC. Vezmi – obrazně řečeno – svoje srdce, polož ho na dlaň a jdi takto za někým, kdo o něj stojí.

Nepochybuj o tom, že takové lidi potkáš. Ani nepochybuj, že je poznáš. Bývají to zpravidla lidé, kteří podobně – se srdcem na dlani – chodí světem už dlouho a kdekdo je odmítá.

To jsou totiž lidé, kteří skutečně ocení lásku. Ocení ji, protože jim dlouho schází. Protože jim, Filipe, schází takový protějšek, jako jsi Ty.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart