Jak nedopustit, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my jsme jen jednou z možností

„Miluje mě,“ řekla pevně. „Teda snad,“ dodala.

„Takže si to myslíš, nebo to víš?“ zeptal jsem se.

Svěsila hlavu. Nevěděla. Doufala. A hlavně – bála se na to zeptat.

Bála se, že na otázky „Opravdu mě miluješ? Skutečně si se mnou umíš představit budoucnost? Vážně jsem pro Tebe na prvním místě?“ uslyší zápornou odpověď. A tak raději „jen doufala“. A čekala.

Přítel ženy z uzavřené skupiny byl totiž mezi dvěma, možná i více mlýnskými kameny. Měl svůj vztah, kterému říkal „bývalý“. Ale bývalým nebyl – s tou dívkou se dál potkával, prý kamarádsky. Ale kamarádi se přece nepotřebují scházet tajně, psát si na zapřenou, a to se srdíčky a slovy „Chybíš mi, lásko!“

Ta žena teď seděla proti mně a přála si mít jasno. Vědět, zda má čekat. Slyšet, že ON je spřízněná duše… Ano, toto chtěla slyšet ode mě, protože sama to nevěděla.

Každý týden absolvuji až sto schůzek, osobně nebo online. Tyto případy patří k nejtěžším. V psychologické hantýrce se jim říká poněkud zdlouhavě Být JEN JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo je pro nás JEDINOU VOLBOU. Nejtěžší jsou proto, že vedou k závislosti. Že čím lhostejněji se pak „partner“ chová, tím naléhavěji ho potřebujeme po svém boku. Čím méně pro nás dělá, tím víc jsme schopni mu obětovat. Čím méně lásky nám dává, tím větším objemem lásky ho zahrnujeme. Taková závislost vede bohužel k NEVYHNUTELNÉMU deficitu: Jestliže dlouhodobě více dáváme, než dostáváme, jednou přijde den, kdy už nebudeme mít co dát. Jestliže se vydáme ze vší lásky, nebudeme jí mít dost ani pro sebe. A pak nedokážeme mít sami sebe rádi. Nedokážeme si sebe vážit. Budeme postrádat sebelásku, sebeúctu, sebevědomí i sebehodnotu, což se projeví naším ponižováním, doprošováním, ztrátou jakéhokoli zbytku hodnoty v očích druhých lidí. Ano, a to všechno začíná situací, kdy dovolíme, aby pro nás byl jedinou volbou někdo, pro koho my sami jsme jen jednou z mnoha možností – on má na výběr, zatímco my ne.

Mám plné zuby těchto případů. Proto jsem napsal knihu JáMy spřízněných duší. Všem, kdo uvízli v těžké ne-sebelásce s pocitem nulové sebehodnoty a konce smysluplné životní cesty, jsem přidal magazín Projít koncem k začátku. A budu se tomu věnovat ještě dnes v samostatném klubovém článku, aby bylo jednou provždy jasno: Proč padáme do těchto jednostranných vztahů a neumíme se z nich hnout? Proč se tolik bojíme pravdy, byť jsme schopni ji vycítit svou intuicí? Proč přistupujeme na podmínky, které bychom svým nejlepším přátelům důsledně rozmlouvali? Proč se v čase dostáváme do stále těžší závislosti? A jak se z těchto vlastních psychologických pastí dostat?

Pojďme si to objasnit bod za bodem:

(Jste-li členem uzavřené skupiny, přihlaste se. Nejste-li a chcete být, registrujte se jednoduše zde. V případě technických problémů s přihlášením nám, prosím, dejte vědět mailem na [email protected])

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Top
Shopping Cart