7 znaků spřízněné duše, které nelze poznat očima

Příroda nám dala oči, ale nejen je. Protože jen očima nevidíme všechno. Vidíme důležité, ale ne to podstatné. Očima poznáme formu, ale ne obsah. Nevíme, co je v člověku. Dokud ho nepoznáme skutečně časem.

Vybíráme-li si protějšek, zpočátku nás láká postava, výška, chování, bohatství. Pro oči je přitažlivá také konkrétní barva vlasů nebo vyhlazená tvář. Ale k čemu je taková volba, když časem účes prošediví nebo vypadá a tvář pokryjí vrásky? Zamilovanost zrozená jen očima přece nemůže být dlouhodobá! A co pak? Potom už NEJDE o SPRÁVNÉHO člověka?

Ach, jak se pohled na partnerství změní, když zavřeme oči… Když přestane hrát roli jen vzhled… Najednou „vidíme“ víc. Cítíme, s kým doopravdy jsme. Ostatně, to nám postupně dopřává právě i čas. Oči se stávají otupělými, přivyknutými vzhledu člověka, a dopředu vystupují ZKUŠENOSTI. Hlavně s jeho charakterem – s jeho OBSAHEM. Tehdy konečně poznáváme, co je člověk zač.

Zda s ním splýváme. Zda nám může dlouze vyprávět, a přitom nás vůbec nenudí. Zda mu můžeme svěřit své prohry, své strachy, své chyby, a on nás nesoudí. Zda můžeme mluvit o svých úspěších, a on nám nezávidí, dokonce nám je přeje. V ten moment přestává být CIZÍ. V ten moment to pochopíme. On je vlastně MY. Ta druhá polovina, se kterou se cítíme úplní. Protože po jejím boku končí pochyby o sobě, své nedostatečnosti; život dostává barvu, smysl i hodnotu. Ale také je to výzva. Tuhle bytost totiž nesmíme ztratit. Ztratili bychom svým způsobem kus sebe.

Když jednou vejde do našeho života spřízněná duše, už ji nebudeme schopni nahradit.

Jedna duše ve dvou lidech

Ve své knize JáMy spřízněných duší ukazuji, za jak překvapivých okolností nebo událostí spřízněné duše potkáváme. Že to není vůbec na vrcholu, ale často dole, na dně. Tehdy totiž spřízněnou duši potřebujeme. A tehdy pochopíme, že všechno podstatné zůstává očím skryté. Hloubka duše. Velikost srdce. Šíře moudrosti. Síla charakteru.

O spřízněné duši psal už 400 let před naším letopočtem Platon. Odkazoval se na „párový svět“. Když otevřeme oči – ty DVĚ, které máme –, uvidíme svět párů. Dvě uši, dvě ruce, dvě nohy, i nos má dvě dírky, i mozek a srdce mají dvě poloviny. Každá akce má přirozeně svou reakci, den střídá noc, námaha potřebuje pak odpočinek, dobro vyvažuje zlo, i zdraví získává na hodnotě díky nemocem a úrazům, které prožijeme, a pak si zdraví vážíme.

Proto i duše (soul) každého z nás má svůj protějšek (mate). Kniha JáMy spřízněných duší dokonce začíná Platonovou legendou, jak k rozdělení spřízněných duší historicky došlo, potažmo jak svou spřízněnou duši (soulmate) můžeme poznat. Jistěže ne standardními smyslovými orgány: zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem. Člověk musí zapojit duši a její zkušenost. A to nejen s konkrétním protějškem, ale také srovnávací zkušenost s předchozími protějšky, protože právě tehdy spřízněná duše nejvíc vynikne – je jiná než všichni ostatní. V čem?

Uvedu sedm platonovských znaků, z nichž je patrné, proč ztráta spřízněné duše tolik bolí. Je totiž nenahraditelná. Proto mnozí lidé, kteří přišli o svou spřízněnou duši, raději zůstávají sami, než aby připustili k sobě NE-spřízněného člověka. On jim totiž nikdy nedokáže tak porozumět. Byť má krásné vlasy či figuru.

A to i proto, že:

1. znak: Zatímco ne-spřízněné duši vadí nebo je lhostejné, kým jsme nebo chceme být, spřízněná duše naopak podporuje to, kým jsme či chceme být.

První duše nás v lepším případě ignoruje, v horším soudí, pomlouvá, špiní, uráží. I když vidí to nejlepší z nás, nestačí jí to. Ta druhá nás přijímá takové, jací jsme. Nemá ambice nás měnit. A díky tomu se sami měníme, rozvíjíme, stáváme lepší, ba nejlepší verzí sebe sama.

Není to tak, že by nás spřízněná duše dělala lepší osobou. To MY se jí stáváme. Jako bychom byli Slunce. To také nikdo nesoudí. A proto stoupá výš. Spřízněná duše z nás čerpá teplo, sílu, výživu, tím nám dává najevo, jak jsme užiteční, a tím nás nazpět nabíjí.

Spřízněná duše dokonce chce, abychom byli tím, kým jsme nebo chceme být. Ví, že tehdy jsme nejspokojenější a vydáváme nejvíc energie. Proto nás soulmate inspiruje, proto v nás věří dříve než kdokoli jiný, dokonce v nás někdy věří i tehdy, když se zdráháme v sebe uvěřit my sami.

Platon napsal: „Spřízněnou duší je ten, s kým prožíváme špatné časy raději než dobré sami, s kým jsme raději v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.“ Spřízněná duše je sama odpovědí na to, proč jsme nebyli úplně šťastní ani sami, ani ve vztahu s někým jiným. Nebyli jsme úplní.

2. znak: Zatímco ne-spřízněná duše je tak komplikovaná, že její činy neodpovídají jejím slovům, spřízněná duše je naopak tak jednoduchá, že dělá přesně to, co říká.

V prvním vztahu se postupem času odnaučujeme naslouchat nebo se o něco hádat. Slova totiž přestávají mít jakýkoli význam. Neodpovídají tomu, co druhý dělá. Jsou horší než nic. Jsou totiž lež. A tak spolu raději mlčíme.

Nechápeme, proč ne-spřízněná duše říká něco, co nesplní. Proč to slibuje? Nechápeme, proč se omlouvá za to, čeho se posléze dopustí znovu. Proč tvrdí, že jí chybíme, když nás nevyhledává. Proč se kaje, že nám chtěla zavolat, když nás nekontaktovala. Proč vykládá, že s námi chce žít, když s námi nežije. Ne-spřízněné duši prostě nerozumíme tím víc, čím víc k nám promlouvá…

Naopak spřízněnou duši chápeme, aniž promluví. Komunikace probíhá nejen ústy, gesty, ale i citem, myšlenkou, vzpomínkou. Jsme tak spjatí, že jakékoli slovo je už čin ve fázi zrodu.

3. znak: Zatímco ne-spřízněnou duši musíme nutit, přesvědčovat a probouzet, aby jí vůbec na nás záleželo, pro spřízněnou duši jsme naopak smyslem jejího života.

Láska není z hmotného světa. Nelze člověka zavřít do cely, aby nemohl odejít, a myslet si, že pak zůstane při nás. Ne, právě uvězněný člověk naopak odchází. Fyzicky může být vedle nás, ale citově už dávno pryč.

Ne-spřízněné duše mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdálené, nic necítit. A naopak spřízněné duše mohou být na hony vzdálené, a přesto citově spolu. Dvěma soulmate ani žádná síla, ani žádná vzdálenost nezabrání v tom, aby spolu byly. Jak je to možné? Protože v lásce spřízněných duší nikdy není a Ty. Nebo tady a tam. V této lásce jsme jedno.

Nejjasnějším projevem spřízněné duše je to, že v těžkých chvílích nám partner rozumí víc, než si dokážeme rozumět my sami. Ano, je schopen být námi víc než my sami. A to je důvod, proč posléze opětovně nacházíme sami sebe, proč se uklidňujeme, proč jsme znovu sami sebou.

4. znak: Zatímco ne-spřízněná duše se snaží vnímat většinu naši krásy jen očima, pro spřízněnou duši je naopak většina naší krásy neviditelná a nepopsatelná.

V životě jsem poznal mnoho „chudých“ lidí. Tak chudých, že neměli nic víc než peníze.

Byli nešťastní, protože byli zakleti v majetku, který si nemohli odnést do hrobu, za vysokými zdmi luxusních sídel, kde byli sami, nebo se sobě podobnými lidmi, zahleděnými jen do věcí, nikdy ne do člověka. V jejich světě se člověk sám ztrácel, i veškerá lidská energie včetně lásky. Měli toho mnoho, ale nic, co by bylo živé, co by dávalo život, z čeho by mohli mít opravdovou radost, co by jim dokázalo opětovat lásku.

Ani lidská krása není viditelná očima. To, co vidíme, jsou jen dva metry čtvereční kůže každého člověka. Kdybychom toto plátno rozvinuli na zeď, za chvíli se nám okouká. Všechno důležité na lidské bytosti je totiž pod kůží: velikost srdce, hloubka duše, šíře moudrosti a síla charakteru.

Všechno, co vidíme, je pouze branou ke skutečnému bohatství. Kdo se snaží vidět krásu jen ve fyzičnu, je z dlouhodobého pohledu zklamán. Náš fyzický půvab totiž těmito měřítky vadne, ale všechno opravdu podstatné stále nabývá, ačkoli očima to vidět není.

5. znak: Zatímco ne-spřízněná duše neustále dráždí naši důvěru, spřízněná duše nám naopak nedává důvod k pochybnostem.

Hry. Tak vypadá vztah s ne-spřízněnou duší. Je to boj. Soutěž. Kdo je lepší, kdo víc vydělává, kdo má větší pravdu, kdo má rozhodovat, kdo toho udělal víc, o koho je větší zájem…

Vztah se spřízněnou duší není žádný zápas. Bylo by to nesmyslné. Copak má smysl ubít toho, kdo je naší druhou polovinou? Proto je spřízněná duše hlavně ten, kdo chápe, že ve správném vztahu není jeden vítěz a jeden poražený, ale buď dva vítězové, nebo dva poražení.

Ne-spřízněná duše dokáže druhého zranit. Dokonce z toho může mít radost. Dokonce si může myslet, že je správnou cestou ubližovat vlastnímu partnerovi. Že pak „jsem opravdový king“.

Spřízněná duše nepotřebuje hrát hry. Ví, že důvěřovat znamená dát druhému příležitost, aby zranil, a přitom doufat, že to neudělá. Protože správný protějšek to neudělá. Proč by to dělal?

Důvěra je proto nejlepší prověrkou skutečného charakteru. Pokud jsme někomu věřili a on naši důvěru zklamal, je to užitečná informace ve smyslu: Uvolňuji místo pro někoho lepšího.

Ten, kdo důvěřuje, i ten, kdo nezrazuje, vlastně riskuje všechno kvůli druhému. Věří vztahu a život s ním je prostě jiný: Když s ním jdeme, záměrně zpomalujeme, aby ten společně trávený čas trval déle. Když ho pozorujeme, nejsme schopni současně sledovat nikoho jiného. Když ho posloucháme, i bezdůvodně se usmíváme. Proč tedy tohle dávat všanc, proč to riskovat, proč o tohle zbytečně přijít? Vždyť něco takového je nejen nádherné, ale i vzácné…

6. znak: Zatímco ne-spřízněná duše se ve vztahu řídí tím, co jí kdo řekl, pro spřízněnou duši cizí vměšování do vztahu nehraje roli.

Ne-spřízněná duše ještě nepochopila, že se nelze zavděčit všem. Tudíž se tak snadno může stát, že se náš partner nelíbí někomu jinému. A proč by nás to také mělo zajímat, když se líbí NÁM?

Svým způsobem je dobře, když se náš partner nelíbí někomu jinému. Alespoň v tom kritikovi nemáme konkurenci. Jeho otázkou by také nemělo být, proč se náš partner nelíbí jemu, ale proč se náš partner líbí nám. Každý jsme totiž jiný, máme jiné preference i potřeby. Je tedy přirozené, že se náš partner někomu nelíbí. V pořádku je, i když se nelíbí nikomu kromě nás.

Ne-spřízněná duše používá cizí argumenty (typicky těch rodičů, kteří si myslí, že své dítě znají lépe, než se zná ono samo). Promiň, ale maminka říkala, že… Kamarádi o Tobě tvrdí, že… V práci se o Tobě povídá, že… Můj tatínek Ti zazlívá, že… A používá to pro získání převahy, síly pro svůj nápad, rozhodnutí, argument. Jako by to byli advokáti, vtahuje do vztahu jiné lidi.

Naopak spřízněná duše dobře ví, že správná láska není referendum. V ní se nemusí hlasovat. Buď je totiž absolutní shoda, či absolutní neshoda – a k tomu není zapotřebí vnějších soudců, to je patrné už na první poslech. Hlavně si však spřízněná duše pamatuje, že zatímco na vznik vztahu jsou zapotřebí vždy dva, na rozbití stačí jeden – ten, který ve dvou budovat nechce.

7. znak: Zatímco ne-spřízněná duše přehlíží nebo ponižuje naši hodnotu, spřízněná duše naopak ví, že spoluvytváříme i její hodnotu.

Tam, kde si nás protějšek neváží, vůbec nemá smysl hovořit o spřízněné duši. Ani o lásce. Kde někdo ničí naše Já, chová se jako uličník, který vezme krabici s puzzle a vyhodí ji do vzduchu. Ta mozaika, to jsme my. Naše Já se rozletí na stovky střípků a může nám trvat hodně dlouho, než všechny dílky své osobnosti najdeme a poskládáme zpátky.

Spřízněná duše ví, jak těžké je odejít od milovaného člověka. A ví i to, že těžké je to pouze do chvíle, než se ten krok udělá. Potom se dostaví výčitky – že jsme to neudělali dřív. Dojde nám totiž, že člověk, který rozbíjí naše Já na padrť, vlastně žádný partner nikdy nebyl.

Spřízněná duše ví, že spolu tvoříme jeden celek. Že kdyby ponížila nás, zranila by i sebe. Proto chybující spřízněné duše záhy litují ubližujících činů – zjistí, že ublížily nejen druhému, ale jim samotným. A naopak. Že když místo ponížení přijde podpora, zvýší se síla druhého, síla vztahu i síla toho, kdo podporu vyjádřil. Dostaví se trojí zesílení: ze zjištění, že druhému je lépe, ze zjištění, že my jsme toho příčinou, a ze zjištění, že náš vztah má smysl i do budoucna, protože se můžeme těšit na to, až jednou i partner dá energii nám – bude si totiž pamatovat, jak jemu taková „maličkost“ pomohla. Proto také spřízněná duše ví, že budování společného vztahu je v jejím zájmu. A že stojí za to takový vztah rozvíjet.

  • Máte pochybnosti o člověku, se kterým tvoříte vztah? Nevíte, zda zůstat, nebo odejít? Zda je jen chybující bytostí, která se ponaučí, nebo nezměnitelnou ne-spřízněnou duší? Pochybujete vůbec o lásce, o existenci své spřízněné duše, rezignujete na vztahy po špatných zkušenostech nebo odchodu životní lásky? Využijte mou knihu JáMy spřízněných duší. Pochopíte, proč jste se v příběhu tohoto života ocitli právě na tomto místě. Knihu najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart