Proč si někteří lidé začnou vážit toho, co měli, až když o to přijdou

Je to tak se všemi hodnotami, které známe. Třeba i s láskou, zdravím, penězi. Lidé si obecně začnou vážit toho, co mají, až když zjistí, jakou to má hodnotu. A někteří proto, aby zjistili, jakou má co hodnotu, o to musejí nejdříve přijít. Projít darem rozlišení, psychologickým fenoménem, o kterém píšu v knize o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem.

Příkladem je zdraví. Mnozí lidé nedoceňují zdraví, jakmile jsou dlouhodobě zdraví. Zdraví se pro ně v tu chvíli stává samozřejmostí. Mají pocit, že o něj nemohou přijít, že tu s nimi bude pořád, že jsou nesmrtelní. Následkem toho začnou na své zdraví kašlat, hazardují se svým zdravím. Jakmile onemocní nebo se zraní, jako mávnutím proutku prozřou a o to, co měli, ale ztratili, začnou usilovně bojovat, aby to získali zpátky. A pak záleží na tom, jak dobře si tuto zkušenost pamatují. Na světě jsou i lidé, kteří i napodruhé poleví – „zapomenou“, jak křehké je zdraví, přestanou o něj pečovat, začnou s ním opět riskovat, a mohou o něj přijít už navždy.

A je to tak i s penězi či láskou. Nebo s námi jako lidmi.

To, že má nějaký člověk objektivní hodnotu, ještě neznamená, že má subjektivní hodnotu. Tedy že si ho váží i konkrétní protějšek. Představte si, že ztělesňujete lidské zdraví. Ačkoli si Vás většina lidí váží (vědí, jakou máte hodnotu), potkáte lidi, kteří Vás přehlížejí. Obvykle jsou to ti, kteří nikdy vážně nemarodili. Naopak kdo někdy poznal, jaké to je NEMÍT ZDRAVÍ, váží si Vás tím víc.

A proto jsem po knize Cítit rozumem, myslet srdcem napsal knihu JáMy spřízněných duší. Aby si ti, kteří v posledním vztahu pro svůj protějšek „neznamenají nic“, uvědomili, že:

  1. Z toho automaticky nevyplývá, že „opravdu neznamenají nic“ – tudíž že „něco“ mohou znamenat pro KOHOKOLI jiného.
  2. Z toho automaticky nevyplývá, že „něco“ nebudou jednou znamenat i pro toho, kdo jim nyní říká „Pro mě neznamenáš nic“.

Protože dar rozlišení je neskutečně mocný.

Hodnota bolesti a ztráty

Kdo sledoval mé živé vysílání Proč nás opouštějí lidé, kteří s námi byli šťastní, ví, jak důležitými fenomény jsou pro člověka bolest a ztráta. Poznali jsme to už jako děti. Když jsme zlobili, odebrání nejmilovanější hračky nám způsobilo bolest, přes kterou jsme se učili pochopit, co nemáme opakovat, jinak o tu hračku znovu přijdeme, respektive se jí nemusíme opětovně dočkat – rodič nám ji nevrátí.

Ztráta něčeho nebo někoho milovaného a bolest spojená s touto ztrátou nám připomínají, že za své jednání docela draze platíme (vysoká cena – to, co nás tato zkušenost stojí), ale na oplátku dostáváme adekvátní ponaučení (neméně vysoká hodnota – to, co tato zkušenost obsahuje).

Všichni tedy musíme projít určitou bolestí a ztrátou, abychom se ponaučili a chybu neopakovali. Jinými slovy: Každá chyba by měla bolet a měli bychom si ji pamatovat, jinak nemusíme pochopit její hodnotu a uděláme ji znovu.

A totéž platí o jiných lidech. Může se stát, že v různých typech vztahů (partnerství, práce, rodina) potkáme lidi, kteří si nás přestanou vážit. Přestanou vidět to, co pro ně dennodenně děláme, protože nás nikdy neztratili. A možná dosud neztratili nikoho důležitého v životě. Kdyby ztratili, věděli by, že o člověka mohou přijít, a že ta ztráta může být i nevratná. Vážili by si toho, kdo pro ně dennodenně dělá maximum.

Jak zdůrazňuji v knize JáMy spřízněných duší, naproti tomu existují lidé, kteří už takovou bolestnou ztrátu zažili, pamatují si ji a nechtějí ji opakovat. Pokud někdo například vinou své nevěry ztratil spřízněnou duši a ta se odmítá vrátit, v následujícím vztahu je o to empatičtější, snaživější, komunikativnější, snaží se vyhnout jakékoli hloupé chybě (nejen nevěře), kterou by si způsobil stejně nesnesitelnou bolest, a to proto, že už ví, jak lehce se člověk ztrácí a jak těžce získává zpátky. Ale, a to je nutná podmínka, musí si připustit, že chyba byla v něm a že byla příčinou odchodu milujícího člověka. A že když ji zopakuje, může se zopakovat i výsledek.

Ale k tomuto poznání, musí člověk dojít – právě přes zkušenost s bolestnou ztrátou. Kdo si tuto zkušenost neuvědomil, je nucen v dalších vztazích procházet stejnou situací. Nepochopil-li totiž svou chybu, dělá ji znovu – a přichází o lidi, respektive lehkovážně od nich odchází, dokud mu nedochází, že podstata je v něm. Svůj problém si zkrátka nosí s sebou, aniž si toho všimne. Psychologická hantýrka těmto lidem říká Atlantidy.

Problém ztracených Atlantid

Nejprve historická souvislost: Jako Atlantida je nazývána bájná země, kde měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace. Okolo roku 9600 před naším letopočtem ji měla zničit přírodní katastrofa. Nikdy nebyla nalezena. Existuje domněnka, že Atlantida leží na dně oceánu, který po ní nese jméno (Atlantský).

Psychologie zná lidi-Atlantidy. Na začátku se zdají jako spřízněné duše, ale jednoho dne se „změní“. Začnou rozbíjet vztah a nakonec i zmizí bez vyjádřeného důvodu. Jako když se po nich slehne zem. Zanechají nás osamělé, šokované, rozbolavělé, aniž by sdělili proč. Zůstanou nám jen domněnky, co tak strašného jsme pokazili. A když na odchodu ještě přidají pohrdlivá a zraňující slova, přibudou v nás i otázky: Proč si nás druhý nevážil? Co jsme udělali špatně? Jak toho, kdo odešel, máme přesvědčit k návratu? Rozmyslí si to? Nebo čekáním jenom marníme čas?

Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, je paradox, že se těmito otázkami většinou trápí lidé, kteří už nějakou ztrátu v životě zažili. Hledají chybu v sobě, tak jak se to naučili. Věří, že když tu domnělou chybu najdou a opraví, partner se změní nebo vrátí. Problém je, že to, že někdo od nás odejde, ještě neznamená, že to byla naše vina. Mohl odejít právě proto, že si neuvědomoval naši hodnotu. A čas této osobě pomůže – jako v případě zdraví a nemoci – docenit, co měla a už nemá.

Opravdu nám na tomto člověku záleží a milujeme ho přesto, že si nás nevážil? Nebo už víme, že to nebyl ten správný člověk pro nás, ale současně se bojíme, že se bude tato bolestná zkušenost opakovat i v příštím vztahu, respektive máme strach vůbec vstupovat do dalších vztahů, když „láska tolik bolí“? Nechceme však dožívat v neštěstí, chceme se pročistit, připravit na lepší budoucnost a otevřít se skutečné spřízněné duši, která si nás vážit bude a my ji tudíž oceníme o to víc po této bolestné zkušenosti?

Protože procesem sebepročišťování se detailně zabývám ve svých knihách, popíšu zde alespoň tři jednoduché pilíře, kterými je dobré „propláchnout“ si bolavé srdce, respektive hlavu. Jde o tato tři základní uvědomění:

1. uvědomění: To, jak se ke mně druzí chovají, nemusí odrážet mou skutečnou hodnotu

Každý, koho míjíme na ulici, může zničehonic zvolat: „Ty jsi hlupák!“ 

A někdo jdoucí za ním nás může naopak poplácat: „Ty jsi báječný člověk!“

Tak co z toho je pravda?

Nikdy se nezavděčíme všem, a to nejen proto, že každý člověk je jiný, má jiné slabosti i jiní momentální emoce, ale hlavně je na jiné úrovni osobního rozvoje. Kdo ještě nepochopil hodnotu člověka, ten si ho prostě neváží.

A z toho plyne, že když se k lidem chováme dobře, nemusejí nám oplácet stejně dobře. Nesmíme být tím zklamáni, protože mezi tím, jak se k lidem chováme my, a tím, jak se k nám následně chovají oni, nemusí být vůbec žádná přímá souvislost.

Lidé se chovají především tak, jak považují za normální, ale normálno má s ohledem na svou minulost každý jinak nastavené. Navíc někdo se v dané chvíli cítí hořce a má potřebu na někoho plivnout, někomu ublížit, a to bez ohledu na to, koho potkává.

Tudíž když na svou adresu slyšíme urážky a lži, nemusí to mít nic společného s námi. Ale může. Druhému totiž může vadit to, jací jsme. Jestliže se usmíváme, zatímco on má důvod ke smutku, jestliže jsme úspěšní, zatímco jemu se nedaří, jestliže zvládáme těžkosti lépe než on, zatímco on je dlouhodobě na dně, to vše může přispět k efektu zrcadla, kdy tento protějšek na nás nenávidí to, co ve skutečnosti nenávidí na sobě: Jsme-li schopni toho, čeho on schopen není, nenávidí na nás přesně to, co sám nedokáže. A takový člověk je pak schopen ponižovat nás a odhánět nás, ačkoli paradoxně my jsme člověkem, který mu může pomoci to, co neumí, se naučit. Jenže to mu nejprve musí časem dojít…

2. uvědomění: Ten, kdo mě skutečně miluje, se nevrátí, protože emocionálně nikdy neodešel

Z fyzického pohledu lidé odchází. I my jsme schopni odejít od člověka, kterého milujeme, jestliže bolest, kterou nám způsobuje, je už neúnosná. Ale neznamená to, že ho ihned přestaneme milovat. Ten, kdo skutečně miluje, tak sice odejde z fyzického hlediska (odstěhuje se), ale emocionálně stále s milovaným člověkem zůstává, myslí na něj, ba si vyčítá ještě víc, proč vztah nevyšel. Emocionálně neodchází.

A proto právě fyzické vzdálení (odpojení) dvou lidí („Dáme si pauzu“) bývá nikoli koncem, ale skutečnou prověrkou vztahu. Právě odpojeni od milované osoby totiž poznáváme, zda jí také chybíme. Když ano, vztah se i ve fyzické rovině obnoví, ač emocionálně nikdy přetržen nebyl. I o tom je dar rozlišení – dát sobě či druhému příležitost zjistit, jakou hodnotu pro sebe máme. Prozření ovšem může být velmi bolestné: Pokud se ukáže, že pro náš protějšek naše NEpřítomnost není důležitá, pak pro něj ani naše přítomnost nebude mít valnou hodnotu.

V příměru ke zdraví: Pokud je někomu lhostejné, že vážně onemocněl, pak s vysokou pravděpodobností o zdraví vůbec pečovat nezačne a nikdy se mu už nevrátí. Je to jeho volba a jeho karma. A my bychom si měli uvědomit, zda člověka, který si nás ani po rozchodu neváží, potřebujeme. Protože, připomínám, to, že si nás neváží jeden člověk, ještě automaticky neznamená, že si nás nebude vážit žádný člověk.

3. uvědomění: Všichni si zasloužíme někoho, s kým budeme šťastní a on s námi

Jestliže vnitřně víme, že jde o naši spřízněnou duši, která prozře a procitne, to znamená, jestliže ten, na koho čekáme, stojí za to, pak bychom době, po kterou musíme bolestně prožívat naše fyzické odloučení, neměli říkat „čekání“, spíše „investování času do budoucna“.

Má-li totiž druhému dojít, co pro něj znamenáme, náš budoucí vztah to jen zlepší a utuží. I nás samotné.

A pokud to druhému nedojde, ani pak to není špatná zpráva. A povím Vám proč. My všichni se totiž potřebujeme cítit (po boku nesprávného partnera) slabší, abychom si NÁSLEDNĚ o to víc vážili někoho lepšího po svém boku. My všichni se potřebujeme cítit (po boku nesprávného partnera) nemilovaní, abychom si NÁSLEDNĚ o to víc vážili, když po svém boku budeme mít konečně někoho milujícího.

A teď vůbec nemluvím o tom jednom partnerovi, který se probere. Hovořím klidně o někom dalším, kdo jednoho dne přijde a umožní nám pochopit, proč to NEMĚLO VYJÍT s tím předchozím. Najednou nám dojde, že si skutečně zasloužíme být s někým, kdo nám život nekomplikuje, kdo nás nezraňuje, kdo nás upřímně miluje. A že takový protějšek existuje.

My všichni občas potřebujeme jít životem chvíli sami, abychom zjistili, že to pořád umíme – že se na sebe můžeme spolehnout, že zvládneme překonat těžkosti, že se za sebe dokážeme postavit, být svým nejlepším přítelem a když nám chybí láska zvenčí, dodat si ji zevnitř – mít sami sebe rádi. Osamělost – špatný pocit, že nás nemá nikdo rád a nikdo se o nás nezajímá – je jen vnitřní alarm, který nás má chvíli izolovat od okolí a učit nalézat vztah k sobě. Uvědomovat si, že je lepší být sám než s někým, kdo si nás dlouhodobě neváží.

Pamatujte si: Když se člověk z Vaší minulosti nedostane do Vaší budoucnosti, vždycky to má dobrý důvod

  • Když si Vás někdo neváží, pohrdá Vámi, neopětuje Vaši lásku, respektujte toto jeho rozhodnutí. On i Vy se něco potřebujete naučit. On potřebuje zjistit, že z dlouhodobého hlediska neztrácí ten, kdo přijde o nemilující osobu, ale naopak ten, kdo přijde o milující osobu. Že neztrácí ten, kdo přijde o ponižující osobu, naopak ten, kdo přijde o podporující osobu.
  • Uvědomme si, že si nezasloužíme Atlantidu, která nás dlouhodobě ignoruje, nedoceňuje a jednoho dne dokonce bez slova reálného vysvětlení zmizí. Že si zasloužíme přesný opak. Jak ho najít, neztratit, a když ho ztratíme, jak ho získat zpátky, o tom už je kniha JáMy spřízněných duší.
  • Pochopme, že když nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to ve vztahu zasloužíme, ještě to nemusí znamenat, že si to nezasloužíme. Možná to nedostáváme proto, že si zasloužíme mnohem víc. A to nás čeká.
  • Obě sebepročišťovací knihy Cítit rozumem, myslet srdcem a JáMy spřízněných duší seženete pouze v tomto e-shopu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart