Proč chce člověk zkusit vztah, a pak couvne dříve, než to vůbec začne

Odmítnutí může mít mnoho podob. Ale všechna zabolí.

„Ty za to nemůžeš. Jsi skvělý člověk. Najdeš si někoho lepšího.“ Copak to, když druhého milujeme, potěší?

Anebo naopak: „Za všechno můžeš Ty. Jsi strašný člověk. Nikoho si nenajdeš.“ Komu by tohle pomohlo?

A bez bolesti nejsou ani mlčenlivé odchody – bez jediného slova vysvětlení. Ostatně, věnoval jsem jim samotné Proč neznám Tvoje Proč.

A přitom pocit viny nemusí být vůbec na místě. Ukážu Vám, jaké motivy také mohou být za odpojením milovaného člověka. A není to vůbec vzácná věc.

Potřebovat Tě, a přitom se Tě bát

Každý den od Vás dostanu okolo tří set otázek. Snažím se pravidelně odpovídat v Řešidle, svém podcastovém pořadu. Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo, která přináší přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky. Seženete ji pouze zde. K dnešnímu tématu mě přivedla Martina, která mi napsala: „Petře, kdekdo říká, že muže zajímá jen obal, jen to, jak žena vypadá. Jak je ale potom možné, že když se žena muži líbí, tak on potom od většího poznávání couvne, aniž by dosáhl například sexu? Mně se to stalo. Potkala jsem muže, o kterém jsem dodnes přesvědčená, že je mojí spřízněnou duší. On to cítil na začátku stejně. Ale než jsme si vůbec stačili něco vztahově začít, náhle couvl. Řekl, že cítí hezkou energii, ale současně se bojí. Ale čeho? Já ho přece miluji. On miluje mě! Může muž milovat, a přitom se vztahu bát?“

Děkuji za otázku i všechny podobné na toto téma. Pokusím se odpovědět co nejstručněji, a přitom co nejsrozumitelněji.

Předně: Když se díváte na člověka, on není jenom přítomnost. Současně je taky jeho vlastní minulost. Totiž: To, co se mu v životě stalo, ovlivňuje to, jak se nyní chová.

Proto za zdánlivě nepochopitelnými kroky člověka bývá často to, co v minulosti prožil. Za každým činem je dlouhý příběh, sled příčin a následků.

Dvě paměti

Ve zkratce vezmu to, co vysvětluji v nové knize JáMy spřízněných duší na jednom konkrétních případu.

Lidé nemají jen jednu paměť. Mají dva druhy paměti. Vedle paměti racionální je to paměť emocionální.

Paměť racionální je paměť rozumová, vědomá. Například: Jako děti si vědomě pamatujeme básničku, protože VÍME, ŽE JE DŮLEŽITÁ, že nás z ní pan učitel bude druhý den zkoušet. Anebo si jako dospělí vědomě pamatujeme něčí telefonní číslo, protože také VÍME, ŽE JE DŮLEŽITÉ, že ho budeme potřebovat. Jde tedy o vědomou práci rozumu.

Vedle této paměti racionální ovšem máme také paměť citovou, a ta je podvědomá. To znamená, že nefunguje na úrovni vědomí, kdy VÍME a CHCEME si něco pamatovat. Citová paměť si naopak zapisuje to, co rozumem přehlížíme, respektive co bychom dokonce rádi zapomněli. Například to, co nás kdy ve vztazích bolelo.

Jenže, a v tom je příroda obecně velmi moudrá, my to ZAPOMENOUT NESMÍME. A tak dochází k paradoxu, že si něco připomínat nechceme, ale musíme. A to hlavně proto, že nesmíme opakovat to, co nás fatálně bolelo, zejména tehdy, když to, co nás fatálně bolelo, nás možná i bytostně ohrožovalo. Například: Když jsme byli někým natolik zrazeni a bylo nám tehdy z toho natolik zle, že nás i napadalo připravit se o život.

Tomu se říká fatální událost. Racionální paměť se ji snaží vytěsnit, protože rozum nechce zbytečnou bolest. Ale emocionální paměť si ji naopak POŘÁDNĚ ZAPÍŠE.

Co konkrétně si zapíše? Jak ukazuji na konkrétním případu v knize JáMy spřízněných duší, do citové paměti se zapíše ÚPLNĚ VŠE, co k tomuto bolestnému finále vedlo. Celý řetězec souvisejících událostí a prožitků.

Oživený zápis

Zrovna minulý měsíc jsem řešil případ muže, Vládi, který opakovaně nebyl schopen fungovat ve vztazích. Podle jeho partnerek se choval iracionálně, hystericky, majetnicky, nesrozumitelně. Za jeho jednáním samozřejmě byla minulost. Stačilo ji identifikovat a Vláďa se mohl začít uzdravovat.

Všechno začalo jednou bývalou přítelkyní. Ta ho podvedla a Vláďova citová paměť si BEZ JEHO VĚDOMÍ A CHTĚNÍ zpětně zapsala do paměti vše, co k této bolesti vedlo. Třeba to, že si tajně psala s někým na počítači. Nebo že jí v noci cinkaly SMSky. Nebo že jednou přišla pozdě v noci opilá a divně se usmívala, respektive Vláďovi vysmívala. POCIT, který ve všech těchto situacích Vláďa měl, ve Vláďovi zůstal. Opakuji: Aniž by on chtěl. A také se mu vracel, a znovu opakuji: Aniž by on chtěl.

Od té doby se v něm probudily zlé emoce, když si jakákoli z jeho dalších přítelkyní psala a on nevěděl komu, když jí přišla SMS a on nevěděl, od koho, když jakýmkoli způsobem tajnůstkařila, ba dokonce když zachrastily její klíče ve dveřích bytu, a to bez ohledu na to, zda byla noc, nebo den. To všechno se ve Vláďovi obnovilo, i když nechtěl. Stejně jako nedokázal vymazat z hlavy vůni své osudové partnerky nebo parfém jejího milence. Zkrátka všechno, co lze nacítit, co provázelo příběh té bolestné emoce.

Souběžné asociace

A tak se stalo, že Vláďovy další přítelkyně už ani nemusely psát na počítači, mít zapnutý telefon nebo chodit domů pozdě. Stačilo, že například na večírku s jeho přáteli se kterákoli z jeho partnerek bavila stranou s JEHO kamarádem a hihňali se, tak jako osudová bývalka tehdy jemu v chodbě, a už se otevřel takzvaný emocionální zápis a s ním se oživila TA SAMÁ bolest, kterou tehdy měl. V tu chvíli Vláďovi ta současná přítelkyně připadala stejná jako ta osudová a on nejenže vyváděl, ale byl schopen ji opustit. Ačkoli se ničeho zlého objektivně nedopouštěla.

Jenže rozum ve spolupráci s citem NECHTĚLY zažít STEJNOU BOLEST znovu. A tak varovaly.

Ano, tento systém je naše ochrana. A nejen tento systém; všeobecně jsme nastaveni tak, aby nás prociťovaná bolest chránila, varovala, aby říkala: Bacha, tohle už Tě ohrožuje. Vždyť to znáš, už jsi to zažil! A i když se každá z Vláďových nových přítelkyň mohla divit, proč tolik vyvádí, a mít ho za hysterického muže s bujnou představivostí, tak ve skutečnosti Vláďa bujnou představivost neměl. Pro něj to totiž NEBYL SEN. Pro něj to byla svým způsobem REALITA. Protože jemu se to skutečně už stalo – podnět, před kterým citová paměť varuje, OPRAVDU vedl ke zradě.

Nedůvěra „pro nic“

Problém je, že když ten, na kom nám záleží, „opakuje“ to, co v předchozím vztahu vedlo k fatální bolesti, tak to podvědomě ovlivňuje naši důvěru k tomuto člověku. Ani si to nemusíme uvědomovat nebo připouštět, ale můžeme hluboko v sobě začít o našem vztahu pochybovat. Přestat se snažit o budování a rozvíjení vztahu, nebo si dokonce již hledat někoho jiného. Protože už tomu druhému nevěříme. Ale ne svojí chybou. Ani ne jeho chybou. Jen vinou naší minulosti.

Jinak řečeno: Naše citová paměť nás raději odradí, než aby přihlížela opakování něčeho, co nás prokazatelně (prokazuje to minulost) bytostně ohrožuje. Což, a tím se vracím k případu položenému v dotazu, se mohlo stát i v páru, kde se dva lidé sice milují a možná skutečně patří k sobě, ale jeden z nich ještě nemá úplně uzavřenou minulost, respektive má rozevřenou citovou paměť.

Aby bylo jasno: To ještě neznamená, že by tento vztah nemohl vyjít. Naopak. Jestliže například muž, vážně zraněný v minulosti, potká ženu, která mu svým jednáním DOKAZUJE, že není stejná jako „ta předchozí“, pak se muž svého zranění postupně zbaví. Protože si uvědomí, že toto zranění bylo způsobeno JEDNOU KONKRÉTNÍ ženou, ne že bude působené KAŽDOU DALŠÍ ženou. Také proto přicházejí do našich životů spřízněné duše, které nám pomáhají s uzdravením našeho emocionálního zápisu.

A v čem to uzdravení spočívá? V jeho přepisu, respektive opravě. Tedy v tom, že si jednoho krásného dne k tomu starému toxickému zápisu připíšeme, jako například Vláďa: Ano, když si žena tajně píše na počítači, může zrazovat, ale ne každá. Ta, kterou teď mám, si totiž tehdy tajně psala na počítači proto, aby mi objednala dárek po internetu. On mi totiž druhý den přišel. I takhle se přepisuje záznam v citové paměti. Ale to je jen banální příklad. Víc o tom píšu v knize JáMy spřízněných duší.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. To, že od nás někdo odchází, ještě neznamená, že jsme udělali nějakou chybu. Možná si jen potřebuje něco vnitřně vyřešit, uzavřít, uzdravit.
  2. Možná ani odcházet nemusí. Možná jenom potřebuje o věcech, které ho trápí a ve kterých ho někdo v minulosti nechápal, ba dokonce se mu vysmál, víc mluvit. Možná to potřebujeme oba – víc komunikovat, víc se vzájemně pochopit.
  3. A pokud se váhající protějšek bojí mluvit, možná právě proto, že mu předtím někdo nechtěl rozumět. O to víc stojí za to dokázat, že my nejsme „každý“, že my jsme jedineční, a právě proto by nám měl věřit. Nebo alespoň dát šanci, abychom ho zklamali. Teprve pak uvidí, jestli jsme zrady opravdu schopni, nebo jestli se nás bojí úplně zbytečně.

O celém psychologickém postupu více v knize JáMy spřízněných duší, kterou – tak jako další mé knihy, nápomocné v konkrétních vztahových situacích – si vyberete zde.

Magazíny/učebnice, rozvíjející vždy jednu konkrétní dovednost na sto stranách, si můžete přidat k balíčku zde.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart