Kdy je správný čas na nový vztah po bolestné minulosti

Bolí Vás rozchod? Cítíte se bez druhého člověka neúplní? Nechcete právě v téhle chvíli zůstávat sami, takže tlačíte na jakýkoli nový vztah?

Nebo jste už takový překotný vztah zkusili a poznali, že nedokázal bolest úplně zahojit, naopak se minulost o to víc vracela?

Proč je tak těžké zapomenout na člověka, který nám dal spoustu dobrých nebo špatných důvodů, abychom si ho pamatovali? Jak dlouho vlastně trvá uzavření minulosti a co dělat pro urychlení procesu vztahového uzdravení? I tak znějí otázky, které mi opakovaně píšete do Řešidla. Jako Lenka: „Petře, nedávno jsem ukončila vztah, který mi přinášel jenom bolest. Ale paradoxní bylo, že mi neubližoval můj partner, ale já sama. Mohly za to události z mé minulosti, které se mi stále vracely. Nebylo možné v novém vztahu pokračovat, protože jsem se na něj nebyla schopná soustředit. Teď je mi ze svého odchodu zle. Uvědomuji si totiž, že jsem z hodného kluka vyrobila převozníka. Co mám dělat? Je lepší odložit seznamování, dokud si moje minulost ,nesedne‘? Nechci už nikomu dalšímu ublížit, přitom bych tak ráda měla vedle sebe někoho, kdo mi umožní na minulost zapomenout…“

Děkuji za tento dotaz i za všechny podobné na toto téma. Mou odpověď můžete číst, anebo poslouchat (viz nahoře proklik do podcastových aplikací nebo přehrávače mého hlasu). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, také vznikla kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky za poslední rok. Vše o této knize i ukázku z ní najdete zde.

Problém správného času

Obecně, všechno má svůj správný čas.

A my to samozřejmě víme – pokud jde o tělesné zranění.

Víme, že pokud si například zlomíme nohu, nemůžeme s ní chodit nebo plavat. Víme, že uzdravení nějakou dobu trvá, že to chce čas, než se všechno zahojí. Ale bohužel, protože na školách se učí jenom tělesná zdravověda, ne duševní, tak si někdy myslíme, že emocionální zranění je něco méně závažného a že to „rozchodíme“.

Jen si představte, že si zlomíte nohu a někdo Vám řekne: To nic, to rozchodíš. Představa k popukání? Tak proč si to myslíme u zlomeného srdce?

Problém emocionálního zranění

Emocionální zranění je ve skutečnosti často mnohem horší než to tělesné.

Uzdravení tělesného zranění totiž můžeme nějak pomoci – přiložit mast, přilepit náplast, nechat se operovat, zlomeninu sešroubovat.

Jenže u citů tohle není možné. Špatné pocity se léčí jenom jediným lékem. A tím jsou dobré pocity.

A tady je hrana, která je u každého člověka jiná. Co někdo zvládne překonat rychle, druhému může trvat déle. To za prvé.

Za druhé: Všichni lidé mají společné to, že potřebují po zranění rehabilitaci. Ale i ta rehabilitace má svůj správný čas. Když se vrátím k příměru s fyzickým zraněním: Není možné jít se zlomenou nohou hned na masáž. Musíme počkat, AŽ nám ta masáž PROSPĚJE. A stejné je to u nového vztahu.

Někdo po citovém zranění mnohem lépe rehabilituje sám. A někdo zase s někým druhým. Pokaždé záleží na tom, Z ČEHO MÁME LEPŠÍ pocity.

A tuhle otázku si musíme zodpovědět sami: Je mi skutečně lépe, když jsem po rozchodu sám, nebo s někým? Na tuto otázku neexistuje jednotná odpověď. Proč? Protože obě varianty mají své výhody:

  • Když jsme sami, velkou výhodou je to, že můžeme mnohem rychleji obnovit své dobré pocity. Jenom my totiž nejlépe víme, co v životě máme rádi, co nám dělá dobře. Nějaký film? Čokoláda? Procházka? Moře? Všichni víme, co TEĎ potřebujeme. Co nám TEĎ pomůže.
  • Ale stejně tak existují lidé, kteří na otázku Co Ti TEĎ nejvíc pomůže? odvětí: „Něčí objetí. Něčí vyslechnutí. Něčí porozumění.“ Tito lidé nechtějí být sami, potřebují být s někým jiným. Jenže – a to je důležité – to nutně neznamená nový partnerský vztah, spíše přátelství. Vysvětlím proč.

Problém pocitů

Přítel nemůže být převozník.

Převozník je totiž ten, koho – použiji upřímné slovo – zneužijeme k tomu, aby nás převezl z břehu Neštěstí na břeh Štěstí, ale dál ho už nepotřebujeme.

Naopak přítel je ten, koho potřebujeme neustále. I když se nám nedaří, i když se nám daří. Protože přátelství je SDÍLENÍ VŠEHO: Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená starost je poloviční starost. To znamená, že přítel nám vždycky pomáhá. A my vždycky pomáháme jemu.

Ale převoznictví je jednostranný vztah. Převozník pomáhá nám, ne my jemu. Naopak, my ho na konci opustíme. To znamená: On nás nabere nešťastné a vysadí šťastné. Zatímco my si ke břehu naopak přivoláme člověka silného a odhodlaného, ale pak v lodi zanecháme člověka zlomeného a rezignovaného.

Proto potřebujeme zvážit, jaké emoce obecně vytváříme. Nejen sobě, ale i druhému. Pokud totiž ve výsledku ublížíme tomu, kdo nám pomohl, sami z toho nebudeme mít dobrý pocit, pokud máme jen trochu srdce. A to se mohlo stát i této tazatelce.

A tak přemýšlejme:

  • Jaký mám pocit, když jsem sám?
  • Jaký mám pocit, když jsem s tímhle člověkem, anebo s jiným?
  • Je jedno, která z obou uvedených možností nám více pomáhá. Rozhodně platí: Jestliže nám něco pomáhá, běžme za tím. Ale jestliže nám daná varianta spíše připomíná, nebo dokonce prohlubuje naši bolest, nedělejme to. Špatné pocity nemohou vytvořit dobrý život.

Zkrátka: Pokud vinou minulosti nedokážeme uvěřit novému člověku, pokud se vinou špatných vzpomínek bojíme budovat další vztah nebo vinou toxické zkušenosti cítíme hlavně bolest, nepokračujme v tom. Buďme raději sami. Využijme toho, že o samotě můžeme mnohem snáze najít a nacítit to, co nám udělá dobře. Buďme tedy sami sobě tím nejlepším partnerem.

A jestliže nám je lépe s někým jiným, buďme s ním co nejvíce. Buďme mu vděčni za změnu pocitů, opětujme mu to dobré, co pro nás dělá. A vůbec neříkejme „Je to JENOM kamarád“. I když přátelství může vypadat jako nic, pro člověka, který je vinou čerstvého zranění dole, může znamenat úplně všechno.

Navíc od přátelství je následně už jenom krůček k partnerství. Nicméně i to má svůj čas.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Základem uzdravení člověka po citovém zranění je dobrý pocit. Ostatně, my všichni prakticky každý den prožíváme nějaké menší nebo větší zklamání. Proto tím víc mysleme na to, co nám dělá dobře, a jděme tím směrem.
  2. Pokud se v této situaci můžeme spolehnout na druhé lidi, kterým záleží na našich dobrých pocitech, je to báječné. Ale pokud jsme zatím sami, dbejme o to, ať i tak máme toho nejlepšího přítele na konci vlastní paže, a to i tehdy, když kolem nás nikdo není. Ano, myslím nás samotné.
  3. Nespěchejme na nic. Naučme se mít hlavně sami sebe rádi, ať už s pomocí druhých lidí, nebo s pomocí sebe. Jestliže budeme mít sami sebe rádi, nebudeme už nikdy dělat to, co nám ubližuje. Jako třeba: Nebudeme už dělat z lidí, kteří nám mohou pomoci, převozníky. Nebudeme je tlačit do partnerského vztahu. Dovolíme jim, aby se našimi partnery případně postupně stali. Až bude správný čas. Až se dotkneme místa zranění a ono už nebude bolet. Skutečný přítel při nás vytrvá, protože mu bude záležet na našem uzdravení. Přesněji: Naše uzdravení bude hlavní důvod, proč je při nás v těžkých chvílích. Já těmto lidem říkám spřízněné duše. Ostatně, i o tom, jak tyto lidi najít, neztratit a po případné ztrátě znovu získat zpět, je moje nová kniha JáMy spřízněných duší.

Jak poznat správného přítele a správného partnera? Jak zjistit, na koho se vyplatí čekat, a kdy je čekání jen ztrátou času? Více o knize JáMy spřízněných duší i ukázku z ní najdete zde.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart