Jak se vyrovnat s odmítnutím

Znáte poučku „Neber si to osobně“?

Nebo snad mávnutí rukou „Prosím Tě, že to vůbec řešíš…“?

Nemůžete pochopit, jak to lidé dělají, že si špatné věci „neberou osobně“ a že je „házejí za hlavu“, když Vás prostě něčí odmítnutí v jakékoli podobě BOLÍ a dlouho TRÁPÍ?

Klid, prosím. Přestaňte se cítit porouchaní. Přestaňte si myslet, že snad selháváte a nestačíte těm, kteří jsou „tak snadno“ asertivní. Co když je totiž všechno ÚPLNĚ JINAK?

Každý všední den odpovídám na nejčastější otázky, které mi posíláte, v Řešidle, svém podcastovém pořadu (přehrávač mého slova je nahoře). Pokud raději čtete, než posloucháte, můžete využít také stejnojmennou knihu Řešidlo, která obsahuje přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky. Více o knize zde. Právě téma odmítnutí patří k Vámi nejpoptávanějším. Viz otázka Lucky: „Petře, dopředu vím, co mi odpovíte: Že přece každý má právo říct NE. Tudíž mě odmítnout. Ale já se i s vědomím této skutečnosti nedokážu vyrovnat. Odmítnutí ve mně automaticky vyvolá pocit, že jsem nejspíš špatná, nedostatečná, a právě proto pro mě daný člověk něco neudělá, právě proto mě nechce. Byla jsem dokonce u psychologa, který mě učil se špatnými pocity bojovat, ale nezdařilo se, ve výsledku mi tento boj způsobil ještě větší emoční nepohodu. Prosím, co dělám špatně? Co radíte Vy?“

Děkuji za tento dotaz i za všechny podobné na toto téma. Pokusím se odpovědět úplně z jiné strany, než býváte zvyklí.

Nikdy se špatnými pocity nebojuj, jsou Tvoje!

Začnu u samotného pocitu, který přichází jako následek něčího jednání – u bolesti, která přichází s něčím odmítnutím.

Předně, naše pocity jsou vždycky SPRÁVNÉ a je svým způsobem dobře, že je máme. Ano, i ty špatné pocity! Ale dovolte, musím to vysvětlit.

Všechny pocity jsou jako semafor. Řídí nás. Když je nám špatně, jako by se na semaforu rozsvítila červená a volala: Přestaň s tím. Nepokračuj v tom, co děláš.

Takže pokud cítíme jakoukoli emoční nepohodu, znamená to, že MUSÍME NĚCO ZMĚNIT. A já Vám objasním co.

V žádném případě se špatnými pocity nemůžeme bojovat. Špatné pocity jsou naše PŘIROZENOST, a hlavně naše POMOC. Proč bychom měli bojovat s něčím, co nám pomáhá? Představme si sebe v autě na silnici. Jak nás vůbec může napadnout bojovat se semaforem, který svou červenou barvou hlásí: Člověče, zastav; protože když budeš pokračovat dál, někdo Tě v křižovatce sejme a zničí.

Ano, toto je podstatné: Ta červená na semaforu nám zachraňuje život.

Proč bychom s ní měli bojovat? Potažmo: Copak můžeme bojovat sami se sebou?

Toto podtrhuji: I špatné pocity jsou naše přirozenost. To znamená: Jestliže nám odmítnutí druhou osobou vytváří špatný pocit, tak je to SPRÁVNĚ. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: Proč je to správně.

Dvojí pohled na špatný pocit

Ve své knize JáMy spřízněných duší ukazuji, kde všude ve vztazích nás špatné pocity varují, jak nesprávně je chápeme a jak sami můžeme vidět, že vzpíráním se špatným pocitům si způsobujeme ve výsledku ještě větší a ZBYTEČNĚJŠÍ bolest. Abychom toto utrpení zastavili, potřebujeme se naučit porozumět špatným pocitům, a to dvojím pohledem. Popíšu stručně oba.

Předně musíme pochopit, že to, že nás bolí něčí odmítnutí, je v pořádku. Vychází to z naší přirozenosti. Přesněji z dávné minulosti, kdy pračlověk MUSEL mít špatný pocit z toho, když byl odmítnut. MUSEL se toho bát. Protože mu potom šlo skutečně o život. V psychologii se tomu říká kruh ohně, respektive vyhnání od kruhu ohně.

Pralidé tehdy seděli kolem ohně, který je hřál a chránil. Dokud plameny šlehaly, zvířata si blíž netroufla. Lidi to naučilo spolupracovat. Domluvit se, že se všichni sejdou u jednoho ohně. A zatímco jeden pračlověk zůstal celou noc vzhůru a hlídal oheň, ostatní si mohli odpočinout, zavřít oči a doplnit energii. Sami by si to nemohli dovolit. Oheň by bez kontroly možná vyhasl a zvíře je napadlo. Spolupráce je naučila střídat se. Přičemž „nebýt v kruhu ohně“, tedy být vykázáni sami do divočiny, znamenalo jistě zahynout.

Proto se tolik bojíme osamělosti. Je to historický pozůstatek minulosti v nás. A také proto máme velmi špatný pocit, když nám někdo řekne něco jako: Ty nejsi dost dobrý. My Tě tu nechceme. Jsi zbytečný. Respektive když tohle vyjádří nejen slovy, ale svými činy, svou lhostejností k nám. Pak nás to bolí, cítíme se ohroženi a myslíme si, že se tomuto nespokojenému jedinci máme zavděčit.

Ostatně, na tomto principu je postaveno zneužívání naší přirozenosti, kterému se říká výchova. Kdykoli rodič nebo učitel chce, aby ho děti bezvýhradně poslouchaly, pohrozí dětem, že budou sami, že je nikdo nebude mít rád. Schválně, řekněte to malému dítěti, okamžitě se rozbrečí. To je jeho PŘIROZENOST. Už dítě podvědomě ví, že v „divočině“ nemůže být samo, bylo by snadnou kořistí, o svůj „život“ by přišlo. A to dítě nechce. Má život rádo.

Tak jako máme život rádi my sami. A právě proto je správně, když nám svítí červená, jestliže nás někdo odmítá. Ta červená totiž zároveň říká: Přestaň s tím, už se nedoprošuj, neponižuj, protože teď zaměřuješ svoji energii ŠPATNÝM směrem. Tohle je podstata. Špatný pocit nás vlastně dvakrát varuje. Před tím, že nás někdo vystavuje osamělosti, a že nemáme pokračovat v nadbíhání, neboť tím sami sebe činíme ještě osamělejšími.

Porozumění špatnému pocitu a jeho poselství

To znamená, že – když se zcela oprostíme od negativního vnímání špatného pocitu – my bychom vlastně měli DĚKOVAT lidem, kteří nás odmítají, protože nám ŠETŘÍ čas. Oni nám vlastně jinými slovy (Jsi ubožák, hlupák, chudák) říkají: Hele, já Tě nechci – já Tě neocením – nevěnuj mi energii – věnuj ji raději někomu jinému – někomu, kdo Tě nebude odmítat jako já – někomu, kdo Tě bude chtít – někomu, kdo si Tě bude daleko spíše vážit, daleko spíše Tě bude milovat, daleko spíše Tě ocení. Věř mi, že s ním, ne se mnou, Ti bude dobře. Proto se nezdržuj se mnou. Poslechni červenou. Zastav se. Nejezdi za mnou. Jinak to odmítání budeš prožívat celý život... Ano, tohle si musíme představit a uvědomit.

My nepotřebujeme bojovat se špatnými pocity. Jediné, co musíme změnit, je náš SMĚR. Uvědomit si, že pro nás nejsou nejdůležitější ti lidé, kteří nás odmítají, ale naopak ti, kteří nás neodmítají. Ty musíme hledat. Dám názorný příklad:

  • Představte si, že svět je plný lidí a Vy neumíte rozpoznat, kdo z nich k Vám patří. Jestliže někdo z nich vykřikne „JÁ NE!“, je to jako by nám podal předepsanou nálepku a my jsme si mohli na jeho čelo nalepit poznávací „TENHLE TO NENÍ“. Ano, je to užitečná informace. My přece potřebujeme vědět, do koho NEmáme investovat svůj čas a energii. Nepotřebujeme lidi, kteří si nás neváží, ale naopak ty, kteří si nás vážit budou. I kdyby to byl jen jeden jediný člověk na světě, s ním budeme šťastní, a to mnohem víc než s milionem lidí, kteří si nás neváží a my se jich zbytečně doprošujeme.

Tady vidíte, jak je příroda moudrá. Jak NECHCE, abychom pokračovali směrem, který nemá budoucnost. Proto nás brzdí špatnými pocity. Není to zázrak. V přírodě je nejdůležitější čas a energie.

A tak poděkujme lidem, kteří nám upřímně sdělí: „JÁ TO NEJSEM.“ Nejenže mají právo (jak píše tazatelka) nám to říct, ale především my to POTŘEBUJEME slyšet, abychom pak PŘESTALI svůj čas a svou energii upínat nesprávným směrem a zbytečně marnit.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Nejdůležitějšími lidmi našeho života nejsou ti, kteří nás odmítají, ale ti, kteří nás přijímají. Protože ti, kteří nás přijímají, mimo jiné říkají: Líbí se mi, jaký jsi. Buď takový dál. Buď sám sebou.
  2. Takoví lidé nás nepotřebují měnit. Pro takové lidi se nemusíme stát nutně jinými lidmi, abychom jim více vyhovovali. Pro takové lidi se totiž přirozeně stáváme pouze lepší verzí sebe sama.
  3. Pouze takoví lidé pro nás mají smysl, protože s nimi je spojeno naše štěstí. S těmi opačnými, odmítajícími, naopak neštěstí. Ano, tak jednoduché to je.

Knihu JáMy spřízněných duší, tak jako další mé knihy (včetně Řešidla), najdete pouze zde.

Více o problematice zbytečného sebetrápení, potažmo sebeuzdravování najdete také v záznamu mého úterního 100minutového živého vysílání v uzavřené skupině. Členové uzavřené skupiny jej najdou zde. Pokud nejste členem a chcete jím být, jednoduše se registrujte zde.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart