Jak jsem pochopil karmu, odpustil zradu a poznal skutečné přátele

Když jsem jako kluk poprvé uslyšel slovo „karma“, podivil jsem se. „A Ty v karmu věříš?“ pochybovačně jsem ohrnul ret.

Ten, kdo mě s tímto pojmem seznámil, se usmál: „Karma není záležitostí víry. Karma funguje bez ohledu na to, jestli v ni věříš. Jako život nebo smrt. Je to přirozený zákon, který nejde obejít. Co zaseješ, to sklidíš. Nemůžeš zasít oves, a očekávat banány.“

Od té doby mě karma zajímala. Vůbec jsem netušil, že za třicet let od té chvíle vydám Karmu lhářů a v ní vysvětlím, jak prosté to s karmou vlastně je. A co mě překvapilo ještě víc: Začal jsem potkávat lidi, kteří se s karmou potkali a uvědomili si ji, ačkoli ji do té doby měli za fantasmagorii. Jako byl Roman. Odmalička pragmatik, úspěšný chlap, který ale jednoho dne poznal odvrácenou stranu života a spolu s tím i karmu. Ten nemilosrdný zákon, který nás učí nikdy nikomu nedělat to, co bychom nechtěli, aby jiný člověk provedl nám. Karma totiž říká: Nikdy nepochopíš bolest, kterou jsi někomu způsobil, dokud tu samou někdo jiný nepřipraví Tobě. Proto jsem tu já, Karma.

V Karmě lhářů ukazuji, jak nevyhnutelný je to zákon. A neviditelný. To, jak trestá, není patrné zvenčí. Protože karma není veřejný trest. Karma je osobní peklo. Jen někdy, jako v Romanově případě, můžeme účinky karmy na jiné lidi vidět i sami. Romanův příběh, který se mnou sdílel, Vám na konkrétním příkladě může objasnit, jak karma funguje i proč veškerou špinavou práci, když nám někdo ublíží, máme nechat na ní.

Aneb Proč dobré lidi potkávají špatné věci

To osudové ráno jeho milovaná manželka zamířila do nemocnice na banální operaci. Jenže ta se zadrhla. Žena už od té chvíle neopustila lůžko.

Zbývající jeden a půl roku jejího života, po který lékaři bojovali o každý její nádech, trávil ROMAN CHOMÁT u ní. Tedy, v každé možné volné chvíli, kterou si při podnikání dokázal vyšetřit. Vůbec netušil, že současně, kromě své ženy, přichází ještě o něco dalšího – o firmu, kterou roky budoval.

A už vůbec nečekal, že v nejtěžším období, kdy manželka umírala, mu ji začali tunelovat kamarádi, kterým naprosto věřil.

Pokládáte si někdy otázku, proč lidé, kteří nikomu neprovedli nic zlého, zažívají špatné věci? Proč právě od těch protějšků, ke kterým se chovají dobře, dostávají „na oplátku“ zklamání a zradu? Zlobíte se na karmu, jak to zařídila? Pak potřebujete číst tento příběh. A pochopit, že život je jako kniha. To, že momentálně nechápeme tu „kapitolu“, kterou prožíváme, ještě neznamená, že nám ji další pasáže neozřejmí. Vysvětlivky nikdy nejsou na první straně.

Část první: Spoléhám na Vás…

Jak píšu také v knize JáMy spřízněných duší, karma není nadpřirozeno, ale logický zákon příčin a následků. Romanův příběh to jasně ukazuje:

„Podnikal jsem. Dařilo se mi. Odpovídal jsem za stovky zaměstnanců. A najednou manželka v nemocnici začala bojovat o život. Potřeboval jsem tedy být u ní, ale současně zajistit provozní věci kolem firmy. Jako majitel, který živil spoustu lidí, jsem musel najít způsob, jak tento osobní problém zvládnout.

Ve výsledku tedy můj týden vypadal tak, že jsem každý den brzy ráno odjel do firmy, kde mi asistentka nachystala všechno potřebné k podpisu nebo projednání, a po obědě, jak se přiblížily návštěvní hodiny, jsem už spěchal do vinohradské nemocnice, na jejímž anesteziologicko-resuscitačním oddělení jsem se již potkal se všemi našimi čtyřmi dětmi, které průběžně také docházely, a společně jsme se tam u jejího lůžka nebo na chodbě za maminku modlili.“

Jenže nepomohlo to. Ale nebudu předbíhat.

Tíži nejnáročnější životní etapy totiž jednoho dne umocnil podivný telefonát. Roman byl právě v nemocnici, když mu zavolal zástupce jedné nadnárodní firmy, jeho obchodní partner, a k Romanově údivu se zeptal: „Vy krachujete?“ Ta otázka BY BYLA k smíchu; Romanovo podnikání mělo miliardový obrat a nadále rostlo. Ale Roman se nesmál. Vždycky se snažil pochopit, co by mohlo být jinak. Představit si, jak mohou jiní lidé přemýšlet a jeho by nikdy nenapadlo. Jinak řečeno: Sám sebe se zeptal: JAK BY BYLO MOŽNÉ, ABYCH KRACHOVAL?

Díky tomu zjistil, že je to pravda. Mimochodem, dnes za tu šokující a hořkou zkušenost velmi děkuje. Ano, DĚKUJE! Naučila ho totiž, že – jak je na obálce mé nové knihy JáMy spřízněných dušíjedině v nejtěžších životních chvílích poznáte pravou tvář lidí, o nichž jste si mysleli, že ji už znáte.

A to hlavně proto, že příležitost dělá zloděje. A Roman svým kamarádům tu příležitost dal – příležitost, aby mu v době, kdy logicky ztratil plnou kontrolu nad děním ve své firmě, ukázali, co jsou vlastně zač.

Co konkrétně se stalo?

„Zatímco jsem každé odpoledne seděl u své ženy v nemocnici, manažeři mé společnosti začali, diplomaticky řečeno, odstřeďovat činnosti.“ Rozuměj: tunelovat firmu. Příklad?

  • Jeden z Romanových manažerů tajně zavolal do velké firmy, která měla s Romanovou firmou sjednané výhradní zastoupení pro střední Evropu, a řekl: „Jen pro Vaše uši: Pan Chomát krachuje. Ale nebojte se o své zisky, mám nápad. Udělejme dohodu. Já si založím vlastní firmu a převezmu všechny Chomátovy zakázky.“
  • Druhý manažer nepozorovaně sám sobě odprodal výrobní stroje za zlomek pořizovací hodnoty. Odvezl je z Romanovy firmy, a tím vytvořil základ vlastního nového podnikání.
  • Třetí manažer poradil dalšímu z Romanových obchodních partnerů, velkému odběrateli, aby u Romanovy firmy objednal zboží za miliony korun a nezaplatil ho. „Chomát stejně krachuje,“ vysvětlil mu. Odeslaným, ale nikdy nezaplaceným zbožím poté naplnil police svého vlastního obchůdku, aniž by ho to stálo jedinou korunu.
  • Ostatně, Romanovi neměli po smrti manželky zbýt ani zaměstnanci. Čtvrtý z manažerů před ně jednoho dne předstoupil a přesvědčil je, že s Romanovou společností to vypadá bídně, že se jí Roman už vůbec nevěnuje, že zkrachuje, a ať všichni, kteří chtějí nadále dostávat mzdu, přejdou do jeho nové firmy…

Je Vám z těch příkladů špatně?

Ptáte se, jak je možné, že se právě v Romanově firmě tohle mohlo stát?

Bylo to prosté. Všem manažerům totiž Roman naprosto důvěřoval. Všichni manažeři totiž byli Romanovi „PŘÁTELÉ“.

Část druhá: Zrada může přijít jedině od „přítele“

Už v JáMách píšu: Zradit Vás může jedině ten, komu důvěřujete. To nepřítel není. Nepříteli nedůvěřujete. Zradit Vás tedy může jedině ten, o kom si myslíte, že NENÍ Váš nepřítel. Ba ten, o kom si myslíte, že je Váš PŘÍTEL. Právě tomu důvěřujete. A to je na zradě nejbolestnější – to prozření. Že to nebyl přítel, ale nepřítel. Ale abyste tohle poznali, musíte tu zkušenost nejprve nabýt. Jako Roman.

„Jak mi bylo, když jsem se to dozvěděl? Předně, těžko jsem si to mohl vyčítat. Já jim nic špatného neudělal. Naopak, když jsem ve své firmě potřeboval obsadit pozice ředitelů důvěryhodnými lidmi, přirozeně jsem uvažoval, komu mohu lidsky důvěřovat. Nechtěl jsem vsadit na cizí lidi. Napadlo mě oslovit ty, ke kterým jsem měl osobně blízký vztah. Ty, od kterých bych zradu nikdy neočekával. Přátele, které jsem dlouhodobě znal ze sportu nebo jiných mimopracovních aktivit. Zkrátka, byli to lidé, kterými bych standardně ty pozice neobsadil. Lidé, kteří si ty pozice – z odborného hlediska – NEZASLOUŽILI.“

Nezasloužili. To slovo je klíčové.

Vyjadřuje totiž, že Roman Chomát v nouzové situaci obsadil vysoké posty ve své firmě lidmi, kteří na ně odborně neměli. Jenom díky kamarádství se dostali k závratným pozicím. Jako by se ze dne na den ocitli v nebi a dostali závrať – jako někdo, kdo žil doposud při zemi a najednou byl vyzvednut až na vrchol žebříku.

Problém je, že někteří lidé místo pokory a vděku začnou nabývat dojmu, že tak vysoko jsou právem. Proč je to problém? Protože potom přecení své schopnosti. Uvěří, že mají schopnosti, pro které by vysokou pozici zvládli i bez kamarádství. Uvěří tedy, že by stejné pozice ustáli i v jiné firmě. Tudíž uvěří, že by to zvládli i bez Romana – že se mohou v pohodě osamostatnit. Tím dnem se karma dala do chodu.

Romanovi „kamarádi“ na vysokých pozicích využili příležitosti – komplikovaného odcházení Romanovy manželky – a rozhodli se mu zkrátka firmu vzít. Karma je od té chvíle nepustila ze zřetele. A pozorně pokukovala, co Roman. Protože i o jeho budoucnosti se v té chvíli osudově rozhodovalo. A klíč byl nikoli v tom, co mu provedou jeho manažeři, ale jak se zachová on k nim. Tím totiž ovlivnil SVOU karmu. A Roman Chomát to zvládl mistrovsky.

Část třetí: Nikdy neoplácej zlo, soustřeď se na dobro

Schválně, co byste v Romanově situaci udělali? Jak byste zareagovali, kdybyste věděli, že Vás „kamarádi“ okradli o Vaše životní dílo? Vypěnili byste vztekem? Mazali byste se s těmi, kdo Vás v nejtěžší chvíli podrazili? Mstili byste se jim? Šli byste si to vyřídit „ručně a stručně“, nebo prostřednictvím právníků a soudů?

Zamyslete se, prosím. Zopakuji to: Co zasejete, to jednou sklidíte.

Roman Chomát nic z výše uvedeného NEUDĚLAL. On zvolil moudrost, a tudíž klid. Nesnížil se ke špinavé odvetě, protože nechal konat karmu, zákon příčin a následků, který se nikdy nemýlí v tom, že co vyšleš, to se Ti vrátí.

Když jsem se Romana ptal, proč těm lidem nevrátil ublížení, odpověděl: „Zažil jsem totiž zvláštní náhodu. Nikdy jsem na tyto věci nevěřil, a o to víc mě udivily. Tou zvláštní náhodou jsem totiž navštívil seminář Silvovy metody. Na dece, položené na zemi, ti lidé rozbili sklo a vyzvali mě, abych se zul a po střepech bosý přešel. Užasle jsem sledoval, co dokáže vnitřní přesvědčení, že se nezraníš. Vyděšený jsem tam nebyl jen já. Všichni přítomní jsme ale po tom skle chodili bosí a neměli jsme na chodidlech ani ranku. A tehdy jsem poprvé slyšel a pochopil poselství v Bibli, které říká: Tluč na bránu, bude Ti otevřeno. Pros, budeš vyslyšen.“ 

Jinak řečeno: Roman se rozhodl netrestat sebe za chyby druhých. Jestliže ho oklamali manažeři, nedal se svést k tomu, aby svou veškerou energii vložil do zášti. Pochopil, že by potom nejvíce poškodil sebe. Položil si klíčovou karmickou otázku: CO DOBRÉHO BYCH MOHL MÍT Z POMSTY?

Jak vysvětluji v Karmě lhářů, negativní činy nemohou vytvořit pozitivní život. Negativní činy vytvářejí negativní výsledky, které vedou k negativním pocitům a dalším negativním myšlenkám. Kdo se rozhodne pro pomstu, z pomstychtivosti už nikdy nevyvázne, ať se mu pomsta zdaří, nebo ne, tedy ať zjistí, že mu jeho strategie vyšla, nebo nevyšla. A Roman nechtěl prožít život v hořkosti, sebeužírání, utrpení. Bolesti už při úmrtí manželky prožil dost. A to stačilo.

„První dny po tom šoku, kdy se spojily informace o manželčině smrti a zničení mé firmy, jsem byl naprosto na dně. Byl to stav stoprocentní apatie. Nicméně přes všechnu otupělost jsem dál byl schopen vnímat své tělo, jeho signály, emoce. Cítil jsem, CO MI ŠKODÍ, KDO MI ZPŮSOBIL NEBO ZPŮSOBUJE BOLEST. A vnímal jsem, že čím blíž těmto zdrojům negativních pocitů budu, tím hůř mi bude. Konkrétně: NEJVÍCE MĚ TRÁPILY myšlenky na firmu a ty, kdo mě zradili. Tělo mi dalo jasné znamení, že tudy nevede dobrá cesta. A tak jsem se rozhodl své firmy i těch lidí navždy zbavit, ne s nimi dál spojovat život. Rozhodl jsem se firmu prodat, a tím se odříznout od obou zdrojů vlastního trápení.“

A tak se i stalo. Roman ale neprodal celou firmu. Kousíček své firmy si nechal. Takovou malou dílničku. Svou srdcovku. „Moji předkové byli truhláři a čalouníci, pocházeli z Francie. Na Moravu se dostali tak, že před více než sto lety hledali nové zákazníky východním směrem od své vlasti. Na Moravě je zastihla světová válka, a tak tu zůstali. Můj dědeček, to mám v živé paměti, vyráběl a čalounil postele. Spíše z nostalgie jsem tedy v rámci své úspěšné firmy zavedl ruční výrobu postelí a matrací. Nebylo to o výdělku, jen o mých vzpomínkách a dobré energii. Ta dílnička vůbec nebyla ekonomicky významná, ale protože jsem do ní chodil pro krásné emoce, dělali v ní úžasní lidé, srdcaři, které tato práce baví. Ostatně, právě ředitel téhle továrničky na hezké pocity mě jako jediný ze všech nezradil.“

Měsíční obrat té dílničky byl v porovnání s Romanovou gigantickou společností směšný. Jenže dnes je gigant z té dílny. A není to náhoda. Romanovi se prostě jenom vrátilo to, co dal.

Část čtvrtá: Nevyzpytatelné, a přece logické cesty karmy

„Poté, co jsem se zbavil firmy a svých takzvaných kamarádů jsem musel zvládnout možná nejtěžší krok. Vnitřně se vyrovnat se zradou lidí, které jsem považoval za nejbližší. Nebylo možné, abych prostě přestal věřit lidem. Potřeboval jsem někoho, na koho se i po takové zkušenosti budu schopen spolehnout. A to mohl být jedině ten, kdo to už někdy PROKÁZAL.“

A tehdy pochopil první benefit špatné zkušenosti. Bolestné prozření mu totiž otevřelo oči ohledně lidí. Najednou viděl nejen to, kdo ho zradil, ale také to, kdo ho nezradil. „Pochopil jsem, jaký poklad mám v řediteli té dílničky, kterého jsem celou dobu přehlížel, jeho loajalitu jsem považoval za samozřejmost, a on mě ani v té nejpohodlnější chvíli, kdy mě mohl zradit jako jiní, neopustil. Tohoto člověka přirozeně doplnili moji synové, kteří právě dokončili vysokou školu a v mé dílničce začali pracovat a nabírat první manažerské zkušenosti. Ode mě dostali jen jednu radu: aby se vždy nechali vést poctivostí a lidskou stránkou, PROTOŽE SE JIM TO VRÁTÍ.“

Ušklíbli jste se při čtení posledních pěti slov? Chtěli byste utrousit, co je to za nesmysl, když samotnému Romanovi se dosud VRÁTILO JEN TO ZLÉ? Vážení a milí, karma je jako kniha. Nikdy ji nesuďte podle jedné kapitoly. Až ji dočtete, pochopíte, že všechno dohromady má svůj smysl. Roman to ukáže:

„Dlouho jsem se vnitřně čistil z té toxické zkušenosti. Dlouho jsem hledal důvěru k CIZÍM lidem. Jako bych se uzavřel před okolím do neprostupné ulity. Abych někoho vpustil dovnitř, musel dotyčný OPAKOVANĚ PROKÁZAT, že mu na mně záleží. Nejtěžší chvíle jsou na tohle ideální, v nich totiž vždycky najdete upřímné přátele. Upřímné negativně i pozitivně. Ve Vašich nejtěžších chvílích se k Vám každý chová autenticky.“ Tak Roman poznal Evu, později svou druhou manželku (společně jsou na fotografii výše), která napomohla nejen obnově jeho důvěry v lidi, ale také obnově jeho dobré energie.

„Hlavní bylo, že jsem neztrácel energii, čas ani zdraví zbytečnou negativitou. Díky tomu jsem v tom dlouhém procesu čištění nezabředl a postupně kompletně protřídil veškeré okolní prostředí, lidi, myšlenky. Nerýpal jsem se v tom zlém, co se mi stalo, vnitřně jsem věřil, že od života jednou přijde odpověď, PROČ se mi to stalo. A přišla. Chtělo to jen dopřát si čas, postupně pochopíme všechny souvislosti.“

Nejdříve Roman Chomát pochopil, jak vlastně působí osobní karma. Pochopil to zvenčí – pohledem na POSTUPNOU ZKÁZU všech svých zrádců. Karma totiž spočívá v tom, že si ji lidé ve skutečnosti předurčují sami svými činy. A vůbec to není zázrak. Je to logický sled příčin a následků. Ostatně, sledujte:

  • Ten manažer/kamarád, který Romanovy zaměstnance lstí převedl do své firmy, o všechny následně přišel. A nebyla to náhoda, nýbrž karma. On totiž zjistil, že když se mu VYPLATILO obalamutit je jednou, může je obalamutit podruhé. A tak je začal šidit na mzdách. Karma byla u něj nejrychlejší: Lidé pro něj odmítli pracovat.
  • Ten manažer/kamarád, který přes vnějšího odběratele vytuneloval Romanovi zboží za miliony korun, následně toto zboží prodal a za utržené peníze koupil hromadu cukru. Jenže také o všechno přišel. A také to nebyla náhoda, nýbrž karma. On si totiž řekl: Když jsem dokázal ošidit Romana, ošidím i stát. A tak dovezený cukr neproclil. A jednoho dne přijeli celníci, zabavili mu všechno, co de facto vzal Romanovi.
  • Další manažer/kamarád, který podrazil Romana, následně potřeboval do své tajně vybudované firmy společníka. Jenže o tu firmu přišel. A taky to nebyla náhoda, ale karma. On si totiž intuitivně vybral na pozici společníka někoho sobě blízkého – někoho, komu podrazy nejsou cizí. A našel takovou osobu – svého bratra. Ten ho pak okradl. Inu, proč by ho neokradl, když mu podrazy nebyly cizí?

To jsou jen malé ukázky toho, že karma opravdu není nic nadpřirozeného. Je to mechanismus. Všem dříve či později vyroste to, co sami zasévají.

Ostatně, plody dostal i Roman Chomát.

„Prvním opravdu citelným benefitem, který jsem začal vnímat, bylo to, jak se mi úžasně ulevilo, co se týče okolí. Bude to znít divně, ale vlastně musím poděkovat všem, kteří mě v minulosti zradili. Oni mě totiž, a za to jim nepřestanu být vděčný, ZBAVILI FALEŠNÝCH PŘÁTEL, na něž NEBYLO SPOLEHNUTÍ, a jen díky tomu teď mohu být OBKLOPEN LEPŠÍMI LIDMI. Proto jsem zrádcům odpustil. Vždyť mi dopomohli k mnohem lepšímu životu!“ usmívá se.

Mimochodem, na den prvního úsměvu si přesně pamatuje: „To ráno jsem se probudil a zčistajasna jsem měl šílenou chuť zase do života, do práce. Věřím, že se to stalo poté, co jsem se definitivně odpoutal od špatných lidí, pročistil se fyzicky i mentálně, začal jsem znovu myslet pozitivně. Kdybych se mstil, kdybych se s nimi špinil, nikdy bych se do této čisté fáze nedostal. Proto už nepochybuji o tom, že dobrým k sobě přitáhneme zase dobré, zatímco zlé myšlenky nás od dobra odvádějí. Ano, trvá to nějaký čas, někdy hodně dlouho, ALE TÍM SPÍŠ nemá význam si ještě prodlužovat toto období. Je to jako s domácím úklidem. Dokud odpad nevyhodíme, bude doma zapáchat. A to pořád víc.“ 

To vzpomínané ráno se Roman Chomát vrhl znovu do podnikání jako nikdy předtím. Malá dílnička se rychle stala úspěšnou firmou. Romanovy ručně vyráběné postele a matrace začaly proudit po celé Evropě, do Austrálie, dobyly Čínu. Ano, Roman je dnes bohatý. Ale hlavně je šťastný. Věnuje se totiž vášni, která souvisí s jeho kořeny a naplňuje ho. S Evou, svou druhou spřízněnou duší, má další dvě děti a kolem sebe už zásadně jen ty SKUTEČNÉ PŘÁTELE, o nichž ví, že ho nezradí v nejtěžších chvílích. Ano, už to ví. Už s nimi těmi chvílemi totiž prošel. Nebýt jich, neví to. I proto za ně dnes s odstupem času vlastně děkuje. (Jak nám pomáhají těžké chvíle, a to i k nalezení nejdůležitějších lidí svého života, o tom je kniha JáMy spřízněných duší.)

Mimochodem, když Roman Chomát nedávno „náhodou“ potkal na ulici jednoho ze svých dávných „kamarádů-zrádců“, nemračil se na něj, naopak s úsměvem ho pozdravil. Oba už beztak věděli, že vesmír má své zákony a tomu karmickému nikdo neunikne. Ať v sobě vytváříme zlo, nebo dobro, karma nám to, či ono časem dopřeje plnými hrstmi. Ať toho máme v sobě ještě víc…

Doporučené čtení o této tematice:

©Petr Casanova

Top
Shopping Cart