5 nejdůležitějších zkušeností, které nám život dává nejtvrdším způsobem

Čekali jste Ráj? Ne, tohle je škola. Na svět se přicházíme učit. A Život je neobvyklý učitel. Možná jste to již poznali.

V obvyklé škole Vám nejprve vysvětlí látku, a pak Vás z ní zkoušejí. Ale Život Vás nejprve zkouší, a až potom Vám vysvětlí, co Vás vlastně naučil.

Navíc je to učitel neodbytný. Dokud látku nepochopíte, opakuje Vám ji – vrací Vám do života ty samé lidi a události, než se ponaučíte, než ze začarovaného kruhu vystoupíte.

Je to však také učitel osvobozující. Učí Vás mít svou vůli. Jít svou cestou. Připomínat Vám, že i když si nevíte rady, tak vlastně víte. Jak to myslím?

Stačí si hodit mincí, když stojíte před důležitým rozhodnutím. Ne proto, aby ta mince rozhodla za Vás. Ale pro ten specifická okamžik, kdy se ta mince, která má o všem rozhodnout, se otáčí ve vzduchu – a Vy najednou VÍTE, CO SI PŘEJETE, ABY PADLO.

Ano, díky Životu a jeho zvláštním cestám často poznáváme, že řešení je vlastně v nás. Jen ho v sobě musíme hledat. Věřit, že v nás je.

Dno a mince

Jak píšu ve své knize JáMy spřízněných duší, i na dně můžeme najít poklady. V nejNEúspěšnějších chvílích můžeme poznat, kdo je opravdový přítel, kdo při nás skutečně stojí, kdo zůstává, i když celý svět odešel. Ačkoli si nikdo takové chvíle nepřeje, dokážou nám otevřít oči. A už na tom můžeme vidět, jak je všechno, co se nám v životě děje, jako mince. Má to dvě strany. Dobrou a špatnou. Za všechno, co nám Život bere, nám na oplátku něco dává. Nejčastěji zkušenost.

Dvojakost

Kdo četl DESET, ví, že nejdráže zaplacená poznání nezapomínáme. Vyhýbáme se opakování těch nejdražších chyb, a už tím nás ty nejbolestnější přešlapy vlastně posouvají. Je to jako s prohrami, které nám dokážou dát často víc než výhry. Prohra, která člověka naučí trpělivosti, je víc než výhra, která ho zbaví pokory.

Pět mement

Proto jsem i v živém vysílání Jak přepnout své myšlení po rozchodu ukazoval techniky, které pomáhají jinak nahlížet na zdrcující chvíle. A protože přišlo jenom v průběhu vysílání bezmála tři tisíce komentářů, v nichž jste často sdíleli svá životní zranění, připomenu Vám pět nejdůležitějších zkušeností, které nám Život dává tím nejtvrdším způsobem. Nezapomínejte je, prosím:

Nejtěžší zkušenosti jsou nejvíce posilující

Není to paradox. Každá zkušenost je jako činka. Zprvu nevěříme, že ji zvládneme. Ale pokud musíme, učíme se. Hledáme způsob, jak se vyrovnat s obdobím naprostého temna, stále čekáme na světlo zvenčí, až nám dojde, že když se nerozsvěcí žádné kolem nás, znamená to, že tím světlem pro sebe máme být my sami. A tak hledáme první pozitivní pocit, naději, víru, záblesk. Dokázat to sám je strašně těžké. Oceníme někoho v blízkosti, kdo nás alespoň nesráží, v lepším případě podpoří. Když v nás někdo věří, cítíme se silnější. A jednou, když tu těžkou zkušenost ustojíme, zjistíme, jak nás změnila. Co nás naučila. Život není o tvrdosti ran, které dostáváme, ale o našem zesílení – o schopnosti po ráně znovu vstát. Čím tvrdší ta rána byla, tím jsme silnější. Čím víc slz vypláčeme, tím je náš pohled čistší a jasnější. Víme, co už nikdy znovu nedopustit, jak si už nikdy nenechat ublížit.

Milovaní lidé, které ztratíme, dál zůstávají naší součástí

V knize JáMy spřízněných duší celou jednu kapitolu věnuji bolestným ztrátám milovaných lidí. Zůstaneme-li ovšem v rovině myšlení a vědomí, vzdálenost přestává být důležitá. My dokážeme být s člověkem ve svých emocích, ačkoli s ním nemůžeme být fyzicky. Všichni to známe: Čím dál je člověk, kterého milujeme, tím víc „jsme“ s ním. Ano, ve vztahu se emocionální vzdálenost neměří na metry, ale na blízkost dvou srdcí nebo duší. Bytosti, které na sebe myslí, jsou pořád spolu, zatímco těla, která se ignorují, mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdálená – jako dva cizinci. Ten, kdo miluje, se nikdy nevrací, protože nikdy neodchází. Zůstáváme v něm, tak jako on v nás. Dvě duše se dokážou přiblížit rychlostí myšlenky, opravdu milovaného člověka nám ze srdce nedokáže nikdo vzít, protože láska je součástí Nás, nikdy ne pouhého těla.

Trade-off

Původní ekonomický termín, který se však zabydlel i v psychologii. Překlad do češtiny neexistuje („vyobchodovat“ kulhá na obě nohy); nejblíže však je „v životě je vždycky něco za něco“. Jinak řečeno: Aby něco pro nás mělo hodnotu, musí to mít svou cenu. Přitom cena je to, co platíme; hodnota je to, co za cenu dostáváme. Vysportovaná postava stojí bolest, jakýkoli úspěch vyžaduje sebepřekonávání, poznání je bolestným za chybu. A chyba je to, čemu se člověk ve svém životě nemůže vyhnout. Uvědomme si to. Nevyčítejme si chyby, vyčítali bychom si lidství. Přijměme své chyby a naučme se je přiznávat a odpouštět. Nebojme se zkoušet a zaplatit. Vždycky za chybu něco dostaneme. Zkušenost z nebe nespadne. A ta nejbolestnější už vůbec ne.

Čím víc chceme, aby nás druzí ocenili, tím víc se znehodnocujeme

Odmalička jsme vedeni k tomu zavděčit se druhým. Tím se nevyhnutelně řítíme do zklamání, protože při odlišnosti lidé není možné se zavděčit každému. Vždy tu bude někdo, komu nebudeme vyhovovat. Život nechce víc, než abychom se s tím smířili. A také s tím, že čím víc se druhým snažíme dokazovat svou hodnotu, tím víc se před nimi ponižujeme, tudíž tím nižší hodnotu pro ně máme; čím víc před nimi ohýbáme záda, tím víc nás potom po nich někteří mlátí; čím víc nám záleží na tom, co si o nás myslí druzí, tím méně vnímáme to, co jako štěstí vnímáme my sami; čím víc se podbízíme, aby nás druzí respektovali, tím méně respektu u nich máme. Zkrátka čím víc visíme na druhých a snažíme se je neztratit, tím víc bohužel ztrácíme sebe. Život nás tvrdými prozřeními učí, že cizí názory nemají mnoho společného s tím, jací jsme, co dokážeme ani co znamenáme, potažmo že nám nemá primárně záležet na lidech, kteří nás nerespektují a srážejí, ale naopak na těch, kteří nás ctí a podporují.

Lítost bolí víc než strach

Jan Patočka jednou řekl: „Výchova dětí by měla vést k tomu, aby pochopily, že existuje i něco jiného než jen prospěch a strach.“ Od vyslovení této myšlenky přitom uplynulo už půlstoletí. A jak je současná! Prospěchářství a zastrašování jsou plná média. Mezi prospěchem a strachem, těmi dvěma extrémy, přitom existuje komplexní škála krásné lidskosti – od podpory přes porozumění až k soucitu. Život nás také učí, že strach není nepřítel. Jen nám připomíná, na čem opravdu záleží a kdy máme být opatrní. Ano, že máme opatrní, ale nezastavovat, pokračovat, jednat! Protože na druhé straně té řeky strachu je úspěch, štěstí a hrdost. Všechny pohádky nám už jako dětem říkaly, že je důležité se nebát. My však potřebujeme pochopit i to, že když nepřekonáme sami sebe, toho draka jménem Strach, a neuděláme to, čeho se bojíme, trestem bude lítost. Na konci života nás bude mrzet nikoli to, oč jsme se pokusili a co nevyšlo, ale to, co jsme se pro samý strach ani nezkusili, a tudíž nepoznali. Protože právě kvůli pokusu, prožitku a poznání jsme na tomto světě.

Vím, že všechny katastrofické představy typu „co by se mohlo stát špatného“ nás při obzvlášť destruktivní kreativě mysli mohou děsit. Přesto věřme, že mnohem více na konci života bolí to, „co se mohlo stát a nestalo“. Náš strach je vlastně balvanem, který máme zvednout a odvalit z cesty. Stačí jednou. A bude to navždy.

Duha za bouřky

Kdekdo Vám v těžkostech řekne: „Hoď to za hlavu. Podívej se na děti. Snaž se cítit stejně šťastně.“ Problém je v tom, že děti nemají za sebou tolik ran a zklamání lidmi jako mnozí dospělí. Pořád věří na pohádky. Zatímco nás už zkušenosti naučily vyhýbat se příliš růžovému očekávání.

Jsme citliví na zatažené nebe a bojíme se dalších zraňujících bouřek. Máme již plné „nádoby bolesti“ ve svých srdcích. Někdo by řekl, že již z nových vztahů máme strach. Ne, jsme obezřetní. Rozlišujeme. Dáváme si pozor, abychom rozpoznali čtyři kategorie lidí, se kterými už máme zkušenost:

  1. Ty, kteří nás mohou přivést do problémů.
  2. Ty, kteří nás v problémech mohou nechat.
  3. Ty, kteří nás v problémech mohou ještě zadupat.
  4. Ty, kteří nám v problémech dokážou pomoci.

To, že máme hojnou zkušenost s prvními třemi typy, však ještě neznamená, že neexistuje čtvrtá kategorie, jakož to ani neznamená to, že jsme méně zkušenější. Ne, s každou špatnou zkušeností máme o zkušenost navíc. Máme své pevnější meze a nehodláme opakovat stejně trpkou zkušenost. Ano, možná jsme s léty obezřetnější, ale to není na škodu – to je naše ochrana. A proto se vyplatí dát životu barvu, prostřednictvím metody, které se v psychologii říká „duha“.

Ostatně, jen se inspirujme přírodou. Kdykoli bouřková mračna prosvítí sluneční paprsky, objeví se všechny barvy života. Tak jako když přes špatnou zkušenost, bolest nebo i pláč se nakonec urodí úsměv a vděčnost za poznání. Úsměv nemusí znamenat, že je náš život jenom dobrý, ale že na svém životě dokážeme najít přes všechny těžkosti I NĚCO DOBRÉHO.

A to dokážeme vždy. A pokud ne, pokud se Životem spíše bojujeme, prosím, dejme šanci JáMám spřízněných duší. A naučme se tu minci, kterou momentálně vnímáme jenom z rubové strany, také trochu otáčet. Více o knize i její ukázku najdete zde.

Zde klikněte pro všechny mé knihy a magazíny, které jsou momentálně dostupné.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart