3 kroky pro vybřednutí z tíživé samoty

Dnes Adéla, Zdeněk, Romana, Pavel a Lucka. Zítra další. Všichni si přáli setkat se a pochopit, jak překonat samotu, přesněji osamělost.

Každý den dostanu okolo stovky žádostí o schůzku. Není v mých silách potkat se s každým. Přesto chci, aby lidem bylo lépe. Proto píšu knihy a pro ty, kdo momentálně raději poslouchají, protože se na čtení špatně soustředí, odpovídám na nejčastější položené otázky prostřednictvím živých vysílání nebo podcastů. Přepis těch nejposlouchanějších podcastů za poslední rok vydal na knihu Řešidlo. Patříte k těm lidem, kteří se špatně vyrovnávají s rozpadem vztahu? Necítíte se sami se sebou v dobré společnosti? Ještě jste nečetli knihu sebepročišťování 100 nejkratších cest k Tobě? Přestáváte věřit, že potkáte svou soulmate (viz JáMy spřízněných duší)?

Typický dotaz z těch, které mi chodí: „Petře, snažím se pracovat na svém sebevědomí. Ale pokaždé mě nakonec dožene to, že jsem sama. A to mi zase sebevědomí srazí. Slyšela jsem, že pracujete s lidmi i v uzavřené skupině. Co jim v takové situaci doporučujete?“

Aby si počkali na to, až zaprší, a pak vyšli ven. A zadívali se na louži. Pochopí totiž sami sebe.

Proč jsme v louži/jak v ní už nebýt

Lidé mi pokládají mnoho otázek. Tu základní, která je nejdůležitější, ovšem zapomínají. A to: PROČ se vlastně o samotě cítíme špatně, jestliže jiní lidé, když se rozhlédneme, si samotu užívají?

Odpověď není v té samotě. Je v té louži.

Louže je stojatá voda. Každá voda, kterou necháte dlouhodobě stát, se kazí, hnije. Voda potřebuje obecně pohyb. A člověk je ze tří čtvrtin tvořen vodou.

Proto také cesta z jakýchkoli špatných pocitů člověka, a to nejen z osamělosti, je ve změně. A v případě destruktivní samoty musí ta změna mít tři fáze.

1. Rutina při nečinnosti

Nečinnost je největší problém. Jenom si lehnete na gauč, civíte na strop a přemýšlíte. V tu chvíli jste rukojmím svých myšlenek.

Pokud procházíte negativním rozpoložením, nečinností se nezmění, spíše umocní. Jen pohlédněte do té louže. Jakmile tam už nastal negativní, tedy destruktivní proces, už se nezastaví, nezvrátí – pokud něco SAMI NEZMĚNÍME.

Změnit myšlenky, zbavit se těch negativních, znamená nějak se rozhýbat. Jinak řečeno: Rozhýbat tu vodu v sobě.

Jenže to se negativnímu člověku samozřejmě nechce. Negativní postoj říká: „Nemáš na nic energii. Nic nemá smysl. Líp už beztak nebude. Nic Ti nepomůže.“

Jak se tedy pohnout, když jsme se zastavili a zvolna rezavíme?

Odpověď jsem už vyslovil: Nejlepším nástrojem je rutina. Když už ležíme na gauči, vzít jenom papír a zavést si program:

Takže v tolik vstanu, tohle posnídám, takhle dlouho budu běhat nebo doma cvičit, v tolik hodin půjdu do práce, tohle udělám po návratu z práce a podobně.

Prostě plán. Plán POHYBU, a to nejen z pohledu sportu, ale obecně z hlediska vlastního života. Plán, který si nejen napíšeme, ale hlavně BUDEME DODRŽOVAT.

Činnost, nad kterou nemusíme přemýšlet, respektive která má svůj jasný rámec, nás rozptýlí, změní naši energii a vůbec vloží změnu do našeho života. I kdybychom se jen procházeli venku, budou se měnit kulisy kolem nás. Naši bublinu naruší cizí hlasy, nové podněty, inspirativní náměty. Zpočátku to bude těžké, jako roztlačit zarezlou lokomotivu, ale pak nám bude dobře.

Jenže to nestačí.

2. Změna při činnosti

Rutina nás sice vytáhne z nečinnosti, ale nastane druhý problém. Člověk je přirozeně adaptabilní bytost. Po čase si tedy na rutinu zvykneme. Úkoly začneme dělat strojově, automaticky, znuděně, otráveně, nadšení poklesne. A tím se v hlavě znovu uvolní prostor pro všechny možné negativní myšlenky, třeba i ty původní.

Mimochodem, toto je problém i novoročních předsevzetí. Počáteční odhodlání se dostane do střetu se zvykem. Jinak řečeno: Člověk „zapomene“, PROČ začal – a tehdy ho napadne skončit. Člověk totiž potřebuje změnu, jinak začne být nervózní, nespokojený, podrážděný, tedy i negativní.

A tak v tomto momentu potřebujeme ZNOVU UDĚLAT NĚCO JINAK. Já tomu říkám obrátit „rutinu při nečinnosti“ ve „změnu při činnosti“. Není to nic těžkého. Můžeme klidně dál dodržovat svůj plán, ale: Zapojit opětovně konstruktivní myšlení, a to tak, abychom například běželi JINOU cestou, procházeli se JINAM, šli JINUDY do práce, večer se MÍSTO letního kina vydali nazdařbůh na venkovní koncert. Prostě abychom něco změnili.

Jak nám to dodá energii? Začneme totiž OBJEVOVAT. Jako by život, už znovu šednoucí, dostal novou paletu barev. A podob je nekonečně: Pokud jsme nikdy nebyli na seznamce, jděme tam. Pokud na seznamce jsme už dlouho, jděme na jinou. Pokud jsme si dosud psali s jediným člověkem, napište někomu neznámému. A pokud nechceme sedět u displeje, vydejme se o víkendu na túru úplně sami, někam, kde jsme nikdy nebyli, za lidmi, o jejichž existenci v tuto chvíli nemáme ani ponětí.

A tím nakousávám poslední krok.

3. Ven z bubliny

Když s lidmi, kteří neznají mé knihy a zejména po rozchodu se trápí a nedokážou odpojit od svého ex-partnera, stojím nad nějakou louží, ptám se jich: Co vlastně je taková louže?

Ta louže je vlastně „bublina“ a v ní specifický svět než všude kolem. My všichni v takové chvíli v podobné „louži“ jsme. Zavřeli jsme se v bublině, ve které věříme ve zvláštní pravdy. Například že to, co prožíváme, určitě nezvládneme, že na celém světě neexistuje nikdo jiný, natož nikdo lepší, než náš ex-partner… A tím, jak jsme uzavření k vnějšímu světu a nerozvíjíme se, nepohybujeme, se ta naše voda taky zkazí.

A proto musí přijít ještě třetí změna. Musíme narušit a opustit tu bublinu. Vysvětlím to.

Nejčastější teze osamělých lidí je, že „sami neznamenají nic – sami zahynou“. Nebo že „nic dobrého je už nečeká“. A hlavně že „život skončil“. Hm. To je tedy bublina.

Jestliže se však – a nakročit k tomu jsme mohli už v druhé fázi – vydáme například sami někam do hor, za dobrodružstvím, znamená to, že jsme přijali něco velmi důležitého – přijali jsme nejistý výsledek (nevíme, jak to dopadne), „možná to nepřežijeme“, ale přesto VEZMEME ŽIVOT NA SOUBOJ. Jinak řečeno: Pokud se vydáme za hranici svého pohodlí, dopřejeme si možnost zjistit, JESTLI TA NAŠE BUBLINA BYLA PRAVDIVÁ. Zrekapituluji to: Opravdu sami zahyneme? Opravdu nás nic dobrého nepotká? Opravdu nenarazíme na žádného jiného člověka, se kterým by nám bylo fajn?

A co když NE?

Co když se z těch hor normálně vrátíme v pořádku domů? Co když zjistíme, že se na sebe obecně v nečekaných a těžkých chvílích můžeme spolehnout, a to mnohem víc, než jsme si původně (ve své bublině) mysleli?

V ten moment praskne naše bublina, naše přirozená negativní představa, že „samota je nebezpečná“.

A to už vůbec nemluvím o tom, že na té túře můžeme někoho potkat. Jenže k tomu, abychom někoho potkali, musíme nejprve VYLÉZT Z TÉ SVÉ PITOMÉ BUBLINY a ZAČÍT potkávat jiné lidi. Hlavně NOVÉ lidi.

A není to žádná alchymie ani zázrak. Stačí na to jít třeba přes svůj koníček. Logicky najdeme člověka podobných zájmů, smýšlení či hodnot. Anebo na to můžeme jít naopak přes úplně nový koníček. Tedy přes něco, co jsme možná vždycky chtěli zkusit, ale nikdy jsme se neodvážili, tudíž to neumíme. Co z toho plyne? Jenom dvě možnosti:

Buď tam poznáme člověka, který to umí lépe než my: Super. Nebo tam poznáme člověka, který to NEumí stejně jako my: Taky super. Pro oba tyto lidi můžeme být užiteční, respektive oni mohou být užiteční pro nás. Ten první (který to umí lépe než my) se alespoň vnitřně realizuje, bude rád, že nás něco naučí. Ten druhý (který to neumí jako my) se zase uklidní, že na to není „střevo“ sám. Oběma ale pomůžeme vyrobit dobré emoce, pravděpodobně i široký úsměv na tváři, a třeba se zachechtáme i spolu.

Nebo když se nechceme stýkat s lidmi, můžeme si obstarat třeba psa, a i tím vystoupit ze své zóny pohodlí. Prostě jakkoli střetnout nějakou spřízněnou duši, která je taky teď někde sama a možná se taky trápí jako my. A stejně zbytečně.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  1. Toto jsou tři nejlepší způsoby, jak se postavit negativním emocím. Jak si udělat dobře. Jak se rozptýlit. Jak zjistit, že „být sám“ vůbec není problém. Problém je to pouze tehdy, pokud sami sebe vytrvale přesvědčujeme, že to problém je.
  2. Najděme lidi, kteří to zvládají buď lépe než my, anebo i hůře než my. V obou případech si můžeme být prospěšní. A pokud nikoho hledat nechceme, hlavně se postarejme o sebe.
  3. Všechny své negativní myšlenky vyzvěme na souboj. Jak? Můj recept je prostý: Já totiž svým způsobem miluji, když členové uzavřené skupiny, se kterými si povídám o jejich trápení, sami sobě vsugerovávají, že už navždy budou sami. Baví mě zeptat se jich: A jak to víte? Jste o tom přesvědčeni? Věříte tomu, že si skutečně namlouváte pravdu? Jestli ano, tak fajn: Kolik potom zaplatíte za to, pokud se pletete? Ano, v takové chvíli zbožňuji vsadit se se svými čtenáři. Vím totiž, že se pletou, že nakonec budu mít pravdu. Že mi jednou napíšou: Hurá, už nejsem sám či sama! Někdo mě miluje! Budeme mít svatbu! Půjdete nám, pane Casanovo, za svědka? A já se naoko zlobím: Hele, nezamlouvejte to! Prohráli jste sázku. Koukejte mi poslat ty peníze… Ale ve skutečnosti oni neprohráli. Vyhráli nad sebou. Nad svým poraženectvím. A také pochopili život, který nás občas musí provést tesknými kapitolami, abychom pak měli o to větší radost z těch šťastných.

Tíží Vás osamělost, ať už ve vztahu (jste vedle někoho, ale vlastně sami), nebo o samotě? Využijte mé knihy – vyberte si svůj titul podle situace, v jaké se nacházíte. Všechny knihy jsou pouze v tomto e-shopu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart