20 důvodů, proč lidé upřednostňují samotu před vztahem

Když jsem byl kluk, zažil jsem jedno velmi bolestné období ve vztahu. Byla ta bolest, která mě mnohému naučila.

Předtím jsem si myslel, že nejvíc ve vztahu bolí ČEKÁNÍ. Čekání na člověka, kterého miluji (a který zatím nemiluje mě).

Poté jsem poznal, že ještě víc bolí ZAPOMÍNÁNÍ. Zapomínání na člověka, který mě milovat nezačal nebo který odešel.

Nakonec jsem zjistil, že něco bolí ještě mnohem víc. NEVĚDĚT, jestli mám ČEKAT, nebo ZAPOMENOUT. Byl to ne-vztah, který mi bral nejvíc sil a také času. Uvízl jsem totiž v pasti čekání bez ochoty zapomenout, a tedy bez schopnosti jít dál.

Od té doby velmi vážím, s kým vytvářím vztah. Ta bolest mě naučila být raději sám než s někým, kdo neopětuje lásku, kdo si mě neváží, kdo mě ponižuje nebo komu musím dokazovat svou hodnotu. Všechny tyto vztahy jsem poznal a vím, že když budu mít sám sebe rád, najdu sám v sobě partnera, který mě nezradí, neoklame, nepodrazí. Jenže pak si budu klást otázku: Proč vůbec usilovat o někoho jiného, když mohu být sám sobě nejlepším přítelem? I na to odpovídám v knize, která ukazuje rozdíl mezi samotou a osamělostí, JáMy spřízněných duší.

Každý den dostanu okolo tří set Vašich otázek. S tím, jak se nová kniha dostává do Vašich rukou, dotazů jenom přibývá. Dnes vyberu například Zdeňkův: „Petře, ve Vaší nové knize mě zaujala myšlenka, že je lepší lásku potkat a poté ztratit, než ji vůbec nikdy nezažít. Já jsem si dodnes myslel opak: Raději lásku nikdy nezažít, než pak cítit bolest, kterou způsobí její ztráta. Říkal jsem si, že to může být důvodem, proč lidé nechtějí vztah znovu zažít – že nechtějí znovu prožít tu bolest, spojenou s případnou ztrátou. Nebo je takovéto uvažování jenom dočasnou fází zraněného člověka, než se mu po lásce znovu zasteskne?“

Děkuji, Zdeňku, za krásný dotaz i všechny podobné na toto téma. Pokusím se odpovědět, tak jako každý všední den, v Řešidle, které má podobu jednak podcastů k poslechu, ale existuje už také jako kniha – pro všechny, kdo raději čtou než poslouchají (více o knize Řešidlo, která obsahuje přepisy nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky, čtěte zde.)

Dokážeš být nejlepším přítelem sobě?

Předně, žijeme v párovém světě. To znamená, že každá energie má svůj protipól. A to se týká i lásky.

Ano, musíme odlišovat dvě lásky. Lásku, která k nám přichází zvenčí, od jiných lidí, a lásku, která k nám přichází zevnitř, té se říká sebeláska.

My všichni potřebujeme lásku, a protože ji odmalička dostáváme z okolí a teprve později objevujeme současně sebelásku, jsme navyklí hledat chybějící lásku kolem sebe. Jenže při této snaze někdy poznáváme, že láska, která přichází zvenčí, je sice příjemná energie, ale někdy prostě nestačí, respektive není dostatečná, nebo dokonce (toxické) působení druhých lidí ničí lásku v nás, naši sebelásku.

Kdo již otevřel JáMy, ví, že když si člověka někdo neváží, tedy když zastaví svou lásku, která do tohoto člověka zvenčí proudila, není to už problém jenom chybějící lásky zvenčí, ale začne to být problém také chybějící lásky uvnitř. Jestliže si nás někdo (na začátku) vážil a už si nás neváží, pak můžeme o sobě pochybovat, srážet se, ztrácet sebevědomí a sebehodnotu. A tím nám vedle lásky může docházet také sebeláska.

A to je jeden z důvodů, proč lidé, historicky zranění nějakým člověkem, následně preferují samotu před vztahem. Mimochodem, ve Spojených státech je to v současnosti 110 milionů lidí, kteří otevřeně proklamují, že raději budou sami, než se pokoušet o vztah.

20 zkušeností

Nicméně těch důvodů je víc. Z vlastní praxe (denně se probírám řádově třemi sty problémy, což je přes sto tisíc případů ročně) jsem si vytvořil žebříček nejčastějších důvodů, které lidé uvádějí pro vysvětlení své chtěné samoty. Vyberu dvacet z nich:

  1. Nechci se dělit o peníze nebo o majetek.
  2. Mám špatné zkušenosti z předchozích vztahů.
  3. Mám dokonce zdravotní následky z předchozích vztahů. Typicky: dopady násilí, zneužívání, ubližování.
  4. Nemám (v nějaké oblasti) dostatečné sebevědomí, nechci, aby se mi ten druhý vysmíval.
  5. Neumím se seznamovat a nevím, jak to zlepšit. (Jsem plachý, introvert.)
  6. Mám strach z odmítnutí.
  7. Pokaždé si najdu nějakého lůzra. Už jich mám dost.
  8. Nechci se někomu přizpůsobovat.
  9. Potřebuji se věnovat práci a kariéře, vztah mě jenom zdržuje.
  10. Chci svobodu. Ne aby mě někdo omezoval svými nátlaky, náladami nebo problémy.
  11. Neumím se přenést přes předchozí ztracenou lásku. Vím, že nemám uzavřenou minulost a nechci, aby mě někdo nutil zapomenout na člověka, kterého mám pořád plné srdce.
  12. Nemám na to peníze. Nechci vypadat jako chudý příbuzný.
  13. Nechci se uvazovat k jedné osobě. Odevzdat celý svůj život jednomu konkrétnímu člověku, být jenom s ním a jenom na něj koukat.
  14. Nechci tolik stresů a starostí. Chci mít odpovědnost za sebe a za svá rozhodnutí, ne řešit něčí dramata, lži, přetvářky, hádanky, někoho „vychovávat“.
  15. Zajídá se mi už dělat pokaždé první vstřícný krok (ustavičně jenom já). Už jsem asi sobec, ale chci se mít taky konečně rád a udělat něco i pro sebe, ne pořád jenom pro druhého.
  16. Už vím, že vztah je příliš velká práce – a to nejen na vztahu, ale i na člověku, který není schopen ani přiznat si svoji chybu, natož ji napravit.
  17. Kvůli dětem, které mám z předchozího vztahu. Nechci jim přivádět pořád nové tatínky/maminky, když každý z dosavadních protějšků beztak odešel a moje děti to jenom zranilo.
  18. Už mám dost bolesti z rozchodů/rozvodu. Nemám zapotřebí to zažít znovu.
  19. Nechci už přicházet o sebe sama. Jen kvůli tomu, že někomu nevyhovuji, se znovu cítit nedostatečně, provinile, úzkostlivě a snažit se měnit svou osobnost pro někoho, kdo mě přitom nepřijímá takového, jaký jsem.
  20. Už jsem si na samotu zvykl. Je mi takhle fajn. Mám rád svůj pořádek (nebo svůj nepořádek), svůj klid (nebo svůj neklid). Prostě svůj život.

Když samota nestačí

Ano, někdy je to dočasná fáze a ochrana člověka před dalším bolestným zklamáním.

Jenže život je změna. A tak se může stát, že jednoho dne přijde nějaký velký, osudový problém, který člověk sám nedokáže vyřešit.

Najednou někoho nablízku potřebuje. Najednou někoho nablízku ocení. Najednou zjistí, že s jinou, spřízněnou osobou je schopnější, silnější, sebevědomější.

A tak začne vztah, zpočátku i přátelský. Ale všechno, i zrod a rozvoj takového vztahu, má svůj správný čas i zákony. Napsal jsem o tom celou knihu JáMy spřízněných duší.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

Všechno má svůj důvod. I potřeba být o samotě.

Člověk se někdy zkrátka potřebuje ujistit, že to ještě dokáže – že je dost silný na to, aby samotu zvládl – a že čím déle o samotě je, tím víc se může naučit znovu mít sám sebe rád.

Což mu ve výsledku pomůže i v následujícím vztahu. Člověk, který se totiž naučí mít sám sebe rád, následně nezůstává ve špatném vztahu. Raději odejde a je sám, než aby se trápil vedle někoho nesprávného.

  • Zůstat, nebo odejít? Jak poznat spřízněnou duši? Jak ji neminout a neztratit? A pokud ji ztratíme, jak ji přitáhnout zpět? Všechno o spřízněných duších čtěte v JáMách. Nelze je sehnat v žádném knihkupectví, pouze zde, stejně jako další mé knihy.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
EUR Euro
Top
Shopping Cart